6 Tdo 387/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 202 tr. ř.



6 Tdo 387/2011 - 24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání, které podal obviněný Z. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 4 To 283/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 12/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 19 T 12/2010, byl obviněný Z. B. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 5. 9. 2009 ve V., okres O., kolem 13.00 hod. a později před 17.00 hod. záměrně házel shnilé ovoce na sousední dům majitelů J. a Z. H., přičemž znečištěním omítky domu jim způsobil škodu ve výši nejméně 11.067,- Kč, což je částka představující vyčištění skvrn . Za tento trestný čin byl obviněný podle § 257 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 99 odst. 4, 5 tr. zákoníku bylo ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou uložené obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 19 T 166/2005, změněno na ústavní. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným J.H.a Z.H. částku 11.067,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 4 To 283/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok učiněný podle § 99 odst. 4, 5 tr. zákoníku o změně ochranného léčení (bod I.) a dále deklaroval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod II.).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že odvolací soud neměl důvod pro výrok II. svého usnesení, resp. že v tomto výroku své rozhodnutí neopřel o uvedení zákonného ustanovení, kterého bylo použito. V návaznosti na to shledal, že analogicky bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené dále. Poté prohlásil, že soud druhého stupně nesprávně právně a hmotně posoudil skutek, kterého se měl dopustit, nesprávně vyhodnotil v řízení provedené důkazy, nezabýval se rozpory ve výpovědích svědků a nepřihlédl k tomu, že celou trestnou činnost od počátku popírá. Výpovědi svědků podle něho jednoznačně nepotvrzují, že na předmětnou fasádu házel ovoce. Z jejich výpovědí naopak vyplývá, že fasáda byla znečištěna i v jiných dnech než v tom, který je uveden v rozsudku Okresního soudu v Opavě. Upozornil, že svědek J. H. ve své výpovědi uvedl, že případů bylo tolik, že se mu to plete, resp. že svědek Z.H. vypověděl, že měl (obviněný) házet i v jiném případě. Konstatoval, že z výpovědí žádného svědka není zcela jednoznačné, kolikrát měl hodit, kolikrát měl v tomto dni znečistit fasádu domu a zda na fasádu domu dohodil (podle svědků měl stát od domu více jak 8 m, což je vzdálenost, na níž by nebyl schopen dohodit). Rovněž poznamenal, že fotodokumentace založená ve spise nedokladuje, že byla znečištěna fasáda v ploše 96 m2, jak uvádí účelový rozpočet předložený poškozenými. K tomu podotkl, že montáž a demontáž lešení nebyla v daném případě nutná, resp. lešení není ani možné při čištění tlakovou vodou použít. Vyjádřil přesvědčení, že nečistoty mohly být očištěny jednotlivě z přistaveného žebříku. Shledal, že ve vztahu k náhradě škody nebyly provedeny adekvátní důkazy (konkrétně zmínil znalecký posudek) a soud vycházel pouze z rozpočtu předloženého poškozenými. Uzavřel, že pokud by mělo být prokázáno, že házel, pak není prokázáno, kolikrát znečistil fasádu domu, zda ji v inkriminovaném dni vůbec znečistil, a jeho jednání tudíž nemůže být posuzováno jako trestný čin (jednání, jež je mu kladeno za vinu, ve vztahu k provedeným důkazům trestným činem není).

Dále argumentoval, že hlavní líčení probíhalo bez jeho přítomnosti, ačkoliv se řádně omlouval. Podle svých slov byl době nařízení jednání vždy nemocný, a proto hlavní líčení bez jeho přítomnosti nemělo proběhnout. V důsledku postupu nalézacího soudu se nemohl vyjádřit k prováděným důkazům, nemohl reagovat na svědky a nemohl jim klást otázky.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 4 To 283/2010, zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že se viny (obviněný) zprošťuje.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, přičemž dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Následně shledal, že pokud obviněný v části své argumentace předložené v dovolání, opírající se o citovaný dovolací důvod, sice dovozuje nesprávné posouzení skutku, avšak činí tak pouze na podkladě tvrzení, že soudy obou stupňů neprovedly dostatečné dokazování, nesprávně hodnotily důkazy provedené a dospěly tak k nesprávným skutkovým závěrům, pak takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], i s dovolacími důvody ostatními a nelze k nim nijak přihlížet. Naopak je namístě vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, podle nichž obviněný házel po domu poškozených shnilé ovoce a tím ho znečistil, přičemž takto vzniklá škoda dosahuje částky 11.067,- Kč.

Dále státní zástupce připomněl, že obviněný své podání opřel rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž je naplněn, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný v dovolání tvrdí, že hlavní líčení bylo soudem prvního stupně konáno, ačkoli se k němu nedostavil a řádně se omluvil. Jak ovšem vyplývá z protokolů o hlavním líčení a z rozsudku Okresního soudu v Opavě, ve věci bylo konáno hlavní líčení dne 11. 8. 2010 a 6. 10. 2010. Podle názoru státního zástupce byl obviněný vždy řádně předvolán a byly naplněny i další podmínky popsané zejména v § 202 odst. 2 tr. ř., jež upravuje přítomnost osob u hlavního líčení, proto hlavní líčení mohlo být provedeno i za absence obviněného. Jestliže k tomu obviněný namítá, že se omluvil, je třeba konstatovat, že stran jednání konaného dne 11. 8. 2010 obviněný pouze písemně sdělil soudu, že se ze zdravotních důvodů nemůže úkonu zúčastnit, ovšem toto sdělení nijak nedoplnil potřebnou lékařskou zprávou, tedy omluvu nelze považovat za řádnou. Při pokračování v hlavním líčení dne 6. 10. 2010 potom již obviněný ani jeho obhájkyně nepředložili omluvu žádnou. Dodal, že nelze rovněž přehlédnout, že hlavního líčení se v obou zmíněných dnech účastnila obhájkyně obviněného, která v prvním případě pouze obecně odkázala na blíže nespecifikované předoperační vyšetření obviněného, aniž by výslovně v zastoupení obviněného žádala o odročení hlavního líčení za účelem možné přítomnosti obviněného u něj, v druhém případě potom toliko sdělila, že žádné informace o důvodu nepřítomnosti obviněného nemá. S ohledem na popsané skutečnosti proto dovodil, že ve věci byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, a to jak v obecném smyslu v návaznosti na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), tak i ve vztahu k jejich konkretizaci zejména ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tudíž nedošlo.

Závěrem státní zástupce upozornil, že součástí dovolací argumentace obviněného je též tvrzení, že odvolací soud v bodu II. svého usnesení neuvedl zákonné ustanovení, o které svůj postup opírá. K tomu podotkl, že naznačená část argumentace svým charakterem do jisté míry odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž je mj. naplněn, pokud je v rozhodnutí některý výrok neúplný. V této souvislosti zmínil, že Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání obviněného změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení ochranného léčení, přičemž zdůraznil, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Odvolací soud tak nemohl v bodu II. výroku svého usnesení uvést žádné ustanovení, podle kterého postupoval, neboť jeho podstatou je (s ohledem na citované usnesení Nejvyššího soudu v zásadě nadbytečná) zmínka o absenci změny ve zbývající části výroku, nepostižené bodem I. výroku téhož usnesení.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 4 To 283/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci je třeba především konstatovat, že odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo odmítnuto ani zamítnuto, takže již z tohoto hlediska nemohl být zmíněný důvod dovolání dán. Lze však přesto poznamenat, že tento dovolací důvod ve druhé alternativě, jíž se obviněný dovolává, by nemohl být naplněn též z toho důvodu, že dovolací námitky obviněného jsou dílem zjevně neopodstatněné, dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci níže).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.

V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že námitku obviněného v tom smyslu, že hlavní líčení v posuzované trestní věci probíhala bez jeho přítomnosti, ačkoliv svou neúčast řádně omlouval, je třeba považovat z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní.

Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení bez účasti obžalovaného, jsou upraveny v ustanovení § 202 tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že první hlavní líčení bylo v posuzované trestní věci nalézacím soudem nařízeno na den 7. 6. 2010. Přípisem ze dne 2. 6. 2010 obviněný soud požádal o jeho odročení s odůvodněním, že je vážně nemocen, že má zdravotní problémy, které mu nedovolují se tohoto jednání zúčastnit (viz přípis na č. l . 63 spisu). Nutno podotknout, že tvrzenou zdravotní indispozici obviněný soudu nijak nedoložil. Dne 7. 6. 2010 pak obhájkyně obviněného do protokolu o hlavním líčení uvedla : Dne 1. 6. mi obžalovaný volal, že je nemocný, já jsem na to reagovala tak, že jsem mu poslal dopis, že pokud je nemocný, nechť požádá soud o odročení jednání s tím, že uvede, že je nemocný a nemocenským lístkem doloží, že skutečně nemocenskou čerpá. Dnes mi obžalovaný volal, že je důchodcem a nemůže nemocenský lístek doložit, bere antibiotika a má střevní potíže, navštěvuje lékaře, který dojíždí asi do místa bydliště v úterý a ve čtvrtek a že kontrolu má ve čtvrtek a tento týden žádá, aby jednání bylo odročeno Obžalovaný má střevní potíže, nevím, co mu brání, aby se k hlavnímu líčení dostavil. Nalézací soud v reakci na tyto skutečnosti hlavní líčení odročil na den 30. 6. 2010 za účelem opětovného předvolání obviněného, přičemž obviněného písemně vyzval, aby nejpozději u hlavního líčení dne 30. 6. 2010 předložil soudu doklad prokazující, že ze zdravotních důvodů nebyl schopen se dne 7. 6. 2010 účastnit hlavního líčení (viz protokol o hlavním líčení na č. l . 74 a 75 spisu a referát a doručenka na č. l . 75 spisu). Na č. l . 76 spisu je potom založen záznam (datovaný dnem 29. 6. 2010) v tom smyslu : Dnes ve 14.15 hodin telefonovala osoba, která se představila jako obžalovaný Z. B., tento uvedl, že byl dnešního dne u lékaře, a to u MUDr. V. Z., praktického lékaře, který dnes měl ordinační hodiny ve V. a tento mu na jeho žádost vystavil potvrzení, které obžalovaný do telefonu přečetl a kde uvádí, že pro závažné onemocnění není schopen se dne 30. 6. 2010 dostavit k hlavnímu líčení. Na dotaz obžalovaný uvedl, že trpí průjmovým onemocněním a objevuje se mu i krev v moči. Dále uvedl, že se pokusí ještě dnes z pošty odeslat toto potvrzení faxem, resp. na poštu někoho poslat, jinak standardně odešle nejpozději zítra poštou toto potvrzení soudu. Ze závažného důvodu se tedy nemůže k hlavnímu líčení zítřejšího dne dostavit. Dne 30. 6. 2010 bylo hlavní líčení bez dalšího odročeno na den 11. 8. 2010 (viz záznam na č. l . 77 spisu), když ještě téhož dne soudu prvního stupně došlo potvrzení MUDr. V. Z., že obviněný dne 30. 6. 2010 není schopen ze zdravotních důvodů absolvovat soudní líčení (viz přípis na č. l . 79 spisu).

K hlavnímu líčení nařízenému na den 11. 8. 2010 se obviněný nedostavil, ačkoliv k němu byl včas a řádně předvolán (viz doručenka na č. l . 77 spisu). Poté, co samosoudce konstatoval obsah žádosti obviněného ze dne 9. 8. 2010 o odročení hlavního líčení nařízeného na den 11. 8. 2010 ze zdravotních důvodů a taktéž psychického vydírání a nátlaků ze strany J. a Z. H. (viz č. l . 80 spisu), jakož i skutečnost, že soudu nebyla předložena žádná lékařská zpráva o tom, že obviněný není schopen účasti u předmětného hlavního líčení, přičemž obhájkyně obviněného pouze sdělila, že obviněný jí předchozího dne o půl páté volal, že se nemůže k hlavnímu líčení dostavit, že jede na předoperační vyšetření a že lékařské potvrzení získá až ve čtvrtek od svého praktického lékaře, podle § 202 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že hlavní líčení bude provedeno v nepřítomnosti obviněného (viz protokol o hlavním líčení č. l . 82 až 84 spisu).

Za účelem dalšího dokazování bylo hlavní líčení odročeno na den 6. 10. 2010. Z přípisu, jež se nachází na č. l . 88 spisu, vyplývá, že předvolání k tomuto hlavnímu líčení bylo obviněnému doručováno prostřednictvím Policie ČR, že policisty byl obviněný dne 24. 9. 2010 zastižen za uzamčeným plotem na zahradě svého domu a poté, co byl hlídkou opětovně vyzván, aby šel k brance a přebral si zásilku, odmítl zásilku převzít a hlídce sdělil, že nikam nejde, že ho to nezajímá, že je velice těžce nemocen a že žádnou poštu nechce a vůbec nechce mít nic společného s Policií ČR. Poté odešel do domu. Z doručenky založené na č. l . 90 je přitom zřejmé, že o následcích odepření přijetí zásilky bylo obviněnému poskytnuto poučení. S ohledem na tyto skutečnosti je možno uzavřít, že předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 6. 10. 2010 bylo obviněnému ve smyslu § 64a odst. 2 tr. ř. doručeno dne 24. 9. 2010, tedy řádně a včas. Pouze na okraj lze ještě podotknout, že zásilka obsahující předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 6. 10. 2010 byla současně obviněnému doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, přičemž dne 22. 9. 2010 byla uložena a dne 4. 10. 2010 si ji obviněný fyzicky převzal (viz doručenka na č. l . 86 spisu). Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 10. 2010 (založen na č. l . 95 až 98 spis) se podává, že se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil a že soudu nebyla předložena jakákoliv omluva jeho neúčasti, resp. že obhájkyně obviněného k dotazu samosoudce uvedla, že nemá žádné informace o tom, z jakého důvodu se dnes obviněný nedostavil. Dále je z uvedeného protokolu patrné, že samosoudce podle § 202 odst. 2 tr. ř. vydal usnesení, že hlavní líčení bude provedeno v nepřítomnosti obviněného. V tomto hlavním líčení byl pak vynesen shora citovaný rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Dodat je třeba, že na č. l . 93 a 94 spisu bylo dohledáno oznámení obviněného ze dne 4. 10. 2010 adresované soudu první instance v tom smyslu, že dne 6. 10. 2010 se nemůže jednání zúčastnit z důvodu dlouhodobé nemoci. K tomuto oznámení se patří poznamenat, že jednak k němu nebylo přiloženo žádné lékařské potvrzení dokládající neschopnost obviněného zúčastnit se hlavního líčení, jednak ze spisu není zřejmé, kdy bylo soudu prvního stupně doručeno.

Nejvyšší soud v daných souvislostech konstatuje, že formální podmínky pro provedení hlavního líčení ve dnech 11. 8. 2010 a 6. 10. 2010 v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny. Obžaloba byla obviněnému řádně doručena (viz doručenka na č. l . 61 spisu), tento byl k hlavním líčením, jež v dané trestní věci proběhla dne 11. 8. 2010 a dne 6. 10. 2010, včas a řádně předvolán (viz doručenka č. l . 77 spisu a doručenka na č. l . 90 spisu ve spojení s přípisem Policie České republiky na č. l . 88 spisu), o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut (viz protokol o výslechu obviněného na č. l . 16 až 18 spisu), rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (viz usnesení na č. l . 7 spisu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (viz záznam o prostudování spisu na č. l . 57 spisu). Vadným neshledal Nejvyšší soud ani závěr soudu prvního stupně, že existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci § 202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného při hlavních líčeních konaných dne 11. 8. 2010 a dne 6. 10. 2010. Postup nalézacího soudu nekolidoval ani s ustanovením § 202 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný nebyl v době konání předmětných hlavních líčení ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a byl trestně stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.

K námitce obviněného, že svou neúčast u hlavních líčení omluvil, je třeba zdůraznit, že omluvy stran hlavních líčení konaných v jeho nepřítomnosti ve dnech
11. 8. 2010 a 6. 10. 2010) nelze považovat za řádné. Tyto omluvy totiž obviněný nijak nedoložil (nedoplnil potřebnými lékařskými zprávami, jež by jednoznačně potvrdily, že mu jeho zdravotní stav v účasti na soudním jednání brání). Navíc v případě druhého z uvedených hlavních líčení z příslušného protokolu plyne, že soud ještě ani neměl omluvu obviněného k dispozici.

V daných souvislostech lze ještě zmínit, že obou hlavních líčení se (jak ostatně vyplývá z výše rozvedených skutečností) zúčastnila obhájkyně obviněného, která jako kvalifikovaný odborník hájila jeho práva.

S ohledem na shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky pro konání hlavních líčení dne 11. 8. 2010 a dne 6. 10. 2010 v nepřítomnosti obviněného byly splněny, resp. že postup nalézacího soudu nebyl
v kolizi ani s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a tedy že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není dán.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, obviněným vztažené k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud dále konstatuje, že argumentaci obviněného v tom smyslu že odvolací soud v bodu II. svého usnesení neuvedl zákonné ustanovení, o které svůj postup opírá, nelze pod žádný z dovolacích důvodů uplatněných v dovolání podřadit. S jistou mírou tolerance by ji bylo možno formálně vztáhnout k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný toliko ve výroku o změně ochranného léčení podle § 99 odst. 4, 5 tr. zákoníku. Proto tento oddělitelný výrok podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, jak správně učinil státní zástupce, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Odvolací soud tak nemohl v bodě II. výroku svého usnesení uvést žádné ustanovení, podle kterého postupoval, neboť jeho podstatou je v zásadě nadbytečná zmínka o absenci změny v ostatních výrocích rozsudku soudu prvního stupně.

To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý