6 Tdo 420/2007
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 420/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. dubna 2007 o dovolání obviněných 1/ S. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., 2/ M. N., trvale bytem B., R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., 3/ R. P., trvale bytem K., okres V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, č. j. 11 To 84/2006-2702, v trestní věci vedené proti obviněným ad 1/ a 2/ u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 13/2003, a proti obviněnému ad 3/ u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 4/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných S., M. N. a R. P. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, č. j. 7 T 13/2003-2607, byli obvinění S. M. a M. N. uznáni vinnými pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný S. M. byl podle § 140 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia 3310 specifikovaného ve výroku rozsudku. Obviněnému M. N. byl podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Alcatel, blíže konkretizovaného ve výroku rozsudku. Rozsudek obsahuje dále odsuzující výroky ohledně obviněných J. V. a J. G. a zprošťující výrok podle § 226 písm. c) tr. ř. ve vztahu k obviněnému R. R. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2006, č. j. 7 T 4/2006-45, byl obviněný R. P. uznán vinným pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 4. 2005, č. j. 1 T 77/2002-182, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 8 To 472/2005, byl obviněnému uložen podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia, který byl u něho zajištěn při jeho zadržení a je veden jako příloha č. 4 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 13/2003. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 4. 2005, č. j. 1 T 77/2002-182, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 8 To 472/2005, a všechna rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2006, č. j. 11 To 122/2006-2664, byla podle § 23 odst. 3 tr. ř. trestní věc obviněného R. P. spojena ke společnému projednání a rozhodnutí věci s trestní věcí obviněných J. V., S. M., J. G., M. N. a R. R., vedenou u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 84/2006.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2006, č. j. 11 To 84/2006-2702, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného M. N. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pomocí k pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák. k § 140 odst. 1 tr. zák., za což mu byl podle § 140 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. odvolací soud obviněnému znovu uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Alcatel, IMEI. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek týkající se obviněného J. G. v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu o trestu rozhodl. Dále podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného R. P., a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, když podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu obviněného podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podaná v neprospěch obviněných M. N. a R. R. a odvolání obviněných J. V., S. M., J. G. a R. P. zamítnuta.

Dovolání podal obviněný S. M. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, č. j. 7 T 13/2003-2607, přesto, že v řízení předcházejícím vydání rozsudku odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jeho jednání není ve skutečnosti trestným činem. Domnívá se, že dokazování prokázalo, že jeho jednání bylo výsledkem tzv. policejní provokace, když policisté překročili rámec předstíraného převodu podle § 158c tr. ř. a aktivně zasahovali do celé transakce, podněcovali jej k uskutečnění protispolečenského jednání a to navíc za situace, kdy věděl, že do obchodu s padělanými bankovkami je zapojen policista. Je toho názoru, že takové důkazy by měly vést soud k závěru, že nejde o trestný čin. Poukazuje na to, že původně byl, de facto na podkladě stejných důkazů, obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn. On sám jednak věděl, že do obchodu s padělanými bankovkami je zapojena policie, přičemž policistu zapojeného do akce znal pod krycím jménem kpt. H. z dřívější doby. Jednak byl na účast L. S. spolupracovníka policie - upozorněn v telefonickém rozhovoru s jistým V. Dovozuje, že byla-li by tato skutková zjištění hodnocena sama o sobě, nebylo by možno dospět k jinému závěru, než že v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin, neboť naprosto vědomě spolupracoval s policií. Zastává názor, že činnost policie se stala součástí skutkového děje. Svědčí o tom skutečnost, že veškeré telefonické rozhovory, které vedl obviněný M. s kpt. H., nebyly zaznamenány, přestože ve stejném období obviněný vedl rozhovory s jinými osobami, a tyto zaznamenány byly. I s ohledem na fakt, že na straně kupující jako zájemce vystupoval spolupracovník - muž pod přezdívkou Z. (později identifikovaný jako Z. D.) a na straně nabízející padělky osoba spřízněná s policií či speciálními bezpečnostními útvary - muž pod přezdívkou D. (L. S.), jednoznačně dokresluje celou situaci, totiž že rámec předstíraného převodu byl činností policie překročen. Zdůraznil, že nabízení padělků řídil L. S. Samotné jednání obviněného bylo uskutečněno vědomě pod vedením policejního důstojníka s tím, že do skutkového děje zasahoval spolupracovník B Z. D. Obviněný označil své jednání jako beztrestné, u něhož absentuje z pohledu naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 140 tr. zák. minimálně stránka subjektivní. Na základě těchto skutečností navrhl Nejvyššímu soudu, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, č. j. 11 To 84/2006-2702, ohledně jeho osoby zrušil, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, č. j. 7 T 13/2003-2607, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Obviněný M. N. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdí, že jeho obhajoba nebyla v průběhu celého trestního řízení nikterak vyvrácena. Podle jeho názoru žádným přímým či nepřímým důkazem nebylo prokázáno, že by se dopustil žalované trestné činnosti. Popírá, že by v době, kdy přijal nabídku obviněného R. P., věděl, že akce směřuje k přechovávání a uvádění do oběhu padělaných bankovek. Vytkl soudům, že se nezabývaly otázkou, zda se obvinění mohli dopustit trestného činu již před tím, než do jednání mohly zasáhnout státní orgány. Podle jeho názoru z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, na základě jakých důkazů soud dospěl k závěru, že věděl, že obvinění V., M., P. a G. přechovávají a uvádějí do oběhu padělané bankovky v nominální hodnotě 5.000,- Kč v pro něho neznámém množství. Z provedených odposlechů s D. (svědkem L. S.), G. a P. se přitom podává, že mu P. nechce nic říci. Proto není zřejmé, z čeho soudy dovozují, že o akci přechovávání a prodeje falešných bankovek věděl, když v žádném telefonním hovoru nepoužíval označení zákusky nebo svatba . Za této situace se domnívá, že pro právní kvalifikaci skutku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák. k § 140 odst. 1 tr. zák. nebyly naplněny formální ani materiální znaky. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu i rozhodnutí odvolacího soudu , a to v celém rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř., a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl v jeho prospěch, event. aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání podané obviněným R. P. se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že ve věci nebyly provedeny všechny důkazy, které nepochybně provedeny být mohly. Nebyla především objasněna úloha a zejména konkrétní počínání L. S., zvaného D. Provedené dokazování neodstranilo podle obviněného pochybnosti ohledně této osoby zejména v tom směru, zda šlo o agenta či nikoliv. Pokud jde o jeho postavení, příslušníci bezpečnostních složek zejména však svědek A. - vypovídali odlišně v první fázi řízení před zrušením původního rozsudku oproti fázi druhé, tedy v průběhu dokazování, které předcházelo napadenému rozsudku. Zcela legitimně byl podle obviněného vznesen požadavek na lustraci osoby, která v předmětné kauze vystupovala pod přezdívkou D. . Přestože se jednalo o důležitou osobu, její role zůstala ne zcela osvětlena. Zůstává otázkou, zda byl či nebyl agentem B. Podle obviněného je nedostačující konstatování, že jmenovaný není evidován u B. V souvislosti s odposlechy obviněný namítl, že si měl krajský soud vyžádat novou zprávu od B., v níž by nebyly začerněny některé její části. Obviněný má za to, že soud prvního stupně nezjistil řádně skutkový stav věci tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť řada důležitých skutečností zůstala neobjasněna. Nadto se soud náležitě nevypořádal s otázkou, zda jednání obviněných bylo vyprovokováno a řízeno některou z bezpečnostních složek státu. Tuto skutečnost lze dovodit zejména z toho, že ačkoliv šlo o připravený zásah policie, muž pod přezdívkou D. , který prokazatelně zinscenoval schůzky v hotelu S. v B. a v motorestu N. F., nebyl v souvislosti s policejní akcí zadržen. Nebyl zadržen ani později, ačkoliv jeho pohyb byl monitorován ještě po několik dalších dní. Je tedy podle obviněného zjevné, že v celém průběhu řízení se nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu, že v daném případě šlo o nepřípustný zásah státu do skutkového děje. Za této situace byl skutek soudem nesprávně právně posouzen. Se zřetelem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, č. j. 11 To 84/2006-2702, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 T 4/2006, a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, a to prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v odůvodnění rozhodnutí zjištěno pochybení ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podstata všech tří dovolání spočívá v tom, že obvinění nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že na trestné činnosti, pro kterou byli obvinění uznáni vinnými, se policie žádným způsobem nepodílela, resp. že nešlo o řízenou provokaci či iniciaci trestné činnosti z její strany a že do skutkového děje nikterak nezasáhla. Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejich námitky směřují výhradně do provedeného dokazování, resp. způsobu hodnocení důkazů. Je zjevné, že smyslem jejich dovolání je vyvolat pochybnosti stran skutkového děje. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že otázka zákonnosti použití operativně pátracích prostředků má meze striktně stanovené, které je třeba posuzovat, nicméně v souvislostech, které obvinění uvádějí, se jeví jejich námitka jako ryze skutková. Pokud tedy obvinění brojí proti použití agenta, z tohoto úhlu pohledu Nejvyšší soud neshledal na předchozím závěru soudů nic, co by potvrzovalo verzi obviněných. V tomto směru byla obhajoba obviněných vyvrácena. Dále je třeba uvést, že zmíněné námitky uplatněné v dovolání obvinění vznesli již v předcházejícím řízení, proto Nejvyšší soud v plném rozsahu na odůvodnění jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu odkazuje.

Namítá-li obviněný S. M., že věděl, že do celé akce je zapojena policie, tudíž že s ní vědomě spolupracoval a že z tohoto důvodu nelze v jeho jednání spatřovat trestný čin, nelze jeho tvrzení přisvědčit. Obhajoba obviněného byla v tomto směru vyvrácena jednak na základě odposlechu hovorů družky obviněného M. V., jednak sám kpt. H. uvedl, že M. ho znal toliko jako příslušníka brněnského podsvětí. Rozhodně nevěděl, že je policistou. Svědek V. měl obviněného upozornit na to, že L. S. je v úzkém kontaktu s policií. Je logické, že pokud by obviněný vědomě spolupracoval s policií, neměl by důvod L. S. vyřadit z celé transakce a utajovat před ním datum a způsob předání padělků. Jeho zájem na prodeji padělaných bankovek je tedy zcela evidentní a neupustil od něj i přes vědomí rizika, že někdo z okruhu policie o probíhající transakci má již nějaké informace. V tomto kontextu nemůže námitka obviněného S. M., že z pohledu naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 140 tr. zák. chybí subjektivní stránka trestného činu, obstát. Vyvrácena byla i námitka vztahující se k záznamům telefonických hovorů. Na str. 7 rozsudku soudu prvního stupně se nachází podrobné zdůvodnění a okolnosti týkající se této otázky, odvolací soud se k této problematice vyjádřil na str. 16 a 17 svého rozhodnutí. Na tomto podkladě zbývá konstatovat, že pokud nebyl zajištěn obsah všech uskutečněných hovorů, šlo o objektivní problémy technického charakteru vyskytující se v roce 2002 a 2003 (viz sdělení Č. M. a. s. ze dne 20. 5. 2004 na čl. 1362), které neměly žádnou přímou souvislost s danou trestnou činností. Navíc příslušníci Ú. potvrdili, že v trestní věci obviněných nebyly ze záznamů odstraněny žádné hovory a pokud soudu nebyly poskytnuty obsahy všech hovorů, bylo to zapříčiněno tím, že se nepodařilo ztotožnit datový kanál s kanálem, který přenášel obsah hovoru. O všech odposlechnutých telefonních hovorech byl policejními orgány soudu poskytnut tzv. archiv . Soud skutečně zjistil, že obsah některých hovorů nebyl zachycen. Tento nedostatek byl odstraněn výpověďmi svědků P., M. a B. s vysvětlením, že odposlechnuté hovory na území České republiky byly do policejního počítače předávány pouze přes dvě ústředny ze šesti. V důsledku toho docházelo ke zpoždění přenosu dat po jednom ze dvou kanálů a policejní počítač pak nemohl obsah hovoru ztotožnit s datovými údaji a hovor nebyl zaznamenán. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, totiž, že pokud by některá z policejních složek nebo jiných bezpečnostních složek státu měla zájem na odstranění určitých hovorů, bylo by logické, aby z pořízeného záznamu odstranila jak datovou, tak hovorovou složku, což se v dané věci nestalo. V takovém případě by potom neexistoval žádný doklad o tom, že se konkrétní hovor vůbec uskutečnil.

Pokud jde o zapojení svědka D. a svědka známého pod přezdívkou D. (L. S.), z výpovědi svědka D. se podává, že o existenci padělaných bankovek a o snaze jejich držitelů uvést je do oběhu se dozvěděl až v době, kdy takové bankovky měli v držení obvinění M., P. a svědek známý pod přezdívkou D. (L. S.). Bylo zjištěno, že svědek Z. D. byl informátorem B., který předal L. A. (pracovník B.) informaci, že osoby vystupující pod jménem S. (obviněný P.) a D. (L. S.) disponují padělky falešných bankovek v celkové hodnotě 20.000.000,- Kč. Svědkovi D. se podařilo získat jeden kus bankovky, předal jej L. A. Bankovka byla prověřena s tím, že jde o padělek. Až na tomto podkladě se akce zúčastnili policisté kpt. H. a kpt. N. Na schůzce konané dne 12. 1. 2003 v motorestu F. v obci L. vystupovali jako zájemci o koupi falešných bankovek. Významné je, že úloha policistů v dané věci měla zřetelně pasivní povahu, a to i z toho hlediska, že množství padělaných bankovek a následné stanovení kupní ceny vycházelo zásadně z podnětu obviněných. Lze tedy souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že policejní orgány neučinily nic, co by bylo možno hodnotit jako podněcování obviněných ve snaze padělané bankovky uvést do oběhu. Jinak řečeno, ze strany policie nedošlo k žádnému jednání, které by obviněné nějak ovlivnilo, ať v tom směru, že by obvinění byli naváděni nebo pobízeni k tomu uvést bankovky do oběhu, nebo že z jejich strany byl vznesen požadavek ohledně množství udaných bankovek. Dále je třeba poukázat na to, že činnost svědka Z. D. byla usměrňována řídícím orgánem tak, aby jeho zapojení ve věci bylo v souladu se zákonem. Ve světle těchto okolností svědek Z. D. nemohl být označen jako spolupachatel obviněných, neboť na trestné činnosti se podílel toliko na pokyn řídícího orgánu, tj. jak bylo shora uvedeno, v zákonem přípustném rozsahu ve smyslu § 158b tr. ř., § 158c tr. ř. a § 158d tr. ř. Jednání obviněných nijak neinicioval ani nepodporoval, lze konstatovat, že jeho jednáním nebyla činnost obviněných v žádném případě vyvolána. Úmysl obviněných padělané peníze nabízet byl dán od počátku, tedy ještě před tím, než svědek D. informoval B. (viz str. 17 a 18 rozsudku odvolacího soudu). Za předpokladu, že předmětné orgány neiniciovaly jednání obviněných se jeví bezpředmětná námitka obviněného M. N., že se soudy nezabývaly otázkou, zda se obvinění mohli dopustit trestného činu před tím, než do celé akce zasáhly státní orgány. O osobě vystupující pod přezdívkou D. (L. S.) obviněný S. M. uvedl, že tuto osobu sám kontaktoval. K jeho účasti na celé akci vypověděl, že byl přítomen na schůzce v hotelu S. a schůzce dne 12. 1. 2003 v motorestu F. v obci L. Jak vyplývá z výpovědi svědka D., D. ho informoval o době schůzky v obci L. a seznámil ho také s osobou obviněného S. M. Pokud jde o námitku, že účast osoby vystupující pod krycím názvem D. (L. S.) byla součástí policejní provokace a že L. S. řídil nabízení padělků, je třeba konstatovat, že nic takového ze svědecké výpovědi Z. D. ani výpovědi obviněného S. M. nevyplývá. Kromě toho nelze přehlédnout, že jakmile byl obviněný S. M. před osobou L. S. (D.) varován, byl z celé transakce vyloučen . Lze tedy uzavřít, že jakkoli zůstalo v plném rozsahu neobjasněno postavení L. S., osoby vystupující pod přezdívkou D., je zjevné, že ani v důsledku jeho činnosti nelze hovořit, že by jeho činností státní orgány zasáhly do průběhu skutkového děje ani v souvislosti s jeho činností nelze dovodit nepřípustný zásah státních orgánů do skutkového děje.

Usvědčujícími důkazy pro výrok o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v případě obviněného M. N. se staly odposlechy hovorů, v nichž obviněný N. hovoří s L. S. o schůzce 12. 1. 2003, hovoří o tom, kolik tam pojede osob. Hovoří s ním i o výsledku schůzky. Odvolací soud pak účast obviněného na trestném činu neposoudil jako pokus trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., nýbrž jako pomoc k pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák. k § 140 odst. 1 tr. zák. Z uvedeného plyne, že názor na skutečnost, že obviněný věděl, že se jedná o prodej padělaných bankovek a věděl, že se podílí na jejich přepravě, odvolací soud nezměnil, odlišné stanovisko však zaujal, pokud jde o právní kvalifikaci skutku. Podle odvolacího soudu obviněný M. N. padělky neobstaral, nepodílel se na dojednání obchodu, padělky nepředával a není zřejmé, zda věděl, o jaké množství se jedná. Avšak vzhledem k tomu, že poskytoval ochranu tomu, kdo peníze převážel, bezprostředně přispěl k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Obviněný R. P. byl usvědčen výpověďmi svědků kpt. H., kpt. N., svědka Z. D., stejně jako výpovědí spoluobviněného S. M. Bylo prokázáno, že obviněný se na trestné činnosti aktivně podílel, a to zejména co se týče organizace schůzek, předání a přepravy bankovek. Ze svědeckých výpovědí svědků kpt. H. a N. vyplynulo, že obviněný P. se aktivně zapojoval do jednání v L., přičemž není pochyb, že věděl, čeho se jednání týká. Svědek D. potvrdil, že obviněný P. věděl, že se jedná o transakci s padělanými bankovkami. Ostatně první padělek obdržel právě od obviněného P. V neposlední řadě obviněného usvědčují odposlechy telefonních hovorů. Prokazují jednak, že udržoval telefonní kontakt s osobou L. S., kdy např. dne 11. 1. 2003 spolu hovořili o množství vyhotovených padělků, jednak vypovídají o skutečnosti, že obviněný zajišťoval vozidla a osoby, které se měly na přepravě bankovek podílet (obviněného G. a obviněného N.). Aktivní účast obviněného R. P. na trestné činnosti je ve světle těchto důkazů naprosto nezpochybnitelná, když není sporu, že tuto svou činnost vyvíjel, aniž by k ní byl jakkoli policejními orgány či L. S. podněcován.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnili obviněný S. M. a obviněný R. P. Obviněný S. M. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; obviněný R. P. blíže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nespecifikoval.

Uvedený dovolací důvod, tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky uvedené v odvolání obviněných za nedůvodné a odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněným nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.



Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.

Nejvyšší soud považuje ve vztahu k obsahové náplni námitek obviněných, kterými je zdůrazňováno, že se obvinění jednání, pro které byli uznáni vinnými, nedopustili, že důkazy byly nesprávně hodnoceny, nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou, přičemž jsou rozváděny vlastní úvahy obviněných k vypovídací hodnotě jednotlivých důkazů, uvést, že takové úvahy jsou snahou o prosazení vlastního skutkového stavu a jeho podřazení pod taková ustanovení trestního zákona, která by odpovídala představám obviněných, přičemž však Ústavní soud k takovým úvahám se vyjádřil ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .



S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání podaná obviněnými S. M., M. N. a R. P. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Stejné rozhodnutí učinil i ohledně dovolání obviněných S. M. a R. P. opřená o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za této situace nebylo nutno věc ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. meritorně přezkoumávat. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann