6 Tdo 442/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




6 Tdo 442/2013-35


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2013 o dovolání, které podala obviněná R.
B.
, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 50 To 425/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 122/2010,
takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání
o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 3 T 122/2010, byla obviněná R. B. (dále jen obviněná ) uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) [v bodech A) a C)] a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodě B)]. Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit poškozené M. K. na náhradě škody částku ve výši 778.537,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byla obviněná zproštěna obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.


O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a v její neprospěch okresní státní zástupce v Chebu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 50 To 425/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Chebu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body A) a C) a dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou v bodech A) a C) uznal vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin pod bodem B) napadeného rozsudku ji podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnou zavázal k povinnosti zaplatit poškozené M. K. na náhradě škody částku ve výši 780.000,- Kč. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.


Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. Prohlásila, že samotná skutečnost, že poškození F. K. a M. K. svým jménem uzavírali v období od června 2008 do ledna 2009 jednotlivé smlouvy o úvěrech, o půjčkách či obdobné smlouvy se společnostmi Provident Financial s. r. o., Česká spořitelna a. s., Cofidis s. r. o., Home Credit a. s., GE Money bank a. s., a s dalšími subjekty, nemůže vést k závěru, že získané peněžní prostředky, byly předány právě jí [viz zejména bod A) l) až 5), 7) a 9) až 14) rozsudku]. Zdůraznila, že kromě výpovědi obou poškozených (kteří jsou na věci osobně zainteresováni a jejichž výpověď je třeba hodnotit i s ohledem na závěry znalkyně MUDr. Barbory Zahradníkové) a nepřímého svědectví z doslechu paní Š. N. (jež měla k poškozené blízký vztah) nebyly zjištěny žádné objektivní důkazy, které by jednoznačně prokázaly, že jí poškození jakékoliv peněžní prostředky v hotovosti předali. Podotkla, že soud při hodnocení výpovědi obou poškozených dospěl k závěru, že se nejedná o osoby, které by jí záměrně a účelově chtěly svojí výpovědí přitížit či nepravdivě ji obvinit. Podle ní však nevzal v úvahu možnost, že jí poškození přitěžují a uvádějí nepravdy pro svá onemocnění, když i podle závěrů znalkyně MUDr. Zahradníkové výpověď poškozené M. K. je méně validní ohledně podávaných informací při reprodukování detailů a jejich časového zařazení, resp. poškozený F. K. je schopen prožitou událost reprodukovat pouze v hrubých rysech, nikoliv s podrobnostmi, zejména pak časovými. Dodala, že znalkyně sice nezjistila, že by dotyčný měl sklony k vědomému zkreslování výpovědi, ovšem nevyloučila, že by výpověď mohl zkreslovat nevědomě. Obviněná dále shledala, že z výpovědí poškozených stran jejich výdajů lze dovodit, že tyto byly na hranici jejich možností, resp. s ohledem na pravděpodobné výdaje za léky lze předpokládat, že výdaje poškozených jejich možnosti přesahovaly. V takovém případě měli poškození motivaci pro uzavření úvěrové smlouvy, resp. smlouvy o půjčce, přičemž je obecným faktem, že uzavření jedné smlouvy o půjčce (resp. o úvěru) může vést k tzv. dluhové spirále, kdy je na splacení jednoho dluhu použita následně jiná půjčka či úvěr. Tak tomu ostatně bylo i v daném případě [viz bod A) 3) rozsudku]. S poukazem na výpověď poškozené, svědkyně Š. N., jakož i výpověď svou uvedla, že neměla motiv pro spáchání trestných činů, které jsou jí kladeny za vinu, když není jasné, na co by vlastně tak velký peněžní obnos potřebovala. Podle ní soud nesprávně zhodnotil jako nevěrohodnou její výpověď, podle níž si poškozená chodila do bankomatu peníze vybírat sama, v některých případech ji ovšem vozila k bankomatu. V této souvislosti připomněla, že sama poškozená vypověděla, že někdy měla vzhledem ke svému onemocnění takové stavy, že se nemohla ohnout, popř. že (obviněná) ji vozila autem.


K bodu B) rozsudku poznamenala, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by předmětné výběry z bankovního účtu poškozených prostřednictvím bankomatů provedla právě ona. Zmínila skutečnost, že oba poškození potvrdili, že v rozhodné době měli k dispozici platební kartu ke svému bankovnímu účtu pro výběr z bankomatu a že si jejím prostřednictvím peníze z bankomatu vybírali, a to každý částku cca 2.000,- Kč až 3.000,- Kč měsíčně. Navíc, poškozená uvedla, že své matce přispívala měsíčně na živobytí částkou 7.500,- Kč, kterou zajisté musela vybrat z bankomatu. Prohlásila, že vzhledem k těmto skutečnostem by měla být minimálně pro skutky pod bodem B) písm. c), d), f), g), h), i), k) m), n), o), p) a q) rozsudku zproštěna obžaloby, jelikož jejich spáchání je vyloučeno výpovědí poškozených. Ohledně zbylých výběrů z bankomatů [bod B) písm. a), b), e), j) a
l
) rozsudku] by pak měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, jelikož nebylo jednoznačně prokázáno, že tyto výběry realizovala právě ona. Dále, stran bodu A) 15) rozsudku, vyjádřila přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by se sjednáním smlouvy o stavebním spoření s poškozenými jakkoliv obohatila, resp. že by poškozené uvedla v omyl. Poškozená M. K. totiž potvrdila, že věděla, že (obviněná) pro ni zařizovala stavební spoření u Českomoravské stavební spořitelny, a tudíž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle slov obviněné právě shora uvedené okolnosti a rozpory ve výpovědích a listinných důkazech narušují řetězec důkazů, ze kterých nalézací soud dovodil její vinu, a to takovým způsobem, že by s ohledem na zásadu in dubio pro reo měla být obžaloby zproštěna (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10). Uzavřela, že za dané situace není přiléhavý ani výrok o náhradě škody v částce 780.000,- Kč s tím, že soud měl v tomto směru přinejmenším odkázat poškozené na řízení občanskoprávní.


Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 50 To 425/2012, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádala, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.


Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:



Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 50 To 425/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.


Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.


Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).


V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, nedopustila). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.


Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.


Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a
l
) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).


Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku

ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.


Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že
Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).
Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal:
Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.


K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
l
) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).


Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).



Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


Obiter dictum Nejvyšší soud velmi stručně poznamenává následující skutečnosti. Obohacením ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Znamená to tedy, že z hlediska právního posouzení bylo zcela nerozhodné, zda v důsledku jednání obviněné, které nelze zužovat, resp. modifikovat, způsobem namítaným obviněnou, nýbrž je nutno je chápat v celém kontextu skutku tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů [body A) a C) výroku rozsudku odvolacího soudu], a které bylo jednáním podvodným, došlo k obohacení obviněné nebo jiné osoby, a to na úkor majetku poškozených.


Pokud v dovolání obviněná požádala o přerušení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 29. května 2013



JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu