6 Tdo 41/2009
Datum rozhodnutí: 28.01.2009
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.




6 Tdo 41/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 374/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 191/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 3 T 191/2006, byl obviněný Ing. J. J. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že dne 9. 10. 2002 v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku tím, že jiného uvede v omyl, pod záminkou osobní půjčky vylákal od J. H., bytem H. finanční hotovost ve výši 1.000.000,- Kč jako finanční půjčku s tím, že tuto vrátí ke dni 9. 10. 2003, přestože věděl, že nemá dostatek finančních zdrojů a prostředků, aby mohl zapůjčenou částku vrátit, smlouva o půjčce byla podepsána v kanceláři společnosti T. J., v.o.s., B., Z. B., zapůjčenou částku nevrátil, čímž poškozenému J. H., bytem B., H. způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč . Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. částku 1.000.000,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 374/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. M. P. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku prohlásil, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutkový stav věci, který byl na základě provedených důkazů zjištěn. Rozvedl, že bylo zjištěno, že v roce 2002, tedy ve zdaňovacím období, v němž převzal půjčku od poškozeného J. H., byl jeho hospodářský výsledek jako osoby samostatně výdělečně činné ukončen ztrátou ve výši 55.761,- Kč. V této souvislosti zdůraznil, že ztráta v podnikání za jedno zdaňovací období z hlediska daně z příjmů ovšem sama o sobě neznamená a ani nemůže znamenat, že dlužník nemá na zaplacení svých závazků a že v době převzetí půjčky ve výši 1.000.000,- Kč nepochybně musel vědět, že nebude v jeho schopnostech dluh poškozenému zaplatit. Upozornil, že pro vznik trestní odpovědnosti podle § 250 tr. zák. je nutné, aby pachatel již v době páchání činu měl úmysl přijaté prostředky nevrátit, byl si vědom nereálnosti vrácení finančních prostředků a s touto skutečností byl srozuměn. Přitom vyjádřil přesvědčení, že taková situace může nastat toliko v případě, kdy je pachatel v době převzetí finanční hotovosti bez zaměstnání, bez příjmu apod. [odkázal v té souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 296/2006]. Uzavřel, že tak tomu však v jeho případě nebylo. Podle jeho slov soudy zjistily, že v rozhodném období měl a dosud má příjmy v nadprůměrné výši, tedy takové, která ve vztahu k výši převzaté půjčky od poškozeného zaručuje a vždy zaručovala reálné uspokojení jeho pohledávky. Rovněž poznamenal, že soudy obou stupňů v souvislosti s právním posouzením věci nesprávně slučují pojem příjem a zisk podnikatele, kdy skutečnost, že rok 2002 skončil se ztrátou cca 55.000,- Kč, nemůže znamenat, že by neměl příjmy a že bylo vrácení peněz poškozenému J. H. nereálné, čehož by si musel být vědom. Dále uvedl, že soudy také zjistily, že v rozhodné době byl výlučným společníkem společností T. E., s.r.o. a T. T., s.r.o., které vlastnily a vlastní majetek poměrně značné hodnoty, a podobně tomu bylo i u společnosti T. J., v.o.s. Dodal, že navíc je usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 24 K 41/2001, prokázáno, že společnost T. T., s.r.o. má pohledávku za dlužníkem ve výši 18.135.672,15 Kč.

Dále argumentoval, že soudy nižších stupňů se při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu nezabývaly tím, že pohledávka poškozeného J. H. byla zajištěna směnkou na částku 1.000.000,- Kč, kterou navíc avaloval jeho (obviněného) syn Ing. Z. J. Akcentoval, že přistoupení dalšího subjektu do právního vztahu mezi ním a poškozeným podstatně zvyšuje právní jistotu věřitele při dobytnosti pohledávky, resp. že měl-li by v úmyslu půjčku poškozenému nevrátit, nevtahoval by do právního vztahu mezi ním a poškozeným na stranu dlužnickou ještě svého syna, neboť by jej tím vystavil riziku odpovědnosti za jeho závazek. Shrnul, že za situace, kdy měl poměrně slušný příjem, výlučnou účast v několika právnických osobách se značným kapitálem a kdy dluh vůči poškozenému byl zajištěn směnkou s ručitelským závazkem, nelze po právní stránce uzavřít, že v době převzetí finanční hotovosti dne 9. 10. 2002 měl v úmyslu poškozenému peníze nevrátit či že si byl vědom tohoto, že není v jeho možnostech mu peníze vrátit. Dovodil pak, že zavinění z jeho strany nebylo dáno, tedy nemohlo dojít ke spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

K tomu ještě doplnil, že nalézacím soudem bylo z výpovědi svědka P. H. zjištěno, že v době navazující po splatnosti pohledávky poškozeného hodlal tento soukromoprávní vztah řešit mimosoudní cestou, že hledali společně řešení nastalé kolize mezi ním (obviněným) a poškozeným. Také prohlásil, že před soudem prvního stupně byla provedena řada důkazů nad rámec nutného dokazování, jimiž byly prokazovány obchodně právní vztahy s jeho obchodními partnery vzniklé až delší dobu po převzetí půjčky od poškozeného, které tak nemohou mít vliv na posuzování jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a přesto soudy obou stupňů k těmto přihlédly. Shledal, že soudy nižších stupňů po právní stránce skutek nesprávně posoudily, když nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (zejména podvodný úmysl nevrátit poškozenému jeho peníze), že mezi ním a poškozeným existuje toliko soukromoprávní vztah, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve v případě, kdy jsou tyto neúčinné a porušení občanskoprávního vztahu naplňuje určité skutkové podstaty trestného činu včetně jeho materiální stránky, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost, popř. že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a sám jej rozsudkem ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby.

Dalším podáním vyhotoveným obhájcem JUDr. J. B. obviněný napadl [opět s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] citovaný rozsudek Okresního soudu v Břeclavi. Namítl, že se předmětného skutku nedopustil a svým jednáním přinejmenším nenaplnil znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Podle jeho názoru mu soud v provedeném soudním řízení neprokázal, že by jakýmkoliv aktivním jednáním či postupem uvedl poškozeného J. H. v omyl. Zdůraznil, že poškozený věděl, za jaké situace mu půjčku poskytuje, věděl, že potřebuje finanční půjčku k překlenutí potíží ve firmě a na základě těchto skutečností mu předmětnou půjčku sám nabídnul, resp. věděl, že (obviněný) si od jeho syna Z. H. nějakou dobu před touto půjčkou rovněž zapůjčil podstatnou finanční částku a tuto mu i s podstatným zhodnocení zaplatil. Rovněž akcentoval, že u soudu dostatečně prokázal, že v jeho (obviněného) firmách měl majetek několikrát převyšující hodnotu půjčky. Poté prohlásil, že se v daném případě necítí být vinen jakýmkoliv trestným jednáním, má za to, že se jednalo toliko o občanskoprávní věc půjčky a že prokázal, že v době uzavření smlouvy o půjčce měl dostatek majetku, z něhož by bylo možno zapůjčenou částku uhradit. V této souvislosti soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl důkaz přesvědčivým znaleckým posudkem o skutečné hodnotě majetku podle soupisů a znaleckých posudků, které předložil již v přípravném řízení.

K textaci odůvodnění rozsudku poznamenal, že předmětnou částku od J. H. nevylákal, že se před ním zmínil o přechodných potížích jeho společnosti T. J., v.o.s. v době přibližně předcházející datu poskytnuté půjčky a následně mu sám J. H. půjčku nabídnul, že tak učinil nikoliv z pouhé známosti, ale i s vyhlídkou na slušné zhodnocení, neboť rok před tím měl zapůjčenu částku 1.500.000,- Kč od jeho syna Z. H. a na tuto zaplatil takřka 15 % úroků. Dodal, že za stejných podmínek mu nabídl půjčku také J. H. a že měl vědomost o tom, že se jedná o půjčku do firmy. Obviněný následně zdůraznil, že se nejednalo o půjčku osobní, a namítl zavádějící postup nalézacího soudu, když v průběhu hlavních líčení odděloval z kauzy této půjčky majetek jím vlastněných firem a závazek z půjčky, za situace, kdy prokázal, že podstatnou část půjčky ve výši 900.000,- Kč vložil v den poskytnutí do účetnictví firmy a použil ji k úhradě tehdy splatných závazků firmy.

Dále zdůraznil, že nebylo prokázáno, že k datu uzavření smlouvy a převzetí půjčky měl nedostatek majetku či vědomost, že nebude schopen půjčku zaplatit, a toto tvrzení konkretizoval. Seznal rovněž, že poukazovat na skutečnost, že od roku 1998 měl zrušeno společné jmění manželů (dále jen SJM ) a že osobně nevlastnil žádný movitý a nemovitý majetek, a dávat toto do souvislosti s projednávaným případem jako event. přípravu k projednávanému skutku, je zavádějící, a upozornil, že od zrušení S. do převzetí půjčky od J. H. měl několik půjček a všechny splatil, že zrušení S. z důvodu podnikání bylo zcela v souladu s občanským zákoníkem a že zcela účelově byla pominuta jakákoliv časová souvztažnost s projednávaným skutkem. Uzavřel, že mu nebyl prokázán úmysl jednat ke škodě J. H.

V další části svého dovolání uvedl, že soud zcela opomenul časovou souvztažnost následně provedených svědeckých výpovědí, když v jeho neprospěch byla provedena svědectví jeho obchodních partnerů, jejichž nároky vůči firmě T. J., v.o.s. však všechny vznikly až po datu převzetí předmětné půjčky (zmínil případ Ing. Č. a Ing. J. S.), tato svědectví tedy nevypovídají nic o jeho situaci dne 9. 10. 2002. Následně se pozastavil u svědectví pana K., M. J., V. K., Z. H., T. N. a mimo jiné konstatoval, že z provedených svědectví zcela jasně vyplývá snaha svědků jej pouze poškodit, resp. že z jejich výpovědí byla vybrána toliko taková tvrzení, která ho měla v očích soudu snížit. Podle něho svědci J. H. a Z. H. vypovídali nepravdu, když uvedli, že žádná směnka k zajištění půjčky nebyla vystavena. Nalézacímu soudu v této souvislosti vytkl, že odmítl provést důkaz totožnosti osoby vystavující směnku a potvrdit tak jeho výpověď, že předmětnou půjčku mu vlastně poskytl Z. H. a že vlastní smlouva o půjčce ze dne 9. 10. 2002 a účast J. H. byla pouze simulovaným právním úkonem. Následně argumentoval, že proto také s vědomím, že vlastně dluží Z. H., začal v letech 2004 2005 jednat o případném zápočtu jeho (obviněného) půjčky a pohledávky jeho (obviněného) syna za Z. H., přitom akcentoval, že toto jeho jednání nebylo ovlivněno neschopností splatit půjčku, ale poškozováním jeho syna nezaplacením skutečné hodnoty jím provedené zakázky. Doplnil, že půjčku nikdy nezpochybňoval, pouze jednal o zápočtu proti pohledávce jeho syna za Z. H. s přesvědčením, že půjčka pochází od něj, resp. že kladný výsledek jím navrhovaného důkazu provedením znaleckého posudku by minimálně zpochybnil pravdivost výpovědi obou svědků v této věci a potvrdil totožnost skutečného poskytovatele půjčky. Dospěl k závěru, že neprovedením tohoto důkazu byla porušena zásada rovnosti stran před soudem a zásada provádění důkazů svědčících jak v neprospěch, tak i ve prospěch obžalovaného.

Prohlásil, že pokud soud tvrdí jeho insolvenci v době převzetí půjčky, a proti jím předloženým dokladům o hodnotě majetku toto své tvrzení opírá pouze o výpověď M. J. a vykázanou ztrátu za rok 2002 u jeho osoby jako O., měl ke zjištění a posouzení jeho majetkové situace zadat zpracování buď odborného vyjádření či přímo znaleckého posudku z oboru ekonomie, a tak získat skutečně věrohodný důkaz o hodnotě jeho majetku.

Vyjádřil přesvědčení, že jestliže v roce 2002 od J. H. převzal 1.000.000,- Kč za situace, kdy v majetku jeho firem měl nemovitosti, movité věci a pohledávky v celkové hodnotě cca 28.000.000,- Kč, tato půjčka byla zajištěna směnkou na řad Z. H., jeho (obviněného) roční příjem činil cca 800.000,- Kč a teprve až na základě následných událostí a zjištění v zájmu ochrany jeho (obviněného) syna jednal o úhradě půjčky započtením, nikoliv v úmyslu se placení vyhnout, ale dosáhnout fakticky úhrady jeho pohledávek, pak se nemohl dopustit podvodu. Dodal, že na základě výsledku sporu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 102/2005 je již pohledávka J. H. s veškerým příslušenstvím uhrazena. Uzavřel, že v případě půjčky ze dne 9. 10. 2002 subjektivně ani objektivně při znalosti všech výše uvedených okolností nemohl naplnit po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., že všechny události, na základě kterých je dovozována jeho vina, se staly až následně a nebyly mu známy k datu převzetí půjčky a dále, že ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro správnost rozhodnutí, a to neprovedením důkazu navrhovaného obhajobou či neprovedením důkazu o skutečném ekonomickém stavu jeho firem, čímž dospěl k nejasným a neúplným skutkovým zjištěním a na jejich základě i veškeré jeho jednání a skutky nesprávně právně posoudil.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud předmětný rozsudek Okresního soudu v Břeclavi zrušil.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uplatněný dovolací důvod a námitky obviněného, konstatovala, že dovolací argumentaci (vyhotovené JUDr. J. B.), která směřuje k uplatnění námitky nedostatku podvodného záměru obviněného, lze vytýkat především tu zásadní nesrovnalost, že se neopírá o ta skutková zjištění, která vzaly oba soudy za rozhodná při posouzení celkové míry jeho solventnosti v době uzavírání předmětné smlouvy o půjčce a tím i při zvážení jeho povědomí o reálné možnosti včas a řádně dostát z ní plynoucímu platebnímu závazku. Upozornila, že pokud obviněný oběma soudům konkrétně vytknul, že některé zjištěné okolnosti v uvedeném směru nehodnotily tak, jak požaduje on, resp. pokud uvedl, jak je měly hodnotit a jaký konkrétní význam jim měly při posuzování jeho zavinění přikládat, pak je zřejmé, že takto skutkově odůvodněná námitka nedostatku jeho úmyslného zavinění, kterou postavil na pochybnostech o skutkových okolnostech svého smluvního ujednání s poškozeným, nesplňuje předpoklad její věcné přezkoumatelnosti v řízení o dovolání. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný se snaží nejprve docílit změny v hodnocení provedených důkazů a tím i dosáhnout prosazení jiných okolností svého jednání, a to takových, která by přisouzený závěr o jeho úmyslném zavinění již nepodporovala. Státní zástupkyně zdůraznila, že takto podložená námitka nedostatku jeho zavinění není přezkoumatelná nejen z hlediska obecného rozsahu dovolacího přezkumu, vedeného v duchu zásadního respektu k opatřenému skutkovému stavu věci, ale ani při splněné podmínce výjimečné přípustnosti zásahu do skutkových zjištění, naplněné pouze extrémním nesouladem mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, na jejich podkladě učiněnými.

Proto pouze nad rámec předmětného řízení o dovolání a jen pro úplnost odkázala na ta skutková zjištění, která vzaly oba soudy za určující při dovození zavinění obviněného v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce s poškozeným. Prohlásila, že z podrobného odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, že na podkladě provedeného dokazování doslova zmapoval celkovou finanční situaci obviněného v době, kdy si od poškozeného z tvrzené potřeby finančních prostředků na daňové odvody vypůjčil částku jednoho milionu korun, kterou s ubezpečováním, že má ve svých finančních záležitostech perfektní přehled , přislíbil dozajista vrátit ve lhůtě jednoho roku. Takový příslib však nemohl odpovědně učinit, neboť výsledky jeho podnikání jak v postavení fyzické osoby, tak i v rámci osoby právnické nejen v době uzavření předmětné půjčky, ale již dlouhodobě (minimálně po dobu dvou let) před tím, byly poznamenány ztrátovým hospodařením, navíc jeho firmy byly vysoce zadlužené, obviněný dlužné částky ze svých předchozích závazků buď nevracel vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Státní zástupkyně uzavřela, že za takto nastíněné a v podrobnostech zejména nalézacím soudem rozvedené finanční situace obviněného, aktuální v době přijetí jeho závazku s poškozeným, plně obstojí právní závěr o tom, že vůči poškozenému jednal v podvodném záměru. Proto i v tomto směru lze považovat výrok o jeho vině za plně odpovídající opatřenému skutkovému stavu věci. Přitom na tomto právním závěru nemůže ničeho změnit ani námitka, že při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného soudy nevzaly v úvahu, že předmětná půjčka ze dne 9. 10. 2002 byla zajištěna vlastní směnkou obviněného z téhož data, splatnou dne 9. 10. 2003 na řad syna poškozeného Z. H. Za výše uvedené finanční situace obviněného totiž šlo o zcela formální záruku, která nemohla splňovat svůj zákonný účel. Tento cenný papír v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce naopak napomohl k mystifikaci poškozeného o tom, že jeho pohledávka - při neobezřetném způsobu formulace předmětného smluvního ujednání (viz bod IV. smlouvy o půjčce) bude ze strany takto dvojnásobně zavázaného obviněného uspokojena a navíc i zhodnocena, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti být nemohlo.

Státní zástupkyně následně seznala, že za jedinou kvalifikovanou dovolací námitku by bylo možno při jisté míře tolerance ke způsobu jejího uplatnění považovat tu, která se bez poukazu na možnost právního závěru z ní plynoucího, vztahuje na jednání obviněného o zápočtu proti pohledávce jeho syna za synem poškozeného Z. H. Pokud však obviněný namítl, že takto jednal v přesvědčení, že půjčka pochází od jmenovaného syna poškozeného, nikoliv od samotného poškozeného, pak zcela popřel existenci stěžejního právního vztahu s osobou poškozeného, od kterého se odvíjí popis jemu přisouzeného skutku. Proto na tuto námitku se skutkovým základem lze opět jen mimo rámec předmětného řízení o dovolání zareagovat pouze odkazem na zákonné podmínky institutu započtení ve smyslu § 580 a násl. občanského zákona, popř. § 358 a násl. obchodního zákoníku, v jehož použití a následném dovození nedostatku škodlivého následku jednání obviněného zabránila především absence vzájemnosti jeho věřitelského a současně i dlužnického vztahu se synem poškozeného Z. H. Nelze mu tedy přisvědčit ani v tom jeho tvrzení, že takto chtěl docílit úhrady půjčky započtením a přitom nebyl veden úmyslem vyhnout se jejímu zaplacení.

Státní zástupkyně dále uvedla, že od dovolací argumentace vyhotovené JUDr. J. B. se žádným zásadním způsobem neodlišuje dovolací argumentace uplatněná Mgr. M. P., a ani v tomto případě nebyl použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podepřen žádnou kvalifikovanou námitkou hmotně právní povahy.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 374/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci [zvláště zdůrazňuje, že v rozhodném období měl (a dosud má) finanční prostředky v takové výši, která vždy zaručovala reálné uspokojení pohledávky poškozeného (J. H.), resp. že v době uzavření smlouvy o půjčce měl dostatek majetku, z něhož by bylo možno zapůjčenou částku uhradit; namítá také, že se nedopustil skutku tak, jak je popsán v rozhodnutí nalézacího soudu, že předmětnou půjčku mu vlastně poskytl Z. H. a že vlastní smlouva o půjčce ze dne 9. 10. 2002 a účast J. H. byla pouze simulovaným právním úkonem]. Až sekundárně pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky, jež by měly založit předmětný důvod dovolání, proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit následující skutečnosti.

Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1471. Zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1470. Značnou škodou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák.

V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která nalézací soud učinil po zhodnocení důkazů, a která po přezkoumání věci v odvolacím řízení potvrdil soud druhého stupně, vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky skutkové podstaty (včetně objektivní i subjektivní stránky) trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Stručně shrnuto, pokud obviněný uzavřel s poškozeným smlouvu o půjčce peněz (s konkrétním termínem vrácení) a na jejím základě převzal zmíněnou finanční částku s vědomím, že nemá dostatek finančních zdrojů a prostředků, aby mohl zapůjčenou částku vrátit, pak právě tím poškozeného J. H. uvedl (jak správně dovodil již nalézací soud) v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení obviněného a současně škoda způsobená na majetku poškozeného naplňující kategorii značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.

Z popsaných skutkových zjištění současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného, ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný vědomě (se znalostí všech rozhodných okolností), záměrně, cíleně uvedl popsaným způsobem poškozeného v omyl, a to právě proto, aby k jeho škodě získal pro sebe neoprávněný majetkový prospěch.

Pro posouzení věci (zvláště subjektivní stránky) je irelevantní argument obviněného, že pohledávka poškozeného J. H. byla zajištěna směnkou na částku 1.000.000,- Kč, kterou navíc avaloval jeho (obviněného) syn Ing. Z. J. Nehledě na fakt, že tato skutečnost ze skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku nevyplývá, lze totiž konstatovat, že již z kontextu obsahu listinných důkazů (kopií smlouvy o půjčce, včetně dodatku viz č. l. 15-17, a předmětné směnky viz č. l. 20) je zjevné, že dotyčná směnka byla vystavena a poškozenému J. H. předána nikoli dne 9. 10. 2002 v souvislosti se smlouvou o půjčce z téhož dne a předáním předmětné finanční částky, nýbrž až podstatně později v době, kdy obviněný, který nesplatil půjčenou finanční částku ve sjednané lhůtě, sjednával delší dobu splatnosti a v souvislosti s tím vyhotovil novou smlouvu o půjčce, ovšem s původním datem uzavření (k tomu viz též výpovědi poškozeného J. H. a jeho manželky K. H.).

Nejvyšší soud dále uvádí, že v posuzované trestní věci skutek obviněného vykazuje znaky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozeným. Je rovněž na místě dodat, že trestní postih pro trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních opatření - k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav.

Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.

Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný skutkem popsaným rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze dovozovat, že tento skutek vůbec neměl být předmětem trestního řízení a měl být ponechán v rovině civilního práva.

V souvislosti s rozvedenými skutečnostmi je možno doplnit, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. ledna 2009



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý