6 Tdo 387/2017
Datum rozhodnutí: 18.04.2017
Dotčené předpisy: § 214 odst. 2 tr. zákoníku



6 Tdo 387/2017-88

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2017 o dovolání, které podal obviněný M. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 7 To 205/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 68/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 7 To 205/2016, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání M. F. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 2 T 68/2015, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za shora uvedený přečin a za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 38 T 287/2013, za přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 3 T 193/2014, podle § 214 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 38 T 287/2013, a výroku o trestu za skutky pod bodem I. z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 3 T 193/2014, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 214 odst. 2 tr. zákoníku a § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. [Týmž rozsudkem byla obviněná I. K. zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodnutím odvolacího soudu byla její věc zrušena a vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí]. 2. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 7 To 205/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že se nijakého trestného činu nedopustil , tedy popírá, že by věděl nebo vědět mohl, že užívá nebo u sebe ukrývá věc, která byla získána trestným činem a současně mařil výkon rozhodnutí soudu, tj. řídil motorová vozidla, když měl za to, že tento trest mu byl v rámci rozsáhlé amnestie prezidenta republiky amnestován. Poukazuje na to, že nepopírá, že by řídil předmětná vozidla, avšak nevěděl a ani vědět nemohl, že tato vozidla byla získána trestným činem. Naopak sám se považuje za oběť trestné činnosti, neboť zaplatil za tato vozidla v dobré víře. V průběhu dokazování nebyl proveden podle mínění obviněného jeden relevantní důkaz, který by jeho vědomé řízení a užívání odcizených vozidel prokazoval. V další části dovolání opětovně rozebírá, za jakých okolností vozidla zakoupil a ani situace, že např. byl vypáčený zámek, neprokazuje, že vozidlo muselo být odcizeno (mohlo jít podle obviněného např. o vozidlo z dražby, stejně jako vozidlo dovezené ze zahraničí apod.). Vzhledem k tomu, že s vozidly jezdil, nepřipadaly mu shora uvedené skutečnosti (např. poškozený zámek) podezřelé. Skutečnost, že vozidla měla být odcizena a obviněný o tom věděl, nemůže být dovozována ani z nižší ceny, za kterou vozidla koupil, než jakou vozidla měla podle vyjádření znalce. Jeho jednání mohlo být maximálně kvalifikováno jako nedbalostí podílnictví, avšak i o této kvalifikaci má pochybnosti. Dále je toho názoru, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný a argumentuje tím, že trest souhrnný, který mu byl uložen, je spolu s úhrnným trestem, který mu byl uložen pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 3 T 193/2014 a který byl soudem prvního stupně ponechán v platnosti vyšší než trest odnětí svobody v trvání pěti let, který mu je možno uložit za nyní projednávanou trestnou činnost, a proto by bylo přinejmenším na místě zrušit uložený úhrnný trest pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Liberci a uložit v tomto řízení společný úhrnný trest s horní hranicí nepřevyšující pět let . Pokud jde o odsouzení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí pak je obviněný přesvědčen, že také v jeho případě absentuje zavinění, neboť byl subjektivně přesvědčen, že trest zákazu činnosti mu byl amnestován. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. V předmětné trestní věci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky obviněného jsou obsahově identické s námitkami, které již uplatnil v řízení před soudem odvolacím (viz str. 4-5 usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s takto koncipovanými námitkami však musí Nejvyšší soud upozornit obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

9. K dovolací argumentaci obviněného spočívající v tvrzení, že soudy neměly k prokázání jeho viny žádný objektivní důkaz považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z důkazů, které byly provedeny, vyplynulo, že v případě jednání pod bodem 1) bylo vozidlo osazeno odcizenými reg. značkami a přes výzvy hlídky Policie ČR se obviněný této hlídce snažil s vozidlem ujet (tato skutečnost bezpochyby zpochybňuje nejen obviněným tvrzenou tzv. legálnost nabytí vozidla, ale i tvrzení, že byl přesvědčen, že na zákaz činnosti řízení motorových vozidel dopadá amnestie prezidenta republiky, a proto mohl řídit). V případě jednání pod bodem 2) řídil motocykl, který měl zakoupit a tento měl poškozenu spínací skříňku, krátce nato bod 3) řídil motorové vozidla v hodnotě 95 000 Kč opět osazené odcizenými reg. značkami, které měl zakoupit za částku 5 000 Kč, následně bod 5) řídil motorové vozidlo osazené odcizenými reg. značkami v ceně 153 000 Kč zakoupené spoluobviněnou za částku 12 000 Kč, a v neposlední řadě bod 4) ukryl motocykl v hodnotě 47 000 Kč, přičemž motocykl měl viditelně poškozený zámek řízení a byl osazen odcizenou reg. značkou. Ze skutečností popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný věděl nejen o poškození uvedených vozidel, a jejich osazení odcizenými reg. značkami a přesto uvedená vozidla, jak uvádí zakoupil (příp. ukryl), když uvedené skutečnosti jednoznačně svědčily pro závěr, že motorová vozidla byla odcizena. Rovněž tak věděl, že se jedná o vozidla, která mají větší hodnotu, než kterou měl dle své obhajoby za vozidla zaplatit. Shora uvedené skutečnosti jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný ve vztahu k jednání, které bylo kvalifikováno podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jednal úmyslně - minimálně podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že v rámci přípravného řízení se k předmětné trestné činnosti doznal. Ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud argumentaci obviněného uplatněnou v dovolání za účelovou a námitky za skutkové povahy, neboť z rozhodnutí o amnestii (č. l. 522), které nabylo právní moci 5. 3. 2013 jednoznačně vyplývá, že amnestován byl pouze trest odnětí svobody podmíněně odložený. V případě tohoto přečinu nemá Nejvyšší soud pochybnosti, že obviněný jednal úmyslně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

10. V souvislosti s argumentací obviněného, že výše trestu je zcela neadekvátně vysoká, nejen s ohledem ke shora uvedeným skutečnostem, ale v souhrnném trestu spolu s dříve uloženým trestem dokonce převyšuje horní hranici 5 let, kterou lze pro uvedený trestný čin nejvýše uložit , bylo přinejmenším na místě zrušit rovněž uložený úhrnný trest pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Liberci a uložit v tomto řízení společný úhrnný trest s horní hranicí nepřevyšující pět let , lze uvést, že z takto komponované argumentace je možno dovodit, že podle obviněného mu měl být uložen mírnější trest. S ohledem na shora uvedené však musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o neurčitou námitku a Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitku naplnit a taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1159/2015, 8 Tdo 705/2015, Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). I přes shora uvedené však považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit na skutečnost, že uložení společného trestu přichází v úvahu za situace, kdy soud odsuzuje pachatele, za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci. V předmětné trestní věci byl obviněný odsouzen mj. pro trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný v průběhu srpna a září 2013, zatímco v případě bodu II. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 9. 2014, č. j. 3 T 193/2014-697 (ve vztahu ke kterému se domáhá uložení společného trestu), byl odsouzen jednak pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když uvedené trestné činnosti se dopustil v květnu 2014. Ze shora uvedeného je nepochybné, že nejde o pokračování v trestné činnosti, nejen s ohledem na dobu, která existuje mezi trestnou činností páchanou v předmětné trestní věci a mezi trestnou činností, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 9. 2014, č. j. 3 T 193/2014-697, pod bodem II., ale zejména s ohledem na charakter rozdílné trestné činnosti. V souvislosti s ukládáním společného trestu viz § 45 tr. zákoníku bylo zmíněno, že jde o dílčí útok u pokračování v trestném činu . Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu (viz § 116 tr. zákoníku), jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení s blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (z dokladů založených v předmětné trestní věci je zřejmé, že obviněný se nedoznal ke krádeži motorových vozidel, pokud by tak učinil, mohla by tato skutečnost pouze teoreticky odůvodňovat možnost společného trestu, obviněný však v dovolání popírá i existenci znaků podílnictví, natož krádeže). Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že námitka obviněného, jíž se domáhá uložení společného úhrnného trestu je svojí povahou nejen neurčitá, ale nemá ani své reálné opodstatnění.

11. V souvislosti s uloženým trestem je potřebné pouze sdělit, že pokud byl ukládán souhrnný trest, pak platí ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, které bylo plně respektováno (oproti soudu prvního stupně soud odvolací se této problematice potřebnou měrou věnoval a jeho uložení řádně odůvodnil). Obviněnému bylo možno za nejpřísnější trestný čin, kterým byl trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 2 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody v trvání až pěti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jedná se o takový druh trestu, který bylo možno obviněnému uložit (jedná se o souhrnný trest za více trestných činů) a současně také je nutno zdůraznit, že souhrnný trest byl uložen v rámci trestní sazby. Tudíž ani za situace, pokud by obviněný řádně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyly by dány podmínky pro vyhovění takovému dovolání. K otázce dovolacích důvodů ve vztahu k výroku o trestu se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na které Nejvyšší soud odkazuje.

12. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že pouze námitky uplatněné v dovolání ohledně souhrnného trestu jsou právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. dubna 2017

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu