6 Tdo 414/2013
Datum rozhodnutí: 27.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 414/2013 - 27
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání podaném obviněným M. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 44 To 617/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 102 T 140/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 102 T 140/2011 , byl obviněný M. Š. (dále obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil tím, že

dne 17. 9. 2009 ve Ž. n. S. , na základě uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení jako obchodní zástupce společnosti Genei, s.r.o., se sídlem v ulici Poděbradská 20, Praha 9, poté, co dodal zákazníkovi, společnosti Auto-Lemi, s.r.o., se sídlem v Bylanech 81, objednané zboží (chladící kapalinu) a vyinkasoval od tohoto zákazníka částku ve výši 76.750,- Kč, kterou měl neprodleně předat na pokladně v sídle společnosti Genei, s.r.o., přičemž nejpozději měl svěřenou finanční částku předat majiteli poškozené společnosti Genei, s.r.o., R. K. , dne 25. 9. 2009, ale obžalovaný si tuto finanční hotovost vědomě ponechal a do dnešního dne, ani po opakovaných urgencích ze strany poškozené společnosti a přes ukončení vzájemné spolupráce, svěřenou finanční částku poškozené společnosti nepředal, čímž způsobil poškozené společnosti Genei, s.r.o., škodu ve výši 76.750,- Kč,

Za to mu byl podle § 248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců, přičemž obviněnému byla podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil poškozené společnosti škodu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvého stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 44 To 617/2012 , podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Hrušky dovolání , jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l ) /v obou alternativách/ a g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. Je přesvědčen, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů, postrádajícím obsahovou souvislost s provedenými důkazy, lze jednoznačně učinit závěr o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, včetně stránky zavinění . Soudy podle něj porušily základní zásady trestního řízení, jako jsou in dubio pro reo a zásada zjištění skutkového stavu věci (zásada materiální pravdy).

Obviněný namítá, že soudy založily svůj závěr o jeho vině na důkazech, které netvoří přesvědčivý ucelený řetězec důkazů. Chybějící články důkazního řetězce samostatně a zcela nepřípustně výkladově dotvořily a navíc postupovaly v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 1494/2010, poukázal na princip ochrany dobré víry v provedený zápočet, ač tento není realizován formálně správně.

Vyslovení jeho viny bylo založeno na hlavním důkazu existence či neexistence jím realizovaného (platného) zápočtu a na zcela nedůvodné interpretační teorii o nemožnosti zohlednění vzájemných pohledávek formou zápočtu. Namítl nesprávnost dovození právního závěru o přisvojení svěřených finančních prostředků , jestliže nebyl v uvedeném směru vyhodnocen zásadní dokument ze dne 25. 11. 2009, týkající se vzájemného zápočtu závazků a pohledávek, který uznával nároky obviněného a neuznával nároky poškozeného. Tento dokument nebyl poškozeným vysvětlen ani přes výslovný požadavek odvolacího soudu v jeho předcházejícím zrušovacím rozhodnutí.

Má za to, že extrémní nesoulad skutkového stavu s provedeným dokazováním je zřejmý také ze závěrů odvolacího soudu, jenž vytváří další domněnky také k dalším skutkům obviněného, u kterých bylo trestní stíhání zastaveno.

Nesprávná je podle obviněného i výroková věta o vině, neboť obviněný si neponechal prostředky, ale realizoval započtení. Zdůraznil, že tyto prostředky (mu) nebyly svěřeny s objektivní lhůtou pro vrácení, nebyly omezeny pro konkrétní účel nakládání, a proto v důsledku zápočtu nemohl svým jednáním způsobit škodu. Podotkl, že ve věci výše škody bylo před trestním řízením zahájeno civilní řízení a domnívá se proto, že škoda nemůže být projednána a přiznána dvakrát.

Dovolatel shrnul, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu zpronevěry. V jeho jednání nebyl naplněn znak přisvojení si cizí věci (zopakoval, že se jednalo o zápočet), nejednalo se o věc svěřenou poškozeným nebo o věc s vyloučením práva na zápočet a nebyl ani prokázán jeho úmysl přisvojit si finanční prostředky. Podotkl, že se snažil poškozeného kontaktovat a vyrovnat pohledávky smírem.

Z důvodu výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, stejně tak předchozí rozsudek soudu prvního stupně a zprostil ho obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) se po shrnutí obsahu dovolání vyjádřila k podanému dovolání. Poukázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy lze k zásahu do rozhodného skutkového stavu věci v rámci dovolacího řízení zasahovat pouze výjimečně, toliko existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání.

Státní zástupkyně po přezkoumání věci žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě vyvozeným právním závěrem o dovolatelově trestní odpovědnosti ve smyslu přisouzeného výroku o jeho vině neshledala. Uvedla, že dostupný spisový materiál rozhodně nevypovídá o tom, že by soudy při uvedeném postupu vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Má za to, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně. Zdůraznila, že nalézací soud dle závazného pokynu odvolacího soudu musel přihlédnout k výsledkům získaným na základě doplněného dokazování týkající se dvoustranného právního úkonu ze dne 25. 11. 2009, kterým mělo dojít ke vzájemnému započtení pohledávek mezi obviněným a obchodní společností Genei, s. r. o. Bylo zjištěno, že poškozená společnost se prvně celou záležitost snažila s obviněným řešit a teprve po třech měsících, pro jeho naprostou nekontaktnost, oslovila advokátní kancelář, aby učinila veškeré potřebné právní kroky a to jak ve smyslu uplatnění předmětného finančního nároku v řízení občanskoprávním, tak i za účelem vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti. Dovolatel začal tvrdit až na policii, že důvodem, pro který se rozhodl nevrátit od zákazníka inkasovanou finanční částku 76.750,- Kč, bylo její započtení uskutečněné ze strany obchodní společnosti Genei, s. r. o., dne 25. 11. 2009.

Podle státní zástupkyně se však nemohlo jednat o zápočet, neboť nebyla splněna podmínka věty druhé ustanovení § 580 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z. ), o způsobilosti započtení jeho pohledávek vůči pohledávkám Genei, s. r. o., když ke dni 25. 11. 2009 nebyly dosud splatné. Tedy závazky společnosti vůči dovolateli z titulu jím nárokovaných provizí za jím realizované obchodní případy se dosud nestaly splatnými, neboť z jeho strany nebyly vůbec vyfakturovány. Státní zástupkyně má za to, že soudy zcela správně uzavřely, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1494/2010 na posuzovaný případ nelze aplikovat, neboť se za popsaného stavu věci obviněný nemohl subjektivně domnívat, že jedná po právu a že by tak ve vztahu k započtené pohledávce poškozené obchodní společnosti nebylo možno dovodit jeho úmyslné jednání.

Ztotožnila se také se závěrem soudů ohledně subjektivní stránky, kdy soud prvého stupně správně uzavřel (str. 9 jeho rozhodnutí), že dovolatel jednal za podmínek § 4 písm. b) tr. zák. minimálně v úmyslu nepřímém.

Proto závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Současně dala výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. S přihlédnutím k těmto teoretických východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.

Byť některé námitky obviněného obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku by bylo možno považovat za formálně naplňující jím uplatněný dovolací důvod (tvrzení obviněného, že v případě jím převzatých peněz nejednalo se o věc svěřenou poškozeným, o věc s konkrétním určením lhůty k předání, o věc s omezením nebo vyloučením práva na zápočet, o věc s konkrétním účelem , v důsledku čehož nebyl naplněn znak přisvojení si cizí věci ), důsledným posouzením obsahu podaného dovolání je třeba dospět k poznatku, že výhrady obviněného zasahují rovinu skutkových zjištění soudů, kdy poukazem na nesprávnost postupu soudů při provádění důkazů a jejich hodnocení dospívá dovolatel k závěru, že soudy obou stupňů nepostupovaly zákonně pro zjištění úplného a konformního skutkového stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Tomuto vývodu pak koreluje tvrzení obviněného, že soudy obou stupňů porušily základní zásady trestního řízení, tj. zásadu materiální pravdy a zásadu in dubio pro reo, resp. že závěry soudu nejsou podloženy důkazy ve spise založenými a před soudy provedenými (jejich obsahem a formou). Jinak vyjádřeno, hmotně právní výhrady vůči právnímu posouzení skutku uplatňuje obviněný prostřednictvím zpochybňování skutkových zjištění soudů a toliko skrze vlastní skutkovou verzi pak namítá nenaplněnost znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným.

Námitky obviněného, včetně konkrétních výhrad zmíněných v dovolání, se tak s jím deklarovaným dovolacím důvodem [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] zjevně míjí, neboť jimi není napadáno nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěného skutku, nýbrž samo vlastní skutkové zjištění soudů, prostřednictvím jehož zpochybnění je namítáno neadekvátní právní posouzení jednání obviněného.

Z dovolání obviněného je zřejmé, že naplnění citovaného dovolacího důvodu uplatňuje skrze tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, avšak ani tímto způsobem nelze v posuzované věci účinně argumentovat. Předně je nezbytné připomenout, že žádné z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak to, že problematiku tzv. extrémního nesouladu ve smyslu výkladů provedených Ústavním soudem nelze aplikovat na trestní věc obviněného, neboť prakticky veškerá jeho argumentace v podaném dovolání spočívá v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutek popsaný ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., odůvodnění napadených rozhodnutí se nevymyká z požadavků formulovaných ustanovením § 125 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

Dovolává-li se obviněný existence extrémního nesouladu ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, pak je třeba připomenout, že z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Zásah Nejvyššího soudu je tak připuštěn v případech striktně vymezených (existuje-li extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů).

I s přihlédnutím k níže uvedenému dospěl dovolací soud k názoru, že jeho zásah ve smyslu výše vymezeného vnímání tzv. extrémního nesouladu není v posuzované věci odůvodněn. K námitkám, které (nebýt jejich spojování s odlišnými skutkovými závěry) by hmotně právní charakter ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu měly, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti:

Závěr o tom, že peníze, které obviněný v částce 76.750,- Kč dle zjištění soudu vyinkasoval od zákazníka - společnosti Auto-Lemi, s. r. o., ve vztahu k němu byly cizí věcí , jakož i závěr, že se jednalo o cizí věc svěřenou obviněnému za účelem jejího bezodkladného předání poškozené společnosti lze dovodit z obsahu smlouvy o obchodním zastoupení, kterou obviněný s poškozenou společností uzavřel (ve spise č.l. 26-29). Pokud její článek 1, bod 3 stanoví, že Cena za zboží a služby dodané obchodním zástupcem jménem zastoupeného dle této smlouvy bude hrazena vždy přímo zastoupenému. Tím není vyloučena možnost úhrady hotovostní platby k rukám obchodního zástupce, jenž tuto platbu přijme jménem zastoupeného a zavazuje se ji bezodkladně vydat zastoupenému. , pak je nepřípadné tvrzení obviněného, že již z tohoto hlediska ( nejednalo se o věc svěřenou poškozeným, o věc s konkrétním určením lhůty k předání ) nemohl být naplněn znak přisvojení si cizí věci, tj. znak objektivní stránky trestného činu, jímž byl shledán vinným. Pokud proto nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 8) uzavřel, že obžalovaný si přisvojil finanční hotovost, která mu byla svěřena zákazníkem poškozené společnosti , pak tento závěr není možno pokládat za vadný. Dlužno dodat, že skutkové závěry soudů nižších stupňů vyznívají tak, že v konkrétně posuzovaném případě se neuplatnil dosah čl. 4 bodu 3 smlouvy o obchodním zastoupení.

Pokud jde o námitku obviněného, že se nejednalo o věc s omezením nebo vyloučením práva na zápočet, pak ani ta nemůže zvrátit dovoláním napadená rozhodnutí, neboť její relevantnost je nutno posuzovat v souvislostech učiněných skutkových zjištění a od nich se odvíjejících závěrů právních. Nalézací soud učinil skutkový závěr, že obviněný teprve následně poté, co bylo zřejmé, že poškozená společnost Genei, s.r.o. celou situaci bude řešit třeba i formou trestního oznámení, počal tvrdit, že učinil zápočet vzájemných pohledávek . Takto formulovaný skutkový závěr není v nějakém extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z obsahu korespondence mezi obviněným a poškozenou organizací plyne, že v čase přiměřeném (tj. v období bezprostředně navazujícím na akceptovatelný okamžik splnění závazku odevzdáním inkasované částky poškozené organizaci), který by mohl svědčit o pravdivosti obhajovacího tvrzení obviněného, jímž se snaží zvrátit závěr o existenci subjektivní stránky trestného činu (absentující úmysl ke vzniku škody), ani neuplatnil návrh na zápočet předmětné částky 76.750,- Kč. Zejména tato skutečnost, společně pak s řešením, které soudy stran možností zápočtu pohledávek vyložily v odůvodněních svých rozhodnutí (rozsudek soudu prvního stupně - str. 5, usnesení soudu odvolacího str. 4-5), tj. splatnost pohledávek jako podmínky započtení ve smyslu ustanovení § 580 o. z., odůvodňuje závěr (zpochybňovaný dovolatelem) o existenci eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., jímž došlo po stránce subjektivní (společně se znaky stránky objektivní přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou) k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Zbývá dodat, že způsob, jímž soudy vyložily - s ohledem na obsah smluvních ujednání a dalších provedených důkazů - podmínky splatnosti pohledávek obviněného za poškozenou organizací (v interpretaci dovolatele patrně soudy dotvořená stanoviska k důkazům), není možno označit za svévolný, či logickým vývodům se příčící.

Vytýká-li obviněný rozpor se zásadou předvídatelností soudního rozhodnutí a dovolává-li se s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1494/2010, deklarovaného principu ochrany víry v provedený zápočet, ač tento není realizován formálně správně, pak nezbývá než poukázat na to, že i takovou obhajovací námitkou se podrobně zabývaly již oba soudy nižších stupňů, kdy především lze odkázat na argumentaci odvolacího soudu uvedenou v kasačním rozhodnutí ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 44 To 229/2013, v němž městský soud vyložil, že v posuzovaní věci jde o typově odlišný případ, pokud uvedl (str. 4 usnesení): V judikátu jde o spor, zda je možné vzájemně započíst dříve existující a vyčíslené pohledávky obchodního zástupce a firmy, v případě (obviněného) M. Š. však v době, kdy si ponechal peněžní prostředky, jež obdržel od firmy Auto-Lemi, s.r.o., k žádnému vyčíslení a vyfakturování provizí obchodního zástupce, které hodlal započíst jako své pohledávky vůči firmě Genei, s.r.o., dosud nedošlo. Takové hodnocení Nejvyšší soud sdílí.

Argumentoval-li obviněný konečně i tím, že celkový jeho přístup spočívající ve snaze o řešení situace [ skutek v návaznosti na jednání obviněného nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti (podle zákona platného a účinného do 31. 12. 2009) ] vylučuje závěr o jeho trestní odpovědnosti pro nedostatek tzv. materiální stránky trestného činu, pak je nutno připomenout, že z hlediska ust. § 3 odst. 2 tr. zák. není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, jen takový čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný . Za takový však není možno pokládat čin obviněného, který v důsledku vzniku škody ve výši 76.750,- Kč (tj. škody více než patnáctkrát převyšující kvalifikační znak základní skutkové podstaty) bylo třeba posoudit za užití kvalifikované skutkové postaty (v důsledku naplnění zákonného znaku škody nikoli malé).

Tato konstatování ústí do závěru, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v jednání obviněného, popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, shledaly naplněnost znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž obviněného shledaly vinným.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tento dovolací důvod spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V textu dovolání obviněný uvádí všechny alternativy tohoto dovolacího důvodu.

V posuzované věci došlo k věcnému přezkoumání rozsudku obvodního soudu městským soudem, tedy nedošlo k odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku z formálních důvodů. Podle tvrzení obviněného zatěžovaly rozhodnutí soudu prvního stupně vady naplňující dovolací důvod vymezený zněním § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud výše vyložil, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten nebyl argumentací obviněného naplněn. Uvedené konstatování ústí do závěru, že vytýkanými vadami odvoláním napadené rozhodnutí netrpělo, a proto odvolací soud nepochybil, pokud rozhodl způsobem, který vyplývá z jeho výroku. Proto ani v části uplatňující důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nejsou dovolání obviněných důvodná.

Nejvyšší soud, který dovolání obviněného ze shora uvedených důvodů posoudil jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b , o něm rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil