6 Tdo 404/2013
Datum rozhodnutí: 22.05.2013
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 209 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 404/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. května 2013 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 12 To 1/2013-231, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 33/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 12 To 1/2013-231, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Z. P. rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 8. 2012, č. j. 14 T 33/2012-184, kterým byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. (poškozené B. M. nahradit škodu ve výši 3.500,- Kč a poškozené Z. P. škodu ve výši 30.000,- Kč), když se zbytkem nároku na náhradu škody byly poškozené odkázány podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené B. M. byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, když podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložen povinnost uhradit poškozené Z. P. škodu ve výši 28.911,- Kč a se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 12 To 1/2013-231, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje obviněný na to, že z provedeného dokazování nikterak nevyplynulo, co přesně bylo obsahem dohody o provedení díla, spočívající v broušení nožů a nůžek, kterou poškozené s obviněným uzavřeli a pokud následně požadoval uhrazení částky 13.600,- Kč, za nabroušení nožů a nůžek, pak tato byla uhrazena dobrovolně a o trestný čin se nejedná . V této souvislosti připomíná zásadu trestního práva ultima ratio. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl, případně věc vrátil k dalšímu řízení , současně také požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací vyplývá, že obviněný s neztotožněnou osobou nabídl poškozeným broušení nožů a nůžek za částku 3,- Kč za 1 cm, když bylo provedeno nabroušení předmětů o celkové délce 363 cm, což by odpovídalo částce 1.089,- Kč, avšak po poškozených požadovali zneužívaje bezmoci a stáří poškozených 13.600,- Kč, kdy poškozené zaplatily nejméně 3.500,- Kč a 10.000,- Kč a v době placení těchto částek poškozené P. z pouzdra odloženého v kuchyni odcizili nejméně 20.000,- Kč (podrobněji skutek popsán ve výroku rozsudku prvního stupně). Podstata dovolání obviněného spočívá v tom, že nejde o trestný čin, neboť částka 13.600,- Kč byla poškozenými dobrovolně uhrazena za odvedenou práci, a podle mínění obviněného šlo v daném případě o občanskoprávní úkon. V podaném dovolání však již není žádná zmínka ve vztahu k odcizené částce (viz shora), tedy k jednání, které zakládalo právní kvalifikaci trestného činu krádeže, kterým byl obviněný rovněž uznán vinným.

K trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je potřebné uvést, že tímto trestným činem bude uznán vinným pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že mj. uvede někoho v omyl. Soudy vzaly za prokázané, že poškozeným bylo nabídnuto provedení nabroušení nožů a nůžek za částku 3,- Kč za jeden centimetr. Bylo-li provedeno nabroušení předmětů o celkové délce 363 cm, což odpovídalo částce 1.089,- Kč, je pak požadování zaplacení částky 13.600,- Kč po poškozených (nar. 1926 ke skutku došlo 22. 11. 2011) s ohledem na jejich věk a vzhledem k tomu, že jedna z uvedených poškozených byla předmětného dne přivezena sanitkou, bezpochybně okolností, které okolnost zjištění formálního znaku podvodu tj. uvedení omylu v jednání obviněného odůvodňují. Soud prvního stupně podrobně ve svém rozsudku rozvádí, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného. Závěr soudu není vybudován pouze na výpovědích poškozených, ale je také podložen řadou nepřímých důkazů (viz str. 3 5 rozsudku soudu prvního stupně). Bez povšimnutí soudů nezůstala ani okolnost, která vyplynula z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 11. 2011, č. j. 1 T 139/2011-76, že obviněný s další neustanovenou osobou nabízel nabroušení nožů a nůžek (za nabroušení devíti kusů nožů a nůžek požadoval částku 9.000,- Kč) a využili neobezřetnosti a vyššího věku poškozené a z peněženky odcizili poškozené nejméně 6.000,- Kč. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, aniž by bylo obviněným napadeno řádným opravným prostředkem. Uvedená trestná činnost pak pouze dokresluje i tento způsob páchání trestné činnosti obviněným (soud prvního stupně poukazuje na to, že vozidlo, jehož značku si jedna z poškozených poznamenala, užíval obviněný, který v přípravném řízení oproti hlavnímu líčení uvedl, že je nikomu nepůjčoval; pachatel podle svědkyň při vypisování dokladu o platbě psal levou rukou sám obviněný rovněž uvedl, že píše levou rukou apod.). Obviněný s další osobou předem poškozené informovali o ceně za nabroušení nůžek a nožů, která však byla z jejich strany pouze fiktivní, ve snaze využít jejich stáří, aby následně mohli po nich vyžadovat částku 13.600,- Kč za provedenou práci, nikoli však odpovídající rozsahu provedené práce. Je tedy nepochybné, že obviněným byl realizován předem připravený plán, úmysl uvést v omyl jiného a sebe, případně také jiného (blíže neustanovenou osobu) obohatit (uvedený plán také úspěšně již v minulosti realizoval). Za takto popsané situace nelze akceptovat obhajobu obviněného, že šlo o občanskoprávní vztah, neboť záměrem obviněného již v počátcích nebyl úmysl poskytnout seniorkám službu za předem stanovenou cenu, ale snahou bylo přesvědčit je o vhodnosti jimi nabízené služby v úmyslu zneužít věku poškozených a realizovat předem pojatý úmysl vylákat na seniorkách (poškozených) částku, která obviněnému za provedenou práci nenáležela. S ohledem na skutkové zjištění, které bylo způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 tr. ř. rozvedeno v rozsudku soudu prvního, resp. druhého stupně, je pak použitá právní kvalifikace, kterou obviněný zpochybňuje skutkovou argumentací, odůvodněna. Zásada ultima ratio byla užita formálně z hlediska uplatněného dovolacího důvodu k již zmíněným procesním námitkám, proto obviněným učiněný odkaz na tuto zásadu je v předmětné trestní věci zcela neakceptovatelný.

V souvislosti s proklamovanou vlastní verzí skutkového děje obviněným, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

S ohledem na rozhodnutí Nejvyšším soudem o dovolání obviněného, stal se bezpředmětným návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann