6 Tdo 437/2011
Datum rozhodnutí: 21.04.2011
Dotčené předpisy: § 180 písm. d) tr. zák., § 171 tr. zák.



6 Tdo 437/2011 - 15

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2011 o dovolání obviněného J. Š . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 9 To 257/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 129/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 9 To 257/2010, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 4. 2010, č. j. 3 T 129/2009-98, kterým byl obviněný uznán vinným trestnými činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody byl obviněnému podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku (viz § 49 odst. 1 tr. zák.) a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. odsoudil obviněného podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, když výkon trestu mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 9 To 257/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce (na výslovný pokyn obviněného) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Obviněný se domnívá, že se nemohl dopustit trestného činu podle § 180d tr. zák. a trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť soudy se odmítly zabývat jím navrženými důkazy. V návaznosti na tyto důkazy poukazuje na to, že u hlavního líčení předložil důkazy oznámení o přestupku ze dne 19. 11. 2007, přičemž následné správní řízení pod č.j. ODSH/03260/08 však bylo za přestupek podle jiného písmene, než podle kterého byl obviněnému přestupek oznámen . Tento postup správního orgánu vnímá obviněný, shodně jako následná odsouzení, jako křivdu. Tím, že se soudy odmítly uvedenými materiály zabývat, vznikla podle obviněného situace opomenutých důkazů , kdy odvolací soud pouze formálním konstatováním o jeho nepříslušnosti přezkoumávat předchozí rozhodnutí správního orgánu zamítl zcela zásadní důkaz o jeho nevině, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ). V další části svého dovolání poukazuje na to, že nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.) již nezná ustanovení § 180d tr. zák. a na tuto skutečnost bylo v trestním zákoníku reagováno ustanovením § 419. Podle názoru obviněného měla uvedená skutečnost, tedy znění § 419 tr. zákoníku, být aplikováno na rozhodnutí vedená u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 104/2008 a 5 T 105/2008, kde byl obviněný odsouzen pro spáchání trestných činů podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 180d tr. zák. Obviněný uvádí, že v obou případech kontaktoval Okresní soud v Chebu, upozornil na nutnost aplikovat § 419 tr. zákoníku, avšak s negativní odpovědí. S ohledem na výše zmíněná odsouzení je mu pak v předmětné trestní věci ukládán trest, s přihlédnutím k již výše uvedeným nezákonně uloženým trestům . Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl postupovat podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněného je potřebné uvést, že již soud prvního stupně na str. 6 svého rozsudku nepřímo zmiňuje, že obviněný vznášel námitky, které však směřovaly do již pravomocně skončeného řízení. Obdobně vyznívá rovněž část této problematice věnovaná v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na str. 2-3. Výše zmíněné skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že obviněný v rámci dovolacího řízení nečiní rozdílu mezi řádným opravným prostředkem odvoláním a dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem, pro jehož dovolatelnost jsou stanoveny zcela jednoznačné dovolací důvody, které jsou vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř. Z podaného dovolání, byť obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jím uplatněné argumentace, však jednoznačně vyplývá, že obviněný soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy, resp. nedospěly k závěrům, které z jím předložených materiálů podle obviněného vyplývaly. V tomto směru se odvolává na důkazy, které podle jeho názoru svědčí o nezákonném postupu Městského úřadu v A. Podstatné je, že jde o rozhodnutí správního orgánu
a soudů pravomocná, jak mj. vyplývá i z rozsudku soudu druhého stupně. V souvislosti s projednávanou věcí, byť se jedná o otázku skutkovou (shodně jako výše uvedené námitky obviněného), je potřebné uvést, že obviněným byl řidičský průkaz odevzdán dne 4. 6. 2008 (viz. č.l. 119) a dne 9. 9. 2009 bez řidičského oprávnění řídil motorové vozidlo a mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána předchozím rozhodnutím soudu (OS Cheb sp. zn. 2 T 105/2008, ve spojení s KS Plzeň sp. zn. 50 To 218/2009). Zpochybňuje-li obviněný důkazy, které se staly podkladem pro rozhodnutí soudů, a poukazuje-li na neprovedení důkazů jím předložených, kterými měly být závěry soudů zpochybněny, jedná se o námitky, které směřují do oblasti zjišťování skutkového stavu. K otázce zjišťování skutkového stavu věci a představě obviněného o bezpodmínečné nutnosti provedení jím navržených důkazů je nutno upozornit na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

K problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

V reakci na shora pouze formalistické uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z podaných námitek je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovují, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní.

Pokud obviněný v další části svého dovolání vznáší výhrady k aplikovatelnosti ustanovení § 419 tr. zákoníku, váže tyto výhrady nikoli k odsouzení, které je zmíněno v dovolání, ale rozhodnutím Okresního soudu v Chebu sp. zn. 5 T 104/2008 a 5 T 105/2008. V souvislosti s těmito rozsudky pak zmiňuje, že byl odsouzen pro trestné činy podle § 180d tr. zák. a § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. K aplikovatelnosti tohoto ustanovení na zmíněná rozhodnutí se vyjádřil soud druhého stupně na str. 3 svého rozsudku. S jistou mírou tolerance by mohl Nejvyšší soud považovat za uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tu část dovolání, kde obviněný uvádí, že v předmětné trestní věci mu byl ukládán trest za situace, kdy bylo přihlíženo k již nezákonně uloženým trestům a na tuto situaci odvolací soud žádným způsobem nereaguje . V této souvislosti je potřebné zmínit pouze tolik, že soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na dobu pěti let a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Z rozsudku soudu druhého stupně pak vyplývá, že tento zrušil rozsudek soudu prvního stupně a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let a trest zákazu činnosti obviněnému neukládal. Soudem druhého stupně byl obviněnému uložen trest mírnější. V neposlední řadě je třeba ještě uvést, že podle § 171 odst. 1 tr. zák. je možno uložit trest odnětí svobody v trvání až dvou let či trest peněžitý. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, který byl podmíněně odložen, nejedná se z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a nejedná se ani o případ, že by byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. I v případě uplatnění zmíněného dovolacího důvodu /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ bylo nutno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann