6 Tdo 392/2013
Datum rozhodnutí: 30.04.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 392/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný A. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 71/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 22/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 61 T 22/2012, byl obviněný A. H. (dále jen obviněný ) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Těchto deliktů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 17. 3. 2012 v době kolem 18.30 hod. v pohostinství U K. v obci T. čp. , okres Zlín, Zlínský kraj, v podnapilém stavu, kdy jeho krev, v době odběru krve dne 17. 3. 2012 v 20.45 hod., obsahovala nejméně 1,61 g/kg alkoholu, veřejně na místě veřejnosti přístupném v době, kdy poškozený J. G., upozorňoval v daném objektu u stolu sedícího hosta P. Z., aby se choval slušně, uklidil po sobě nepořádek, pak na J. G. zaútočil nejprve slovně, a poté vytáhl z pouzdra za pasem pravou rukou kuchyňský nůž celkové délky 25 cm s délkou čepele 10 cm a šířkou čepele 2 cm, kterým úmyslně zaútočil proti poškozenému J. G. stojícímu čelem proti němu ve vzdálenosti cca 0,5 metru tím, že jedenkrát bodl nečekaně proti jeho tělu, kdy po probodnutí jeho oděvu jej zasáhl do břicha, ač věděl, že svým následným jednáním může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, přičemž současně poškozený na základě varování svědkyně K. G. stačil instinktivně uskočit dozadu, čímž zabránil těžšímu následku předmětného úmyslného bodnutí, takže došlo jen k proříznutí jeho modré mikiny a drobnému povrchovému poranění v levé spodní části břicha poškozeného, které si nevyžádalo odborné lékařské ošetření,
přičemž trestné činnosti se dopustil obžalovaný opakovaně, když byl rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě sp. zn. 1 T 49/81 ze dne 22. dubna 1983 odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 trestního zákona, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 1 To 66/83 ze dne 10. 8. 1983 a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 21 let, a dále byl mj. odsouzen i pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, a to Okresním soudem Přerov dne 22. 11. 1977 pod sp. zn. 2 T 241/77 .

Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 71/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou nedostatečná, nesprávná a nemají oporu v provedeném dokazování. Poznamenal, že výroková část odsuzujícího rozsudku vymezuje popis skutku tak, že měl z pouzdra za opaskem vytáhnout kuchyňský nůž a tímto úmyslně zaútočit proti poškozenému stojícímu čelem proti němu tím, že jedenkrát bodl nečekaně proti jeho tělu, kdy po probodnutí jeho oděvu jej zasáhl do břicha. Prohlásil, že takové závěry soudu průběhu incidentu neodpovídají, že on, poškozený i svědci potvrdili toliko skutečnost, že měl nůž, resp. že s ním šermoval, nikoli však bodnutí nožem proti tělu poškozeného. Vyjádřil přesvědčení, že samotné šermování nožem či jeho vytažení z pouzdra v blízkosti poškozeného nemůže vést k závěru, že si počínal tak, že chtěl způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví. Dodal, že zranění v podobě škrábnutí si mohl poškozený způsobit sám, přičemž odmítl, že by vzniklo v důsledku jeho jednání - bodnutí nožem. Konstatoval, že skutečnosti shora uvedené odůvodňují spíše závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. Namítl, že byla nedostatečně posouzena subjektivní stránka trestného činu těžkého ublížení na zdraví, resp. že není zřejmé, z čeho soudy nižších stupňů dovozují jeho úmysl. Zdůraznil, že neútočil přímo proti tělu poškozeného, resp. že na poškozeného neútočil v úmyslu způsobit mu těžké ublížení na zdraví. Pouze se bránil, neboť se důvodně cítil ohrožen na životě, z čeho vyplynul i způsob jeho obrany vůči poškozenému. Argumentoval, že při posuzování úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví je nutné hodnotit rovněž okolnosti, za kterých se útok stal, způsob, jakým bylo útočeno, popř. otázku, jaké nebezpečí pro napadaného z útoku hrozilo (viz rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Prostý závěr soudu prvního stupně v tom smyslu, že spáchal trestnou činnost úmyslně, a to minimálně v úmyslu nepřímém, protože věděl, že svým jednáním může způsobit předmětný následek, a to těžkou újmu na zdraví poškozenému, není pro resultát o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu dostatečný. Z uvedených skutečností vyvodil, že popis jeho jednání je nedostatečný a nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 71/2012, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 61 T 22/2012, v celém jejich rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Prohlásila, že je třeba plně souhlasit s jejich názorem, že obviněný úmyslně zaútočil nožem s délkou čepele 10 cm proti tělu poškozeného J. G., a to tak, že jej bodl nečekaně proti jeho tělu a jen v důsledku rychlé reakce poškozeného, který reagoval na varování a odskočil, nedošlo k přímému zasažení poškozeného, ale jen k proříznutí jeho oděvu. Svým jednáním tak zcela po subjektivní i objektivní stránce naplnil pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, když čin spáchal poté, co již byl pro závažný zločin odsouzen. Správně soudy obou stupňů dovodily, že obviněný, jakožto osoba s bohatými životními zkušenostmi, musel vědět, že tímto útokem směřujícím do krajiny břišní poškozeného, může poškozenému způsobit závažná zranění uvedená ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství a s následky takového útoku rovněž musel být srozuměn. Jednání obviněného je prokazováno řadou svědeckých výpovědí, jakož i listinnými důkazy. Státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovoláním, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 71/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že nožem nebodl proti tělu poškozeného). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad sekundárně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud stručně poznamenává následující skutečnosti.

Trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 písmeno g) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus.

Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Pokus je obecnou formou trestného činu. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.

Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmyslu přímého, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým znakům. Důkaz úmyslu je v řízení prováděn za pomoci obvyklých důkazních prostředků. Zvláštní význam má v této souvislosti povaha nebo způsob jednání, z něhož bude možno někdy usuzovat, zda se jedná o dokonaný trestný čin méně závažný nebo o pokus závažnějšího trestného činu. Z toho, že pokus vyžaduje úmysl, vyplývá, že je pokus trestný jen u trestných činů úmyslných.

V návaznosti na výše uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných učiněných jimi po zhodnocení provedených důkazů je zřejmé, že posuzované protiprávní jednání obviněného bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného J. G. ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku - obviněný úmyslně nečekaně jedenkrát bodl nožem proti tělu poškozeného, přičemž vzhledem k charakteru použité zbraně (kuchyňský nůž s délkou čepele 10 cm), způsobu a intenzitě vedení útoku (atak byl obviněným veden silou dostatečnou k tomu, aby při zasažení trupu došlo ke vniknutí čepele nože do těla poškozeného) a jeho zacílení (na oblast krajiny břišní), mohlo jednání obviněného reálně vést ke vzniku vážných zranění s trvalými následky na zdraví poškozeného, příp. obviněný takto mohl poškozenému způsobit i zranění bezprostředně ohrožující jeho život (v tomto směru lze poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Martinem Dobiášem a výpověď jmenovaného znalce u hlavního líčení). K těžké újmě na zdraví nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli obviněného (poškozený v návaznosti na varování třetí osoby v tom smyslu, že obviněný má v ruce nůž, stačil před útokem obviněného uskočit dozadu, čímž zabránil bodnutí nože do břicha a utrpěl pouze povrchní poranění). Obviněný se přitom takového činu dopustil poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením smrti (viz zvláště pravomocné odsouzení pro trestný čin vraždy specifikované v závěrečné pasáži skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu).

Skutková zjištění soudů nižších stupňů o okolnostech činu objektivní a subjektivní povahy, jakož i o osobních vlastnostech obviněného rovněž umožňují uzavřít na úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze souhlasit se závěrem soudu první instance, že obviněný musel vědět, že útok nožem směřující na krajinu břišní může poškozenému způsobit vážnou zdravotní újmu (když je nepochybně skutečností obecně známou, že tato část těla je snadno zranitelná a že se v ní nacházejí důležité orgány), a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný).

Nalézací soud (a následně soud odvolací) tedy postupoval v souladu s trestním zákonem, když skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, kvalifikoval mj. jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý