6 Tdo 429/2013
Datum rozhodnutí: 07.05.2013
Dotčené předpisy: § 214 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 429/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2013 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 5 To 319/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 79/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 2 T 79/2012 , byl obviněný M. Š. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným jednáním spočívajícím v tom, že

1) dne 25. 11. 2011 ve 13.55 hod. v P. na ulici E. řídil vozidlo zn. Renault Kangoo Express, které bylo v době od 20.00 hod. dne 23. 10. 2011 do 07.00 hod. dne 24. 10. 2011 odcizeno v R. ulice V. spolu s věcmi ve vozidle odloženými a platební kartou na čerpání pohonných hmot CCS na majitele vozidla společnost Kromexim Material Handling ČR, a.s., IČO 26923106, které zakoupil od neznámého muže na benzinové stanici za částku 25.000,­Kč včetně odcizených věcí a karty na čerpání na pohonných hmot CCS, tedy za cenu, která zjevně neodpovídala hodnotě vozidla, když odborným vyjádřením byla hodnota vozidla stanovena na částku 90.000,- Kč, a motorové vozidlo navíc řídil, přestože mu byl Magistrátem města Kladna sp.zn. DP/1960/11/P-št ze dne 20. 7. 2011, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2011 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců,

2) do soudem určeného termínu, tedy do 9. 9. 2011 nenastoupil uložený výkon trestu odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 6 T 39/2010 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu Praze sp.zn. 9 To 257/2011, zásilku si nepřevzal a ta byla vrácena soudu dne 14. 9. 2011, a proto byl dne 20. 9. 2011 vydán Okresním soudem Kladno příkaz k dodání do výkonu trestu,

které bylo kvalifikováno v případě skutku ad 1) jako přečiny podílnictví dle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; v případě skutku ad 2) jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.



Za tyto přečiny byl obviněnému podle § 214 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen dále trest propadnutí věci (7 ks autoklíčů).

Rozsudek soudu prvého stupně napadl odvoláním obviněný a také státní zástupce v neprospěch obviněného. O těchto odvoláních rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 5 To 319/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem spočívajícím v tom, že

dne 25. 11. 2011 ve 13.55 hod. v P. na ulici E. řídil vozidlo zn. Renault Kangoo Express, které bylo v době od 20.00 hod. dne 23.10.2011 do 07.00 hod. dne 24. 10. 2011 odcizeno v R. ulice V. spolu s věcmi ve vozidle odloženými a platební kartou na čerpání pohonných hmot CCS na majitele vozidla společnost Kromexim Material Handling ČR, a.s., IČO 26923106, které zakoupil od neznámého muže na benzinové stanici za částku 25.000,- Kč včetně odcizených věcí a karty na čerpání na pohonných hmot CCS, tedy za cenu, která zjevně neodpovídala hodnotě vozidla, když odborným vyjádřením byla hodnota vozidla stanovena na částku 90.000,- Kč, takže mu muselo být zřejmé, že jde o kradené vozidlo a motorové vozidlo navíc řídil, přestože mu byl Magistrátem města Kladna sp. zn. DP119601111P-št ze dne 20. 7. 2011, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2011 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců,

který ve shodě se soudem prvního stupně právně posoudil jako přečiny podílnictví dle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému za uvedený skutek, za skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 1 T 127/2011, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2012, uložil podle § 214 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu uložil i trest propadnutí věci (7 ks autoklíčů). Citovaným rozsudkem odvolacího soudu současně došlo podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 1 T 127/2011, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově na tento výrok navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s předcházejícím rozsudkem soudu prvého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť shledává, že napadené rozsudky spočívají na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný brojí proti skutku pod bodem 1), jemuž vytýká, že jeho popis neobsahuje nic, z čeho by se dalo usuzovat, že se podílel na odcizení vozidla a že věci v něm uložené, tam byly uloženy s jeho vědomím. Namítá, že názor soudu, že věděl, že kupuje kradené vozidlo s ohledem na výši kupní ceny, nebyl prokázán žádným z provedených důkazů a je pouhou fikcí. Zdůraznil, že z úředního záznamu policie vyplývá, že vozidlo nebylo nijak poškozeno, tj. že nebylo zjištěno násilné poškození zámků či zapalování. Nemohl mít proto tušení, že vozidlo je kradené. Konstatoval, že mezi ním a prodávajícím vznikl legální synallagmatický vztah, když prodávající byl v tísni a proto vozidlo prodával pod cenou, což jemu vyhovovalo. Zopakoval, že spáchání trestného činu podílnictví mu nebylo soudem nijak prokázáno. Tvrzení, že vozidlo bylo levné a byly v něm nalezeny věci původního vlastníka, nemůže být relevantním důkazem o jeho vině. K věcem ve vozidle se choval jako k věcem cizím (předmětem prodeje bylo pouze vozidlo) a bral je jako věci prodávajícího ponechané v úschově. Věci nepoškodil nebo neznehodnotil a byly všechny vráceny původnímu majiteli.

Uvedl, že k přečinu maření úředního rozhodnutí se doznal, právní kvalifikaci považuje za správnou, i když se domnívá, že se soudy nezabývaly tím, zda se u něj nejedná, vzhledem ke zdravotnímu stavu v souvislosti s četností jeho protiprávní činnosti, o náhlý projev ve změně negativního chování nebo o nezvladatelnou potřebu jako patologický jev. Podotkl, že ve výkonu trestu nyní realizuje výchovný program.

Trvá na tom, že se trestného činu podílnictví nedopustil, přičemž zdůraznil, že nedostatek důkazů by měl svědčit ve prospěch obviněného, neboť jedině tak by se jednalo o spravedlivý proces. Je přesvědčen, že oba předchozí soudy posuzovaly věc pouze formálně
a mechanicky, nezabývaly se materiální stránkou a skutečným průběhem událostí.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolacích námitek připomněl, k čemu je určen deklarovaný dovolací důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že podle něj nelze přezkoumat námitky dovolatele ke skutku pod bodem 2), neboť v důsledku vymezení podaných odvolání nebyl odvolací soud oprávněn ani povinen uvedený výrok přezkoumávat.

Má za to, že námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci skutku ad 1) jako přečinů podílnictví a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, když dovolatel
je do značné míry opírá o vlastní skutkovou verzi okolností, za kterých se předmětné motorové vozidlo dostalo do jeho držení. Některé další námitky dovolatele však státní zástupce považuje za poněkud zmatečné, když podatel např. odkazuje na neexistující ustanovení § 1258 trestního zákoníku nebo operuje pojmem spoluvina , který trestní zákoník nezná. Navíc podle státního zástupce napadenými rozhodnutími žádná spoluvina ani jiná součinnost s pachatelem hlavního trestného činu nebyla obviněnému přičítána. Bezpředmětná je též kusá zmínka o materiální stránce věci , když trestní zákoník č. 40/2009 Sb. již z tzv. materiálního pojetí trestného činu nevychází.

Státní zástupce dále připomenul, že přečiny podílnictví podle § 214 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku jsou přečiny úmyslnými. Za situace, kdy není k dispozici doznání pachatele, lze
na zavinění v úmyslné formě usuzovat z dalších objektivně zjištěných okolností jednání obviněného. V posuzované věci je přímo ve skutkové větě uvedeno, že obviněný koupil vozidlo od neznámého muže na benzínové pumpě za částku téměř čtyřikrát nižší než cena skutečná a že ve vozidle byly uloženy věci původního majitele. Odvolací soud navíc konstatoval, že věci uložené ve vozidle byly nepochybně cenné (mj. speciální nářadí) a že z dokladů ve vozidle uložených nepochybně vyplývalo, že jde o vozidlo firemní. Přiléhavě též odvolací soud poukázal na skutečnost, že koupě vozidla bez písemné smlouvy a jakéhokoli jiného písemného dokladu zcela vylučovala provedení přepisu vozidla v evidenci motorových vozidel, a na absurdnost tvrzení obviněného, podle které mu prodávající věci nacházející se ve vozidle přenechal do úschovy.

Státní zástupce je proto přesvědčen, že skutečnosti vylíčené v popisu skutku ve výroku o vině a rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí tudíž dostatečně opravňují k závěru, že obviněný byl srozuměn (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) s tím, že ten, kdo mu vozidlo prodal, je získal trestným činem, přičemž, jak rovněž správně uvedl odvolací soud, šlo již o hraniční případ s úmyslem přímým. Ani údajná finanční tíseň prodávajícího by z hlediska zásad běžného a normálního lidského chování nemohla být důvodem k tomu, aby prodávající - pokud by vozidlo nabyl legálně - toto vozidlo i s dalšími movitými věcmi prodával za dubiosních okolností za částku několikanásobně nižší, než jakou by mohl získat prodejem např. na základě inzerátu nebo prostřednictvím autobazaru.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zejména namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku ad 1) výroku o vině jako přečinu podílnictví dle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Svou argumentaci však založil výhradně na své vlastní skutkové verzi, odlišné od skutkového stavu, ke kterému dospěly oba předchozí soudy, příp. na odlišném hodnocení provedených důkazů. Toliko jejich prostřednictvím a nikoli poukazem na nesprávnost právního posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku odvolacího soudu se snaží o zpochybnění právní kvalifikace skutku, jímž byl shledán vinným. Na tomto místě dovolací soud připomíná, že dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007) a že nesprávnost právního posouzení skutku lze úspěšně namítat jen ve vztahu ke skutku, jak byl zjištěn dovoláním napadeným rozhodnutím. Skutek, který je popsán v rozsudku odvolacího soudu jeho tzv. skutkové větě (doplnění skutkového zjištění o údaj takže mu muselo být zřejmé, že jde o kradené vozidlo ), přitom znaky přečinů, které v něm odvolací soud (ve shodě se soudem nalézacím) shledal, vyjadřuje.

Obviněný v dovolání předkládá pouze svou vlastní verzi, jak se vozidlo dostalo do jeho držení. S touto obhajobou, ve své podstatě uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů, se uvedené soudy náležitě vypořádaly. Poukázat lze na to, že zejména argumentace odvolacího soudu rozvedená v odůvodnění jeho rozsudku na str. 6 je velmi přesvědčivá, logicky do sebe zapadající a svědčí přinejmenším o srozumění obviněného s tím, že kupuje vozidlo získané trestnou činností. Pokud je takový závěr opřen o skutečnosti odvolacím soudem zdůrazněné - koupě automobilu na benzínové pumpě od osoby, kterou nedokázal popsat, bez jakéhokoliv písemného potvrzení, které by umožnilo přepis vozidla v registru vozidel, s věcmi ve vozidle, o nichž bylo evidentní, že patří oprávněnému vlastníkovi (zejména platební karta na pohonné karty původního vlastníka, osvědčení o registraci vozidla a zelená karta), pak není důvod k tomu, aby Nejvyšší soud dovozoval skutečnosti jiné, tj. požadované obviněným na základě jeho hodnocení věci. K takovému postupu není důvodu zejména při přihlédnutí k tomu, že argumentace obviněného v jeho dovolání se rozchází s jeho vlastním vyjádřením v procesním postavení obviněného. Oproti v dovolání tvrzenému nakládání s věcmi poškozeného nalezenými ve vozidle jako s věcmi v úschově, totiž obviněný ve své výpovědi z přípravného řízení tvrdil, že ve vozidle žádné věci nebyly (viz č. l. 39).

Nejvyšší soud nesdílí názor státního zástupce, že by skutek pod bodem 2) rozsudku nespadal do rámce přezkumu prováděného v dovolacím řízení, neboť z obsahu odvolání obviněného (č. l. 179-181) nelze vyvodit závěr, že obviněný skutek 2) svým řádným opravným prostředkem nenapadl a že tudíž ani nebyl odvolacím soudem přezkoumáván. O opaku svědčí text odvolání obviněného, v němž je uvedeno Proti tomuto rozhodnutí podávám v zákonné lhůtě odvolání, a to do výroku ad 1) a ad 2) o vině a trestu. . Námitky vůči tomuto výroku (přes vyjádření toto moje jednání je bezpochyby kvalifikováno správně ) uplatnil v obsahové shodě s tím, co posléze uvedl v rámci svého dovolání. Na straně druhé je nezbytné konstatovat, že jejich formulace není způsobilá naplnit požadavek, aby uplatněný dovolací důvod (ve věci posuzované § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) byl v konkrétní argumentaci rovněž vyjádřen (konkrétní výhrada vůči právnímu posouzení skutku). Zbývá dodat, že vyjádření učiněná obviněným v jeho dovolání nenaplňují ani žádný jiný ustanovením § 265b tr. ř. upravený dovolací důvod.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. května 2013 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann

Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil