6 Tdo 447/2013
Datum rozhodnutí: 14.05.2013
Dotčené předpisy: § 178 tr. zákoník, § 137 tr. zákoník



6 Tdo 447/2013-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2013 o dovolání podaném obviněným S. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 592/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 42/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. P. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 9. 2012, sp. zn. 26 T 42/2012 , byl obviněný S. P. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným (ad 1.) přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a dále (ad 2.) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto přečinů se dle skutkových závěrů okresního soudu dopustil tím, že

1 . kolem 22.15 hodin zazvonil na zvonek u dveří domu čp. ...., majitelů M. H., a J. H., a po slovní rozepři uchopil M. H. za oděv a vtlačil jej dovnitř domu na chodbu, kde se společně strkali, až spadli na zem, kde se M. H. podařilo vymanit se ze sevření obžalovaného a postavit na nohy, přitom vyzval obžalovaného, aby opustil dům, na což obžalovaný reagoval opětovným uchopením M. H. za oděv a cloumáním s ním, pročež se M. H. snažil obžalovaného, který se intenzivně bránil, vyvést z domu pryč, přitom oba upadli na zem venku pod schodiště před vstupními dveřmi, kde se obžalovaný rychle postavil na nohy a dvakrát kopl M. H. do hlavy, což si vyžádalo jeho ošetření na chirurgickém oddělení Uherskohradišťské nemocnice a. s., neboť utrpěl mnohočetné zhmoždění obličeje, oboustranné povrchové oděrky kůže tvářové krajiny a podlitiny na čele, bez výrazného omezení v obvyklém způsobu života, přitom dvakrát kopl do nohy dceru M. H. ­I. Š., kterou častoval vulgárními nadávkami "Kurvo, špinavá!", když bránila svého otce před jeho útoky,

2. kolem 23.45 hodin u domu čp. ..... jako osoba omezená na osobní svobodě v důsledku zásahu policistů na místě činu v souvislosti s jednáním, vypsaným v bodě 1., služebními pouty, které měl na rukou, poškrábal lak osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, r. z. ......., v barevném provedení Policie ČR, a to na dveřích kufru zavazadlového prostoru, když na těchto udělal dvě rýhy o velikostech 10 cm a 20 cm, čímž způsobil České republice ­Ministerstvu vnitra ČR - Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, sídlem Zlín, J. A. Bati 5637, škodu v celkové výši 6.651,- Kč.

Za to byl obviněnému podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvého stupně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 592/2012 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu Brně - pobočka ve Zlíně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Stanislavy Hoferkové dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se obviněný vyjádřil k jednotlivým trestným činům, jimiž byl uznán vinným. K přečinu ublížení na zdraví ve stádiu pokusu uvedl, že se domnívá, že poškozenému H. nevznikla taková porucha zdraví (újma na zdraví), která má povahu ublížení na zdraví, jež by poškozenému ztížila obvyklý způsob života či znesnadnila výkon jeho obvyklé činnosti a nebyla jen přechodného rázu.

Dále namítl, že svým jednáním nenaplnil materiální znak přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tzn. že jeho jednání nedosáhlo vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný. Uznal, že zřejmě byly naplněny formální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Zdůraznil však, že mu poškozený sám otevřel dveře. Rozhodně tak jeho jednání neodpovídá kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odst. 2 § 178 tr. zákoníku. Neměl v úmyslu do domu poškozeného vniknout či v něm setrvat, naopak chtěl spor s poškozeným řešit venku před domem, když poškozeného vytáhl před dům. Obviněný tvrdí, že při vstupu do domu nepřekonával žádnou překážku, v domě nesetrval, do domu ani na chodbu nevstoupil.

Za podstatné pochybení soudů považuje dovolatel posouzení výše škody způsobené jeho jednáním kvalifikovaným jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, z níž orgány činné v trestním řízení vycházely. Poukázal na § 137 tr. zákoníku, dle kterého se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Podotkl, že účelně vynaložené náklady jsou tedy pouze subsidiárním hlediskem, které lze uplatnit jen v případě, že výši škody nelze zjistit podle ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Má za to, že soud měl zjistit obvyklou cenu věci před poškozením a obvyklou cenu po poškození, přičemž rozdíl mezi těmito cenami je teprve škodou ve smyslu § 137 tr. zákoníku. Uvedl, že v případě osobního automobilu, kdy poškozené automobily se běžně prodávají, nelze použít hledisko účelně vynaložených nákladů na opravu věci. V konkrétním případě se podle obviněného poškození na tržní ceně věci neprojevilo do té míry, aby výše škody byla kvalifikována jako trestný čin. Podle dovolatele se jedná pouze o přestupek. Proto má za to, že měl být v této části zproštěn obžaloby.

Na základě shora uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k dovolání podanému obviněným. Má za to, že u skutku pod bodem 1. napadá obviněný skutková zjištění učiněná nalézacím soudem a u skutku pod bodem 2. hmotně právní posouzení výše škody.

Dle státního zástupce je námitka obviněného, týkající se povahy újmy na zdraví poškozeného, při jeho vědomí, že předmětné jednání bylo kvalifikováno pouze jako pokus přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nejasná. Podle skutkové věty obviněný poškozeným cloumal, povalil jej a na zemi jej dvakrát kopl botou do hlavy. Soud výslovně uvádí, že poškozený utrpěl mnohočetné zhmoždění obličeje, oděrky a podlitiny bez výrazného omezení v obvyklém způsobu života . Podle státního zástupce mohly argumenty dovolatele spočívat v tvrzení, že obviněný se o způsobení újmy na zdraví nepokusil, nikoliv (shodně se soudem), že takovou újmu nezpůsobil (jednalo se o pokus). Dovolatel však v tomto směru nijak neargumentuje. Není proto jasné, o jaké konkrétní skutečnosti či názory své přesvědčení o vadné právní kvalifikaci skutku opírá. Státní zástupce zdůraznil, že znakem pokusu trestného činu není jeho dokonání - takový požadavek by byl protismyslný. Považuje tuto část dovolání za natolik nejasnou, že není možno se k ní blíže vyjádřit.

Rovněž druhou námitku, kdy dovolatel uvádí, že nenaplnil materiální znak přečinu porušování domovní svobody a že toto jeho jednání nedosáhlo vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný , považuje za nesrozumitelnou. Konstatoval, že dnem 1. 1. 2010 již neexistuje materiální znak trestného činu ve smyslu bývalé společenské nebezpečnosti podle § 3 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel tak argumentuje institutem, který české trestní právo hmotné již pátým rokem nezná. Z tohoto důvodu se blíže nevyjádřil ani k této části dovolání.

Důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak podle státního zástupce odpovídají pouze námitky dovolatele, kterými nesouhlasí se způsobem, jakým soud podle § 137 tr. zákoníku stanovil výši škody způsobené jím na policejním vozidle. Předeslal, že ohledně stanovení výše škody se dnem 1. 1. 2010 text zákona nezměnil, neboť platné ustanovení § 137 tr. zákoníku bylo doslovně převzato z předchozí právní úpravy. K této otázce poukázal na podstatnou judikaturu Nejvyššího soudu - Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. Tpjn 304/2005 publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr. a další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stručně shrnul, že porovnání cen před a po poškození má nadále přednost, ale v případech, kdy byla způsobena jen malá škoda na drahé věci, není porovnání cen možné a nezbude než zvolit výpočet nákladový (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1207/2011 nebo ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 4 Tdo 468/2012). Státní zástupce zdůraznil požadavek na odečtení částky odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením od nákladů vynaložených na opravu poškozeného automobilu, tedy zohlednění stáří a opotřebení vozidla (amortizaci). Podotkl, že z hlediska amortizace přitom majiteli poškozeného automobilu neprospívá, že opravou se tržní hodnota vozidla sníží, když při případném prodeji je vozidlo považováno za bourané . Uvedl, že od ceny opravy policejního vozidla nebyla odečtena částka odpovídající zhodnocení této věci oproti jejímu stavu před poškozením, ovšem dovolatel tímto směrem své dovolání nezaměřil a státnímu zástupci nepřísluší, aby prostřednictvím písemného vyjádření k dovolání jeho rozsah korigoval.

Pro úplnost státní zástupce dodal, že i kdyby dovolatel námitku nezohlednění amortizace uplatnil, je podle něj zřejmé, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a současně otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Poukázal jednak na skutečnost, že pro pokles škody pod 5.000 Kč by amortizace vozidla musela činit více než 33%, a jednak na to, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v trestní sazbě v rozmezí od šesti měsíců do tří let, kdežto trestní sazba předmětného trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku má pouze horní hranici a to sice 1 rok. Obviněnému byl přitom uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Státní zástupce má za to, že na předmětný případ by nebylo možno aplikovat ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 205/03 publikovaný ve Sb. nálezů a usnesení ÚS pod č. 102/2005, neboť sporná právní kvalifikace poškození cizí věci je jen jednou ze tří kvalifikací a ostatní dvě kvalifikace (ublížení na zdraví a porušování domovní svobody) jsou mnohem závažnější.

Závěrem státní zástupce uvedl, že obviněný deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svými námitkami nenaplnil, namísto toho namítal argumenty, které se týkají pouze postupu soudů při hodnocení důkazů. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. S přihlédnutím k těmto teoretických východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil tři okruhy námitek.

První se týká kvalifikace skutku pod bodem 1. výroku rozsudku jako přečinu ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, když obviněný má za to, že poškozenému nevznikla taková újma, která má povahu ublížení na zdraví. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zvolená právní kvalifikace (přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) plně odpovídá popsanému jednání obviněného u tohoto skutku ( .. dvakrát kopl M. H. do hlavy ) a následku, který z něj vzešel ( což si vyžádalo jeho ošetření na chirurgickém oddělení Uherskohradišťské nemocnice a. s., neboť utrpěl mnohočetné zhmoždění obličeje, oboustranné povrchové oděrky kůže tvářové krajiny a podlitiny na čele, bez výrazného omezení v obvyklém způsobu života .. ). Jak zdůraznil okresní soud (str. 15 odůvodnění rozsudku) jednání obviněného směřovalo k úmyslnému, cílenému, vědomému ublížení na zdraví poškozeného . Kopy obviněný směřoval do oblasti hlavy poškozeného. Dle nalézacího soudu k dokonání tohoto trestného činu nedošlo pro chybějící z právního pohledu významný následek na zdraví poškozeného . Nalézací soud tímto způsobem dostatečně jasným způsobem vyložil, že újma, kterou poškozený utrpěl, nedosáhla úrovně vymezené ustanovením § 122 odst. 1 tr. zákoníku a že právě z tohoto důvodu jednání obviněného kvalifikoval ve vývojovém stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto hlediska je námitka obviněného nepřípadná. Zbývá dodat, že učinil-li uvedený soud skutkové zjištění vyjádřené v popise skutku (zejm. že obviněný .. dvakrát kopl M. H. do hlavy ), pak jeho právnímu závěru nelze ničeho vytýkat, neboť jednání obviněného bylo způsobilé újmu ve shora uvedeném významu přivodit, jeho jednání k takovému následku (tj. dokonání trestného činu) bezprostředně směřovalo a bylo i kryto nezbytnou formou zavinění (dle soudu nalézacího ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku).

Druhý typ námitek se týká rovněž skutku pod bodem 1., přičemž obviněný brojí proti jeho posouzení také jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Svou obhajobu staví na tvrzení o absenci materiálního znaku trestného činu (nebezpečnost jeho činu pro společnost nedosahuje stupně vyššího než nepatrného). Ve vztahu k takto uplatněné námitce je však nezbytné připomenout, že trestní odpovědnost dle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010), oproti trestnímu zákonu z roku 1961 (zák. č. 140/1961 Sb., platný do 31. 12. 2009), je koncipována na podkladě formálního pojetí trestného činu s korekcí v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. např. Komentář k § 13 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 129 s. a násl.) a že tedy závěr o vině pachatele trestným činem není podmíněn zjištěním, které vyžadovalo ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákona. Připouští-li dovolatel naplněnost formálních znaků přečinu, jímž byl uznán vinným, pak fakticky akceptuje danost základních předpokladů pro vyvození své trestní odpovědnosti. Je totiž nezbytné dodat, že v posuzované věci nelze hovořit o případu, ve kterém by se měla uplatnit zásada subsidiarity trestní represe. Nejde o případ, kdy není potřeba uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené z důvodu upraveného ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Pokud dovolatel brojí proti tomu, že byl uznán vinným i podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, když nepřekonal žádnou překážku ke vniknutí do domu či do něj vůbec nevstoupil, přehlíží skutečnost, že tato kvalifikovaná skutková podstata obsahuje více alternativních znaků (užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí ), přičemž pro její aplikaci dostačuje naplnění jednoho z nich. Obviněný byl shledán vinným tím, že při činu užil násilí, což koresponduje se skutkovým zjištění soudu. Namítá-li, že neměl v úmyslu do domu vstoupit či v něm setrvat, pak v případě první alternativy ( neoprávněně vnikne do obydlí jiného ) vychází z jiných skutkových zjištění, než která učinil soud prvého stupně, přičemž dovolací soud vychází zásadně ze skutkového stavu zjištěného předchozími soudy, v případě druhé námitky brojí proti zákonnému znaku ( tam neoprávněně setrvá ), který nebyl soudy užit.

Třetím okruhem námitek obviněný brojí proti skutku pod bodem 2., jímž byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že soudy bylo chybně aplikováno ustanovení § 137 tr. zákoníku. Ani těmto výhradám dovolatele nelze přisvědčit.

Soudy nižších stupňů byl při zjištění výše škody vzniklé poškozením vozidla zvolen postup, který byl jako plně akceptovatelný shledán již dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu. V daném směru lze např. odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1207/2011, které řešilo obdobný případ a které poukázalo na správnost použití nákladového výpočtu (za škodu jsou považovány účelně vynaložené náklady na uvedení věci do předešlého stavu). Již zmíněné rozhodnutí - i s přihlédnutím k stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005 (publikováno pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.) - uvedlo že pokud je poškozena věc, která je nedílnou součástí funkčního celku či zařízení, a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu, pak je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav. Hlediska ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, takovou vzniklou škodu zpravidla náležitě nevystihuje . Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vychází z toho, že při stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku je sice třeba větu první aplikovat přednostně, nicméně pouze za předpokladu, že je tato aplikace možná a vede ke spolehlivému a správnému zjištění výše skutečné škody. V předmětné věci, v níž obviněný poškodil dvěma vrypy o délce 24 cm víko kufru služebního vozu Škoda Octavia, je odpovídajícím pro zjištění výše škody postup podle věty druhé § 137 tr. zákoníku, tj. postup spočívající ve zjištění účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav. Soudy nižších stupňů na základě jimi provedeného dokazování dospěly k poznatku, že na uvedení vozidla do původního stavu (nastříkání celého víka kufru, nalepení pásů označujících vozidlo Policie) bylo účelně vynaloženo 6.651,13 Kč (ve spise č. l. 122-124). Takto zjištěná škoda pro účely posouzení činu obviněného podle ustanovení § 228 odst. 1 tr. zákoníku je pro Nejvyšší soud plně akceptovatelná.

Z dosud uvedeného je zřejmé, že byť obviněný svými námitkami naplnil deklarovaný dovolací důvod, učinil tak způsobem, který svědčí o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání.

Nejvyšší soud, který dovolání obviněného ze shora uvedených důvodů posoudil jako zjevně neopodstatněné, o něm rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. května 2013

Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil