6 Tdo 418/2011
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 418/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 8 To 420/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 75/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M.K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 33 T 75/2009, byl obviněný M. K. uznán vinným, že:
dne 31. 5. 2006 kolem 9.30 hod. v P., P., v bytě fyzicky napadl S. L., takovým způsobem, že ji nejdříve chytil za krk a zakrýval jí ústa, aby nemohla křičet, poté ji strhl na zem, obličej přitlačil k zemi, v důsledku čehož došlo k uvolnění zubního můstku poškozené, následně jí strhl náušnici ze žlutého kovu z levého ucha, přičemž poškozená ze strachu ze zranění druhého ucha si druhou náušnici sundala a obžalovanému předala, a dále jí sundal prsteny z každé ruky jeden a z krku řetízek ze žlutého kovu, vše v celkové hodnotě 9.000,- Kč, poté ji pustil, odhodil na gauč a s věcmi odešel.

Takto zjištěným skutkem podle soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené S. L., v České republice bytem P. P. K., K J., na náhradě škody částku 10.500,- Kč.

Vůči konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 8 To 420/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (všechny výroky) napadl obviněný M. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený jednak v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by po případném zrušení napadeného usnesení a vrácení věci bylo v rámci hodnocení provedených důkazů konstatováno, že se dopustil jednání, které objektivně může být toliko přestupkem.

Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Rozpor shledal v tom, kdy obvodní soud konstatoval, že jeho čin nebyl veden snahou získat majetkový prospěch. V podstatě šlo o jednání v určité vypjaté situaci, kterou sama poškozená vyvolala, když nejprve fyzicky napadla jeho nemocnou matku, a poté těhotnou sestru, čemuž soud prvního stupně uvěřil. Na druhé straně však neuvěřil tomu, že v době spáchání trestného činu se na místě nenacházel a vycházel z výpovědi poškozené, DNA nalezené na místě a lékařské zprávy ohledně poškozené.

Podle obviněného i odvolací soud pochybil, jestliže napadený rozsudek nezrušil a věc nevrátil prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí s pokynem, aby odstranil rozpory ve výpovědi poškozené a zdůvodnil, proč některé části její výpovědi uvěřil a jiné nikoli, rovněž tak jako výpovědím slyšených svědků, stejně jako v případě, kdy poprvé projednával jeho odvolání a věc vrátil obvodnímu soudu. Namítl, že aniž došlo k odstranění nedostatků v důkazním řízení, byly výrok i dikce odůvodnění odvolacího soudu ve druhém případě zcela opačné.

Dále obviněný soudům obou stupňů vytkl, že zcela pominuly, že to nebyla poškozená, kdo volal Policii ČR a nastolil otázku, proč tak neučinila ona a ani nikdo z příslušníků její rodiny, když vůči její osobě došlo k násilí a loupeži. Tato okolnost zůstala neobjasněna. I z popisu skutku v rozsudku prvostupňového soudu je nepochybné, že jednání zde uvedené se ani stát nemohlo, když to není fyzicky možné; skutková věta je zkrácenou verzí výpovědi poškozené. Na místě měl být proto proveden vyšetřovací pokus, neboť výpověď poškozené vychází toliko z jejích představ a nikoliv ze skutečnosti. Důkazně zůstalo nepodloženo též tvrzení poškozené o majetkové újmě, kterou měla utrpět, přičemž soudu předložila fotodokumentaci odcizených věcí ze žlutého kovu, vyjma zlaté zubní náhrady. Obviněný poznamenal, že on i celá jeho rodina jsou ekonomicky velmi slušně situováni a nemají zapotřebí loupit. Nelze přehlédnout, že sama poškozená uváděla, že jí měl rozepnout pásek u kalhot, což svědčí spíše o jiném úmyslu, nežli se majetkově obohatit. Pouhé konstatování soudu o emotivním vybočení z normálního způsobu chování v důsledku jednání poškozené, však majetkový podtext jednání obviněného neodůvodňuje. Její tvrzení, že byla nejen napadena, ale současně i oloupena, proto zůstalo osamoceno. Taktéž z lékařské zprávy je patrné pouze to, že na poškozené byly známky určitého napadení, nebylo ale konstatováno žádné zhmoždění prstů na rukou ani jiný důkaz svědčící o tom, že by se pokusil násilně jí stáhnout zlaté šperky z rukou. Pokud by soud hodnotil důkazy s jejich možnou pravděpodobností, technickou proveditelností a v rámci zásady v pochybnostech ve prospěch, musel by konstatovat, že k napadení poškozené došlo blíže neurčeným způsobem a při tomto jí byla stržena jedna náušnice ze žlutého kovu, ale v další části je její výpověď nevěrohodná a neodpovídá provedeným důkazům. Tomu by měla odpovídat i právní kvalifikace, kdy přichází v úvahu trestný čin výtržnictví a věc měla být popř. postoupena jako přestupek k vyřízení příslušnému obecnímu úřadu.

Dále obviněný odkázal na předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a uvedl, že před vydáním napadeného usnesení již jednou odvolací soud v této věci rozhodoval a věc zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí s konstatováním, že skutková zjištění jsou neúplná a nemají oporu v provedeném dokazování, odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zmatečné a rozporuplné, když se nevypořádal s věrohodností poškozené v kontextu s výpovědí svědkyň Č. a K. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se vypořádal s tvrzením obviněného ohledně stop krve na bundě poškozené a v tomto směru doplnil dokazování. Obvodní soud vyslechl zakročující policisty a převyslechl poškozenou. Byť nedostál všem požadavkům, tak z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že skutková zjištění jsou naprosto správná a úplná. Rovněž pochybnosti o vztahu krevních stop na bundě nebyly odstraněny a soud fabuloval, že první stěry byly zmanipulovány obviněným, aniž připustil, že druhé porovnávání vzorků mohlo být manipulováno někým jiným. Je otázkou na základě čeho odvolací soud dovodil, že v průběhu jednání pojal úmysl s majetkovým podtextem, proč soud prvního stupně neuvěřil, že krev se na bundu mohla dostat i jindy a jestli je možné, aby došlo k záměně stěru, resp. ke stěru jiné osoby, když se obviněný úkonu účastnil. Soud nezkoumal, jak byl vzorek DNA uchován, zda nemohlo v důsledku času a způsobu skladování dojít k jeho ovlivnění a zda nelze vyloučit ani kompilaci několika příbuzných DNA v rámci jednoho vzorku, a to zejména, když s poškozenou zápasila také sestra a matka obviněného. Nebyla též řešena jeho svědecky podložená obhajoba, že na místě činu v inkriminované době vůbec nebyl. Obviněný nepopřel, že se na místě v minulosti nacházel, neboť v rámci svých možností fungoval v domě jako údržbář. Soud se rovněž nezabýval pravdivostí jeho výpovědi.

Nejzásadnější vadu soudního řízení obviněný shledal v tom, že prvním usnesením odvolacího soudu vyslovený požadavek ohledně vyřešení subjektivní stránky jednání, a to i ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozené, nebyl dodržen. Pokud soud uvěřil vyslechnutým svědkyním, že byly poškozenou napadeny a dospěl k závěru, že jeho jednání bylo motivováno snahou pomoci napadené těhotné sestře a invalidní matce a nebylo vedeno majetkovým prospěchem, je toto konstatování v rozporu s použitou právní kvalifikací. Nemohla být tedy naplněna subjektivní stránka trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák.

K tvrzené majetkové újmě obviněný uvedl, že to byla poškozená, která tvrdila, že z jeho blíže nespecifikovaného chování dospěla k závěru, že mu své osobní šperky dobrovolně odevzdá (byť sám popírá, že by na místě v předmětné době byl). Vycházejíc z rozsudku obvodního soudu existovala fakticky dvě po sobě jdoucí samostatná jednání:
- prvé, které směřovalo k ochraně matky a sestry,
- druhé, jež v rámci určitého zkratovitého jednání vedlo k posbírání a odnesení šperků, které si poškozená sama, jak tvrdí, sundala (stržená náušnice mohla být nedopatřením v rámci prvého jednání).

Právní kvalifikace jednání by měla odpovídat i argumentaci prvostupňového soudu, jím naznačené subjektivní stránce, těžko uvěřitelnému chování poškozené a tvrzenému následku. Pokud soud vychází vždy z části výpovědí jednotlivých svědků, bezúhonnosti obviněného, jednání v afektu a z těchto skutečností dovozuje majetkovou újmu, tak v pochybnostech ve prospěch musí, buď důkazně vyřešit subjektivní stránku jeho jednání nebo obě jednání od sebe oddělit, pokud nebude prokázáno, v které fázi jednání se jeho úmysl změnil, a z čeho lze dovodit, že násilí začalo mít majetkový podtext.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a postupoval ve smyslu ustanovení § 265 l odst. 1 tr. ř.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však žádné faktické námitky neuvádí, takže tímto dovolacím důvodem se nelze zabývat. Pokud jde o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak uplatněné námitky ve skutečnosti směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními, jak je soudy nižších stupňů učinily, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť zmíněný důvod dovolání je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Upozornil, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru nebyly žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny. Dodal, že údajně nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu.

Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný M. K. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný v podrobnostech vznáší námitky, jak byly soudy hodnoceny provedené důkazy a jaké konkrétní skutečnosti z nich vyvodily, přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozuje, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen zcela výjimečně, a to existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však o takovou situaci nejedná. Z podrobného odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného M. K. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny, trestu a náhrady škody. S rozsudkem prvostupňového soudu se v napadeném usnesení ztotožnil Městský soud v Praze, jak je zřejmé z argumentace na str. 3 až 6 napadeného usnesení. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě soudy obou stupňů učinily právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Obviněný M.K. uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ale neodůvodnil v tom směru, co rozhodnutí (výroku o trestu) vytýká. Tímto důvodem dovolání se proto nelze zabývat. Lze však poznamenat, že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně nebyl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. K., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k