6 Tdo 422/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 422/2013-24

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2013 o dovolání, které podal obviněný R. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 8 To 473/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 118/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 4 T 118/2012, byl obviněný R. R. [v bodech 1a) až h) a 3a), b)] uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu obžalovaný R. R. sám:
od přesně nezjištěné doby roku 2010 až do dne 19. ledna 2012 v Brně a jeho okolí nabízel k prodeji, prodával či přechovával za účelem dalšího prodeje omamnou látku kokain a psychotropní látku metamfetamin, přičemž k samotnému jednání docházelo následujícím způsobem:
1a) dne 24. března 2011 v době kolem 16:50 hodin po předchozí telefonické dohodě v Brně u nákupního centra Campus Square na ul. Bítešská prodal K. K. za 3.500,- Kč čtyři igelitové sáčky, které obsahovaly omamnou látku kokain o celkové hmotnosti 1,3833 gramů a psychotropní látku metamfetamin o celkové hmotnosti 1,4382 gramů,
1b) dne 21. prosince 2011 v době kolem 16:30 hodin v B. na parkovišti na ul. V Ú. prodal osobě vystupující pod jménem J. K. psychotropní látku metamfetamin v množství 5,097 gramů (62,8 % metamfetamin base) za finanční hotovost 10.000,- Kč,
1c) v době od měsíce ledna roku 2010 do měsíce ledna roku 2012 zpravidla před svým bydlištěm v B. na ul. K B. č. a v obci S. postupně prodal B. K. 70 až 90 gramů psychotropní látky metamfetamin za částku 2000,- Kč za 1 gram,
1d) v průběhu roku 2011 v Brně před Casinem Vegas na ul. Cornovova č. 1 prodal osobě N. N. T. ve dvou případech přesně nezjištěné množství omamné látky kokain za celkovou částku 5.000,- Kč a v jednom případě přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin za částku 2.000,- Kč,
1e) v období od podzimu roku 2010 do konce roku 2011 v B. prodal J. R. nejméně v pěti případech psychotropní látku metamfetamin v celkovém množství 4 gramy za částku 2000,- Kč za 1 gram,
1f) od počátku roku 2010 do přesně nezjištěné doby v B. v místě svého bydliště na ul. K B. č. prodal R. S. nejméně v pěti případech omamnou látku kokain v celkovém množství 5 gramů za částku 2.000,- až 2.500,- Kč za 1 gram,
1g) od počátku roku 2011 do poloviny roku 2011 zpravidla před svým bydlištěm v B. na ul. K B. č. a před Casinem Vegas v Brně na ul. Cornovova č. 1 opakovaně prodal M. V. omamnou látku kokain v celkovém množství 30 až 40 gramů za částku 2.800,- Kč za 1 gram,
1h) od přesně nezjištěné doby až do dne 19. ledna 2012 měl ve svém bytě v B. na ul. K B. č. , a to konkrétně v kuchyni v lednici uschovánu psychotropní látku metamfetamin o hmotnosti 14,783 gramů (75,5 % metamfetamin base), a to za účelem její následné distribuce dalším osobám,
přičemž těchto jednání se dopustil s vědomím, že se o takové látky jedná a přesto, že nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, kdy podle zákona č. 167/1998 Sb. kokain patří mezi omamné látky a metamfetamin mezi psychotropní látky,
obžalovaný R. R. a obžalovaný L. B. společně:
3a) po předchozí vzájemné dohodě obstaral obžalovaný L. B. z dosud nezjištěného zdroje psychotropní látku metamfetamin v množství 49,7637 gramů (75,88 % metamfetamin base), kterou dne 4. ledna 2012 v P. předal obžalovanému R. R.; obžalovaný R. R. ji pak dne 5. ledna 2012 v době kolem 14:45 hodin v B. na parkovišti u ul. T. prodal v zataveném igelitovém sáčku za finanční částku 90.000,- Kč osobě vystupující pod jménem J. K.,
3b) po předchozí vzájemné dohodě obstaral obžalovaný L. B. z dosud nezjištěného zdroje psychotropní látku metamfetamin v množství 101,27 gramů (70,2 % metamfetamin base), kterou dne 18. ledna 2012 v P. předal obžalovanému R. R.; obžalovaný R. R. ji pak dne 19. ledna 2012 v době kolem 10:10 hodin v B. na parkovišti před domem ul. K B. č. prodal v igelitovém sáčku za finanční částku 160.000,- Kč osobě vystupující pod jménem J. K.,
přičemž tohoto jednání se oba obžalovaní dopustili s vědomím, že se o takové látky jedná a přesto, že nedisponovali příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, kdy metamfetamin podle zákona č. 167/1998 Sb. patří mezi psychotropní látky . Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný R. R. podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému R. R. uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže popsaných.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. B..

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. R. a L. B. a v neprospěch obou obviněných státních zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 8 To 473/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody ve vztahu k oběma obviněným a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému R. R. podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl i o trestu obviněného L. B.. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný R. R. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání popsané pod bodem 3a) a 3b) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a že soud druhé instance podané odvolání zamítl, aniž se fakticky zabýval jeho námitkami. Poznamenal, že podrobně popsal, jakým způsobem proběhlo jednání, které je mu obžalobou kladeno za vinu pod body 3a) a 3b), ale k činu jako takovému se nedoznal. Prohlásil, že jednání osoby vystupující pod jménem J. K. a dosud neztotožněných osob vystupujících pod jmény D. a M. bylo policejní provokací, přičemž důkazy provedené u nalézacího soudu svědčí o tom, že bez aktivního jednání ze strany policejního agenta by ke skutkům pod body 3a) a 3b) vůbec nedošlo. Upozornil, že zákaz policejní provokace a provokace státních agentů byl Evropským soudem pro lidská práva (dále jen ESLP ) poprvé vysloven ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku (viz rozsudek ze dne 9. 6. 1998, č. 25829/94). Od té doby ESLP nezměnil svůj právní závěr, že vyprovokování trestného činu činí trestní řízení definitivně nespravedlivým, a to od samého počátku a že důkazy získané prostřednictvím policejní provokace nesmí být v trestním řízení použity (viz např. rozsudek ve věci Ramanauskas proti Litvě ze dne 5. 2. 2008, č. 74420/01, rozsudek ve věci Vlachos proti Řecku ze dne 18. 9. 2008, č. 20643/06 či rozsudek ve věci Burak Hun proti Turecku ze dne 15. 12. 2009, č. l7570/04). Národní právo nesmí užití takových důkazů v rámci trestního řízení tolerovat a veřejný zájem nemůže jejich použití ospravedlnit, byť by se jednalo o nejzávažnější kriminalitu. Pakliže policejní orgány smí v mezích zákona užívat operativně pátrací prostředky, nesmí jejich využíváním vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcoval či usměrňoval do té doby neexistující úmysl pachatele daný trestný čin spáchat. Je nepřípustné, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly [k této problematice viz též rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 670/06, ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1285/07, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 407/07 a ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 797/02, popř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 7 To 266/2002, publikovaný v Trestněprávní revue, 2002, č. 11, s. 330].

V souvislosti s uvedeným obviněný namítl, že závěry soudu stran skutku ad 3a) a 3b) nemají oporu v provedeném dokazování s tím, že z důkazů je naopak zřejmé, že veškerá iniciativa ve věci vyšla ze strany agentů K. a D. Zdůraznil, že v ostatních případech dodal drogu v celkovém množství max. 155 g, k čemuž se i doznal, kdy toto bylo také zjištěno na základě operativně pátrací techniky odposlechu a cca ročního sledování jeho osoby. Upozornil, že za této situace je tvrzeno, že měl najednou z ničeho nic dodat jednorázově 50 g a následně 100 g drogy, aniž by byl k tomu policií jakkoli vyprovokován. Takové tvrzení je podle něho neudržitelné, neboť je evidentní, že bez policejní provokace by k dodání tak velkého množství drogy jeho osobou nikdy nedošlo (nebylo prokázáno, že by byl navázán na odběratele, kteří by vůbec kdy od něho takové množství drogy odebírali). Roční operativně pátrací akce orgánů činných v trestním řízení dostatečně prokázala opak, tj. skutečnost, že je sice distributorem drogy, ale pouze příležitostným a v malém rozsahu (dával či prodával množství max. 5 g, kdy se jednalo jen o zbytek drogy, kterou nepoužil pro svoji potřebu).

Pokud jde o trest, zhodnotil, že tento se vzhledem ke všem okolnostem případu jeví být nepřiměřeně přísným. Prohlásil, že bylo prokázáno, že trestná činnost, které se dopustil pod body 1a) až lh) obžaloby, není z hlediska množství (rozsahu) natolik významná, aby ospravedlnila uložení trestu ve výměře 44 měsíců. Vyjádřil přesvědčení, že přiměřeným trestem by v jeho případě byl nepodmíněný trest odnětí svobody ukládaný při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tedy někde kolem 24 - 28 měsíců, neboť je osobou netrestanou, již samotný výkon vazby byl pro něho dostatečným ponaučením a sám výkon vazby byl způsobilý docílit toho, aby na něho působil výchovně a zároveň odstrašujícím způsobem působil i na třetí osoby. Dodal, že si závažnost a významnou závadovost trestného činu plně uvědomuje, což stvrzuje svým chováním ve výkonu vazby i svým přístupem k celému trestnímu řízení [po celou dobu s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a ke skutkům pod body 1a) až 1h) se plně doznal].

Podle jeho mínění nalézací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zásadu zákonnosti (§ 2 odst. 1 tr. ř.), zásadu legality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a zásadu materiální pravdy (2 odst. 5 tr. ř.), v důsledku čehož soudy dospěly k neúplným skutkovým zjištěním, za nichž, i s ohledem na zásadu in dubio pro reo, nebyly splněny podmínky pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Akcentoval, že důkazy získané na základě policejní provokace jsou nezákonné, jejich použití je nepřípustné a jejich aplikace v předmětné věci porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Jinými slovy, nebylo prokázáno, že by se skutek, tak jak je popsán pod bodem 3a) a 3b) obžaloby vůbec stal. V neposlední řadě připomněl, že v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uzavřel, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces, neboť neprovedením navržených důkazů, neprovedením výslechu svědků, mu byla odňata možnost prokázat svá tvrzení.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. na § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování a při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však podle jeho názoru v přezkoumávané věci nenastala. Soudy činné dříve ve věci totiž vycházely z provedených důkazů, které umožňovaly dovodit skutkové závěry svědčící o vině obviněného.

Státní zástupce seznal, že obviněnému nelze přisvědčit ani stran jeho námitky v tom smyslu, že jeho jednání bylo důsledkem policejní provokace. Upozornil, že obviněný již shodnou argumentaci uplatnil v odvolání, přičemž Krajský soud v Brně jednoznačně dovodil, že z telefonických odposlechů je zřejmé, že to byl naopak obviněný, který kontaktoval svědka vystupujícího pod jménem J. K. a nabízel mu drogu. Současně je zřejmé, že obviněný byl osobou, jež byla činná v oblasti distribuce drog. O policejní provokaci, jejíž podstatou je zejména podněcování a svádění k trestné činnosti ze strany policie, se tedy jednat nemůže. Pokud totiž jednání policie zůstane pouze na úrovni projeveného zájmu o realizaci obchodu s drogami, který by však bylo reálné uskutečnit i bez jejího přispění, nejedná se o situaci, kdyby až kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012). K naplnění uplatněného dovolacího důvodu (jehož existence by v případě důvodnosti tvrzení obviněného o policejní provokaci mohla být shledána) proto nedošlo.

K tvrzení obviněného, podle něhož je uložený trest údajně nepřiměřený, státní zástupce poznamenal, že výrok o trestu lze napadat především prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán, pokud byl uložen takový trest, který zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tvrzení obviněného proto není možné považovat za relevantní.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 8 To 473/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesních zásad zákonnosti, in dubio pro reo, volného hodnocení důkazů a materiální pravdy (a v konečném důsledku i porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces) a vadná a neúplná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že stran jednání, jež je mu kladeno za vinu v bodech 3a) a 3b) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, veškerá iniciativa vyšla ze strany agentů K. a D., tedy že byl k tomuto jednání policií vyprovokován]. Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Dodat lze, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, jež tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z porušení výše uvedených procesních zásad (a v konečném důsledku i z porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces) a z vadných a neúplných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, jež lze i nadále přiměřeně aplikovat. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného brojící proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů, resp. že nepodmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému uložen v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý