6 Tdo 417/2005
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 417/2005



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 dovolání obviněné Z. P., které podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 460/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 15/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné Z. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 15 T 15/2004, byla obviněná Z. P. uznána vinnou, že jako asistentka ředitele společnosti I. s. r. o., měla z titulu svého postavení svěřenou pokladnu společnosti a platební kartu EC/MC Business k účtu společnosti vedené u I. a P. B., a. s., přičemž ve dnech 2. 6. 1999, 9. 6. 1999, 22. 6. 1999, 7. 7. 1999 a 15. 7. 1999, pomocí svěřené platební karty z bankomatu IPB a. s. v P., z účtu společnosti vybrala po 20.000,- Kč a tyto finanční částky nezaevidovala do účetnictví společnosti a použila je pro vlastní potřebu, čímž společnosti I. s. r. o. P. způsobila celkovou škodu ve výši 100.000,- Kč.

Takto zjištěné jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné stanovena povinnost zaplatit společnosti I. s. r. o. částku 100.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení, počínaje dnem 23. 4. 2004.

Naproti tomu byla obviněná Z. P. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby, která ji vinila ze spáchání skutku, jenž je v rozsudku uveden na str. 2, čímž měla (podle obžaloby) spáchat pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost I. s. r. o. P. odkázána se svým nárokem na částku 20.000,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vůči konstatovanému rozsudku podaly odvolání obviněná Z. P. a poškozená společnost I. P.& C. a. s.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 460/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výrocích, kterými jednak podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněné uloženo zaplatit společnosti I. s. r. o. částku 100.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení počínaje dnem 23. 4. 2004, a jednak podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost I. odkázána se svým nárokem na částku 20.000,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné stanovil povinnost nahradit poškozené společnosti I. P. & C. a. s. náhradu škody ve výši 100.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 3. 7. 2001. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněné zamítnuto.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná Z. P. prostřednictvím obhájce dovolání, a to do výroku, kterým Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl její odvolání (tedy do výroku o vině a trestu). Mimořádný opravný prostředek obviněná opřela o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadený výrok spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V úvodu svého podání se dovolatelka zaměřila na podrobnou rekapitulaci svých odvolacích námitek a poukázala na závěry soudu prvého a druhého stupně, jež považuje za nesprávné a nelogické. V naznačeném směru uvedla, že se soudy obou stupňů dopustily stejného pochybení, když dospěly k závěru, že se jako jediná osoba mohla dopustit manipulace s platební kartou spočívající v neoprávněných výběrech peněz z účtu společnosti. Namítla, že většina zaměstnanců společnosti nebyla k této otázce vůbec vyslechnuta a okruh potencionálních pachatelů byl tak bez zjevného důvodu zúžen toliko na její osobu. Při interpretaci komunikace mezi obviněnou a účetní F. soudy vycházely z předpokladu, že se neoprávněných výběrů z bankomatu skutečně dopustila a došly k závěru, že se pokoušela účetní F. zmást nebo alespoň oddálit své odhalení. Pominuly však zásadu presumpce neviny, při jejíž aplikaci by nutně dospěly k závěru, že se obviněná neoprávněných výběrů z bankomatu nedopustila, o výběrech z bankomatu nic nevěděla a z toho důvodu ani nemohla účetní F. vysvětlit, kdo výběry z bankomatu realizoval a proč nejsou zaneseny v účetních dokladech; pouze jako svoji domněnku vyslovila názor, že peníze možná vybral ředitel H. Obviněná zdůraznila, že tento údaj nebyl formulován nijak kategoricky, ale toliko jako hypotéza, která ji momentálně napadla a bylo ji nutno ověřit dotazem přímo u ředitele H. Když se tato varianta neukázala být pravdivou, dále ji neuváděla; přesto jí tuto skutečnost Městský soud v Praze přičetl k tíži, coby důkaz její nevěrohodnosti. Podle obviněné se identického pochybení dopustil odvolací soud při řešení otázky, kdo mohl pozměnit faxovou zprávu a kdo k tomu měl patřičný motiv. Zde opět vycházel z důkazně nepodloženého předpokladu, že se neoprávněných výběrů z bankomatu dopustila a (z tohoto pohledu presumpce viny ) dovodil, že měla motiv k pozměnění faxové zprávy. Na nedůvodnosti odvolání obviněné Městský soud v Praze setrval navzdory tomu, že na základě argumentů obhajoby seznal, že pozměnění faxové zprávy se mohla dopustit jiná osoba, která k tomu měla motiv, když příležitost měli de facto všichni zaměstnanci. I svědek H. potvrdil, že s platební kartou mohl nakládat kdokoliv ze zaměstnanců, který měl zrovna cestu do bankomatu, když bylo potřeba doplnění hotovosti v příruční pokladně. Osoba zachycená na snímku při realizaci neoprávněného výběru z bankomatu se obviněné podobá jen ve velmi hrubých rysech a navíc má zřejmě na ruce hodinky, které kvůli alergii na kovy nosit nemůže. Dovolatelka namítla, že v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dal téměř všem argumentům obhajoby zapravdu, avšak rozsudek obvodního soudu nezrušil a její odvolání jako nedůvodné zamítl. Proto má za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně stejně jako rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněná dále rozvedla své dovolací námitky. Předně konstatovala, že popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně je formulován tak, že nejsou dostatečným způsobem vylíčeny skutkové okolnosti, ze kterých by bylo patrné, že platební karta byla ve vztahu k její osobě cizí věcí, která jí byla svěřena . Z popisu skutku proto neplyne, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Naplnění zmíněného znaku je v popisu skutku vyjádřeno slovy jako asistentka ředitele společnosti I. s. r. o. ...měla z titulu svého postavení svěřenou pokladnu ředitele a platební kartu EC/MC Business... . Z uvedeného popisu však není zřejmé, co se myslí obratem z titulu svého postavení . Obviněná konstatovala, že v rámci svých pracovních povinností asistentky ředitele společnosti nepřevzala osobní povinnost pečovat o platební kartu společnosti, což plyne mimo jiné i z dohody o hmotné odpovědnosti sjednané v rámci pracovní smlouvy, ve které byla zahrnuta odpovědnost za nakládání s údajně svěřenou platební kartou. Namítla, že z výpovědi svědka A. z přípravného řízení plyne, že jako finanční ředitel společnosti při sepisování dohody o hmotné odpovědnosti s obviněnou o existenci uvedené platební karty ani nevěděl, a proto v dohodě není odpovědnost za nakládání s platební kartou uvedena. Proto nelze tvrdit, že by jí z titulu postavení asistentky ředitele byla svěřena platební karta. Dokazováním bylo zjištěno, že ve společnosti I. s. r. o. nebyla stanovena žádná pravidla obecnější povahy, která by upravovala otázku práv a povinností zaměstnanců v souvislosti s používáním platební karty společnosti. Z toho důvodu lze uzavřít, že různí zaměstnanci používali, resp. měli konkludentní souhlas ředitele společnosti k použití platební karty za účelem výběru peněz z bankomatu k zajištění dostatku hotovosti v příruční pokladně společnosti. Tento konkludentní souhlas oprávněné osoby (konkrétně ředitele H.) je třeba považovat za svěření cizí věci ve smyslu § 248 tr. zák., a proto je okruh osob, jimž byla platební karta (resp. peníze s její pomocí vybrané z bankomatu) svěřena, nepoměrně širší než je množina osob sestávající z obviněné a několika svědků, kteří výslovně prohlásili, že kartu nikdy nepoužili. Obviněná zdůraznila, že nebyla jedinou osobou, které byla karta svěřována , přičemž z provedených důkazů jednoznačně neplyne, že ve dnech, kdy došlo k neoprávněným výběrům z bankomatu, byla platební karta svěřena právě Z. P. Osobou, jíž byla karta svěřena , byl v podstatě vždy ten konkrétní zaměstnanec společnosti, který měl právě pochůzku kolem bankomatu a vzal s sebou platební kartu, aby vybral hotovost k doplnění pokladny. V mezidobí, kdy karta nebyla v dispozici žádného zaměstnance, nelze ji vůbec považovat za svěřenou věc ve smyslu § 248 tr. zák. Konkludentní souhlas ředitele H. se navíc mohl vztahovat jen na případy oprávněných výběrů, tj. výběrů za účelem doplnění hotovosti v příruční pokladně, případně za účelem hrazení různých výdajů společnosti I. Pokud by se určitá osoba z okruhu zaměstnanců společnosti platební karty zmocnila již s úmyslem platební kartu použít k výběru peněz pro vlastní potřebu, nečinila by tak na základě konkludentně uděleného souhlasu ředitele společnosti (na takový případ se souhlas ředitele pochopitelně nevztahoval), a proto by se podle okolností jednalo o trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. případně v souběhu s trestným činem krádeže podle § 247 tr. zák. Podle obviněné nelze považovat stav provedeného dokazování za dostatečný ve vztahu k prokazování subjektivní stránky trestného činu. Pokud úmysl pachatele skutku směřoval k neoprávněnému výběru peněz již od okamžiku, kdy se platební karty zmocnil, pak ve vztahu k němu nešlo o věc svěřenou, protože na takovou dispozici se konkludentní souhlas ředitele nevztahoval a nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Naproti tomu, pokud pachatel takového skutku přijal k sobě platební kartu s úmyslem učinit výběr hotovosti k doplnění pokladny, a teprve poté svůj úmysl změnil a platební kartu použil k výběru peněz pro vlastní potřebu, naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť platební karta se v takovém případě dostala do jeho dispozice na základě konkludentního souhlasu ředitele a byla ve vztahu k němu věcí svěřenou.

Závěrem dovolání a z důvodů v něm podrobně popsaných obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil její osobu obžaloby, případně aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu napadeného výroku a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že pokud obviněná namítla, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se skutku vůbec dopustila, neboť předmětnou platební kartu mohlo užívat více zaměstnanců poškozené společnosti, tak v této části dovolání zaměřila výhradně do oblasti skutkových zjištění a jejím námitkám nelze přiznat právně relevantní povahu. Naopak lze přisvědčit výtce obviněné, že v posuzované trestní věci absentuje existence subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Pokud totiž k výběrům z účtu společnosti z bankomatu měla k dispozici platební kartu a jako osoba odpovědná za stav pokladny byla oprávněná k pokynu ředitele tyto výběry provádět a příslušné finanční částky zaúčtovat do účetní evidence poškozené společnosti, tak učiněná skutková zjištění opravdu nenachází protipól ve zvolené právní kvalifikaci, pokud se jednalo o výběry z bankomatu, ke kterým nebyl dán příkaz ředitele ani jiné oprávněné osoby a obviněná tudíž předmětné finanční částky ani nezanesla do účetnictví společnosti, jelikož byla od počátku vedena úmyslem těchto peněz se zmocnit a užít je pro vlastní potřebu. Podle státního zástupce odpovídá jednání obviněné Z. P. právní kvalifikace podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., když si přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila a způsobila tak škodu nikoli malou. S ohledem na okolnost, že trestní zákon stanoví na trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. téměř shodný trestní postih, není nezbytné zmiňovanou vadu ohledně právního posouzení skutku napravovat cestou mimořádného opravného prostředku. S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce uzavřel, že ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněné Z. P. odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné Z. P. je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Ve světle shora rozvedených argumentů nemohou obstát námitky obviněné, jejichž podstatou je tvrzení, že se nedopustila jednání, které je jí kladeno za vinu. V tomto ohledu má obviněná za to, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování v takovém rozsahu, aby mohly jednoznačně dovodit, že se vytýkaného jednání dopustila právě ona (nebyly provedeny výslechy všech tehdejších zaměstnanců společnosti za účelem zjištění okruhu všech potencionálních pachatelů, když používání platební karty ve společnosti nepodléhalo žádným pevným pravidlům a kartu mohl prakticky použít každý zaměstnanec společnosti, který ji měl v konkrétním případě svěřenou na základě konkludentního souhlasu ředitele společnosti). Dále že soudy provedené důkazy nesprávně vyhodnotily (např. nebylo jednoznačně prokázáno, že ve dnech, kdy došlo k neoprávněným výběrům, byla předmětná karta svěřena právě její osobě, neboť soudy chybně hodnotily svědecké výpovědi i ostatní důkazy).

Je zřejmé, že těmito skutkovými námitkami dovolatelka nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích, ale své výhrady primárně zaměřuje proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení, přičemž ve vytýkaných procesních nedostatcích až následně spatřuje vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže obviněná Z. P. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, respektive z nedostatečnosti provedeného dokazování včetně toho, jak soudy hodnotily provedené důkazy, pak nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V případě, že by obviněná učinila pouze zmíněné námitky, bylo by nezbytné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Dovolatelka současně napadla právní posouzení prostřednictvím výtky, že v popisu skutku rozsudečného výroku nejsou dostatečně vyjádřeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., neboť soudy činné ve věci se nevypořádaly s otázkou, zda předmětná platební karta byla ve vztahu k její osobě cizí svěřenou věcí a zda při neoprávněných výběrech peněz vůbec mohlo dojít k přisvojení si cizí svěřené věci, zejména pokud úmysl pachatele směřoval k neoprávněnému výběru peněz již v okamžiku, kdy se platební karty zmocnil, a v tomto směru namítla absenci subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Z hlediska napadeného rozsudku i obsahu dovolání obviněná nastolila s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázku, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde, eventuálně že nevykazuje znaky žádného trestného činu.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč. Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že je věc odevzdána pachateli do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vzniká až později, nikoli hned při svěření věci.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně vyplývají skutečnosti, které byly výše citovány, přičemž z tzv. právní věty je patrno, že Obvodní soud pro Prahu 3 považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněná si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Ze skutkových zjištění je zřejmé, že v rámci pracovního vztahu ke společnosti I. s. r. o. měla obviněná v rámci pracovní smlouvy ze dne 3. 12. 1997 sjednánu dohodu o hmotné odpovědnosti ve smyslu § 176 zákoníku práce a v rámci této dohody odpovídala a byla povinna vyúčtovat veškeré hodnoty, zvláště peníze, ceniny, cenné věci, ať již jí jsou nebo budou svěřeny zaměstnavatelem, zákazníkem nebo jinou osobou (čl. XIII. Pracovní smlouvy - č. l. 59 tr. spisu). V tomto směru nelze akceptovat výtku obviněné, že by vzhledem k absenci výslovné úpravy odpovědnosti za nakládání s platební kartou společnosti v rámci dohody o hmotné odpovědnosti byl vyloučen závěr, že předmětná platební karta jí byla z titulu postavení asistentky ředitele společnosti svěřena.

Nejvyšší soud upozorňuje, že předpokladem trestní odpovědnosti podle § 248 tr. zák. není existence dohody o hmotné odpovědnosti uzavřené podle § 176 zákoníku práce, ale zaviněné jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí svěřené věci a vznik škody v příslušné výši. Dohoda o hmotné odpovědnosti pouze předurčuje režim, kterým bude posuzována případná odpovědnost za škodu, a jde tudíž o institut náhrady škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 134/2001). Objektem trestného činu zpronevěry ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. totiž nemohou být pouze věci způsobilé být předmětem zvláštní odpovědnosti k náhradě škody. Tento názor lze vyvodit i z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, které ukládá zaměstnanci povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, zničením, zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Pojem svěřený prostředek ve smyslu tohoto zákonného ustanovení je zde formulován obecně a nedopadá na něj nutnost existence zvláštního druhu odpovědnosti za škodu. Proto případná existence či neexistence dohody o hmotné odpovědnosti nemá na posouzení toho, zda platební karta byla ve vztahu k obviněné svěřenou cizí věcí ve smyslu § 248 tr. zák., žádný vliv.

Z provedeného dokazování dále plyne, že předmětná platební karta byla odevzdána obviněné do faktické moci s tím, aby s ní nakládala určitým způsobem, tj. používala ji za účelem výběru peněz z bankomatu k zajištění dostatku hotovosti v pokladně. Souhlas k používání karty pro potřeby společnosti jí dal tehdejší ředitel společnosti I. s. r. o., PhDr. M. H., a jak sama ve svém dovolání připustila, tento konkludentní souhlas oprávněné osoby k použití platební karty za účelem zajištění dostatku hotovosti v pokladně společnosti je možno považovat za svěření cizí věci ve smyslu § 248 tr. zák. Proto není důvodné pochybovat o tom, že obviněná uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti a v rámci pracovního vztahu měla svěřeny finanční prostředky, které opatrovala a byla povinna je vyúčtovat. Rovněž není sporu o tom, že na základě souhlasu ředitele společnosti měla předmětnou platební kartu k dispozici (avšak pouze za účelem výběru finančních prostředků z účtu společnosti pro doplnění finanční hotovosti).

Nejvyšší soud však nemohl považovat napadená rozhodnutí za zcela správná, jestliže výše popsané jednání obviněné Z. P. bylo právně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Předmětné peněžní částky vybrané z účtu společnosti sice byly ve vztahu k obviněné cizí věcí, avšak soudy obou stupňů pominuly skutečnost, že jí nebyly svěřeny. Pokud by obviněná použila platební kartu a byla vedena úmyslem v souladu s pokynem zaměstnavatele peníze vybrat za účelem doplnění pokladní hotovosti, okamžikem výběru by jí byly tyto peníze svěřeny, tedy přenechány do faktické moci s tím, aby s nimi nakládala stanoveným způsobem. Výsledky provedeného dokazování však v jejím případě prokázaly, že obviněná použila platební kartu v rozporu s účelem, ke kterému jí byla svěřena.

Ke skutkovým zjištěním ve věci Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: Obžalovaná vědoma si toho, že výběry u banky S. potvrzoval ředitel A., nejprve dne 24. 5. 1999 nezapsala do pokladní knihy s tím, zda bude nezaevidovaný výběr zjištěn. Vyplývá to z toho, že záměrně vynechala jeden z řádků excelových tabulek, nicméně zůstatky neopravila. Jakmile byla upozorněna účetní, ihned zápis v pokladní knize uvedla do pořádku. Následně použila platební kartu k účtu IPB, na kterém delší dobu nebyl žádný pohyb a postupně pěti výběry z bankomatu na S. n. vybrala celkově částku 100.000,- Kč. Počítala přitom s tím, že výpisy z účtu banky nebudou zpočátku k dispozici, neboť jen ona byla pověřena k jejich vyzvednutí. Jedině počítačová sjetina banky, která byla dána k dispozici účetní, skutečnost o výběrech z účtu zjistila. Když ji na to účetní Ing. F. upozornila, že nejsou výběry zapsány do pokladní knihy, vymluvila se na to, že výběry provedl jednatel společnosti. Z toho důvodu také vymazala písemné upozornění účetní ve faxové zprávě 12. 8. 1999. (viz str. 5 a 6 rozsudku soudu prvého stupně). Nešlo tudíž o situaci, že by obviněná Z. P. vybrala předmětné finanční částky za účelem doplnění příruční pokladny společnosti I. s. r. o., a až následně by v rozporu s účelem svěření pojala úmysl vybrané peníze si ponechat, ale o situaci, kdy od počátku jednala s úmyslem je získat pro svoji potřebu.

Uvážíme-li výše rozvedené argumenty na posuzovaný případ, lze uzavřít, že obviněná Z. P. si celkem v pěti případech neoprávněnými výběry finančních prostředků z bankomatu přisvojila peníze z účtu společnosti I. s. r. o. v celkové částce 100.000,- Kč tím, že se jich zmocnila a způsobila škodu nikoli malou. Takto zjištěné jednání mělo být soudy obou stupňů správně posouzeno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud tak soudy obou stupňů neučinily, jsou jejich rozhodnutí zatížena hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V návaznosti na tyto právní úvahy se Nejvyšší soud ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněné, popřípadě zda dovoláním řešená otázka je po právní stránce zásadního významu.

V důsledku právního názoru, který byl shora vyložen, je z hlediska postavení obviněné Z. P. významné posouzení, zda při postupu dovolacího soudu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle § 265k odst. 1, 2 a § 265l odst. 1 tr. ř. (po přezkoumání věci zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání v potřebném rozsahu) by bylo možno dospět k závěru, že v novém řízení by byl její osobě uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo v důsledku napadeného rozhodnutí.

Je nutné připomenout, že u trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byla obviněná Z. P. uznána vinnou, trestní zákon ve druhém odstavci stanoví trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest a v případě trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. lze podle druhého odstavce pachateli uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. Z těchto důvodů je formálně přísnější trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., neboť na rozdíl od trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. neobsahuje v trestní sankci alternativu mírnějšího druhu trestu zákazu činnosti. Náprava zjištěného nedostatku v otázce právní kvalifikace skutku by proto nemohla vést též ke zlepšení postavení obviněné z hlediska rozhodnutí o trestu (včetně povinnosti k náhradě škody). V souladu s těmito právními úvahami však popsanou vadu nelze ani naznačeným způsobem napravit, neboť to neumožňuje dikce § 265s odst. 2 tr. ř., která stanoví bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

S ohledem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal jako zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné, stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněné Z. P. odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák