6 Tdo 44/2017
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku



6 Tdo 44/2017-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2017 o dovolání, které podal obviněný V. I. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 2 To 66/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 17/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

1. Obviněný V. I. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 57 T 17/2015 uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.

2. Za tento trestný čin byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci podal obviněný odvolání, kterému Vrchní soud v Praze částečně vyhověl a rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 2 To 66/2016 podle § 258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří a půl let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.

4. Obviněný V. I. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pochybení soudů, odůvodňující oprávněnost uplatnění uvedeného dovolacího důvodu, shledal obviněný především v nesprávné kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu znásilnění ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dále obviněný zpochybnil soulad způsobu, jakým byla soudem prvního stupně provedena rekognice s příslušnými zákonnými ustanoveními, jakož i způsob hodnocení provedeného znaleckému posudku a postup odvolacího soudu spočívající v odmítnutí provedení důkazů navrhovaných obviněným. Obviněný rovněž odmítá závěr soudů nižších stupňů o naplnění znaku předmětného trestného činu spočívající v hrozbě jinou těžkou újmou, když naplnění tohoto znaku podle něj nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ani z výslechu samotného poškozeného. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud předmětná rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

9. V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně (až na výjimku níže uvedenou) námitky obviněného nesměřují proti vadnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání soudy nižších stupňů, ale proti nesprávnému hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu (přinejmenším některých ze znaků skutkové podstaty), resp. jim vytýká pochybení v rovině procesní. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .

11. S ohledem na v předchozím odstavci popsaný charakter námitek vznesených obviněným, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. K námitce obviněného týkající se kvalifikace jeho jednání podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně že nebyl naplněn znak spočívající v pohrůžce jinou těžkou újmou (kterou lze označit za námitku právní), Nejvyšší soud uvádí, že jde o pojem, který není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. V každém případě však jde o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou obdobné hrozbě spojované s pohrůžkou násilím, tedy mohou u poškozeného vyvolat obavu srovnatelnou např. se situací, kdy je ohroženo zdraví nebo život člověka. Z těchto důvodů je při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, nutno přihlížet k závažnosti narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských poměrů napadeného, k jeho vyspělosti, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný.

13. Přestože právní teorie tento znak nedefinuje, soudní praxe jej vykládá na základě konkrétních situací. Může proto spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Může jí být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět, přitom je nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (viz rozhodnutí č. 27/1982 nebo č. 23/2010 Sb. rozh. tr.). Za pohrůžku jiné těžké újmy lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném a pracovním životě poškozeného a přitom je způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006).

14. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je tedy nutno přihlížet k závažnosti narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských poměrů poškozeného, k jeho vyspělosti, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011).

15. Na základě takto stanovených kritérií je nutné posuzovat i hrozbu, kterou obviněný v konkrétním případě vůči poškozenému použil. Jednalo se o hrozbu oznámení nevhodného chování poškozeného jeho matce. Soud prvního stupně se otázkou naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy ve shora uvedeném smyslu u konkrétní formy jednání obviněného zabýval a své úvahy k němu rozvedl na straně 9 až 10 odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud se s tam rozvedenými úvahami ztotožňuje, neboť má zato, že v případě osoby poškozeného, tedy devítiletého dítěte, který se zachoval sociálně nežádoucím způsobem, v konkrétním případě reprezentovaného rozbitím skleněné láhve o silnici, a za situace, kdy je zcela evidentní, že si byl poškozený vědom svého pochybení a s tím spojené negativní reakce či hrozby trestu ze strany matky, ev. problémů ve škole, a to tak intenzivně, že ve snaze zabránit takovému oznámení následoval obviněného do sklepních prostor domu, není možné vzniklou situaci posoudit jinak než jako pohrůžku jinou těžkou újmou předpokládanou skutkovou podstatou trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku.

16. Uvedl-li obviněný ve svém dovolání argumentaci odvolacího soudu vztahující se k intenzitě naplnění výše uvedené pohrůžky, Nejvyšší soud připomíná, že se nejedná o konstatování, které by odvolací soud vztahoval k otázce naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy, nýbrž o hodnocení předmětného jednání, které je relevantní pouze ve vztahu k otázce výše obviněnému uloženého trestu (viz str. 3 4 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

17. Také ohledně dalších obviněným namítaných pochybení, vztahujících se
k nesrovnalostem v provedení a hodnocení důkazů, je Nejvyšším soudem konstatována nepodřaditelnost vytýkaných skutečností pod uplatněný dovolací důvod.

18. Zejména k provedené rekognici považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že v ustanovení § 104b odst. 4 tr. ř., který jinak upravuje provedení rekognice podle fotografií, se výslovně uvádí, že rekognice podle fotografií nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Z toho vyplývá, že zákon připouští možnost provést po rekognici podle fotografií i rekognici in natura, přičemž je nutno poukázat na skutečnost, že se touto problematikou oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně zabývaly. Není totiž vyloučeno, aby poznávající osoba poté, co poznávanou osobu popsala a označila ji ve fotoalbu, následně, nikoli s bezprostředním odstupem tutéž osobu ztotožnila mezi více ukázanými osobami in natura. K tomu, že takové rekognici předcházelo označení oné osoby podle fotografií, je pak nutno přihlédnout při hodnocení jejího významu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 7 To 141/2000). V konkrétním případě byla rekognice in natura provedena s časovým odstupem zhruba pěti měsíců od rekognice provedené podle fotografií. Ve světle argumentů uvedených v tomto odstavci tak Nejvyšší soud hodnotí postup soudu prvního stupně jako zcela souladný se zákonem.

19. K dalším obviněným namítaným procesním pochybením soudů nižších stupňů, zejména k hodnocení důkazu znaleckého posudku a neprovedení obviněným navrhovaného důkazu, Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí
(§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

20. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud konkrétně shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

21. K neakceptovaným návrhům obviněného na doplnění dokazování Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, přičemž v konkrétním případě je odmítnutí provedení důkazu odvolacím soudem videonahrávkou z průběhu rekognice podle fotografií odůvodněno jeho nadbytečností, a to s ohledem na hodnocení závěrů soudu prvního stupně ohledně průběhu rekognice podle fotografií jako zcela souladné se zákonem, a to právě i v důsledku zhlédnutí předmětného záznamu tímto soudem (viz str. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 a 3 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud podotýká, že vina obviněného nebyla prokázána osamoceným důkazem, případně důkazy, jejichž důkazní hodnotu vždy pouze individuálně se obviněný snaží zpochybnit. Je bezpochyby právem obviněného hájit se, jak uzná za vhodné, je však také třeba objektivně zmínit skutečnosti, které obviněný záměrně v dovolání neuvádí, a které v kontextu s dalšími důkazy, hodnocenými v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. vedou k závěru o vině obviněného (obviněný např. uváděl nepravdivé údaje o svém pohybu uvedeného dne, ohledně nákupu v rozhodné době, opomíjí své chování vůči svědkyni K. a přehlíží skutečnosti plynoucí ze záznamů Policie ČR o kontrole osob, či nebere v úvahu pachovou shodu zajištěné stopy na místě činu s jeho pachovou stopou atd. viz blíže str. 6-10 rozsudku soudu I. stupně).

22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu