6 Tdo 41/2004
Datum rozhodnutí: 30.01.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 41/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2004 dovolání, které podal obviněný I. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 23 To 380/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 T 24/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 9 T 24/2000, byl obviněný I. H. uznán vinným:

pod body 1. až 3. výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002,

pod bodem 4. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, protože dne 16. 7. 1999 na přesně nezjištěném místě prodal S. K., osobní automobil zn. Renault Scenic, a tohoto jednání se dopustil s vědomím, že toto vozidlo v době jeho prodeje bylo v majetku firmy C. l., se sídlem P., od které toto vozidlo měla na základě leasingové smlouvy č. pronajaté firma N. G., se sídlem P. jejímž byl obžalovaný jediným majitelem a jednatelem, čímž způsobil poškozené společnosti C. l., škodu ve výši 222.500,- Kč.

Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 1 T 331/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 4 To 624/98, byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 1 T 331/97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen podle § 248 odst. 2 tr. zák. samostatný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.

Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. Zt 112/99, a to pro skutek, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost E., v Č. B., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným L. S., ve výši 737.000,- Kč a C. l., a. s., se sídlem P., ve výši 222.500,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem svých uplatněných a soudem nepřiznaných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný I. H. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 23 To 380/2003, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušen ve výrocích o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (pod body 1. - 3.), o souhrnném trestu, o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 1 T 331/97, a na něj navazujících rozhodnutí, dále ve výroku o náhradě škody L. S. ve výši 737.000,- Kč a ve výroku, jímž byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný I. H. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, protože

1. dne 20. 10. 1994 v A. nad V., okres P., převzal od L. S., částku nejméně 105.660,- Kč pod záminkou, že tyto peníze použije na své obchodní aktivity v podobě nákupu tureckého zlata a s příslibem, že L. S. tyto peníze vrátí zúročené tak, že na směnce vystavené po převzetí uvedených peněz byla uvedena směnečná suma 112.000,- Kč obsahující navýšení o úrok, přičemž datum splatnosti nebyl zjištěn a na směnce uveden, a shora uvedenou částku L. S. po jeho opakovaných urgencích nevrátil,

2. dne 3. 2. 1995 v A. nad V., okres P., převzal od L. S., částku nejméně 250.000,- Kč pod záminkou, že tyto peníze použije na nákup blíže neurčené nemovitosti a s příslibem, že L. S. tyto peníze zúročené vrátí k 3. 4. 1995, když na jím vystavené směnce uvedl směnečnou sumu 265.000,- Kč obsahující navýšení o úrok, nicméně k datu splatnosti ani později k opakovaným urgencím L. S. částku 265.000,- Kč nevrátil,

3. dne 22. 2. 1995 v A. nad V., okres P., převzal od L. S., částku nejméně 339.622,- Kč pod záminkou, že tyto peníze použije na nákup blíže neurčené nemovitosti a s příslibem, že L. S. tyto peníze zúročené vrátí k 22. 4. 1995, když na jím vystavené směnce uvedl směnečnou sumu 360.000,- Kč obsahující navýšení o úrok, nicméně k datu splatnosti ani později k opakovaným urgencím L. S. částku 360.000,- Kč nevrátil.

Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 1 T 331/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 4 To 624/98, byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 1 T 331/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 4 To 624/98, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému L. S., ve výši 695.282,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalších výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný I. H. prostřednictvím svého obhájce dne 4. 9. 2003 dovolání, které bylo na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 1 tr. ř. doplněno dne 4. 12. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl výroky o vině pod body 1. až 3. v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku odvolacího soudu, přičemž ho opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný uvádí, že k dokazování provedenému soudy obou stupňů nemá žádných námitek. Nesprávně však posoudily jeho jednání uvedené pod body 1. až 3. výroku o vině. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by s poškozeným L. S. jednal v úmyslu jmenovaného poškodit tím, že by ho uvedl v omyl, nebo že by jeho jednání určitým způsobem směřovalo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 250 tr. zák. Zdůrazňuje, že ve srovnání s poškozeným a jeho synem Z. S. neměnil svoje výpovědi o tom, jaké obchodní aktivity s poškozeným měl. Konstatuje, že ohledně jednání popsaného pod bodem 1. shodně s poškozeným uvedl, že na první směnku bylo půjčeno 112.000,- Kč, přičemž úrok byl vždy měsíčně splácen; proto na směnce nebylo uvedeno datum splatnosti, neboť by musela být každý měsíc obnovována. Tvrdí, že poškozenému platil úroky a s půjčenou částkou obchodoval. V době vystavení první směnky (jaro 1994) neměl v úmyslu půjčku nevrátit, neboť poškozený byl srozuměn s tím, že peníze budou použity na aktivity při nákupu cihelny v B. K jednání popsanému pod body 2. a 3. obviněný namítá, že půjčené peníze měly být užity na financování podnikatelského záměru a poškozený se měl stát společníkem firmy N. G., s. r. o., která měla cihelnu koupit. Nesouhlasí s tím, že poškozený nyní tvrdí, že účel půjček mu nebyl znám a na druhé straně uvádí, že se jednání o prodeji cihelny zúčastnil, ale popřel, že se měl stát společníkem. Podle obviněného soudy obou stupňů pominuly jeho snahu dluh poškozenému splatit; přitom v letech 1996 a 1997 uhradil prostřednictvím Z. S. celkem částku 425.000,- Kč, o čemž předložil doklady. Dále v podrobnostech upozorňuje, že výpovědi svědka Z. S. v přípravném řízení a v hlavním líčení jsou v rozporu se zjištěnými skutečnostmi ohledně doby poskytnutí finančních půjček, jejich výše a termínů jejich splácení. Také připomíná výpověď Z. S., která uvedla, že o existenci nějakých půjček věděla, přičemž její bývalý manžel (Z. S.) měl připomínky ke způsobu, jakým je L. S. na I. H. vymáhal. Obviněný vytýká, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily i otázku náhrady škody, neboť prostřednictvím Z. S. ohledně dlužné částky uhradil 425.000,- Kč. Rovněž označuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že je nelogické, že by poškozenému vracel peníze prostřednictvím jeho syna. Namítá, že soud bez jakéhokoliv bližšího důkazu pominul zásadu in dubio pro reo a přisvědčil tvrzením Z. S., která jsou nepravdivá.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 9 T 24/2000, ve výrocích o vině pod body 1. až 3. a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 23 To 380/2003, ve výrocích o vině (pod body 1. až 3.), trestu a náhradě škody a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný sice namítá absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, ovšem tuto výtku buduje na odchylném hodnocení provedeného dokazování s cílem dosažení jiných skutkových zjištění, než které učinil soud. Uvádí, že tato námitka, stejně jako námitka směřující do výroku o náhradě škody, zasahují do dovoláním neovlivnitelného skutkového stavu věci a podaným mimořádným opravným prostředkem se nelze po obsahové stránce vůbec zabývat. Konstatuje, že uplatněný dovolací důvod nebyl věcně naplněn, přičemž tvrzené námitky nelze podřadit ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a toto rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného I. H. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným I. H. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání tvrdí, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť neměl úmysl L. S. poškodit tím, že by ho uvedl v omyl, aby mu půjčené peníze nevrátil. V podrobnostech popisuje svoji verzi celé události a vznáší výhrady k rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci (viz výše). Všechny tyto námitky ale primárně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku včetně absence úmyslu v jeho jednání. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr ohledně zavinění jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které bylo ve věci učiněno. Obviněný v dovolání nenamítá, že skutek, jak je uveden v pravomocném výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (pod body 1. až 3.) a rozveden v jeho odůvodnění, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněného jde výlučně o námitky, které jsou mimo jeho rámec. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného I. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák