6 Tdo 433/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 433/2017-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání, které podala obviněná A. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 4 To 209/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 9/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněné A. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 1 T 9/2016, byla obviněná A. K. (dále jen obviněná či dovolatelka ) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že dne 27. 09. 2013 v době od 12.57 hod. do 13.14 hod. v N. J., okres N. J., na ulici K N., v budově České pošty, zajistila prostřednictvím své známé R. Š. podepsání smlouvy o půjčce společně s ověřením podpisů mezi dlužníky M. K., V. K. a P. K. a nepřítomným věřitelem Mgr. P. S., který smlouvu již podepsal, na základě které měla být uvedeným dlužníkům poskytnuta půjčka ve výši 580.000 Kč na úhradu jejich stávajících dluhů, přičemž bez jejich vědomí a svolení nechala do smlouvy o půjčce neoprávněně zapracovat Mgr. M. B. mimo čísla bankovního účtu P. K., na něž měla být dle přecházející ústní dohody s dlužníky poukázána celá částka, také číslo svého bankovního účtu č. ........., na něž měla být převedena částka ve výši 150.000 Kč, čehož si dlužníci nevšimli, neboť si vůbec nepřečetli smlouvu, jelikož byli jednak v časové tísni a jednak již byli na výplatě finančních prostředků dopředu dohodnuti s R. Š., poté neoprávněné převedení finanční částky ve výši 150.000 Kč zlegalizovala tím, že bez vědomí P. K. vytvořila příjmový pokladní doklad ze dne 25. 09. 2013, z něhož se podává, že P. K. od ní přijala půjčku ve výši 150.000 Kč, čímž docílila toho, že dne 04. 10. 2013 zaslal Mgr. M. B. za schovatele E. V. B., v. o. s, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě na její účet finanční částku ve výši 150.000 Kč, na kterou neměla právní nárok, čímž způsobila P. K. škodu ve výši 150.000 Kč .

2. Za tento přečin byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla jako podmínka osvědčení uložena povinnost vyvinout úsilí k náhradě způsobené škody podle finančních sil již v průběhu zkušební doby. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč (tj. 40 denních sazeb po 1.000,- Kč) a pro případ, že by peněžitý trest neuhradila ve stanovené lhůtě, jí byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti nahradit poškozené P. K. škodu ve výši 150.000,- Kč. 3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 4 To 209/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že její trestní stíhání bylo zahájeno na základě tvrzení M. (správně P.) K., že podepsala smlouvu, kterou nečetla. To považovala dovolatelka za nevěrohodné, neboť P. K. sama vyplnila na pokladním dokladu částku 150.000,- Kč a nebyla schopna hodnověrně objasnit, z jakého důvodu příjmový pokladní doklad vypsala. Je zcela nepravděpodobné, že by vypisovala pokladní doklad, aniž by si peníze zapůjčila. Podepsala též smlouvu o půjčce, na které nechala následně ověřit svůj podpis. Ke smlouvě o půjčce se vyjádřil i Mgr. M. B., který uvedl, že smlouvu o půjčce mezi P. K. a A. K. vypracoval ještě před vypracováním smlouvy o půjčce mezi Mgr. S. a P. K., V. K. a M. K. Podle obviněné je zcela vyloučeno, aby Mgr. B. vypracoval smlouvu o půjčce mezi K. a Mgr. S. bez předložení potřebných dokladů. Pokud jde o vratku půjčky, tak tato proběhla prostřednictvím advokátní úschovy, kdy advokát je vázán nejen zákonem, ale i stavovskými předpisy a dbá na to, aby jeho prostřednictvím nebyly legalizovány výnosy z trestné činnosti. Je tedy zcela nepravděpodobné, aby Mgr. B. vypracoval smlouvu o úschově finančních prostředků, na základě níž by došlo ke spáchání trestné činnosti či legalizaci výnosů z trestné činnosti. Výše závazku P. K. ve výši 580.000,- Kč vyplývá z insolvenčního řízení, kdy tato v něm nijak nepopřela výši tohoto závazku. Po obdržení zbývající částky půjčky P. K. zaslala na účet své matky částku 150.000,- Kč, tj. částku odpovídající částce, kterou si sama podle obviněné půjčila. Tvrzení M. K. se tak jeví jako účelové. Otec poškozené k věci nic podstatného neuvedl. Znaleckým zkoumáním použitého pera byla potvrzena pouze druhová shoda, nikoli individuální a nebylo prokázáno, o čí pero se jednalo. Tento důkaz nebyl způsobilý zavdat nevyvratitelnou domněnku, že k podpisům smluv došlo ve stejném okamžiku. Navíc M. a V. K. o podpisu příjmového pokladního dokladu nezmiňují, hovoří pouze o podpisu smluv. Obviněná dále namítla, že svědkyně K. a Š. potvrdily, že texty smluv k podpisu klientům nikdy nezakrývaly a ani jedna z nich nehovořila o podpisu podkladního dokladu. Svědkyně K. uváděla, že nebyla na poště při ověřování podpisů, ačkoli tuto skutečnost tvrdili i K. Podle obviněného jediným usvědčujícím důkazem je výpověď P. K., která není podporována žádným přímým důkazem. K rozhodnutí je však třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva na věc Barbera, Messequé a Jabardo z roku 1988, A -146. Měla za to, že rozsudek nalézacího soudu vzešel z řízení, které porušilo její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nerespektování zásady in dubio pro reo představuje i porušení principů právního státu. Následně poukázala na vybrané nálezy Ústavního soudu a to nález sp. zn. I. ÚS 910/07, nález sp. zn. II. ÚS 1975/08, nález I. ÚS 375/06, nález sp. zn. I. ÚS 455/05, III. ÚS 464/99 a I. ÚS 520/16.

6. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jejímu dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 4 To 209/2016, současně aby zrušil celý výrok o trestu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. vydal zprošťující rozsudek, popř. podle § 265 l odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 265 l a odst. 3 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu. Dále navrhla, aby ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Dále zaslala sdělení, v němž uvedla, že žádá o projednání dovolání ve veřejném zasedání a přiložila rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 ICm 4225/2015, ve věci žalobce L. H. proti žalovanému 1) Ing. M. T., insolvenčnímu správci dlužníků V. K. a M. K., 2) žalovanému V. K. a 3) žalované M. K., z něhož vyplývá, že po provedeném dokazování Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že pohledávka věřitele v částce 150.000,- Kč je po právu.

7. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že v projednávaném případě dovolatelka nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho právní kvalifikací, tak jak byla přisouzena na úrovni soudu prvního stupně a akceptována přezkumným závěrem soudu odvolacího. Svůj mimořádný opravný prostředek založila toliko na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy na základě takového výsledku hodnocení důkazů, jímž odmítly akceptovat její obhajobu. Námitkou nesprávnosti právního posouzení skutku se dovolatelka domáhá zásadního přehodnocení skutkového stavu věci s odkazem na vadný způsob vyhodnocení provedeného dokazování ze strany soudů obou stupňů, a to ve spojení s výsledkem vlastního hodnotícího postupu založeného na předpokladech aplikace procesní zásady in dubio pro reo. Její námitky tak nemohou odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho zákonné variantě, která je založena na námitce nesprávného právního posouzení skutku, a to ani v tom případě, že by argumentovala extrémním nesouladem učiněných skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. Státní zástupkyně přitom poukázala na způsob, jímž se soud prvního stupně vypořádal s provedenými důkazy, a na to, jakým způsobem posoudil odvolací soud možnost změn takto ustáleného důkazního stavu věci na podkladě opakovaných výslechů obviněné a poškozené. Uvedla, že soud důvodně uzavřel, že výrok o vině byl správně podepřen výpovědí poškozené P. K., která konvenuje takřka všem zbývajícím provedeným důkazům ve věci. O tom, že právní důvod k uspokojení platebního závazku poškozené byl ve skutečnosti jen fiktivní povahy, vypovídají logická svědectví osob z rodiny poškozené, které zamýšlely řešit neuspokojivou finanční situaci poškozené jednorázovou půjčkou ve výši odpovídající jejímu skutečnému dluhu v celkové částce 430.000,- Kč. Do skutkového stavu zapadá výpověď Mgr. M. B. k okolnostem uzavření smlouvy o půjčce od věřitele Mgr. P. S. V podrobnostech odkázala na příslušné hodnotící pasáže rozhodnutí obou soudů. Uzavřela, že odvolací soud se zcela správně ztotožnil jak s hodnotícím postupem soudu prvního stupně, tak i s jeho skutkovými závěry a přisouzenou právní kvalifikací jednání obviněné.

8. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odvolání obviněné odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a vyjádřila ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
III.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 4 To 209/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. 12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 15. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněná vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový závěr (že se souzeného skutku nedopustila). Právě z těchto skutkových a procesních námitek pak dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku .

17. Obviněná tedy fakticky nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

18. V návaznosti na uvedené lze konstatovat, že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

19. V nyní souzené věci však žádný z výše vymezených případů extrémního nesouladu (rozporu) není dán. Soudy nižších stupňů vědomy si důkazní situace pečlivě vážily obsah provedených důkazů a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Své závěry opřely o výpověď poškozené P. K., která byla podepřena dalšími korespondujícími důkazy (zejména výpověďmi svědků M. K. a V. K., G. K. a odborného vyjádření Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení dokladů a specializovaných činností Frýdek-Místek, které se vztahovaly k okolnostem podpisu předmětné smlouvy a s ní souvisejících listin . Dlužno dodat, že soud druhého stupně vyslechl opětovně jak obviněnou, tak poškozenou P. K. mimo jiné za účelem ověření jejich věrohodnosti, přičemž (i) na základě tohoto osobního slyšení dotyčných uzavřel, že výpověď poškozené shledává za věrohodnou. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na příslušné hodnotící pasáže rozhodnutí obou uvedených soudů. Za této situace nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu shora uvedeného je třeba uvést, že není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

20. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

21. Činila-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozovala vadnost právního posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní.

22. V daných souvislostech lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

23. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

24. Pokud v dovolání obviněná navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu