6 Tdo 380/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 380/2013 - 19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. dubna 2013 o dovolání obviněného P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2012, č. j. 12 To 204/2012-168, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 75/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2012, č. j. 12 To 204/2012-168, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 2. 2012, č. j. 3 T 75/2011-148, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a nově bylo soudem druhého stupně podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2012, č. j. 12 To 204/2012-168, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje obviněný na to, že bylo prokázáno, že v předmětném období vyvíjel pracovní činnost bez větších prostojů a nelze tedy tvrdit, že by se vyhýbal možnosti získání prostředků. Pokud zaměstnání s ním bylo ukončeno, okolnosti, které k tomuto vedly, nejsou podle něj rozhodné. Soudy se měly zabývat otázkou, jaké byly jeho reálné výdělkové poměry po dobu jeho zaměstnání. V další části dovolání poukazuje na to, že informace poskytnuté zaměstnavateli nejsou věrohodné, neboť je přesvědčen, že se v minulosti žádného porušení svých povinností vůči svým zaměstnavatelům nedopustil. Kromě toho bylo nutno brát v úvahu, že také vede spory s těmito zaměstnavateli. Poukazuje následně i na okolnost, že je zaměstnán od července 2012, v zaměstnání je dobře hodnocen, výživné řádně platí, přihlíženo by mělo být také k tomu, že nechává pečovat o svoji nemocnou matku a na tuto péči přispívá (viz doplněk dovolání). V další části svého dovolání uvádí, že si je vědom svého dluhu na výživném i vyživovací povinnosti, ale zpochybňuje, zda bylo dostatečně zohledněno hledisko, zda měl dostatečný příjem pro plnění své povinnosti, tedy, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Podotýká, že shora uvedené výhrady mohou být sice posouzeny jako námitky skutkové, nikoli právní, ale pro takový případ odkazuje na nálezy Ústavního soudu, příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu k problematice tzv. extrémního nepoměru mezi přijatým právním hodnocením, kdy není možno zaujmout řádné právní závěry, jestliže je skutkový stav nesprávně zjištěn nebo provedeno nesprávné hodnocení důkazů . V reakci na obsáhlé pasáže k této problematice obviněný v dovolání uzavírá tím, že trvá na tom, že z provedených důkazů neplyne, že by se plnění vyživovací povinnosti vyhýbal úmyslně, a pokud soudy k tomuto závěru dospěly, učinily nesprávně . V závěru podaného dovolání uvádí, že i pokud by soudy dospěly ke správnému právnímu hodnocení, pak trest, který mu byl uložen, je nutno hodnotit jako nepřiměřeně přísný, neboť byl odsouzen za relativně málo závažnou trestnou činnost, kterou nebyla způsobena újma. Ve vztahu k otázce trestu pak soudům vyčítá, že postupovaly nesprávně, když odkázaly na okolnost, že se uvedeného jednání měl dopustit v době podmíněného odsouzení, aniž by podrobněji rozvedly vztah mezi trestnou činností, pro kterou byl dříve odsouzen, s předmětnou trestnou činností, mělo být bráno v úvahu také to, že se mu podařilo najít zaměstnání. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně také požádal o odložení výkonu trestu s odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude po věcné stránce vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V podaném dovolání sice obviněný zmiňuje institut hmotného práva, otázku zavinění, avšak soudy zjištěné jeho úmyslné neplnění své zákonné vyživovací povinnosti zpochybňuje argumentací, že nebylo dostatečně prokázáno, že by nevyvíjel pracovní činnost, že by se vyhýbal získání prostředků, že informace poskytnuté bývalými zaměstnavateli nemusí být věrohodné apod. Takové výhrady, stejně jako např. argumentaci obviněného, že soud nesprávně posoudil, když jako základ pro své rozhodnutí vzal pouze skutečnost, že odsouzený svá zaměstnání střídal a pominul, že odsouzený bez zbytečných odkladů vždy do jiného zaměstnání nastoupil , nelze hodnotit jinak než jako námitky skutkové, což obviněný sám také nepřímo připouští. Pro ten případ se však snaží odkazem na tzv. extrémní nesoulad docílit svého záměru. K otázce skutkového stavu věci a problematice tzv. extrémního nesouladu musí Nejvyšší soud však uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

K otázce tzv. extrémního nesouladu rozporu Nejvyšší soud pouze poznamenává, že pokud obviněný poukazuje na to, že v jeho trestní věci existuje extrémní rozpor mezi právními závěry a provedeným dokazováním, pak musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu, připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze námitce obviněného o tom, že by rozhodnutí soudu bylo kusé, nepřesvědčivé a nelogické tj. mělo vykazovat znaky svévole a umožňovalo aplikaci tzv. extrémního nesouladu, přisvědčit. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na to, že předmětné trestné činnosti se obviněný dopouštěl po dobu téměř jednoho roku, zabývaly se rovněž otázkou jeho zaměstnání ukončení zaměstnání (po vzájemné dohodě, ve zkušební době či vůbec do zaměstnání nenastoupil str. 2, 3 rozsudku soudu I. stupně, str. 4 rozsudku soudu II. stupně), jeho pracovní morálkou která byla důvodem soustavné změny zaměstnavatelů (porušování pracovní kázně obviněným). Vztah obviněného k plnění si své vyživovací povinnosti lze kromě shora zmíněných okolností, které soudy prvního a druhého stupně ve svých rozsudcích rozvedly, dovozovat mj. také ze skutečnosti, kterou na str. 4 svého rozsudku zmínil krajský soud, který uvedl, že obviněný neoznamoval zaměstnavatelům vyživovací povinnost . V souvislosti s osobou obviněného, který z předchozího odsouzení o takové povinnosti věděl, záměrně byl krátkodobě zaměstnáván, neplnil uvedenou oznamovací povinnost, pak nelze dospět k jinému závěru o zavinění, než učinily soudy prvního a druhého stupně (pokud sám obviněný zmiňoval převzetí částky 30.000,- Kč, tak ani z této ničeho nepoužil k zaplacení výživného).

V případě ukládaného trestu, který považuje obviněný za nepřiměřeně přísný, je nutno upozornit, že otázkou trestu se zabývá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť toto ustanovení nebylo obviněným v dovolání použito, považuje Nejvyšší soud za vhodné, a to vzhledem k výhradě obviněného o nepřiměřenosti trestu uvést, že zmíněný dovolací důvod je dán v případě, že obviněnému by byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, kterým byl uznán vinným nebo mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání až dvou let. Za situace, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, tedy v první třetině trestní sazby, nelze argumentaci obviněného přisvědčit. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.

V souvislosti s proklamovanou vlastní verzí skutkového děje obviněným, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Vzhledem k době podání dovolání a tomu, že obviněný nastoupil výkon trestu odnětí svobody, ze kterého byl na základě amnestie prezidenta republiky propuštěn, stalo se bezpředmětným rozhodování o návrhu obviněného ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. dubna 2013

Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann