6 Tdo 378/2007
Datum rozhodnutí: 31.05.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 378/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2007 dovolání, které podal obviněný F. A., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 301/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 19/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 2 T 19/2006, byl obviněný F. A. uznán vinným, že

v blíže nezjištěné době od dubna až května 2003 do 31. 8. 2005 na různých místech v P., zejména v okolí V. n., u obchodního domu T. v P. Z. a v okolí svého bydliště poblíž domu v ulici Š. v P., nejméně v 8 případech prodal omamnou látku heroin (diacetilmorfin) občanovi S. H. D., a to v celkovém množství nejméně 30 g za celkovou částku nejméně 1500 EUR, kterému před svým zadržením a vzetím do vazby dne 31. 8. 2005 prodal heroin v množství cca 10 g za částku 500 EUR v P. Ř., před svým bydlištěm v ulici Š., přičemž při domovní prohlídce na této adrese byl v bytě obžalovaného zajištěn heroin o celkové čisté hmotnosti 3.086,23 g, při koncentraci účinné látky 20% (celková hmotnost čistého heroinu base 617,24 g), který obžalovaný přechovával za účelem dalšího prodeje, přičemž heroin (diacetilmorfin) je uveden v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná a je zařazen do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách.

Takto popsaný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí blíže specifikovaných na str. 2 rozsudku. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání 3.076,8 g zajištěného heroinu.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněný F. A. a jednak v jeho neprospěch obvodní státní zástupce.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 301/2006, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o zabrání věci. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. obviněného F. A. odsoudil podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 600.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí 1 kusu mobilního telefonu zn. Nokia 6310, společně se SIM kartou O. a 3.076,8 g zajištěného heroinu. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Vůči rozsudku odvolacího soudu podal obviněný F. A. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění podání obviněný připomněl, že soud prvního stupně dospěl v průběhu dokazování k závěru, že v období od května 2003 do 31. 8. 2005 měl prodat v 8 případech H. D. heroin (celkem asi 30 g) za částku 1500 EUR. Namítl, že tuto skutečnost v průběhu řízení popřel a pouze připustil, že ve dvou případech jmenovanému zprostředkoval koupi heroinu od další osoby R., kterému D. přímo zaplatil. Uvedl, že v souvislosti se zadržením a v rámci prováděné domovní prohlídky bylo nalezeno 3.086,23 g heroinu, finanční hotovosti v Kč, eurech i dolarech včetně předmětů, které jsou popsány v protokolech o tomto úkonu. Soud neuvěřil obhajobě obviněného, jež se týkala nalezeného heroinu v zavazadle v bytě, zejména že nepatřil jeho osobě, ale osobě jménem S. Za účelovou pokládal jeho obhajobu, že nevěděl, co je obsahem zavazadla a vyšel z nedoloženého tvrzení, že právě s tímto heroinem mohl obchodovat. Přitom heroin nalezený respektive odňatý H. D., a to v porovnání s heroinem nalezeným v bytě, nebyl totožný, ale pouze obsahově shodný.

Dále obviněný konstatoval, jak zjištěný skutek kvalifikoval prvostupňový soud a jaký trest jeho osobě uložil. Zdůraznil, že odvolací soud správně zrušil výrok o propadnutí věci, zpřísnil však uložený trest odnětí svobody a ohledně finančních prostředků uložil peněžitý trest ve výši téměř přesně odpovídající původně propadlým finančním prostředkům (600.000,- Kč). Z kusého odůvodnění na str. 4 rozsudku Městského soudu v Praze sice vyplývá, proč soud pokládá za nesprávné propadnutí věci (nebylo bezpečně prokázáno, že finanční prostředky pocházely z trestné činnosti), ohledně heroinu má za to, že šlo o vlastnictví odsouzeného, a proto použití ustanovení § 55 tr. zák. pokládá za správné. Z existence zajištěné finanční částky však bez dalšího dovozuje, že F. A. má dostatek finančních prostředků, aby mohl peněžitý trest zaplatit. Obviněný vytkl, že uložením peněžitého trestu odvolací soud nesprávně posuzoval hmotně právní ustanovení trestního zákona vztahující se k stupni společenské nebezpečnosti § 3 odst. 4 tr. zák. a nesprávně aplikoval ustanovení § 23 tr. zák. o účelu trestu. Podle jeho mínění soud přehlédl a neposuzoval jeho osobu z hlediska dosaženého věku, zdravotního stavu a v zásadě lze dojít k závěru, že uložením peněžitého trestu reprezentujícího celoživotní úspory mu do budoucna odňal možnost důstojně se vrátit do společnosti. Uvedl, že je v důchodovém věku a nelze očekávat, že po odpykání celého trestu či v případě dřívějšího propuštění, může mít šanci zařadit se do pracovního procesu. Při uložení peněžitého trestu soud nepostupoval důsledně ve smyslu § 31 odst. 1 tr. zák., tj. podle obecných zásad pro výměru trestu z hlediska ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. s ohledem na možnosti nápravy a poměry pachatele. Obviněný zdůraznil, že trpí těžkou hypertenzí, v roce 2003 prodělal akutní infarkt myokardu s angioplastikou; byl konstatován těžší zdravotní stav. V roce 2004 byl hospitalizován pro rozkolísání diabetu s cévní mozkovou příhodou. Jde u něho o arterosklerózu, kdy vzhledem k věku a celkovému zdravotnímu stavu lze usoudit, že má právo na klidné dožití. Obviněný si je vědom, že okolnosti týkající se osoby pachatele jsou pouze jedním z hledisek rozhodných pro ukládání trestu, přičemž nelze přehlédnout, že do střetu se zákonem se dostává až na sklonku života. Zopakoval, že soud nesprávně zhodnotil stupeň společenské nebezpečnosti a tím nesprávně aplikoval hmotně právní normy (účel trestu, obecné zásady pro výměru trestu). Z popsaných důvodů obviněný shledal rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, když navíc nedošlo k dodržení všech zásad, které mají trestní proces ovládat. Závěrem dovolání požádal, aby dovolací soud přezkoumal zákonnost napadených výroků, tj. zda odpovídají příslušným zákonným ustanovením.

V petitu mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 301/2006, a sám ve věci rozhodl, eventuálně odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně. Uvedl, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu nemá. Myslí se tím skutek, jak byl soudem zjištěn, z čehož vyplývá, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Státní zástupce zdůraznil, že ohledně jednání obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil nejen na základě výsledků domovní prohlídky v místě bydliště obviněného, ale zejména na základě svědecké výpovědi H. D., který si od F. A. v rozhodné době kupoval heroin a užíval jej, jakož i z výsledku rekognice, při níž svědek jmenovaného spolehlivě označil jako osobu, která mu heroin prodávala. O kontaktu obviněného s H. D. svědčí i záznam telekomunikačního provozu, který byl realizován na základě soudního příkazu. V tomto směru státní zástupce odkázal na podrobné rozvedení hodnotících úvah soudů, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadených rozhodnutí. Podle jeho názoru lze konstatovat, že obviněný v této části dovolání sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních důvodů dovolání, neboť v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

Státní zástupce konstatoval, že východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítanou nespravedlivost ve výroku o uložení peněžitého trestu podřadit pod některý z důvodů dovolání, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možné napadnout dvěma dovolacími důvody. V návaznosti na to připomněl vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v zákoně, jenž obviněný neuplatnil. Zdůraznil, že jím lze napadnout toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na konkrétní trestný čin. Prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze vytýkat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu a výměře uloženého trestu. Tímto způsobem není možné úspěšně uplatnit ani námitky proti vyhodnocení kritérií uvedených v § 23 tr. zák. a § 31 až 34 tr. zák. Dovolatel ale může namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což však není případ obviněného F. A. Podle státního zástupce obviněný v namítané nespravedlnosti spatřuje nepřiměřenou tvrdost uloženého peněžitého trestu spočívající ve vysoké výměře neodpovídající hlediskům § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; výhrady nenaplňují ani žádný jiný důvod dovolání. Současně dodal, že v posuzované věci měl Městský soud v Praze splněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu ve výměře 600.000,- Kč a uložení tohoto trestu nevybočuje z mezí stanovených v § 53 odst. 1 tr. zák. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v § 265b tr. ř.

Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného F. A. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný F. A. vznáší v dovolání výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují. Předně popírá, že by prodal v 8 případech heroin H. D. za 1500,- EUR a uvádí svoji verzi události. Současně v podrobnostech nesouhlasí s tím, že prvostupňový soud neuvěřil jeho obhajobě, že o heroinu nalezeném v zavazadle při domovní prohlídce v jeho bytě nevěděl, že nepatřil jemu, ale osobě jménem S. a jaké závěry z toho soud učinil. Nutno zdůraznit, že tyto námitky primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, tj. je vytýkáno nedodržení procesních ustanovení. Jak již bylo shora řečeno, v uvedeném směru Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat a skutkovými zjištěními je vázán. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění.

Z tzv. skutkové věty, jak je uvedena ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 2 T 19/2006, vyplývají skutečnosti, které byly výše citovány. V odůvodnění téhož rozsudku prvostupňový soud k jednání obviněného F. A. mimo jiné konstatoval: Obžalovaný připouští, že svědkovi D. asi ve dvou případech a poté potřetí naposledy, v den svého zadržení, pouze zprostředkoval prodej heroinu, a to prostřednictvím blíže neztotožněného R., jemuž také svědek D. platil. Současně zdůraznil: Tato výpověď obžalovaného byla zcela jednoznačně vyvrácena výpovědí svědka D., který popsal, že byl vždy nejdříve v telefonním styku s obžalovaným, s kterým si domluvil, kdy přijede do P., na kterém místě se setkají a následně od tohoto obžalovaného heroin převzal a také mu tento platil. Dle vyjádření svědka žádná další osoba jejich jednání přítomna nebyla. Za této důkazní situace soud tedy výpovědi obžalovaného neuvěřil a vyhodnotil ji jako nepravdivou. Stejně tak neuvěřil tvrzení obžalovaného, že heroin zadržený v jeho bytě, zde měla uschována blíže neztotožněná osoba rumunské národnosti jménem S. Z provedené chemické analýzy vyplývá, že heroin, který byl dne 31. 8. 2005 zajištěn u svědka D., je druhově shodný s heroinem, který byl nalezen v bytě obžalovaného. Je tedy nepochybné, že z tohoto množství heroinu obžalovaný po částech drogu prodával. Soud prvního stupně současně podtrhl, že z trestné činnosti je obviněný usvědčován kromě výpovědi svědka H. D. (včetně rekognice) i telefonními odposlechy, protokolem o domovní prohlídce a odborným vyjádřením a znaleckým posudkem z oboru chemie, jimiž byla provedena expertiza zajištěné drogy (vše na str. 4 rozsudku obvodního soudu).

V dovolání obviněný F. A. nenamítá, že předmětný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Obvodní soud pro Prahu 6 (následně i Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud dodává, že z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu plyne, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

Rovněž výtky obviněného F. A. týkající se uloženého peněžitého trestu nelze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 22/2003).

Nutno uvést, že v daném případě Městský soud v Praze mohl obviněnému F. A. uložit peněžitý trest, když pro takový druh trestu byly splněny zákonné podmínky zakotvené v § 53 odst. 1 tr. zák., neboť úmyslnou trestnou činností se snažil získat majetkový prospěch, přičemž podle výroku o vině dokonce nemalou finanční částku za prodej heroinu dokonce obdržel. Je zjevné, že jeho osobě nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným; podle ustanovení § 53 odst. 1 tr. zák. lze uložit peněžitý trest ve výměře 2.000 Kč až 5.000.000 Kč. Výhrady obviněného, které se v podrobnostech týkají výměry uloženého peněžitého trestu, nelze podřadit, jak již bylo řečeno, nejen pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání v zákoně taxativně zakotvených.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v zákoně (§ 265b tr. ř.), je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného F. A. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k