6 Tdo 405/2009
Datum rozhodnutí: 23.04.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 405/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2009 o dovolání, které podal obviněný D. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 86/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 9/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 61 T 9/2008, byl obviněný D. H. (dále jen obviněný ) uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že v přesněji nezjištěnou dobu dne 24. 10. 2007 v době přibližně mezi 08:00 hodin do 11:00 hodin v T., okr. U. H., v rodinném domě č., po předchozí slovní rozepři z dosud nezjištěných důvodů v úmyslu usmrtit fyzicky napadnul poškozeného J. L., kdy zejména užitím nože o délce čepele 180 mm a šířky čepele 41 mm a sekáčku na maso o délce čepele 190 mm a maximální šířky čepele 108 mm, způsobil poškozenému nejméně 27 počitatelných řezných a sečných ran krku a týlní krajiny a další množství nepočitatelných řezných a sečných ran v téže oblasti, dále odřezání či přeseknutí krční páteře mezi 3. a 4. krčním obratlem, což vedlo k oddělení hlavy poškozeného od trupu, dále mu způsobil nejméně tři další řezné rány ve vlasaté části hlavy a v okolí levého boltce ušního, další drobné nářezy a vbody na levém rameni a drobné hematomy na hřbetě pravé ruky a na obou kolenou, rovněž krvácení pod měkké pleny mozkové a tupá poranění na hřbetě nosu, v pravé spánkové krajině a na pravé tváři, přičemž v důsledku utrpěných zranění, zejména způsobené dekapitace, tedy oddělení hlavy od trupu a masivního krvácení, poškozený na místě zemřel, přičemž masivní a opakované násilí směřující k oddělení hlavy poškozeného od trupu za užití obou nástrojů probíhalo ještě za života poškozeného, o čemž svědčí i zjištěné velké množství krve v průdušnici a průduškách spolu se známkami vdechování krve do plic, po spáchání činu pak uložil hlavu poškozeného do bílé igelitové tašky, přesněji nezjištěnou dobu s ní chodil po obci T. a poté jí uložil do plastového kontejneru na sběrový papír poblíž Obecního úřadu v T., kde byla nalezena . Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 1 T 4/2008, byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za užití § 29 odst. 1, 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 1 T 4/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným H. z. p. částku ve výši 927,- Kč a A. L. částku ve výši 5.136,- Kč.

Dále [v bodě 2)] byl citovaným rozsudkem obviněný uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., neboť dne 18. 3. 2008 v době mezi 08:00 hodin a 11:30 hodin v B., ve V. v. B. B., na ul. J., po předchozím řádném poučení o následcích křivého obvinění, jako obviněný ze spáchání trestného činu vraždy uvedeného v bodu 1) výroku rozsudku, při pokračování ve výslechu obžalovaného, úmyslně lživě obvinil ze spáchání tohoto trestného činu svědka J. K., kdy uvedl, že poškozeného J. L. zabil J. K., kterého viděl, jak seká poškozenému hlavu sekáčkem na maso, poté jej K. přesvědčil, aby uložil hlavu poškozeného do tašky a odnesl ji, lidem které potkal měl tvrdit, že zabíjel prase a K. jej rovněž měl postříkat nátěrovou barvou Balakryl červenohnědé barvy, aby to vypadalo, že je ušpiněný od krve, a tuto výpověď učinil obžalovaný, přestože si byl vědom její nepravdivosti a křivého obvinění svědka J. K. a toho, že jeho výpověď může vést k trestnímu stíhání J. K. . Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 174 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl zabrán sekáček na maso s dřevěnou rukojetí, který je přílohou č. 8 spisu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 86/2008, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o zabrání věci sekáčku na maso s dřevěnou rukojetí, který je přílohou č. 8 spisu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (a proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud svým rozhodnutím navodil situaci, kdy není rozhodnuto o všech návrzích stran. Upozornil, že státní zástupce již v podané obžalobě navrhoval, aby soud rozhodl o ochranném opatření - zabrání věci, ovšem odvolací soud výrok soudu prvního stupně, kterým bylo tomuto návrhu státního zástupce vyhověno, pouze zrušil, aniž by zároveň o tomto návrhu sám rozhodl, popř. aniž by věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Poznamenal přitom, že předseda senátu odvolacího soudu při ústním odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí sdělil, že další dispozice s věcí, která je nyní přílohou č. 8 spisu, náleží do tzv. porozsudkové agendy soudu prvního stupně, avšak v písemném odůvodnění již tento názor vysloven nebyl. S takovým postupem odvolacího soudu vyjádřil obviněný nesouhlas, neboť podle jeho mínění je povinností soudu rozhodnout o všech návrzích stran, a to ať jejich zamítnutím či jejich akceptací, ale vždy s řádným odůvodněním. Dodal, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je již z tohoto důvodu neakceptovatelné, resp. že nesouhlasil ani s rozhodnutím soudu nalézacího v otázce zabrání věci, a v podrobnostech odkázal na argumentaci odvolání, jež podal proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dále brojil proti způsobu, jakým soud druhého stupně hodnotil jeho odvolací námitky, když zamítl veškeré jeho návrhy na doplnění dokazování. Zejména se ohradil proti posouzení provedené konfrontace odvolacím soudem [podle odvolacího soudu to byl on (obviněný), kdo položil svědkovi otázku a tím fakticky určil další průběh konfrontace]. Zdůraznil, že trestní řád jasně stanoví podmínky provedení konfrontace i to, že řízení před soudem řídí předseda senátu a nikoli obžalovaný, resp. svědek, a že je tedy na soudu, aby veškeré důkazy byly provedeny v souladu s trestním řádem. Přitom vyslovil názor, že odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby konfrontaci provedl znovu a v souladu s trestním řádem. Rovněž odmítl závěr soudu druhé instance ohledně jeho námitek týkajících se jednotlivých výpovědí svědkyně K. a svědka K. (v podrobnostech opět odkázal na podané odvolání) s tím, že u svědka K., jenž podle něho evidentně opakovaně nevypovídal pravdu, nic nebránilo, aby odvolací soud nařídil provedení znaleckého posudku, kterým by zkoumal jeho věrohodnost.

Následně konstatoval, že soud prvního stupně odmítl jeho návrh na provedení výslechu osob, které zpracovávaly odborné vyjádření s tím, že jejich výslech nelze provést s ohledem na judikaturu, která takový výslech nepřipouští, a že odvolací soud k tomuto návrhu uvedl, že neexistují žádné pochybnosti stran správnosti postupu při zpracování odborných kriminalistických expertiz. Namítl, že samotný postup při zpracování těchto expertiz nezpochybňoval, že zpochybňoval jejich zadání, a to zejména co do jeho podrobnosti. Akcentoval, že dotyčné osoby mohly svým výslechem přispět k objasnění věci především tím, že by před soudem detailně, a ne pouze několika větami popsaly, jak přesně jeho oblečení zkoumaly, zda měly k dispozici např. informaci, že oblečení bylo vypráno v automatické pračce a zda lze v současné době dostupnými metodami zjistit nebo alespoň vyloučit přítomnost nátěrové hmoty na oblečení, bylo-li v krátké době v automatické pračce vypráno. Dodal, že soudy nižších stupňů nezjišťovaly jeho případný motiv.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 86/2008, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 61 T 9/2008, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně pobočce ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolací námitky obviněného, které míří proti procesnímu postupu při provádění konfrontace, zpochybňují správnost hodnocení důkazů či formulaci otázek pro znalce, mají zřejmě směřovat k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu zdůraznil, že žádná z uvedených námitek tomuto dovolacímu důvodu nevyhovuje, neboť obviněný jimi brojí proti způsobu dokazování, případně hodnocení provedených důkazů, čímž nenapadá právní posouzení věci, nýbrž správnost učiněných skutkových zjištění. Uzavřel, že jelikož námitky skutkové povahy nejsou způsobilé naplnit nejen tento, ale ani žádný jiný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů, bylo v tomto ohledu dovolání obviněného podáno z jiného než zákonem aprobovaného důvodu.

Následně poznamenal, že za určité situace by mohla tomuto dovolacímu důvodu vyhovovat námitka, že soudy ve svých rozhodnutích nevyjádřily motiv, jenž vedl obviněného ke spáchání trestného činu. Bylo by tomu tak v případě, že by byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f), g) nebo h) tr. zák.; takový případ však v této věci nenastal a u trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. není motiv či pohnutka pachatele znakem skutkové podstaty, jímž by se soud musel výslovně zabývat. Tato námitka obviněného je tudíž zjevně neopodstatněná.

Neopodstatněnou státní zástupce shledal rovněž námitku týkající se údajně chybějícího výroku o sekáčku, který byl vydán svědkyní K. Jelikož nejde o věc náležící pachateli, nepřipadá v úvahu uložení trestu propadnutí věci podle § 55 tr. zák. Nejsou splněny ani podmínky pro ochranné opatření ve formě zabrání věci podle § 73 tr. zák. Soud druhého stupně správně upozornil, že se nemůže jednat o věc, která by obecně ohrožovala bezpečnost lidí nebo majetku či by mohla sloužit ke spáchání zvlášť závažných trestných činů. Jde totiž o součást běžného kuchyňského náčiní a vražednou zbraní není tento sekáček sám o sobě, nýbrž jej takto použil obviněný, jemuž ke stejnému účelu mohla posloužit řada dalších předmětů z běžného vybavení domácnosti. Nelze-li o věci vydané pro účely trestního řízení rozhodnout podle § 55 nebo § 73 tr. zák., není soudu k dispozici žádné další zákonné ustanovení, podle něhož by o osudu této věci mohl rozhodnout přímo v meritorním rozhodnutí. V tomto konkrétním případě o ní lze rozhodnout pouze postupem podle § 80 odst. 1 věta první tr. ř. a vrátit dotyčný sekáček (ovšem samostatným usnesením, nikoli výrokem v rozsudku) tomu, kdo jej vydal, a to v rámci porozsudkové agendy soudu prvního stupně. Žádný výrok tudíž v napadeném rozhodnutí nechybí a ani této námitce obviněného není možno přisvědčit.

Vzhledem těmto skutečnostem státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z deklarovaných či jiný zákonný dovolací důvod, a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno oprávněnou osobou a včas, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 86/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Obviněný je (obecně vzato) osobou oprávněnou k podání dovolání. Současně je však nutno zdůraznit, že podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může obviněný podat dovolání toliko pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (resp. může rovněž namítat proti napadenému rozhodnutí, že v něm nebyl učiněn určitý výrok, který se ho měl týkat, nebo že je takový výrok neúplný, pokud by ovšem doplnění v tomto směru nebylo v jeho neprospěch).

V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace obviněného stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v tom smyslu, že v rozsudku odvolacího soudu (a v důsledku tohoto rozhodnutí i v rozsudku soudu prvního stupně) chybí výrok, jímž by bylo rozhodnuto o návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to sekáčku na maso s dřevěnou rukojetí, který je přílohou č. 8 spisu, nesměřuje proti výroku rozhodnutí soudu, který se obviněného bezprostředně dotýká, resp. absenci takového výroku. Předmětný sekáček na maso totiž nenáleží obviněnému, ale jedná se o věc z domácnosti svědkyně J. K. (k tomu viz zejména pokračování protokolu o výslechu obviněného ze dne 18. 3. 2008 na č. l. 389 až 393 spisu, příkaz soudce Městského soudu v Brně k domovní prohlídce ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 70 Nt 1536/2008, na č. l. 400 a 401 spisu a protokol o vydání věci ze dne 28. 3. 2008 na č. l. 402 spisu). Shora naznačené námitky obviněného se tedy vztahují k výroku, resp. k výroku podle jeho mínění chybějícímu, proti němuž není oprávněn dovolání podat.

Co do zbývající části dovolání však již nutno považovat obviněného za osobu oprávněnou. Toto dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný zjevně mínil naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto pouze nesprávný procesní postup při provádění konfrontace, resp. posouzení této konfrontace, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědkyně J. K. a svědka J. K.) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (skutků) nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, příp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného nesprávného procesního postupu při provádění konfrontace, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za situace, kdy Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo sice podáno zčásti osobou neoprávněnou a zčásti však osobou oprávněnou z důvodů, jež nejsou podřaditelné pod důvody stanovené zákonem, rozhodl o jeho odmítnutí bez věcného projednání v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum lze stručně dodat, že v případě trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. není motiv či pohnutka pachatele obligatorním formálním znakem skutkové podstaty. Nelze proto oprávněně namítat, že ve výroku o vině tímto trestným činem motiv (pohnutka) není vyjádřen(a).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. dubna 2009



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý