6 Tdo 419/2009
Datum rozhodnutí: 29.04.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 419/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 5 To 66/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 1/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. 31 T 1/2007, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž obžalovaný J. S. v blíže nezjištěné době v N. M., okres Š., v rodinném domě č., v němž bydlí, vyrobil pomocí počítačové techniky

- 15 ks padělků bankovek nominální hodnoty 1.000,- Kč, a to 4x sériového čísla, 4x sériového čísla, 3x sériového čísla a 4x sériového čísla - a 7 ks padělků bankovek nominální hodnoty 2.000,- Kč, a to 2x sériového čísla, 2x sériového čísla, 2x sériového čísla a 1x sériového čísla, které okolo dne 23. 7. 2007 ukázal obžalovanému Š. se sdělením, že jde o padělky, jež vyrobil ve svém bydlišti, a následně 27. 7. 2006 tyto předal obžalovanému Š., kdy se také dohodli, že tyto udají jako pravé v O., a z výtěžku uhradí obžalovaný Š. svůj závazek vůči obžalovanému S., což posléze dne 28. 7. 2006 realizovali tak, že po příjezdu do O. v ranních hodinách společně vytipovali vhodné provozovny a obžalovaný Š.

- kolem 9.00 hod. na ul. se pokusil zaplatit padělanou bankovkou nominální hodnoty 1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, za kartón cigaret prodavačce a současně majitelce trafiky M. P., která však rozpoznala, že se jedná o padělek, tuto skutečnost obžalovanému sdělila, bankovku vrátila a k udání tudíž nedošlo,

- v době mezi 9.00 hod. až 10.40 hod. na ul. S. v trafice R. za nákup kartónu cigaret zn. Start zaplatil padělanou bankovkou nominální hodnoty 1.000,- Kč, sériové číslo, prodavačce L. Č.

- v době od 10.00 hod. do 10.40 hod. na ulici Č. v trafice P. za nákup 7 ks krabiček cigaret zn. Start zaplatil padělanou bankovkou nominální hodnoty 1.000,- Kč, sériového čísla prodavačce K. S., avšak zanedlouho byl obžalovaný Š. na místě kontrolován příslušníky Městské policie O. a poté předán hlídce Policie ČR, která u něj zajistila zbývajících 13 ks padělků bankovek nominální hodnoty 1.000,- Kč a 7 ks padělků nominální hodnoty 2.000,- Kč, přičemž obžalovaný S. poté, co obdržel od spoluobžalovaného SMS zprávu s textem Poldové , opustil bar K. na ulici Č., v němž v době udání bankovky v trafice PNS spoluobžalovaným pobýval, a vrátil se do svého bydliště .

Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 4 T 53/2007, byl obviněný J. S. odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 4 T 53/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného A. Š.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. S. (dále jen obviněný ), rozhodl ve druhém stupni (v řízení proti uprchlému) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 5 To 66/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci (a proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud prvního stupně svým rozhodnutím výrazným způsobem zasáhl do jeho ústavních práv, a to čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), podle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. že postupem nalézacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Následně konkretizoval, že postupu soudu vytýká vady spočívající v nejasnosti a neúplnosti jeho skutkových zjištění a vyjádřil přesvědčení, že se soud nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro vydání napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru jsou napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejen v rozporu s ustanoveními práva hmotného, ale zejména práva procesního. Též poznamenal, že přesto, že je mu známo, že mu nepřísluší jakýmkoliv způsobem zpochybňovat právo nalézacího soudu na volné hodnocení důkazů, považuje za nutné poukázat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry, které z nich soud první instance učinil. Poté odmítl skutkový závěr soudu prvního stupně, že padělal peníze v úmyslu udat je jako pravé, s tím, že soud k tomuto dospěl na základě svévolně vytvořených důkazů (jak listinných, tak výpovědí svědků v rámci přípravného řízení a řízení před soudem), ale zejména uvěřil zcela nepochopitelně, proti zásadám logiky, svévolně, bez jakékoliv další právní a faktické opory v jiném než pouhém výkladu své verze příběhu spoluodsouzeného A. Š., jenž svůj příběh, zaznamenaný jako výpověď v přípravném řízení nejprve několikráte potvrdil a následně změnil ku svému zdánlivému neprospěchu, když tuto svoji verzi již nikdy jindy nebyl schopen zopakovat a využil tak právo odepřít výpověď před soudem prvního stupně, avšak následně z pohledu výše trestů velice správně pojatý postup sebe vyvinit, alespoň ve vztahu k trestní sazbě, která je za takovýto skutek dána, a tzv. slovy uvedenými v rámci podaného znaleckého posudku u psycholožky, napráskat spoluodsouzeného J. S. V této souvislosti akcentoval, že on (obviněný) své výpovědi neměnil a posléze podrobně rozvedl svoji verzi událostí, jež se staly koncem července 2006 a jež jsou předmětem této trestní věci, spočívající, stručně řečeno, v tvrzení, že padělané bankovky našel spoluobviněný A. Š. v obálce na toaletě v K. v O., že je (obviněný) toliko letmo přepočítal, ničeho zvláštního si na nich nevšiml a vrátil je spoluobviněnému. Prohlásil, že nemůže souhlasit s tím, co uvedl spoluobviněný A. Š. ve své výpovědi v rámci přípravného řízení, když po dvou již učiněných výpovědích zcela jasně a účelově změnil svoji výpověď ve vztahu k jeho osobě (obviněnému) v tom smyslu, že mu (obviněný) měl sdělit, že sám vyrobil padělané peníze a tyto mu měl před inkriminovaným dnem předat. Také se ohradil proti tvrzení spoluobviněného A. Š., že neumí pracovat na počítači. S odkazem na výpověď syna L. S. shledal, že spoluobviněný A. Š. měl přístup k jejich počítači a mohl u něj být i sám, resp. že kopírování listin je primitivní činností, kterou zvládne i začátečník a že bankovka se dá zkopírovat za necelou minutu. Dále argumentoval, že jednotlivé výpovědi svědků, zejména ze strany rodinných příslušníků spoluobviněného A. Š., jsou ve svém celku nezajímavé, nepodstatné a ničím právně nevypovídající. Odmítl závěr nalézacího soudu, že v předmětné věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti(§ 2 odst. 5 tr. ř.), a že důkazy hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. V neposlední řadě poukázal na výslech znalců z oblasti psychologie a psychiatrie, podle nichž každá osoba je schopna za určitých okolností spáchat trestný čin, a to bez ohledu na jakoukoliv závislost na třetí osobě, což plně koresponduje s tím, že spoluobviněný Š. se v některých chvílích projevoval jinak, než by se s ohledem na jeho mírnou povahu mohlo očekávat.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Shledala, že podstatu ústavněprávní argumentace obviněného, byť opřenou o článek 36 Listiny a Úmluvy, tvoří jen jeho nesouhlas s tím, jak soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. Poznamenala, že přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází pro Nejvyšší soud v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Podle jejího názoru se v daném případě o takovou situaci nejedná a obviněný takový druh pochybení ani nevytýká.

Státní zástupkyně přitom konstatovala, že Krajský soud v Ostravě v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícího se rozsudečného výroku o vině a v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně se Vrchní soud v Olomouci ztotožnil a dospěl k závěru, že se obviněný spolu s A. Š. dopustil skutku ve výroku rozsudku popsaného, čímž spáchal trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák., čehož vyústěním je i výrok o trestu. Prohlásila, že skutková zjištění soudů tedy našla svůj odraz v odpovídajících právních závěrech a že se nedomnívá, že by tyto závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními či že by obecné soudy svévolně nerespektovaly jakoukoliv kogentní normu jednoduchého práva. Uvedla, že nelze mít výhrady z hlediska ústavnosti ani vůči způsobu, jakým byly právní závěry obecných soudů vyloženy v odůvodněních napadených rozhodnutí.

Následně vyslovila názor, že v rámci tvrzeného dovolacího důvodu obviněný vyjádřil výhradně jen nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým po provedeném dokazování soudy dospěly, navzdory tomu, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Upozornila, že z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Je tedy zřejmé, že obviněný vytýká soudům skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Uzavřela, že obviněný setrvává na své obhajobě, kterou uplatňoval v průběhu trestního řízení, tedy, že skutkové okolnosti, významné pro závěr o jeho trestní odpovědnosti, se odehrály jinak, než zjistily soudy, a proto jeho námitky obsahově neodpovídají uplatněnému, ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas také pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 5 To 66/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Stručně shrnuto, obviněný soudům vytýká porušení práva na spravedlivý proces, konkrétněji nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [např. akcentuje, že spoluobviněný A. Š. svoji výpověď v průběhu trestního řízení účelově změnil a že naopak jeho (obviněného) výpověď je od počátku neměnná, vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu, že spoluobviněný neumí pracovat na počítači, popř. argumentuje, že spoluobviněný měl přístup i k počítačové sestavě, kterou měli (u obviněného) doma, a odmítá závěr, že by v předmětné trestní věci byl soudy zjištěn skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti] a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z namítaného porušení práva na spravedlivý proces založeného tvrzeným nesprávným hodnocením důkazů a vadnými skutkovými zjištěními, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn.III. ÚS 282/03).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě poznamenat, že obviněný ve svém dovolání sice považuje za nutné poukázat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry, které z nich soud první instance učinil , avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod rozhodnutí vytýká. Nehledě na to je třeba znovu zdůraznit, že obviněný ve skutečnosti vyjádřil pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž soudy na základě hodnocení provedených důkazů dospěly, a takové námitky nelze subsumovat pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn.II. ÚS 651/02).

Nad rámec uvedených skutečností lze pouze stručně dodat, že mezi právními závěry soudů a jejich skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. dubna 2009



Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý