6 Tdo 39/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 39/2013-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání obviněného M. V., roz. B., podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 162/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 110/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá.

Odůvodnění: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 3 T 110/2011 , byl obviněný M. V. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoník ).

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se tohoto trestného činu dopustil tím, že:
I)
v P. P. K. pod smyšlenou záminkou finančního zabezpečení k získané, výhodné zakázce - realizace zakázky rekonstrukce silnice a stavby zastávky ve V., v Rakouské republice, formou krátkodobé půjčky, vylákal od poškozeného I. M., s prvopočátečním úmyslem žádnou stavbu nezrealizovat a peníze nevrátit
1) dne 7. 8. 2009 částku 50.000,- Kč,
2) dne 10. 8. 2009 částku 80.000,- Kč,
3) dne 12. 8. 2009 částku 30.000,- Kč,
4) dne 17. 8. 2009 částku 3.000 eur, podle kurzovního přepočtu částku 77.355,- Kč,
5) dne 4. 9. 2009 částku 1.800 eur, podle kurzovního přepočtu částku 45.990,- Kč,
6) dne 5. 10. 2009 částku 5.000 eur, podle kurzovního přepočtu částku 127.275,- Kč,
7) dne 19. 11. 2009 částku 1.680 eur, podle kurzovního přepočtu částku 42.655,20 Kč
8) dne 19. 12. 2009 částku 3.000 švýcarských franků, podle kurzovního přepočtu částku 52.725,- Kč,
9) dne 14. 5. 2010 částku 60.000,- Kč,
10) dne 21. 5. 2010 částku 50.000,- Kč,
11) dne 24. 5. 2010 částku 5.500,- Kč,
12) dne 9. 6. 2010 částku 50.000,- Kč,
13) dne 14. 7. 2010 částku 13.000,- Kč, celkem poškozenému I. M. způsobil škodu ve výši 684.500,20 Kč,

II)
V P., U S., v bydlišti poškozeného a v P., na V. n. pod smyšlenou záminkou finančního zabezpečení k získané výhodné zakázce provedení stavebních prací v B. s výrazným ziskem, formou krátkodobé půjčky, vylákal od pošk. T. J., pod příslibem výhodného zhodnocení

1) v přesně nezjištěné dny na začátku listopadu 2009 finanční částky v celkové výši 30.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěný den v polovině listopadu 2009 pak další částku 20.000,- Kč,
peníze takto získané použil pro svoji potřebu a dosud nevrátil, poškozenému T. J. tak způsobil celkovou škodu ve výši 50.000,- Kč,

III)
v přesně nezjištěné restauraci v ul. D. v P. a dále pak na dalších, přesně neurčených místech v P. pod smyšlenou záminkou finančního zabezpečení k získané výhodné zakázce provedení stavebních prací v B. s výrazným ziskem a podílu na tomto zisku, formou krátkodobé půjčky, vylákal od poškozeného F. J.,

1) dne 25. 1. 2010 částku 90.000,- Kč,
2) dne 27. 1. 2010 částku 40.000,- Kč,
3) dne 27. 1. 2010 částku 40.000,- Kč,
4) dne 12. 2. 2010 částku 42.000,- Kč,
5) dne 17. 2. 2010 částku 37.000,- Kč,
peníze takto získané použil pro svoji potřebu a dosud nevrátil, poškozenému F. J. tak způsobil celkovou škodu ve výši 249.000,- Kč.

Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona, (zák. č. 140/1691 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zákon ), jímž byl uznán vinným trestným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 35 T 10/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 12 To 175/2011, mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 35 T 10/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 12 To 175/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil okresní soud obviněnému povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody: I. M. částku 684.500,- Kč, T. J. částku 50.000,- Kč a F. J. částku 249.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený I. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného M. V. proti rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Městského soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 162/2012, zamítnuto podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.
II. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Opřel je o ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného , především na nesprávném posouzení volní stránky jeho jednání. Tím bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivé posouzení věci a právo na řádný a spravedlivý proces.

Na podporu deklarovaného dovolacího důvodu uvedl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu (pozn. Nejvyššího soudu - správně se jedná o zločin) podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to především pokud jde o subjektivní stránku. Aby bylo vůbec možné hovořit o trestném činu, muselo by být provedeno důsledné dokazování, tj. i důkazy svědčící o jeho nevině. Jejich provedení sice podle tvrzení obviněného soudům navrhl, avšak ty je odmítly provést, přestože mohly odstranit pochybnosti o úmyslu obviněného jednat způsobem popsaným v napadených rozhodnutích.

Obviněný v další části dovolání zdůrazňuje, že v průběhu řízení odkazoval na judikaturu věnovanou principu ultima ratio. Šlo o rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. I. ÚS 4/2007 (správně I. ÚS 4/2004 pozn. Nejvyššího soudu) a sp. zn. II. ÚS 1098/2010 a Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 7 Tz 290/2000 a sp. zn. 7 Tdo 486/2010, posuzující otázku ultima ratio trestního práva ve světle lehkovážného jednání poškozených. V posuzovaném případě soudy aplikaci uvedených rozhodnutí odmítly s tím, že se jednalo o skutkově odlišné případy. Obviněný je však opačného názoru, neboť podle jeho mínění mají tyto případy společný základ a shodu v jednání pachatele, závazkovém základu vztahu i jednání poškozeného. Obviněný v této souvislosti vyzdvihuje závěry Ústavního soudu, podle nichž je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Dále cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 rozebírající otázku lehkovážnosti poškozeného v případě závazkového vztahu na straně jedné a na druhé straně naplnění znaků trestného činu podvodu. S odkazem na uvedená rozhodnutí namítal, že u všech útoků se jedná o závazkový vztah mezi ním a poškozenými. Přitom poškození jednali ze své vůle a měli možnost se svobodně rozhodnout, zda uzavřou závazkový vztah s obviněným. Podle dovolatele bylo zcela v zájmu poškozených, aby učinili všechny kroky k ochraně svých investic a ověřili si reálnost zakázek. Proto se domnívá, že všichni poškození jednali lehkovážně a v rozporu s ust. § 43 občanského zákoníku, jež stanoví, že účastníci jsou povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů .

Závěrem obviněný napadá i výrok o trestu, když má zejména za to, že byl nesprávně aplikován § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Výrok o trestu není podle něj řádně odůvodněn, nalézací soud jednoznačně nepopsal své právní úvahy ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu. Dovolatel napadá především výměru trestu odnětí svobody, který mu byl uložen při horní hranici trestní sazby, přestože výše způsobené škody (983.500,- Kč), byla naopak při dolní hranici značné škody podle § 138 tr. zákoníku.

V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se zásadně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Proto při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace bude nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci a které jsou popsány především ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Má za to, že soudy provedly dostatečné dokazování a jejich závěry v nich mají oporu, tzn. nejsou s nimi v žádném, natož extrémním, rozporu. Dovodil tedy, že k té části dovolání, v níž obviněný zpochybňoval rozsah provedeného dokazování a správnost učiněných skutkových zjištění, nelze přihlížet.

Dle názoru nejvyššího státního zástupce byla soudy zvolena správná právní kvalifikace, neboť obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Není pochyb o tom, že obviněný zcela zjevně jednal cíleně tak, aby se prostřednictvím nepravdivých informací ke škodě poškozených obohatil (což se mu také podařilo), tím také naplnil subjektivní stránku ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce nevidí v posuzovaném případě důvod pro aplikaci zásady užití trestního práva jako ultima ratio při zohlednění lehkovážnosti jednání poškozených. Nerozporuje přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, na která obviněný poukazuje. Zároveň má ale za to, že nelze přehlédnout, že trestní zákoník neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Proto platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu je možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Dále dodal, že sama případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li proto spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem např. na existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 a sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Uvedl, že ke spáchání trestné činnosti obviněným V. skutečně došlo v rámci civilních vztahů (půjček) a k jejich řešení v civilním smyslu (tzn. pokud jde o náhradu škody) mohlo dojít za užití norem civilního práva. To však podle něj nevylučuje dovození trestní odpovědnosti obviněného, pokud své povinnosti v rámci tohoto vztahu za absence výjimečných okolností, jejichž existenci ani nijak netvrdil, neboť poukázal pouze na okolnosti standardní porušil takovým způsobem, že současně naplnil všechny znaky některé ze skutkových podstat, definovaných ve zvláštní části trestního zákoníku (což se také stalo).

Nejvyšší státní zástupce také zdůraznil, že poškození jednali právě v důsledku omylu vyvolaném zcela záměrně obviněným a pod vlivem jeho cíleně nepravdivých informací. V návaznosti na to nabyli dojmu, že předání (půjčení) peněz obviněnému je správné rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle kterého o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý.

Podle názoru nejvyššího státního zástupce to byl spíše obviněný, který jednal s vidinou snadného zisku a aniž by jakkoli dbal svých povinností vyplývajících (mimo jiné) z civilních norem, poškozené cíleně poškodil na majetku. Jeho argumentace, kterou se pokouší přenést odpovědnost za jednání i jeho následek na poškozené, je proto (nejméně) nesprávná.

Konečně také uvedl, že pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu.

V závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§ 265e tr. řádu) .

Poté se dovolací soud zaměřil na to, zda námitky obsažené v dovolání M. V. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují deklarovaný dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod ale v zásadě neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

Částí svých námitek se dovolatel domáhá přehodnocení dokazování a skutkových závěrů obou předchozích soudů. Na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů činí obviněný závěr o absenci subjektivní stránky ve formě úmyslu ve vztahu ke zločinu podvodu, kterým byl uznán vinným. Soudy však postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu jednoznačně dovodily, že obviněný ve všech případech od počátku jednal s úmyslem zapůjčené peníze nevrátit. Vymyslel si lživé záminky, na co finanční hotovosti potřebuje (stavbu zastávky ve V., stavební práce v B.), přičemž si byl vědom, že tyto stavební projekty se nebudou nikdy realizovat. Využil tak důvěřivosti poškozených, které cíleně nalákal na vidinu snadného a vysokého zisku. Závěr soudů o zřejmém úmyslu obviněného V. uvést poškozené v omyl a způsobit tak škodu na jejich majetku shledává i Nejvyšší soud plně korespondující provedeným důkazům.

V posuzované věci přitom Nejvyšší soud neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, jenž umožňuje dovolacímu soudu výjimečně přezkoumat skutkové závěry soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. III. ÚS 2110/07). Dovolatel namítá, že soudy odmítly provést jím navržené důkazy prokazující jeho nevinu, aniž by tyto důkazy blíže specifikoval. Z protokolu o jednání nalézacího soudu (čl. 431 spisu) ani z podání před odvolacím soudem však nevyplývá, že by obviněný nějaké doplnění dokazování navrhoval. Nejvyšší soud tedy nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07). Nejvyšší soud zcela sdílí závěr nižších soudů, že provedeným dokazováním byla vina obviněného spolehlivě a jednoznačně prokázána.

Nejvyšší soud shledává v souladu se zákonem závěr soudů, že jednání obviněného zjištěné soudy a popsané ve výroku rozsudku okresního soudu naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Námitku dovolatele, že na posuzovaný případ je potřeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio, neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou.

Výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio se věnuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, schválené na jeho zasedání dne 30. 1. 2013. Podle první právní věty tohoto stanoviska zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva .

Druhá právní věta citovaného stanoviska zní: Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V souladu se shora uvedeným stanoviskem a s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 39 odst. 2 tr. zákoníku rozhodně nelze dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného V. vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 jsou naplněna jen s malou intenzitou. Již fakt, že jednání obviněného naplňuje formální znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zák., tedy znaky kvalifikované skutkové podstaty (druhé nejzávažnější ze čtyř) naznačuje, že takový čin lze stěží hodnotit jako nedostatečně společensky škodlivý. Opačnému závěru o vysoké míře škodlivosti činu nasvědčují konkrétní okolnosti jeho spáchání. Výše způsobené škody (dvojnásobně převyšující spodní hranici tzv. značné škody), spáchání činu řadou dílčích útoků, zneužití důvěry a naivity poškozených, opakovaně obviněným ujišťovaných, že půjčené peníze již brzy vrátí), osoba obviněného jako recidivisty na poli majetkové trestné činnosti i jakákoli absence účinné lítosti rozhodně nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit materiální korektiv a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak shora uvedené aspekty charakterizující společenskou škodlivost činu obviněného V. důvodně vedly soudy k uložení trestu při horní hranici trestní sazby § 209 odst. 4 tr. zákona, neboť je zde namístě uložení trestu, u kterého dominuje represivní funkce nad funkcí výchovnou. Trestní minulost obviněného totiž zřetelně ukazuje, že si z předchozích odsouzení nevzal ponaučení, když krátce po odpykání uložených trestů se obdobné trestné činnosti dopouští znovu a to v ještě vyšší intenzitě.

Konkrétní okolnosti případu obviněného V., jak na to ostatně důvodně poukázal i odvolací soud, se proto příkře liší od případů zmiňovaných obviněným, kde Ústavní, resp. Nejvyšší soud dospěly k závěru, že je namístě aplikovat ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Šlo například o případ neodvedení peněz za prodej štěňat, kde podle Ústavního soudu obecné soudy opomněly započíst ku prospěchu obviněné náklady na výživu štěňat, které vynaložila a jež by způsobenou škodu snížily (I. US 4/2004). V dalším případě zmiňovaném v dovolání se jednalo o prodej domu, u kterého obviněný zatajil, že na něm vázne zástavní právo, tj. skutečnost zjistitelnou z veřejně přístupných zdrojů, když poškození přistoupili podle zjištění Nejvyššího soudu ke koupi domu značně laxně a ani o základní skutečnosti zjistitelné z katastru nemovitostí nejevili zájem (sp. zn. 7 Tdo 486/2010). K tomu ovšem považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že názor formulovaný v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu není názorem v jeho rozhodovací praxi převažujícím. Opačné stanovisko ve vztahu k postoji poškozených zaujal Nejvyšší soud například v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, kde uvedl o podvodné jednání ve smyslu § 250 tr. zákona jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá v obdobných případech uloženou povinnost provádět ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý . Právě v posuzovaném případě byla možnost poškozených ověřit rozhodné informace snížena, když obviněný V. je navíc opakovaně, a to velmi přesvědčivým způsobem (s odkazem na konkrétní, nicméně nepravdivé okolnosti) ujišťoval, že po odpadnutí smyšlených překážek jim peníze v souladu s uzavřenou dohodou vrátí. Námitku obviněného proto shledává Nejvyšší soud zcela neopodstatněnou.

Závěr Nejvyššího soudu o neopodstatněnosti dovolání obviněného se vztahuje i k námitce obviněného, že uložený trest je příliš přísný. Obecně lze uvést, že uložený trest lze v zásadě v dovolacím řízení napadat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Je tomu tak v případech, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Námitky založené na tvrzení, že trest byl uložen sice v rámci zákonné trestní sazby, ale byl příliš přísný, tj. nerespektující kritéria pro jeho ukládání uvedená v § 39, resp. § 41 tr. zákoníku, obecně nelze dovoláním napadat (srovnej č. 22/2003 Sb. rozh. trest. výše). Na doplnění shora uvedené argumentace k výši uloženého trestu Nejvyšší soud dodává, že trest uložený obviněnému v trvání 7 roků byl trestem souhrnným ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku, tj. i za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha východ sp. zn. 35 T 10/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu sp. zn. 12 To 175/2011, tj. za další trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona.
IV. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání M. V. jako zjevně neopodstatněné, a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. února 2013 Předseda senátu: JUDr. Robert Fremr