6 Tdo 386/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 386/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 dovolání, které podal obviněný P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 To 79/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 T 2/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 46 T 2/2000, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za to byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.

Proti konstatovanému rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný P. L. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 25/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného P. L. uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 17/2006, byl k dovolání obviněného P. L. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 25/2005. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 To 79/2006, bylo rozhodnuto:

I. Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 46 T 2/2000.

II. Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného P. L. zastaveno pro skutek, že

v době od 30. 3. 1993 do 22. 1. 1996, jako podnikatel - fyzická osoba, podnikající pod obchodním jménem P. L. V., při dovozu koberců neuváděl v podkladech, rozhodných pro vyměření celních poplatků, skutečné údaje o celní hodnotě dováženého zboží, když v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 písm. e) celního zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k ceně za ně placené nepřipočetl náklady jeho dopravy na místo, kde vstupovalo do tuzemska, předstíraje, že tyto jsou hrazeny zahraničním dodavatelem a zapříčinil tak ke škodě státu na celních poplatcích únik v úhrnné výši 705.586,- Kč, z toho na cle únik ve výši 153.601,- Kč a na dani z přidané hodnoty pak únik ve výši 551.975,- Kč,

kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění před novelou zák. č. 253/97 Sb.

III. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný P. L. nově uznán vinným, že

v období od roku 1995 - 1996 jako společník a jednatel společnosti V. I., spol. s r. o., při dovozu koberců neuváděl v podkladech, rozhodných pro vyměření celních poplatků, skutečné údaje o celní hodnotě dováženého zboží, když v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 písm. e) celního zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k ceně za ně placené nepřipočetl náklady jeho dopravy na místo, kde vstupovalo do tuzemska, předstíraje, že tyto jsou hrazeny zahraničním dodavatelem a zapříčinil tak ke škodě státu na celních poplatcích únik v úhrnné výši 181.875,- Kč, z toho na cle únik ve výši 31.739,- Kč a na dani z přidané hodnoty pak únik ve výši 150.136,- Kč.

Tento skutek vrchní soud kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a obviněného odsoudil podle § 148 odst. 1 tr. zák., § 53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že uložený trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.

Proti naposledy citovanému rozhodnutí podal obviněný P. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění podání obviněný konstatoval, že setrvává na stanovisku, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně dospěl k závěru, že v současné době by nemohl žádným způsobem clo zkrátit, avšak pouze za situace, že by zboží dovezl po 1. 5. 2004. Rovněž dospěl k závěru, že pokud jde o předpisy týkající se DPH a dopravy zboží dováženého na území ČR, byly by užity ty, které byly platné před 30. 4. 2004. Odvolací soud připustil, že DPH se za splnění konkrétních daňových zákonných podmínek plátci daně vrací, ten ale má povinnost daň přiznat a odvést, přičemž P. L. tuto povinnost řádně nesplnil. Obviněný uvedl, že DPH skutečně doplatil a byla mu vrácena. Podle jeho mínění se touto skutečností, a to ve vztahu k otázce společenské nebezpečnosti, soud nezabýval.

Obviněný označil jako nesporné, že vstupem České republiky do Evropské unie došlo k podstatné změně sociálně politických poměrů, když v důsledku toho došlo také k zásadním legislativním změnám. V návaznosti na to vyslovil nesouhlas s názorem vrchního soudu, jenž spočívá v tom, že když zboží bylo dovezeno před 1. 5. 2004, je nutno aplikovat tehdejší právní úpravu. Takové stanovisko je v příkrém rozporu s ustanovením § 65 tr. zák., podle kterého trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Obviněný uvedl, že podle čl. 4 závazného předpisu Evropského společenství, celního kodexu Společenství, celní kontrole nepodléhá zboží zcela vyrobené nebo získané na celním území společenství, a tudíž nepodléhá celnímu dohledu ani clu. V tomto smyslu, pokud jde o jeho případ, clo již neexistuje. Jde o významnou změnu poměrů a trestnost jeho jednání zanikla. Podle dosavadní soudní praxe se změnou situace rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností, ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. Existenci těchto podmínek je nutno v souladu s ustanovením § 65 tr. zák. posuzovat vždy individuálně ve vztahu ke každému konkrétnímu případu a včetně posouzení konkrétní nebezpečnosti činu pro společnost. V těchto okolnostech obviněný shledal důvody, pro které měly soudy v jeho případě postupovat podle § 226 písm. e) tr. ř.

Dále obviněný namítl, že odvolací soud mohl postupovat podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. trestní stíhání jeho osoby zastavit, neboť zde byla jedna z okolností, která odůvodňovala zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2 tr. ř.). V této spojitosti poukázal na znění § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že důsledně vycházel z ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 tr. zák. a že vzal v úvahu i zohlednění dalších okolností, které v průběhu trestního řízení vyšly najevo. Přesto však považoval za nutné jeho osobě uložit peněžitý trest, jenž byl uložen jako samostatný při spodní hranici zákonného rozpětí. S tímto rozhodnutím obviněný vyslovil nesouhlas. Poukázal na to, že trestní stíhání bylo zahájeno sdělením obvinění dne 19. 2. 1998 a odvolací soud rozhodl dne 29. 11. 2006. Trestní řízení proto trvalo neúměrně dlouho, u krajského i vrchního soudu bylo jeho jednání kvalifikováno podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přičemž po podaném dovolání bylo odvolacím soudem posouzeno toliko podle § 148 odst. 1 tr. zák. Obviněný připomněl, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 25/2005, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců; následně týž soud rozhodoval ve věci dne 29. 11. 2006, tj. v období, kdy již téměř uplynula zkušební doba stanovená předchozím rozsudkem. Současně poukázal na to, že jako fyzická i právnická osoba veškeré nedoplatky, které se týkaly jeho případu, v plné výši uhradil a že po celou dobu od sdělení obvinění až do současnosti vedl naprosto bezúhonný život. Podle jeho názoru je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že v době, kdy mělo k páchání trestné činnosti dojít, byly celními orgány i finančními úřady ne zcela jednotně vykládány příslušné právní normy, jeho osobě byly zejména ze strany celních orgánů poskytovány buď mylné informace, případně se tyto orgány neuměly vyjádřit, což uváděl již v přípravném řízení.

Závěrem dovolání obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 721/2006 s tím, že se zabývalo problematikou otázky trestu v poměru k délce trestního řízení. Vytkl, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces a na projednání věci v přiměřené lhůtě, jak jsou garantována v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud sice vzal v úvahu dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, jeho řádný život, absenci nedoplatku na clu či daních i délku samotného řízení, avšak přesto považoval za nutné mu uložit trest. S takovým postupem nelze souhlasit.

Z petitu dovolání obviněného vyplývá, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 To 79/2006, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Dále obviněný vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci u dovolacího soudu v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že Vrchní soud v Olomouci plně respektoval právní názor vyslovený ve věci Nejvyšším soudem. Výrok o vině se týká útoku, kterého se obviněný dopustil v období roku 1995 1996 jako jednatel společnosti V. I., spol. s r. o. Ačkoliv tato společnost byla v minulosti rovněž za celní delikt postižena, není postih této právnické osoby, byť obviněný byl jejím statutárním orgánem, překážkou pro trestní stíhání jeho osoby. Státní zástupkyně se neztotožnila s námitkami obviněného, že mělo být použito ustanovení § 65 tr. zák. a že nelze aplikovat tehdy platná zákonná ustanovení na jednání spáchané před datem 1. 5. 2004, přičemž v podrobnostech poukázala na příslušné části odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu i Vrchního soudu v Olomouci (viz str. 2 až 3 vyjádření). Podle jejího názoru obviněný nepodal dovolání důvodně. V napadeném rozhodnutí vrchní soud napravil pochybení z předchozího rozsudku týkající se porušení zásady ne bis in idem. Výrok o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., včetně jeho materiální stránky, lze považovat za správný. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by nehodnotil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve vztahu ke změně společenské a hospodářské situace k níž došlo, jakož i k osobě pachatele, pokud nedospěl k závěru, že v daném konkrétním případě nebezpečnost trestného činu pro společnost nepominula. Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Jelikož obviněný P. L. vznáší námitky, které by mohly jím uplatněný dovolací důvod naplnit, tak Nejvyšší soud posuzoval jejich opodstatněnost. Nelze však přihlížet k tvrzení, že jeho osobě byly zejména ze strany celních orgánů poskytovány buď mylné informace, případně že se tyto orgány neuměly vyjádřit, čímž fakticky zpochybňuje skutkové zjištění ve věci včetně hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, tak v uvedené směru není možné v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.

Obviněný v dovolání, a to prakticky shodně jako ve svém předchozím mimořádném opravném prostředku, opět poukazuje na okolnosti, že vstupem České republiky do Evropské unie došlo k podstatné změně sociálně politických poměrů a zásadním legislativním změnám, z čehož dovozuje, že odvolací soud postupoval v rozporu se zněním § 65 tr. zák. a zaujal chybné stanovisko, že na jeho jednání je nutno aplikovat právní úpravu přede dnem 1. 5. 2004. Správně měl být podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť trestnost činu zanikla. Odvolací soud též mohl postupovat podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. trestní stíhání jeho osoby zastavit, neboť zde byla jedna z okolností, která odůvodňovala zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož na tuto problematiku již bylo podrobně reagováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 17/2006, tak lze tuto argumentaci, která má i nadále opodstatnění, připomenout.

Podle § 65 tr. zák. platí, že trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.

Důvodem zániku trestnosti jsou okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své opodstatnění, neboť v důsledku uvedených okolností čin, který v době spáchání vykazoval stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný (srov. znění § 3 odst. 2 tr. zák.) a u mladistvých pachatelů a pachatelů trestných činů podle § 294 tr. zák. vyšší než malý, již tento zákonem vyžadovaný stupeň postrádá. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy.

Ustanovení § 65 tr. zák. lze přitom použít pouze ve vztahu k tzv. konkrétní nebezpečnosti činu pro společnost, jejíž stupeň se určuje podle hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák., nikoliv ve vztahu k tzv. typové nebezpečnosti, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. Došlo-li však ke změně právních předpisů, v důsledku kterých čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu, nelze aplikovat ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, ale ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 41/1998).

Vstupem do Evropské unie se Česká republika stala součástí celní unie Evropských společenství a v oblasti cla jsou na jejím území přímo aplikovatelné právní předpisy Evropských společenství. Právní úprava obsažená ve vnitrostátním právním řádu České republiky byla s účinností od 1. 5. 2004 výrazně redukována, přičemž celní zákon (zák. č. 13/1993 Sb.) sice zůstal v platnosti, ale upravuje pouze některé právní vztahy v oblasti celnictví, pokud nejsou upraveny bezprostředně závaznými předpisy Evropských společenství, a byl v uvedeném období rovněž novelizován (zásadnější význam měla především novela provedená zák. č. 187/2004 Sb.). V obecné rovině lze uvést, že pokud jde o obchod uvnitř území Společenství mezi členskými státy, tento nepodléhá celnímu dohledu, nefigurují v něm funkčně celní orgány, mezi členskými státy nejsou celní hranice. Celní kodex Společenství, který je bezprostředně aplikovatelný na území České republiky, obsahuje veškerá základní ustanovení upravující celní problematiku a celní řízení v Evropské unii; jeho ustanovení se však nevztahují ani na daně, ani na správní řízení; z tohoto důvodu neřeší porušení celních předpisů, neboť tato spadají pod národní kompetenci jednotlivých členských států Evropské unie.

Podle čl. II bodu 2 přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 187/2004 Sb. platí, že jiná řízení než uvedená v bodu 1, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a nebyla dokončena do dne nabytí jeho účinnosti, se dokončí podle tohoto zákona a dalších právních předpisů platných a účinných v den nabytí účinnosti tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

Již v předchozím svém rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud konstatoval, že z citované zákonné úpravy mimo jiné plyne, že trestnost celních deliktů spáchaných před účinností zmíněné novely celního zákona, tj. přede dnem 1. 5. 2004, nezanikla, celní delikty jsou nadále postižitelné, pokud ovšem řízení o nich bylo zahájeno před nabytím účinnosti zmíněného zákona. Jestliže zákon umožňuje za uvedených podmínek postih celních deliktů, tak lze postihovat trestněprávně i jednání spáchaná před vstupem České republiky do Evropské unie, kdy v důsledku porušení ustanovení tehdy platného a účinného celního zákona byl spáchán trestný čin, tj. protiprávní jednání pro společnost nebezpečnější než je celní delikt. Proto lze vycházet z těch ustanovení celního zákona, která byla účinná v době spáchání skutku obviněným a jejich porušení zakládalo celní delikt. Vstupem České republiky do Evropské unie nedošlo k legislativním změnám v trestním zákoně, které by se dotýkaly trestné činnosti, pro kterou byl obviněný trestně stíhán, obžalován a odsouzen. Ustanovení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. zůstalo nezměněno, přičemž není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, v důsledku čehož by každá změna právních předpisů upravujících daňovou, celní a obdobnou problematiku měla vliv na ustanovení trestního zákona. Daní se nadále rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Povinnost platit clo existuje v případech stanovených Celním kodexem Společenství. Za podmínek daných trestním zákonem (§ 148 tr. zák.) je porušení těchto povinností, jakož i povinnosti platit jinou podobnou povinnou platbu (např. pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, zdravotní pojištění) nadále trestné.

Ve shodě se svým dřívějším usnesením Nejvyšší soud opakuje, že v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a v období následujícím nepochybně došlo k změnám, které se týkaly řady oblastí života společnosti. V těchto změnách včetně těch, které byly způsobeny změnou legislativy, však nelze spatřovat takové okolnosti, jež by při komplexním hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného P. L. pro společnost ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. odůvodňovaly závěr, že pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost z hlediska ustanovení § 65 tr. zák., tj. že měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř., nebo že odvolací soud mohl podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání jeho osoby zastavit, jak je tvrzeno v dovolání. S poukazem na výše konstatovanou argumentaci nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že odvolací soud chybně aplikoval dřívější právní úpravu celní zákon ve znění účinném přede dnem 1. 5. 2004. Rovněž není možno akceptovat výhradu obviněného, že odvolací soud se ve vztahu k otázce společenské nebezpečnosti nezabýval skutečností, že DPH skutečně doplatil a byla mu vrácena. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., byl dokonán již jednáním, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. Naposledy zmíněné okolnosti tvrzené dovolatelem nemohou být dostatečným důvodem pro zánik nebezpečnosti takového činu pro společnost podle § 65 tr. zák. Byly však zohledněny při úvaze o trestu.

Pro úplnost je možné připomenout, že Vrchní soud v Olomouci, a to ve shodě s právním názorem, který byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 17/2006, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného P. L. pro příslušný skutek, neboť jako fyzická osoba byl za toto jednání pravomocně postižen ve správním řízení.

Nejvyšší soud se též neztotožnil s námitkou obviněného P. L. spočívající v tvrzení, že odvolací soud náležitě nezhodnotil průtahy ve věci, když považoval za nutné jeho osobě uložit peněžitý trest. V této spojitosti je nutno připomenout, že společenská nebezpečnost jednání obviněného spočívala v době činu i v tom, že šlo o trestnou činnost, v které bylo pokračováno po dlouhou dobu, neboť jí tvořila řada dílčích útoků proti zájmu státu na správném vyměření příslušných daní a cla, přičemž zcela bezprostředně navazovala na shodné dlouhodobé protiprávní jednání (za ně byl P. L. později postižen správním orgánem). Je skutečností, že trestní řízení v předmětné věci trvalo neúměrně dlouhou dobu, zejména jde o průtahy způsobené Krajským soudem v Ostravě v období po podání obžaloby do nařízení hlavního líčení. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že při rozhodování Vrchní soud v Olomouci vycházel z ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 tr. zák., která pojednávají o účelu a výměře trestu. Kromě společenské nebezpečnosti spáchaného jednání vzal v úvahu i okolnosti, které v průběhu trestního řízení vyšly najevo a bylo nutno je zohlednit. V tomto směru odvolací soud především poukázal na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti a na skutečnost, že obviněný jinak žije řádným životem (k jeho osobě ani podnikatelské činnosti nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti). Dále přihlédl i k tomu, že v souvislosti s řízením o celním deliktu byl postižen a že veškeré nedoplatky na clu či daních, které byly příslušnými správními orgány v souvislosti s projednávanou trestní věcí i podnikatelskou činností vyčísleny, byly uhrazeny a povinnosti vůči státu tak splněny. Současně poukázal na to, že s ohledem na délku samotného trestního řízení je třeba uvažovat o kompenzaci ukládané sankce (vše na str. 9 napadeného rozsudku).

Na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je v ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. stanoven trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. Podle názoru Nejvyššího soudu byly v ukládaném trestu dostatečným způsobem zhodnoceny všechny rozhodné skutečnosti včetně kompenzace délky řízení, kterou negativně ovlivnily již výše zmíněné průtahy. Vrchním soudem v Olomouci byl obviněnému P. L. tudíž uložen pouze peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, tj. při dolní hranici zákonného rozpětí, jak je dáno ustanovením § 53 odst. 1 tr. zák., a to s odpovídajícím náhradním trestem odnětí svobody. Potřeba jiných sankcí již nebyla důvodně shledána nutnou [v obdobných případech je zpravidla ukládán i trest zákazu činnosti na určitou dobu (je vymezena ustanovením § 49 odst. 1 tr. zák.), který spočívá v zákazu konkrétní činnosti (např. podnikatelské), v jejíž souvislosti byl trestný čin obviněnou osobou spáchán].

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. L. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k