6 Tdo 436/2007
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 436/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 5 To 479/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 51/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 5 To 479/2006, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 4 T 51/2006, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. O nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jeho naplnění spatřuje v tom, že soudy jeho vinu dovodily pouze na základě výpovědi poškozeného. Poukazuje na to, že svoji trestnou činnost nedoznává a popírá verzi poškozeného o úmyslném ublížení na zdraví. V další části dovolání pak líčí skutkový děj podle své verze, která je, jak uvádí pravdivá, kdy příčinou újmy na zdraví poškozeného byla nehoda, ke které došlo tím, že při svém pádu na posledním schodu upadl, zachytil se zábradlí a částečně i poškozeného a přitom ho povalil na zem. Jeho verze (obviněného) průběhu děje je podle jeho mínění prokazována ať již přímo či nepřímo výpověďmi svědkyň B. a M., přičemž i znalec připustil možnost vzniku zranění poškozeného v důsledku jeho zakopnutí a strčením do poškozeného. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť pokud by postupoval v souladu s touto zásadou, musel by ho obžaloby zprostit. Je přesvědčen, že jeho verze průběhu děje je pravděpodobnější než verze poškozeného, přičemž soudům vytýká nerespektování zásady volného hodnocení důkazů v jeho prospěch, kdy jeho vinu opřely pouze o svědectví poškozeného, aniž by se vypořádaly náležitým způsobem s výpovědí obviněného a zbylých svědků. Má za to, že nebyl prokázán úmysl způsobit poškozenému jakékoli zranění, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.) a následným postupem odvolacího soudu podle § 134 odst. 2 tr. ř., zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí, nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

K podstatě námitek obviněného je nezbytné uvést, že obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů nerespektování zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., v podstatné části dovolání reprodukuje obsah výpovědi svědkyň, případně znalce, a konstruuje vlastní skutkový děj, který je od skutkového zjištění soudů odchylný, aby soudům v té souvislosti vytknul porušení zásady in dubio pro reo. Dle obviněného vzniklo zranění poškozeného tak, že kritického dne potkal společně s K. B. v chodbě domu, kde bydlí, poškozeného H., kterého se dotazoval, kdy bude odstraněna příčina, v důsledku níž se v bytě K. B. tvoří plíseň, rozhovor nespěl k žádnému pozitivnímu výsledku, kdy ke konci byl velmi emotivní a poškozený H. zvyšoval hlas a začal dovolatele slovně napadat. Dovolatel se rozhodl odejít, ale poškozený H. ve svých nadávkách nepřestával a dovolatel se proto k poškozenému vrátil a chtěl, aby mu poškozený nadávky zopakoval z očí do očí, když pospíchal po schodech nahoru k poškozenému H., na posledním schodu upadl, zachytil se zábradlí a částečně i poškozeného H., v důsledku čehož ho povalil na zem .

Oproti tomu okresní soud dospěl ke skutkovému zjištění (se kterým se ztotožnil i soud odvolací), že obviněný dne 21. 6. 2005 kolem 11.00 hod. v P., R., na chodbě v prvním patře domu na shora uvedené adrese po předchozí slovní rozepři s poškozeným Ing. F. H., rozeběhl se proti poškozenému a oběma rukama do něj strčil, načež poškozený ztratil rovnováhu, prudce upadl a temenem hlavy se uhodil o kovový kryt odvodňovacího zařízení, umístěný v rohu chodby, v důsledku čehož utrpěl pohmoždění měkkých tkání hlavy v temenní krajině, pohmoždění krční páteře, pravého lokte a pravé kyčelní krajiny, tedy zranění, jež v daném případě omezovala poškozeného v běžném způsobu života po dobu nepřesahující tří týdnů . Ze shora uvedeného je patrno, že obviněný jednal úmyslně, neboť se proti poškozenému rozběhl a prudce do něj strčil až poškozený ztratil rovnováhu, upadl a způsobil si zranění popsané v rozsudku. Soud tedy neuvěřil verzi, kterou v rámci obhajoby přednesl obviněný. Nelze se ztotožnit s argumentací o libovůli hodnocení důkazů, neboť soud prvního stupně na str. 3 a 4 odůvodnění svého rozsudku rozvedl úvahy k otázce důkazů a jejich hodnocení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž postupoval v souladu s kritérii vyjádřenými v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, které byly jím uplatněny již v rámci řízení o řádném opravném prostředku a s těmito se rovněž vypořádal odvolací soud ve svém usnesení, kdy se jednak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a nad rámec jeho hodnotících závěrů tyto rozvedl zejména na str. 3 svého usnesení. Odvolací soud na str. 3 (poslední odstavec) svého usnesení mj. konstatoval, že soud (myšleno prvního stupně) vážil proti sobě verzi podanou obviněným a poškozeným , poukázal na zlostnou reakci obviněného na slova poškozeného, proti němu se obrátil, rozběhl se k němu a takto v důsledku působení své síly způsobil jeho pád . Poukazuje i na zdrženlivé dikce ohledně pozorování svědkyň, nepotvrzující již samotnou o sobě nepřesvědčivou a krkolomnou verzi obviněného o nechtěném pádu poškozeného , rovněž tak soud poukazuje na to, že otázka zda byl poškozený sražen úmyslně či nechtěně není otázkou znalce, ale soudu. Na str. 4 usnesení jsou pak rozvedeny i úvahy soudu ohledně zavinění ve smyslu § 4 tr. zák. Soudy mj. tedy vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily v případě hodnocených důkazů i pokud si vzájemně odporovaly. V souvislosti s vlastní představou skutkového děje odlišného od skutkového zjištění soudem považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .

V tomto směru lze tedy shrnout, že obviněným uplatněné námitky směřují primárně ke změně v hodnocení provedených důkazů, což by mělo nalézt odraz ve skutkovém zjištění odpovídajícím představám obviněného a tomu také dle jeho představ odpovídajícímu skutkovému stavu věci. Takové námitky však směřují primárně proti zjištěnému skutkovému stavu a jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní. Zde pak je možno odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann