6 Tdo 40/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 40/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání, které podali obviněný J. H., roz. G., a obviněná M. H., roz. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 61 To 38/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 26/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a M. H. odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 25 T 26/2005, byli obvinění J. H. a M. H. uznáni vinnými pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., jehož se dopustili dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem samostatně skutkem v rozsudku popsaným. Za to byli odsouzeni podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestům odnětí svobody, a to obviněný J. H. v trvání osmi let a obviněná M. H. v trvání sedmi let. Pro výkon těchto trestů byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl oběma obviněným uložen též trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku konkretizovaných. Naproti tomu byl obviněný J. H. podle § 226 písm. a), c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky v rozsudku uvedené.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. K. a K. R.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. H., M. H., V. K., K. R. a obvodní státní zástupce pro Prahu 7, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 61 To 38/2006, zrušil podle § 258 odst. 1 písm d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného J. H. ve zprošťující části a ohledně obviněných M. H., V. K. a K. R. ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. uložil podle § 187 odst. 2 tr. zák. obviněné M. H. trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně uložil tresty i obviněným V. K. a K. R. Obviněného J. H. podle § 226 písm. a), c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky v rozsudku popsané. Odvolání obviněného J. H. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podali obvinění J. H. a M. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a J. H. navíc i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný J. H. vyjádřil pochybnost o správnosti rozhodnutí soudu druhého stupně, pokud tento rozhodl o zamítnutí jeho odvolání. V této souvislosti vyjádřil názor, že procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebyly splněny a v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané odvolání bylo podle jeho slov důvodné a odvolací soud měl proto buď zrušit napadený rozsudek dle ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu pro podstatné vady řízení (když nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu), případně dle ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr. řádu pro nesprávnost skutkových zjištění popsaných v rozsudku . Dovolatel dále namítl, že výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci, neboť nalézací soud (pro hypotetický případ správnosti výroku o vině) nesprávně zhodnotil především možnosti jeho nápravy a v důsledku toho mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, který je nepřiměřeně přísný.

Obviněný J. H. proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení ve výroku o zamítnutí jeho odvolání a poté přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná M. H. v odůvodnění mimořádného opravného prostředku především zdůraznila, že z provedeného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, které by potvrzovaly, resp. o které by bylo možno opřít rozhodnutí s výše uvedenou právní kvalifikací.

V návaznosti na to rozvedla jednotlivé důkazy. Zejména zmínila výpovědi svědků O. B., T. J., L. V., L. R., R. H. a R. F. Podle jejího přesvědčení měl být při hlavním líčení znovu vyslechnut svědek R. F., jehož výpověď označila za nepřesnou a nejasnou. Především ovšem zdůraznila, že jedině svědkyně L. R. hovoří přímo o tom, že měla (dovolatelka) drogy prodávat. Vzhledem k tomu, že jmenovaná svědkyně je závislá na drogách a hracích automatech, je třeba podle slov dovolatelky zaměřit pozornost i na udávané množství drogy, jež měla této svědkyni prodat, které je důležité pro právní kvalifikaci trestného činu. Svědkyně se však nezmiňuje ani přibližně o množství, případně o sumě, kterou měla dovolatelce za drogu zaplatit. Proto podle dovolatelky není jasné, z čeho soudy vycházely, když jí uznaly vinnou tím, že drogu měla nabízet či zprostředkovat ve větším rozsahu. Dovolatelka dále vyslovila názor, že jí nebylo prokázáno, že by distribuovala drogu osobě mladší osmnácti let.

V navazující části odůvodnění svého dovolání uvedla, že ani v případě dalších osob, komunikujících telefonicky s ostatními obviněnými, resp. s ní osobně, se nepodařilo získat jednoznačný závěr . Připomněla, že tyto další osoby se nepodařilo vyslechnout, jedná se zejména o tzv. osoby blíže neztotožněné , a v těchto případech není v provedeném dokazování spolehlivá opora pro to, aby ji bylo možno uznat vinnou z těchto skutků . Bez zjištěné osoby, která potvrzuje převzetí drogy od konkrétního obžalovaného, není zcela jasně a nepochybně potvrzen obsah rozhovoru, který by případný skutek dokazoval a navíc není možné zjistit množství a cenu, která měla být za drogu zaplacena. Dovolatelka dále vyjádřila výhradu vůči postupu soudu, pokud své rozhodnutí opřel též o protokol o domovní prohlídce provedené v bytě H., podle něhož zde byla nalezena digitální váha. Namítla přitom, že pouhá přítomnost digitální váhy v jejím bytě nemůže být sama o sobě důkazem svědčícím pro to, že je pachatelkou trestného činu. V souvislosti s tím namítla, že nalézací soud se s uvedeným důkazem vůbec nevypořádal.

V další části dovolání zmínila, že ke spáchání trestného činu je podle § 3 odst. 3 tr. zák. třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Následně uvedla, že s ohledem na princip presumpce neviny závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být výsledky provedeného dokazování vždy prokázán a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování uvedeného vede k porušení práva na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva ). V návaznosti na to dovodila, že jí nebyl prokázán úmysl, s nímž je spojeno naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 187 tr. zák. Z výše rozvedených skutečností učinila závěr, že soudy obou stupňů porušily základní zásadu trestního řízení uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž nedošlo k pečlivému uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu, a na základě toho dospěly k nesprávným skutkovým a poté i právním závěrům.

V poslední části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka vyjádřila výhrady vůči výši jí uloženého trestu. Podle jejího názoru byla porušena ustanovení § 23 tr. zák. a § 31 tr. zák. Soudy nepřihlédly k možnosti nápravy a poměrům dovolatelky, délce vazby, jakož i faktu, že v minulosti nebyla soudně trestána.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ve veřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 61 To 38/2006, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 25 T 26/2005, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obou obviněných se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Konstatovala, že námitky obou dovolatelů uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Podstatou jejich námitek jsou totiž výhrady především skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a především do způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, se kterými se ztotožnil i soud odvolací. Pokud jde o námitku obviněné M. H., že soudy v důsledku nesprávného hodnocení ve věci pořízených důkazů nesprávně posoudily ty okolnosti jejího jednání, které mohly mít vliv na právní posouzení skutku v tom smyslu, že za jí tvrzených okolností distribuovala drogu pouze v jediném případě a nikoliv vůči osobám mladších osmnácti let a neměla být tedy uznána vinnou předmětným trestným činem, pak z obsahu dovolacích námitek, je podle státní zástupkyně zřejmé, že obviněná vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Údajné pochybení v právním posouzení skutku je obviněnou tudíž i v tomto ohledu vyvozováno pouze z nesprávnosti či neúplnosti zjištěného skutkového stavu věci. Vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se obviněná snaží dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Obviněný J. H. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. natolik paušálně, že tento dovolací důvod nenaplnil vůbec.

Dále státní zástupkyně uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž uplatnil obviněný J. H., přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě. Tato alternativa je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Pokud tedy dovolání obviněného materiálně nenaplnilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze totéž vztáhnout k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jestliže námitky obviněného obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uvedl-li obviněný v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, pak zmíněná alternativa předmětného dovolacího důvodu v dané věci vůbec nepřichází v úvahu, neboť se týká pouze případů, v nichž bylo odvolání zamítnuto z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř. proto, že bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět, respektive případů, v nichž bylo odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř. pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání. Společným rysem všech těchto případů je to, že odvolací soud zamítl nebo odmítl odvolání bez meritorního přezkoumání rozsudku podle § 254 tr. ř. a že pokud takto rozhodl, nesprávně odňal obviněnému přístup k druhé instanci. Smyslem dovolání v těchto případech není meritorní přezkum rozsudku dovolacím soudem, nýbrž zajištění toho, aby obviněný mohl dosáhnout meritorního přezkoumání rozsudku odvolacím soudem.

Státní zástupkyně dále konstatovala, že námitky proti výroku o trestu lze opřít pouze o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejde-li však o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání. Námitkou obviněných o nepřiměřenosti trestu tedy nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který by připadal v úvahu při kvalifikovaných námitkách do výroku o trestu, neboť námitky ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec podřadit.

V další části svého vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný rozpor. Soudy svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a na základě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obou obviněných. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou obě výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněného J. H. je přípustné zejména z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Dovolání obviněné M. H. je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, které lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obvinění J. H. a M. H. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která zásadně splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda dovolateli uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opřena) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jejichž existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci obviněná M. H. primárně soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Rovněž obviněný J. H. namítá nesprávnost hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Oba obvinění tedy nenamítají rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně, z uvedených skutkových (procesních) výhrad, vyvozují, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy oběma dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitkám obou dovolatelů stran výroků o trestech. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten žádný z dovolatelů ani obsahově neuplatnil a nenaplnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)(§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání pro provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba znovu konstatovat, že dovolací námitky uplatněné obviněným J. H. neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Obiter dictum lze ve shodě se státní zástupkyní konstatovat, že v posuzované věci se nejedná o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že každý dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý