6 Tdo 400/2007
Datum rozhodnutí: 05.09.2007
Dotčené předpisy:




ůvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud v celém rozsahu zrušil napadený výrok 2/ v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2006, č. j. 12 To 63/2005 - 4856.

Vlastnoruční podání učinil i obviněný J. J., které nazval připojením se k dovolání. V písemnosti v podrobnostech vyslovil nesouhlas s odsouzením své osoby s tím, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Vyšetřování a odloučení od rodiny mělo negativní vliv na jeho zdravotní a psychický stav.

Z vyjádření státní zástupkyně NSZ k dovolání vyplývá, že pokud obviněný uplatnil námitku skutkových vad, tyto nelze podle výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat, přičemž ve věci učiněná skutková zjištění jsou správná a odpovídají hlediskům ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Není možné ani zpochybňovat správnost právního posouzení skutku, když i výše škody byla soudem prvního stupně vyhodnocena adekvátním způsobem, stejně jako podmínky právního posouzení jednání jako organizované skupiny. Skutková věta rozsudečného výroku o vině zcela jasně vystihla, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným včetně subjektivní stránky. Pokud by soud jeho obhajobu nehodnotil jako vyvrácenou, lze ve smyslu znění § 4 písm. b) tr. zák. srozumění jeho osoby s trestně relevantním následkem dovodit. Obviněný bezpečně věděl, že složenky, které vložil do přepravy, nebyly ani nemohly být České poště, s. p., proplaceny a v případě jejich doručení byl srozuměn s tím, že zaměstnanci pošty na jejich základě provedou majetkovou dispozici s finančními prostředky České pošty, s. p., které budou mylně považovat za řádně proplacené. Proto s obohacením svých známých ke škodě cizího majetku byl srozuměn. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný A. Z. dovoláním napadl výrok o vině i trestu z rozsudku odvolacího soudu. Předně popřel jakoukoliv účast na jednání pod bodem 1 L) rozsudečného výroku, kdy měl společně s obviněnými M. R., P. M., P. K. a J. K. vyhotovit a vložit do poštovní přepravy poštovní poukázky, ovšem ke vzniku škody v celkové výši 753.954,- Kč nikdy nedošlo. Dále odmítl, že se pod bodem 1 M) téhož rozsudku dopustil jednání spočívající v tom, že společně s M. R., P. M., D. T. a M. E. měl po jejich vzájemné dohodě vyhotovit a vložit do poštovní přepravy poukázky v celkové výši 3.038.868,- Kč, přičemž ke vzniku škody nedošlo. Znal sice některé svědky a spoluobviněné, na trestné činnosti však neměl žádný podíl a nebylo nikterak důkazy prokázáno, že by skutek spáchal. Některé osoby, jež nebyly trestně stíhány a které zakládaly v peněžních ústavech účty, zřizovaly poštovní schránky a posléze z nich vybíraly zaslané finanční prostředky, vystupovaly v řízení jako svědci, a tudíž i dovolatel měl být v tomto procesním postavení. Obviněný konstatoval, že nenamítá nesprávnost samotných skutkových zjištění ani procesní vady. Výhrady vznesl k nesprávnému právnímu posouzení skutku nedostatku objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť je třeba vždy jednoznačně dovodit, že jednal alespoň v úmyslu nepřímém v souladu s ustanovením § 4 písm. b) tr. zák. Zásada odpovědnosti za zavinění je jednou ze stěžejních zásad, na které je vystavěna definice trestného činu vyjádřená v § 3 odst. 3 tr. zák. Nad rámec podaného dovolání obviněný poukázal na procesní nedostatky trestního řízení spočívající v rozsahu a úrovni vedeného dokazování. Vzhledem k popsaným skutečnostem navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby napadené rozhodnutí i vadné řízení mu předcházející a podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.

Státní zástupkyně NSZ ve vyjádření konstatovala, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a zakládají důvod odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolatel se domáhá změny právního posouzení přisouzeného skutku odmítaje rozhodná skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě provedeného dokazování, včetně závěrů o zavinění a jeho formě. Způsob odůvodnění mimořádného opravného prostředku obsahově neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. S poukazem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Obviněný T. L. v dovolání připomněl, že v trestním řízení popřel jakoukoliv vědomou účast na trestné činnosti. Soud prvního stupně však nahradil mnohdy chybějící důkazy svými dojmy či spekulativními úvahami; např. samotný účet byl založen delší dobu před tím, než mělo k trestné činnosti dojít. Závěry o jeho vině nebylo možno konstruovat ani z dodatečného počínání svědka M. M. Za chybné a nepodložené obviněný označil hodnocení výpovědi svědka P. V. Uvedl, že podstatná část jeho námitek vůči rozhodnutí soudů je převážně procesního charakteru, které dovolací soud není oprávněn řešit. Soudy však pochybily i při závěrech o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu z hlediska objektivní a zejména subjektivní stránky. Obviněný popřel, že by ke škodě cizího majetku obohatil sebe nebo jiného jakoukoliv z forem trestného činu podvodu ani se nedopustil žádného vědomého jednání, které by k obdobnému protiprávnímu jednání směřovalo. Podle jeho názoru z této skutečnosti vyplývá nesprávný hmotně právní závěr soudů obou stupňů o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., včetně chybného závěru o zaviněném způsobení škody i její výše a o naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, neboť soudy se nevypořádaly s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. Jako chybný označil i právní závěr, že se trestné činnosti dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Zmíněné nedostatky nenapravil ani odvolací soud. Z rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a odsuzující část rozsudku Krajského soudu v Praze, včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. prvostupňovému soudu přikázal, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen.



Státní zástupkyně NSZ ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku uvedla, že prvostupňový soud v odůvodnění svého rozsudku doplnil skutková zjištění výroku o vině a na základě hodnocení konkrétních důkazů vyložil závěr, že obviněný věděl k jakému účelu zakládá účet, na který má v budoucnu přijít větší množství finančních prostředků. Charakter jeho jednání, a to plnění dílčího úkolu v rámci kooperace většího množství osob, soud dovodil ze zjištění, že stav účtu zůstal pod kontrolou osob, podle jejichž pokynů obviněný prováděl výběry peněz a další dispozici s nimi. Okolnosti popsané pod bodem 1 G) ve skutkové větě výroku o vině lze považoval za dostatečné. Obviněný musel vědět, že se na trestné činnosti podílí osoby, které ho ke zřízení účtu zjednaly, řídily i kontrolovaly a musel předpokládat existenci dalších osob, které prováděly finanční machinace, jimiž byly peníze na jeho účet postupně vloženy. Závěr o subjektivní stránce trestného činu soud dovodil ze zjištění, že se obviněný, veden společným úmyslem, připojil k trestné činnosti dalších osob, jejichž společným cílem bylo, prostřednictvím padělaných poštovních poukázek připsat na účty, za tím účelem zřízené, neproplacené částky z majetku České pošty, s. p. V rámci dělby úkolů učinil pro dosažení tohoto cíle vše, co od něj spoluobvinění požadovali a co bylo k jeho dosažení třeba. Soud vzal za prokázané, že T. L. byl srozuměn s tím, že na jím založený účet budou odčerpány větší objemy finančních prostředků, čímž byl dostatečně pokryt jeho úmysl k výši způsobené škody formou zavinění podle § 4 písm. b) tr. zák. Tudíž i v té části dovolání, kde obviněný namítl nesprávně použitou kvalifikovanou podstatu trestného činu podvodu, jde o námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obvinění P. K. a P. M. v dovoláních, jež byla vypracována jejich společnou obhájkyní v samostatných podáních, ale při totožném obsahu (proto by bylo nadbytečné je v tomto usnesení odděleně reprodukovat), vytkli vady řízení a vady rozsudků soudů obou stupňů s tím, že výroky jsou nekonkrétní, neobsahují úplná skutková zjištění a popis trestné činnosti tak, aby skutky nebyly zaměnitelné s jinými a nevystihují ani konkrétní podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti. Namítli, že nebyl uveden způsob, jakým měli trestný čin, byť ve fázi pokusu, spáchat. Skutky, kladené jim za vinu, nebyly popsány tak, aby z nich bylo patrno, v čem se jako členové organizované skupiny měli na její činnosti podílet. Rozsudek tudíž neodpovídá zákonným podmínkám uvedeným v § 120 odst. 3 tr. ř., a to jak z hlediska skutkových zjištění, tak i použité právní kvalifikace. Z provedeného dokazování pouze plyne, že se měli od spoluobviněného R. dozvědět, že na poště fungují nové kontrolní systémy, které vyřazují poštovní poukázky typu A a B s částkami nad 20.000,- Kč a že jim jmenovaný měl doporučit použití jiných poštovních poukázek a na menší finanční částky. Nebylo prokázáno žádné jejich další jednání, které by bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu (předání informací další osobě k využití nebo že by dokonce sami tyto informace použili k další činnosti). Takové jednání mohlo být posouzeno (při jeho hypotetickém připuštění) nikoliv jako pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., ale maximálně jako příprava k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák. Jelikož od další činnosti upustili bez zásahu policie dobrovolně, došlo k zániku trestnosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Obvinění vyjádřili nesouhlas s tvrzením soudů, že k dokonání trestné činnosti nedošlo z důvodu včasného zásahu policie. Současně v podrobnostech poukázali na odposlechy telefonních hovorů, kdy při telefonickém rozhovoru s obviněným M. obviněný P. K. rezolutně odmítl, aby opatřil co nejvíce informací a aktivně se zapojil do celé činnosti. Nesprávným právním posouzením byl porušen zákon v jejich neprospěch, a proto je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávné hmotně právní posouzení obvinění shledali v okolnosti, že jako objekt podvodného jednání byla uvedena právnická osoba Česká pošta, s. p., aniž bylo zkoumáno, kdo byl za tento subjekt oprávněn jednat a kdo byl konkrétně a čím uveden v omyl. V návaznosti na to poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 443/2003. Nebyla tak naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu a nebylo zjišťováno, zda došlo v některé jeho vývojové fázi k naplnění všech znaků skutkové podstaty. Rovněž přípravné řízení i řízení předcházející vydání napadeného rozsudku vykazovalo řadu závažných procesních vad při opatřování důkazů a při vyšetřovacích úkonech. Soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Nebyl opatřen jediný procesně použitelný důkaz, který prokazoval jejich přímou účast na trestné činnosti. U hlavního líčení vyšlo najevo, že se na trestné činnosti prokazatelně podílely i další osoby, které ale nebyly trestně stíhány. Obvinění shrnuli závěry provedeného dokazování, zejména v podrobnostech poukázali na výpovědi některých svědků a obviněných (A. Z. a především M. R.), jakož i na záznamy policejních odposlechů, přičemž vyvodili závěr, že tyto důkazy, o které soud své rozhodnutí o vině opřel, byly zčásti procesně nepoužitelné, zčásti opatřené v rozporu se zákonem. Na jejich podkladě nebylo možno učinit spolehlivý skutkový základ pro rozhodnutí. Za této situace měl soud v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve všech bodech obžaloby zprošťujícím rozsudkem.

Z popsaných důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek prvostupňového soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Podáním ze dne 13. 8. 2007, jež bylo dovolacímu soudu doručeno dne 15. 8. 2007, obviněný P. K. doplnil dovolání o čestné prohlášení učiněné odsouzeným M. R. v rámci notářského zápisu ze dne 20. 11. 2006. V písemnosti jmenovaný mimo jiné konstatoval, že dne 22. 6. 2004 před Krajským soudem v Praze při výpovědi jako obžalovaný nepravdivě uvedl, že informoval obžalované P. K. a P. M. na jejich žádost o způsobu, jakým měla být a byla prováděna trestná činnost ohledně falešných poštovních poukázek a rovněž nepravdivě vypovídal o tom, že se na této trestné činnosti podíleli. Toto nepravdivé doznání učinil jako součást obhajoby, aby dosáhl mírnějšího trestu. Je pravdou, že P. K. informoval o trestné činnosti ve snaze získat jej pro spolupráci, ale tento nabídku odmítl. Do věci byla zainteresována jiná osoba, kterou nemohl uvést, neboť z ní měl strach a ve vztahu k této osobě ještě věc nebyla promlčena. M. R. prohlásil, že P. K. a ani P. M. se na předmětné trestné činnosti nepodíleli, byli o ní pouze informováni, zčásti jeho osobou, zčásti R. M. Jejich jména použil, aby doznání dodal větší věrohodnost. Toto prohlášení je ochoten zopakovat i před soudem.

Ve vyjádření k dovolání obviněných P. K. a P. M. státní zástupkyně NSZ připomněla, jak je jejich jednání popsáno ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze. Podle jejího názoru je zřejmé, že obvinění věděli, že se na trestné činnosti podílí minimálně nejen osoby, které opatřily složenky padělanými podacími znaky, ale i osoby, které vyplní poštovní poukázky a ten, kdo je vloží do přepravy. Bylo jim známo, že musel být založen i účet, na který jsou neproplacené částky poukazovány a vybírány osobou, která z takto získaných prostředků vyplácí přislíbené odměny včetně toho, že osoby, které disponují s vylákanými penězi patří k vyšším článkům řízení. Skutkové zjištění o vědomé kooperaci popsané v rozsudečném výroku a organizační struktura při páchání této trestné činnosti dostatečně vystihuje podmínky pro právní posouzení jejich jednání jako organizované skupiny a směřující ke způsobení značné škody, přičemž je pokryto úmyslem ve formě § 4 písm. b) tr. zák. Z popisu skutku vyplývá, že se obvinění ve společném úmyslu připojili k trestné činnosti dalších osob a jejich vědomým společným cílem bylo prostřednictvím padělaných poštovních poukázek nechat připsat na účty z majetku České pošty, s. p., neproplacené částky. Soud učinil i potřebná zjištění k subjektivní stránce trestné činnosti obviněných. Průběh i konečný výsledek nebyl závislý na jejich vůli, ale na odhalení trestné činnosti pracovníky pošty. Proto bylo jednání obviněných posouzeno jako bezprostředně směřující k dokonání trestného činu.

K dalším námitkám dovolatelů státní zástupkyně podotkla, že podle odpovídající konstantní judikatury, nemusí být osoba uvedená v omyl totožná s osobou trestným činem podvodu poškozenou. Skutková podstata trestného činu podle § 250 tr. zák. předpokládá, že majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke škodě na cizím majetku a k obohacení pachatele či jiné osoby, učiní osoba jednající v omylu. Každá dispozice provedená zaměstnancem pošty na základě padělaných a neproplacených peněžních poukázek, kterou byly finanční prostředky vyvedeny z majetku České pošty, s. p., jejich připsáním na účty na nich uvedených, je majetkovou dispozicí provedenou v omylu, přičemž tito zaměstnanci pošty jsou osobami, jež pachatelé přímo uvedli v omyl.

V části dovolání, v níž oba obvinění namítli důkazní nepodloženost přisouzeného skutkového stavu věci, byly podle státní zástupkyně uplatněny vady skutkové, které nelze podle výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat. Zdůraznila, že ve věci učiněná skutková zjištění jsou správná a odpovídají hlediskům § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Není možno akceptovat ani výhrady ohledně správnosti hmotně právního posouzení skutku, ke zjištění výše hrozící škody a podmínek právního posouzení jako jednání organizované skupiny. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných P. K. a P. M. odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný R. K. v dovolání konstatoval, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu. Z výpovědí svědků vyplývá, že vůbec nevěděl o tom, že obvinění nějakou trestnou činnost páchají a jakým způsobem. Nebylo mu známo, k čemu mají poštovní poukázky sloužit, neobdržel a ani neměl slíbenou žádnou finanční odměnu. I z výpovědi P. P. je zřejmé, že s trestnou činností neměl nic společného ani z ní neplyne, že by podle jeho pokynů něco dělal nebo zařizoval. Obviněný uvedl, že pouze s poštovními poukázkami, a to vyplacenými, zasílal nějaké menší částky nějakým lidem. Z obviněných osob znal pouze J. K., svého bratrance, a poznal i P. P. Pokud prvně jmenovaný vypověděl, že v době, kdy byl ve vazbě, dovolatel dělal podle pokynů P. P., co bylo třeba, tak tvrzení se nezakládá na pravdě. Jde o ničím nepodloženou domněnku, která je v rozporu s výpovědí obviněného P. P. Obviněný zdůraznil, že z jeho strany nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. včetně subjektivní a materiální stránky (nevěděl, k čemu poštovní poukázky slouží, nepadělal je, jen řádně odeslal finanční částky a nikoho finančně nepoškodil). V tomto smyslu podal i odvolání, které bylo vrchním soudem zamítnuto bez řádného zdůvodnění. Již prvostupňový soud se nevypořádal s podstatnou otázkou, zda se na trestné činnosti podílel vědomě, tedy s úmyslem využít něčího omylu, respektive uvést někoho v omyl a získat tím pro sebe či jiného obohacení. Podle obviněného není ve výrokové části rozsudku odůvodněno, jak soud dospěl k závěru, že svoje jednání cíleně mířil ke spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným. Rovněž se nevypořádal s výší škody, ačkoliv jej odsoudil i podle § 250 odst. 4 tr. zák.

S odkazem na zmíněné skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k jeho osobě napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek prvostupňového soudu včetně rozhodnutí obsahově navazujících a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně NSZ ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku uvedla, že okolnosti popsané pod bodem 1 G) až K) ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou dostatečné pro závěr, že obviněný musel vědět, že se na trestné činnosti podílí minimálně osoby, které ho zjednaly (spoluobvinění J. K. a P. J.), jež jeho činnost řídily, dávaly mu pokyn pro potřebnou obměnu údajů na poštovních poukázkách a jeho činnost kontrolovaly. Také musel předpokládat existenci dalších osob, minimálně těch, které jednotlivé účty zakládaly. Závěr o subjektivní stránce trestného činu vybudoval soud na zjištění, že se obviněný, veden společným úmyslem, připojil k trestné činnosti dalších osob, jejichž společným cílem bylo, prostřednictvím padělaných poštovních poukázek připsat na účty, za tím účelem zřízené, neproplacené částky z majetku České pošty, s. p. V rámci dělby úkolů obviněný učinil pro dosažení tohoto cíle vše, co od něj spoluobvinění požadovali a co bylo k jeho dosažení třeba. Pokud soud vzal za prokázané, že obviněný byl srozuměn s tím, že na základě jeho jednání a společně s dalšími osobami budou na základě vyplněných poukázek odčerpány větší objemy finančních prostředků z majetku České pošty, s. p., je dostatečně pokryt jeho úmysl k výši způsobené škody formou zavinění podle § 4 tr. zák. Pod
le názoru státní zástupkyně jsou námitky, jež se týkají nesprávné právní kvalifikace skutku, zjevně neopodstatněné a s nimi se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných O. H., J. J., A. Z., T. L., P. K., P. M. a R. K. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.]. Nutno ale poznamenat, že není možné přihlížet k vlastnoručnímu podání obviněného J. J., neboť podle § 265d odst. 2 věty první tr. ř. platí, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce.

Jelikož se v dovolacím řízení napadená pravomocná rozhodnutí přezkoumávají z hlediska skutkových zjištění, která soudy učinily na podkladě provedených a zhodnocených důkazů, tak se nelze zabývat podáním obviněného P. K., jímž předložil čestné prohlášení odsouzeného M. R. ze dne 20. 11. 2006. Nejvyšší soud však považuje za potřebné strany dovolacího řízení upozornit, že tato písemnost by mohla být důvodem k podání návrhu na obnovu řízení (ustanovení § 277 a násl. tr. ř.), který mohou u soudu prvního stupně Krajského soudu v Praze (posuzoval by, zda jsou splněny podmínky obnovy podle ustanovení § 278 tr. ř.) učinit osoby uvedené v § 280 tr. ř. (vedle obviněného mimo jiné i státní zástupce).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění O. H. a J. J. uplatňují v mimořádném opravném prostředku námitky, které jimi deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání obsahově nenaplňují. V dovolání obvinění popírají, že se zúčastnili na trestné činnosti, kterou byli shledáni vinnými. Tvrdí, že tato skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána. Obviněný O. H. nesouhlasí s výpověďmi spoluobviněných a svědka D., jež se týkaly podílu jeho osoby na trestné činnosti. Vznáší výhrady i ohledně zákonnosti přípravného řízení. Obviněný J. J. vytýká, že výpovědi v přípravném řízení učinil pod určitým psychickým nátlakem a byly soudy též chybně vyhodnoceny. Nebylo prokázáno, jaké poukázky, v jaké hodnotě a jakým způsobem měl do poštovní přepravy vhodit. Rovněž uvádí svoji verzi události. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v mimořádném opravném prostředku oběma obviněnými podrobněji rozvedeny, primárně směřují do správnosti a úplnosti skutkových zjištění, hodnocení ve věci provedených důkazů i zákonnosti přípravného řízení, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně dovolatelé dovozují vady podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (absenci objektivní a především subjektivní stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými). Jak však již bylo výše konstatováno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Za irelevantní je nutno považovat též výtku obviněného O. H. (byla vznesena i některými dalšími obviněnými), že jiné osoby, jež se na trestné činnosti prokazatelně podílely, nebyly trestně stíhány a v řízení vystupovaly jako svědci. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky každého trestného činu) a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obvinění spáchali předmětné skutky tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozvedeny v jeho odůvodnění. V dovolání obvinění O. H. a J. J. nenamítají, že tyto skutky, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Praze (následně i Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním obvinění O. H. [v bodě 1 C)] a J. J. [v bodech 1 D), E), F)] spáchali trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to včetně naplnění jeho subjektivní stránky úmyslného zavinění.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obviněných O. H. a J. J.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných O. H. a J. J. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Rovněž obvinění A. Z., T. L., P. K., P. M. a R. K. vznesli v podstatné části svých dovolání námitky, které uplatněný a ani žádný další důvod dovolání nenaplňují. Předně jde o tvrzení, kterým obviněný A. Z. odmítá jakoukoliv účast na jednání pod body 1 L), M), jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a obviněný T. L. pod bodem 1 G) výrokové části téhož rozhodnutí s tím, že jednání nebyla provedenými důkazy prokázána. Dále se jedná o námitky obviněných P. K. a P. M. spočívající v tom, že v průběhu přípravného řízení mělo docházet k porušování trestního řádu v jejich neprospěch, jež nebylo napraveno. Oba jmenovaní rovněž vytýkají, že rozsudek neobsahuje úplná skutková zjištění a konkrétní podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti včetně způsobu jejího provedení tak, aby nebyly skutky zaměnitelné s jinými. Podle jejich názoru nebylo prokázáno, že by se na trestné činnosti podíleli. Za nepravdivé označují tvrzení soudů obou stupňů, že k dokonání trestné činnosti nedošlo z důvodu včasného zásahu policie. Obviněný R. K. uvádí, že nevěděl, k čemu mají poštovní poukázky sloužit, nepadělal je, jen řádně zasílal nějaké menší částky nějakým lidem. Neobdržel a ani neměl slíbenou žádnou finanční odměnu. Proto nemohl jednat v úmyslu vyvolat nebo využít něčí omyl a získat pro sebe nebo někoho jiného majetkový prospěch. Též vyjadřuje nesouhlas s tím, jak byly posuzovány výpovědi spoluobviněných P. P. a J. K. Podle Nejvyššího soudu obvinění prostřednictvím konstatovaných námitek, které jsou v jednotlivých dovoláních zevrubněji popsány, nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, jaké skutečnosti z nich vyvodily či zmiňují další procesní nedostatky, popřípadě prezentují svoji verzi události. Jak již bylo řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Obvinění A. Z., T. L., P. K., P. M. a R. K. však v mimořádném opravném prostředku uplatnili i námitky (budou popsaný níže), jež dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují obviněnými tvrzené právní vady.

V dovolání obvinění P. K. a P. M. vytýkají, že z jejich jednání nelze dovodit naplnění trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tvrdí, že zejména nebyla naplněna jeho objektivní stránka (nebylo zkoumáno, která z fyzických osob jednajících jménem právnické osoby České pošty, s. p., byla konkrétně uvedena jejich jednáním v omyl) ani zákonné znaky spáchání činu v rámci organizované skupiny. Namítají, že jejich jednání mohlo být (při jeho hypotetickém připuštění) posouzeno pouze jako příprava trestného činu a že došlo k zániku trestnosti ve smyslu § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Obviněný A. Z. uvádí, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky trestného činu, neboť absentuje především naplnění jeho subjektivní stránky úmyslného zavinění.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí jím na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Téhož trestného činu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a činem způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Zákon v § 9 odst. 2 tr. zák. stanoví, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).

Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II, č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.

Z popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze pod bodem 1, vyplývají k jednání všech dvaceti čtyř obviněných včetně obviněných P. K., P. M., A. Z., T. L. a R. K. výše citované skutečnosti, tj. že ve zjištěném období na různých místech ČR, v úmyslu získat finanční prostředky ke škodě České pošty, s. p., vyhotovili padělky poštovních poukázek typu A a C, které opatřili padělanými znaky podacích pošt, kde na stranu odesílatele uvedli náhodně vybrané fyzické nebo právnické osoby bez jejich vědomí, bez vplacení je vložili do poštovní přepravy, přičemž finanční částky zde uvedené směřovaly na účty u peněžních ústavů, nebo do poštovních přihrádek předem pro tento účel zřízených, nebo k tomuto účelu využitých . Současně je v rozsudečném výroku pod body A) až M) specifikováno, o jaké typy poštovních poukázek se jednalo, jakým padělaným datem a razítkem podací pošty byly opatřeny, jaká konkrétní peněžní částka a na jaký účet či poštovní přihrádku u některého z finančních ústavů byla jimi zasílána. Rovněž je z popisu jednotlivých dílčích útoků skutku zřejmé, zda finanční prostředky byly vyzvednuty a v jaké výši, případně proč se tak nestalo.

V odůvodnění rozsudku na str. 66 Krajský soud v Praze k dílčímu skutku pod bodem 1 L) výroku o vině mimo jiné konstatoval: této fáze jednání se účastnili minimálně M. R., A. Z., P. M. a P. K., kteří oslovili obžalovaného J. K. se žádostí, aby jim poskytl účet, na který budou převáděny padělanými poštovními poukázkami peněžní prostředky. Obžalovaný J. K. svůj úkol splnil a obžalovaní pak vyhotovili a vložili do poštovní přepravy padělky poštovních poukázek. Platby byly směrovány na tři účty výše zmíněné, založené spoluobviněným J. K. a České poště, s. p., škoda v celkové výši 753.954,00 Kč nevznikla, neboť jednání obviněných bylo odhaleno a k připsání finančních prostředků na účty nedošlo. Pokud jde o dílčí skutek pod bodem 1 M) rozsudečného výroku, tak prvostupňový soud v odůvodnění rozhodnutí na str. 68 až 69 uvedl: Tatáž skupina pachatelů složená z obžalovaných M. R., A. Z., P. M. a P. K. oslovila prostřednictvím T. Č. a P. B. obžalované D. T. a M. E., přičemž úkolem D. T. bylo založení účtů jménem společnosti T., jejímž byl jediným jednatelem a společníkem, u peněžních ústavů, na které budou směrovány padělanými poštovními poukázkami finanční prostředky. K dispozici s prostředky na těchto účtech zmocnil následně obžalovaný T. obžalovaného E., jehož úkolem bylo tyto peníze z účtů následně vybrat a předat je pachatelům hlavním, a to opět prostřednictvím svědka B., T. Č., D. K. a dalších neztotožněných osob. Do poštovní přepravy byly vloženy poštovní poukázky a platby na nich směřovaly na čtyři účty shora popsané, založené spoluobviněným D. T., ke kterým měl dispoziční právo rovněž spoluobviněný M. E. a České poště, s. p., škoda v celkové výši 3.038.868,00 Kč nevznikla, neboť jednání obviněných bylo odhaleno a k připsání finančních prostředků na účty nedošlo.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Praze (následně v odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když zjištěné jednání obviněných P. K., P. M. a A. Z. pod body 1 L), M) výroku o vině rozsudku kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obvinění se společným jednáním dopustili jednání nebezpečného pro společnost, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že jiného uvedenou v omyl, činem způsobí na cizím majetku značnou škodu a činu se dopustili jako členové organizované skupiny. Jestliže se obvinění podíleli na popsané činnosti, přičemž k připsání peněz na příslušné účty nedošlo pouze z důvodu jejího odhalení, tak je zjevné, že učinili vše potřebné k dokonání trestného činu. Šlo tudíž o tzv. ukončený pokus trestného činu.

Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalostí všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). Právnické osoby mohou právní úkony činit jen prostřednictvím svých orgánů, pracovníků, členů nebo zástupců (viz. zejména ustanovení § 20, § 22 a násl. obč. zák. a § 13 až § 16 obch. zák.). Právnická osoba jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl její statutární orgán, resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu, jiný pracovník, člen nebo zástupce. Jde o fyzickou osobu, která je nebo by byla, v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.

Jednání obviněných P. K. a P. M. (i A. Z.), jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, sice nevystihuje z hlediska objektivní stránky skutečnost, koho měli jako fyzickou osobu uvést v omyl, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili. Tato okolnost však jednoznačně plyne z provedených důkazů. Předně z výpovědi svědkyně H. S., vedoucí odboru České pošty, s. p., která u hlavního líčení popsala cestu poštovních poukázek v daném období, vyplývá, že připisování na účet jednotlivých finančních ústavů prováděly fyzické osoby, tj. zaměstnanci poškozené organizace (č. l. 1448 až 1451 spisu). Toto potvrdila i svědkyně J. B., která před soudem mimo jiné vypověděla, že pracovala na České poště, s. p., a pořizovala data z poštovních poukázek. Současně konstatovala: tyto poštovní poukázky jsem připisovala na účty u bank. V případě, že bych zadala neplatné číslo účtu, tak by mě program dále nepustil (č. l. 1447 spisu). Rovněž svědkyně J. R., zaměstnankyně České pošty, s. p., u hlavního líčení uvedla, že pracovala ve výpočetním centru. Poštovní poukázky dostali v brašinkách z jednotlivých pošt, v noci je otevřeli, vytřídili podle bank a čísla účtů a následně se data zadala po počítače, a poté se vytvořil hromadný příkaz k úhradě . Též vypověděla: My jsme jednu padělanou poukázku odhalili (vše na č. l. 1447 spisu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že každá majetková dispozice provedená pracovníkem pošty na základě padělaných a neproplacených peněžních poukázek, kterou by byly finanční prostředky vyvedeny z majetku České pošty, s. p., a to jejich připsáním na účty na nich uvedené, by byla majetkovou dispozicí provedenou v omylu, který obvinění přivodili. Zmíněná nepřesnost v popisu skutku proto není důvodem, aby jeho právní posouzení nemohlo obstát.

V činu obviněných P. K. a P. M. nelze spatřovat přípravu k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák. a nutno odmítnout i názor naznačený v dovoláních o zániku trestnosti přípravy u jejich osob podle § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák. (tj. že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy). Jak již bylo řečeno, jednání obviněných především překročilo stadium přípravy a dále žádná skutková okolnost nesvědčila, že dobrovolně upustili od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranili nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, aby mohlo být případně naplněno ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., jež pojednává o zániku trestnosti pokusu trestného činu. K dokonání trestného činu nedošlo pouze v důsledku skutečností na jejich vůli zcela nezávislých.

Nutno též připomenout, že k naplnění spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rovněž není možno akceptovat výhrady obviněných ohledně použití kvalifikované skutkové podstaty na jejich jednání ustanovení § 250 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá dělba úkolů mezi jednotlivými pachateli, jejich činnost se vyznačovala určitou plánovitostí a zjevnou koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Současně i škoda, která v důsledku jejich podvodného jednání hrozila, naplňovala znak značné škody ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Taktéž byly splněny podmínky zakotvené v § 88 odst. 1 tr. zák. Okolnosti, že obvinění čin spáchali jako členové organizované skupiny a že reálně hrozilo způsobení nejen značné škody (nejméně 500.000,- Kč), ale značné škody několikanásobně vyšší (celkem 3.792.822,- Kč), pro svou závažnost podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, byť v daném případě nedošlo k jeho dokonání.

Z hlediska subjektivní stránky Krajský soud v Praze shledal v jednání obviněných P. K., P. M. a A. Z. přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák. (str. 150 rozsudku). Obvinění věděli, jakým způsobem má být poškozena Česká pošta, s. p., tj. že peníze budou prostřednictvím padělků poštovních poukázek směrovány na účty založené ostatními pachateli a škodlivý následek chtěli způsobit, neboť podvodné získání peněz bylo jejich cílem.

S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných P. K., P. M. a A. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

V mimořádném opravném prostředku obviněný T. L. tvrdí, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. z hlediska objektivní a zejména subjektivní stránky. Za chybný označuje závěr soudů o zaviněném způsobení škody i její výše a o naplnění kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu, neboť podle jeho mínění se soudy nevypořádaly s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. Taktéž nesouhlasí s právním závěrem, že se trestné činnosti dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Rovněž obviněný R. K. v dovolání vznáší výhrady k subjektivní stránce trestného činu, jímž byl uznán vinným. Prvostupňový soud se nevypořádal ani s výší škody, ačkoliv jej odsoudil i podle § 250 odst. 4 tr. zák.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze k dílčímu skutku pod bodem 1 G) rozsudečného výroku o vině vyplývá, že na počátku roku 1997 obviněný P. P. pod vedením obviněného M. R. vešel prostřednictvím obviněného E. Č. ve spojení se skupinou pražských podnikatelů , kteří byli představováni JUDr. M., Ing. R., P. V., svědky M. a V., ale i dalšími osobami. Tyto osoby měly za úkol poskytnout účty u peněžních ústavů založené jménem právnických osob, na které by byly směřovány finanční prostředky padělanými poštovními poukázkami jako v předešlých případech. Prvostupňový soud rovněž uvedl: Touto skupinou byli kontaktováni obžalovaný T. L. a svědek M. M., přičemž obžalovaný T. L. poskytl k tomuto účelu svůj účet založený u pobočky F., a. s., jménem společnosti K., s. r. o. Úkolem moravské skupiny pachatelů, kterou řídil M. R. a P. P., bylo zajistit vyhotovení padělků poštovních poukázek a jejich vložení do poštovní přepravy. Na organizaci této části se pak kromě obžalovaných R. a P. podíleli i obžalovaní J. K., R. K., P. J., již zemřelí L. M. a P. I., a bezpochyby i další dosud neztotožněné osoby. J. K. se na přípravách této akce podílel do 12. 3. 1997, kdy byl vzat do vazby. Spojnicí mezi pražskou skupinou a moravskou skupinou byl obžalovaný E. Č. Tato moravská skupina pachatelů, kterou představovali obžalovaní R., P., J. K., R. K., J. a již zemřelí P. I. a L. M. vyhotovila a vpravila do poštovní přepravy padělky poštovních poukázek (současně byla provedena jejich specifikace včetně finančních částek, které byly na účet obviněného T. L. zasílány a připsány, přičemž částka na účtu byla zajištěna Policií ČR). Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí rovněž v podrobnostech popsal, jak následně probíhala trestná činnost pod body 1 H) až K) rozsudečného výroku o vině, na které se opět již zmíněným způsobem podílel i obviněný R. K.; v těchto případech k připsání peněz na účty nedošlo, neboť jednání obviněných bylo odhaleno (vše na str. 56 až 66 rozsudku).

Podle Nejvyššího soudu naplňuje Krajským soudem v Praze ve výroku o vině napadeného rozsudku zjištěné a v jeho odůvodnění rozvedené jednání obviněného T. L. [bod 1 G)] zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a jednání obviněného R. K. [body 1 H) až K)] zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Protože trestná činnost byla spáchána obdobným způsobem jako v předešlém případě, lze ohledně osoby, která byla nebo měla být uvedena v omyl, plně odkázat na výše rozvedenou argumentaci.

Jelikož obviněný T. L. věděl, k jakému účelu poskytl svůj účet u finančního ústavu, na který byly následně prostřednictvím dvanácti padělaných poštovních poukázek zaslány a připsány finanční částky v celkové výši 21.400.000,- Kč, tak se zjevně podílel na podvodné trestné činnosti shora jmenovaných osob. Jeho jednání bylo článkem řetězu, bez něhož by ke spáchání předmětného dílčího skutku prakticky nemohlo dojít. Prvostupňový soud oprávněně zdůraznil, že trestná činnost byla dokonána již připsáním finančních prostředků na účet, a nikoli až jejich případným výběrem z účtu, neboť v tento okamžik byly plně odebrány z dispozice poškozeného, tj. České pošty, s. p. V činu obviněného shledal nejméně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že obviněný patřil k těm pachatelům, u kterých sice nebylo prokázáno, že by věděli všechny podrobnosti o celé trestné činnosti, avšak svým jednáním dali zcela nepochybně najevo, že jsou srozuměni s majetkovým následkem podvodného činu pro poškozený subjekt (vše na str. 150 rozhodnutí soudu prvního stupně). I podle dovolacího soudu prokazuje učiněné skutkové zjištění naplnění subjektivní stránky v činu obviněného, a to i z hlediska výše způsobené škody. Spáchané jednání bylo objektivně a subjektivně složkou protiprávního děje, na kterém se různým způsobem podílela řada osob, tj. šlo spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

V případě obviněného R. K. bylo zjištěno, že se zapojil do trestné činnosti spoluobviněných i dalších osob, která spočívala ve vyhotovování padělků nevplacených poštovních poukázek a jejich vložení do poštovní přepravy, jimiž byly na účty různých finančních ústavů zasílány různé finanční částky. S ohledem na způsobenou škodu ve výši 21.400.000,- Kč [v bodě 1 G)], kdy připsáním na účet byly peníze zcela odňaty z dispozice poškozeného subjektu a reálně hrozící škodu ve výši celkem 213.396.000,- Kč [v bodech 1 H) až K)], když v důsledku odhalení trestné činnosti k připsání peněz na účty nedošlo, bylo jednání obviněného oprávněně posouzeno jako předmětný trestný čin dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V činu obviněného soud prvního stupně shledal přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák. (str. 150 rozsudku), neboť patřil k pachatelům, kteří věděli, jakým způsobem je poškozována Česká pošta, s. p., a škodlivý následek chtěli způsobit (zjevným cílem bylo podvodné získání peněžních prostředků).

K jednání obviněných T. L. a R. K. je nutno poznamenat, že z hlediska subjektivní stránky postačuje k naplnění trestného činu podvodu, a to ohledně kvalifikované skutkové podstaty podle § 250 odst. 4 tr. zák., tj. týkající se způsobení škody velkého rozsahu, i zav
inění z nedbalosti [srov. znění § 6 písm. a) tr. zák.]. S poukazem na výši způsobené škody [v případě jednání obou obviněných pod bodem 1 G)], ale i reálně hrozící škodu [u činů obviněného R. K. pod body 1 H) až K)], je zjevné, že tyto okolnosti pro svou závažnost podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti obviněnými spáchaného trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných T. L. a R. K. odmítl jako zjevně neopodstatněná. O všech podaných dovoláních bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného T. L. o přerušení výkonu rozhodnutí (trestu odnětí svobody), který učinil v závěru dovolání. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, když předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. září 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k