6 Tdo 37/2009
Datum rozhodnutí: 19.02.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 37/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2009 dovolání, které podal obviněný Ing. P. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 4 To 159/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 152/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 20 T 152/2005, byl obviněný Ing. P. R. uznán vinným, že

od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005 ve V., okr. N. J., a jinde na území ČR, řádně neplnil vyživovací povinnost ke svým dětem, která mu vyplývá ze zákona o rodině a jejíž výše byla určena rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 9 Nc 132/95 220, ze dne 8. 12. 1999, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 13 Co 873/2005, a to na J. R., ve výši 300,- Kč a L. R., ve výši 300,- Kč měsíčně, vždy k prvému dni v měsíci předem, k rukám jejich matky D. R., přičemž na výživném způsobil dluh ve výši 3.600,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 4 To 159/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to výroky o vině i trestu, napadl obviněný Ing. P. R. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podání obviněný uvedl, že v rámci ústního odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě předsedkyně senátu zdůraznila, že upřednostňuje zájmy osobní nad povinností platit výživné , s čímž projevil nesouhlas. Namítl, že v žádném případě se nejedná o osobní zájmy, pokud je nucen hradit inkaso, elektrickou energii, náklady na plynovou bombu na vaření a ostatní nezbytné a odůvodněné náklady spojené s chodem domácnosti, které v rámci řízení před prvostupňovým soudem doložil. Z nich je zřejmé, že ve srovnání s výší jeho příjmu, kterého v rozhodném období dosahoval, mu nezbývala ani zákonem stanovená částka životního minima. Odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že hradil i další náklady spojené se stykem s nezletilými dětmi, které spočívaly zejména v nákladech cestovného z N. J. do Ch. a zpět, kdy doložil jejich výši s tím, že byl nucen v souvislosti s těmito náklady si finanční prostředky půjčovat.

Obviněný namítl, že se odvolací soud nezabýval tím, že při posuzování trestní odpovědnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného má soud zohlednit potřeby oprávněné osoby ve vztahu ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům osoby výživou povinné, přičemž není vázán rozhodnutími, kterými byla tato povinnost v občanském soudním řízení stanovena. Rozsah vyživovací povinnosti má soud posuzovat samostatně a má hodnotit objektivní schopnosti a možnosti povinné osoby platit výživné, i přesto, že výše výživného již byla stanovena pravomocným rozhodnutím soudu ve věcech péče o nezletilé (viz rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr., B 3/1983-16, SR 82/1995).

Podle obviněného soudy obou stupňů vycházely pouze z rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 9 Nc 132/95, ve znění následných změn zejména rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 13 Co 873/2005, aniž by samostatně zhodnotily potřeby oprávněné osoby (nezletilých dětí J. a L.) ve vztahu ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům osoby výživou povinné, tj. dovolatele. Zdůraznil, že Okresní soud v Novém Jičíně v rámci svých předchozích zprošťujících rozsudků ze dne 3. 2. 2006 a dne 27. 6. 2007 vycházel ze shodných skutkových i právních zjištění, která správně vyhodnotil a uzavřel, že sice neplnil svou vyživovací povinnost, jak byla v obžalobě uvedena, avšak nebylo jeho vinou, že neměl finanční prostředky, aby ji mohl splnit, tj. nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. zák. Krajskému soudu v Ostravě taktéž vytkl, že oproti období vymezenému v obžalobě, kdy nemělo být výživné na nezletilé děti z jeho strany hrazeno, byla tato doba stanovena toliko od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005, tj. nikoli po dobu nepřetržitě po sobě jdoucích šesti měsíců, jak to vyžaduje ustálené stanovisko Nejvyššího soudu pro naplnění materiální stránky uvedeného trestného činu. Obviněný uvedl, že v inkriminovaném období (od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005) se s ohledem na neexistenci pravomocného rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí J. a L. nemohl dopustit jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž byla jeho osobě stanovena vyživovací povinnost v částce 300,- Kč na každé z nezletilých dětí, nabylo právní moci až v dubnu roku 2006.

Dále obviněný konstatoval, že až třetím rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 3. 2008, č. j. 20 T 152/2005-152, na základě závazného právního názoru Krajského soudu v Ostravě vysloveného v rámci předchozího zrušujícího usnesení, prvostupňový soud změnil svá předchozí tvrzení a zjištění učiněná v rámci předešlých dvou zprošťujících rozsudků, a to přesto, že se právní i skutkový stav věci nezměnil. Namítl, že cílem bylo jej odsoudit, když ne za období od 1. 11. 2003 do 1. 9. 2005, tak alespoň za období od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005. Vytkl, že stran zjištění a zhodnocení možností a majetkových poměrů jeho osoby se soudy obou stupňů omezily pouze na neúplná a z kontextu vytržená konstatování. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud např. uvádí, že v měsíci říjnu roku 2004 měl ke svému příjmu od firmy K. ve výši 6.792,- Kč obdržet ještě sociální dávky ve výši 4.176,- Kč. Obviněný poznamenal, že jeho jediným příjmem v období měsíce října roku 2004 byla toliko vyplacená částka sociálních dávek, jelikož mzdu od firmy K. obdržel až v měsíci listopadu 2004. V souladu s provedenými důkazy není ani závěr odvolacího soudu, že s ním byla projednávána možnost rekvalifikace na PC, o kterou neměl mít zájem. Ve skutečnosti se na Úřadu práce v Novém Jičíně nachází jeho písemný požadavek na rekvalifikaci na PC, kterému však dosud nebylo vyhověno. Současně odvolací soud přehlédl výpověď svědkyně Bc. M. H., která potvrdila jeho aktivní spolupráci s úřadem práce, absolvování rekvalifikačního kurzu pro podnikatelské minimum apod. Obviněný zdůraznil, že měl snahu zajistit si zdroj příjmů k hrazení výživného na děti vlastní podnikatelskou činností. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě je však jeho osobě taková snaha fakticky znemožňována, neboť s ohledem na skutečnost, že bude mít záznam v Rejstříku trestů, nebude moci provozovat samostatnou výdělečnou činnost na základě živnostenského listu, neboť nesplní podmínku bezúhonnosti.

V dovolání obviněný odkázal na již zmiňovanou judikaturu, podle níž, byla-li v občanskoprávním řízení povinná osoba zavázána platit částky vyšší, které v době trestného činu neodpovídaly jejím výdělkovým možnostem a schopnostem, je třeba tuto osobu zavázat k vyrovnání částky nižší. Rovněž bude potřebné ji obžaloby pro trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák. zprostit, a to v případě, když jednání pachatele nenaplňuje formální ani materiální stránku zmíněného trestného činu, zejména s ohledem na společenskou nebezpečnost jednání i nenaplnění zavinění. Podle obviněného se soudy obou stupňů spokojily pouze s výsledky občanskoprávního řízení, aniž by samy blíže zkoumaly podmínky jeho trestní odpovědnosti za trestný čin, jímž byl uznán vinným, stran obsahu a zejména rozsahu vyživovací povinnosti. V tomto směru shledal pochybení nesprávné hmotně právní posouzení vytýkaného jednání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zopakoval, že jeho jednání nezakládá znaky žádného trestného činu, a to ani podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť nedošlo k naplnění jeho objektivních ani subjektivních znaků a nebyla ani naplněna nutná společenská nebezpečnost tohoto činu. Proto měl být obžaloby zproštěn.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 4 To 159/2008, i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 3. 2008, č. j. 20 T 152/2005-152, a ve smyslu § 265l tr. ř. za použití § 265s tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně, aby dovolací soud sám podle § 265m tr. ř. nově rozhodl v intencích dovolání.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce shrnul dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné výhrady. Uvedl, že námitku, podle které neplnění vyživovací povinnosti netrvalo po dostatečně dlouhou dobu, sice lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, je však nedůvodná. Poznamenal, že v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku okresního soudu je uvedena doba neplnění vyživovací povinnosti od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005, přičemž činí šest měsíců, tj. dobu, při které se již podle platné judikatury jedná o soustavné a delší dobu trvající neplnění vyživovací povinnosti (viz rozhodnutí č. 49/1992 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce shledal nedůvodnou i výtku obviněného, že v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku prvostupňového soudu je citováno rozhodnutí krajského soudu, které však v době spáchání skutku ještě neexistovalo. Upozornil, že zákonná vyživovací povinnost k nezletilým dětem vznikla obviněnému přímo ze zákona (§ 85 a násl. zákona o rodině) a existovala bez ohledu na aktuální stav řízení ve věci péče o nezletilé. Připustil, že formulace tzv. skutkové věty, v níž se odkazuje na rozhodnutí v době spáchání skutku ještě neexistující, není příliš obratná. Tato skutečnost ale nezpochybňuje existenci znaků trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

Dále státní zástupce konstatoval, že těžiště dovolacích námitek obviněného se týká tvrzení, že jeho majetkové, resp. příjmové poměry mu neumožňovaly vyživovací povinnost plnit. Současně připomněl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zpochybňovat skutkový základ soudních rozhodnutí. Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, podle kterého byl obviněný v době od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005 zaměstnán u firmy K. a jeho pracovní příjem se blížil 7.000,- Kč měsíčně. Soud konstatoval, že obviněný je spoluvlastníkem nemovitostí a že na rodinném domě provádí rozsáhlé opravy vyžadující nemalé finanční prostředky (str. 3 rozsudku). Obdobná zjištění, jež se týkají příjmových poměrů obviněného, vyplývají i z rozhodnutí odvolacího soudu (str. 2 usnesení). Pokud soudy učinily závěr, že obviněný byl schopen v inkriminovaném období přispívat na každé nezletilé dítě částkou 300,- Kč měsíčně, pak takovýto závěr v žádném případě nebyl v extrémním rozporu s vykonanými zjištěními o majetkových, resp. příjmových poměrech obviněného. Jelikož obviněný vytýká, že neměl finanční prostředky, aby mohl vyživovací povinnost plnit, jde podle názoru státního zástupce o námitku, kterou zpochybňuje skutková zjištění o jeho příjmech v kritické době. I v dovolání zdůrazňovaná zásada, podle níž soud v trestním řízení není při rozhodování o trestném činu podle § 213 tr. zák. vázán rozhodnutím soudu ve věci péče o nezletilé, se týká vytváření skutkových zjištění. Teprve na podkladě této primárně skutkové námitky je vytýkána absence subjektivní stránky, popř. materiálního znaku trestného činu. Státní zástupce současně zdůraznil, že námitky směřující do oblasti skutkových zjištění však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému důvodu dovolání obsahově neodpovídají. Skutkového charakteru jsou též výhrady obviněného ohledně jeho součinnosti s Úřadem práce v Novém Jičíně, resp. snahy zajistit si zdroj příjmů vlastní podnikatelskou činností. Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu je irelevantní, že v předmětné trestní věci bylo původně opakovaně rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem, jakož i polemika obviněného s obsahem ústního odůvodnění napadeného usnesení.

Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, které vznesl obviněný Ing. P. R., naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněného, jimiž v podrobnostech uvádí, že soudy chybně hodnotily důkazy a učinily nesprávná skutková zjištění ohledně výdělkových a majetkových poměrů jeho osoby, spolupráce s úřadem práce a snahy zajistit si zdroj příjmů k hrazení výživného podnikatelskou činností. To platí i pro tvrzení obviněného, že v jeho jednání nebyla naplněna subjektivní stránka, neboť právní námitku spojuje s jinými skutečnostmi, než byly v soudním řízení zjištěny. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné výhrady včetně toho, že v předmětné věci byl obviněný předtím dvakrát okresním soudem obžaloby nepravomocně zproštěn, obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Rovněž jeho výtka, která se týká výroku předsedkyně senátu odvolacího soudu při ústním odůvodnění rozhodnutí, že upřednostňuje zájmy osobní nad povinností platit výživné , je toliko polemikou ze skutkovými zjištěními.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný Ing. P. R. uplatnil jen výhrady, které jsou zmíněny v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265 b tr. ř.

V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž uvádí, že se nemohl dopustit jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž byla jeho osobě stanovena vyživovací povinnost v částce 300,- Kč na každé z nezletilých dětí, nabylo právní moci až v dubnu roku 2006. Dále namítá, že ve výroku o vině je stanoveno neplacení výživného od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005, tj. nikoli po dobu nepřetržitě po sobě jdoucích šesti měsíců, jak to vyžaduje platná judikatura. Také tvrdí, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tyto výhrady uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzené právní vady.

Trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.

Objektem trestného činu podle § 213 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zák. č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině ) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Povinnost rodičů vyživovat své děti upravuje ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Ustanovení § 85 odst. 3 zákona o rodině stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v § 96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (srov. rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.).

Uvážíme-li tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy ve smyslu § 213 odst. 1 tr. zák.

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, plyne, že v období od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005 obviněný Ing. P. R. neplnil vyživovací povinnost ke svým nezletilým dětem J. a L. R., a to ve výši 300,- Kč měsíčně na každé z nich, čímž na výživném způsobil dluh ve výši 3.600,- Kč.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné poukázal na svědeckou výpověď D. R. ze které zjistil, že v předmětném období obviněný na výživném nic nezaplatil. Pokud jde o starostlivost o děti, tak jmenovaná vypověděla, že je to pro ni velmi těžké, je s nimi sama a je doplácena dávkou sociální potřebnosti do životního minima. Měsíční náklady rodiny činí asi 14.000,- Kč. Děti by rády dělaly nějaké koníčky, ale na tuto činnost nezbývají peníze (vše na str. 2 napadeného rozsudku). V rámci své obhajoby obviněný Ing. P. R. v soudním řízení mimo jiné předložil jím vyčíslené náklady na bydlení a výživu své osoby i další finanční výdaje vztahující se k předmětnému období, a to v úhrnné výši 11.590,- Kč měsíčně (č. l. 96 spisu). Rovněž konstatoval, že aby dětem mohl poskytovat péči, musel si peníze půjčovat (str. 2 napadeného rozsudku).



Prvostupňový soud taktéž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 13 Co 873/2005, z něhož vyplývalo, že v rozhodném období bylo v možnostech a schopnostech obviněného platit na výživu jmenovaných dětí zmíněné peněžní částky. S tímto názorem se důvodně ztotožnil, neboť je podložen i v trestním řízení před soudem provedenými a zhodnocenými důkazy. Předně skutečnost, že obviněný byl v uvedeném období zaměstnán a pobíral mzdu, je zjevná z jeho vlastní výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 15. 12. 2006 (č. l. 110 spisu). Dále zjištění, že byl zaměstnán již od října 2004, kdy v tomto měsíci odpracoval 21 pracovních dnů, je očividné i z potvrzení jeho tehdejšího zaměstnavatele (č. l. 39 spisu). V této souvislosti okresní soud konstatoval: Bez důvodných pochybností bylo prokázáno, že v období od 1. 10. 2004 do 31. 3. 2005 byl obžalovaný řádně zaměstnán ve firmě K., kde dosahoval příjmu blížícího se 7 tisíc Kč, ze kterého mohl výživné aspoň částečně, a to tak, jak bylo stanoveno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 873/2005, hradit. Současně zdůraznil, že pokud jde o majetkové poměry, je obviněný spoluvlastníkem nemovitosti, jež však pro nekomunikativní a nekonstruktivní přístup k matce nezletilých dětí není schopen vypořádat přesto, že jejich manželství je již dávno rozvedeno. Navíc z výpovědi svědkyně D. R. zjistil, že na rodinném domě provádí rozsáhlé opravy, které vyžadují nemalé finanční prostředky (vše na str. 3 napadeného rozsudku). V odůvodnění usnesení Krajský soud v Ostravě připomněl, že svědkyně D. R. opakovaně potvrdila, že obviněný si neplnil vyživovací povinnost na nezletilé děti. V žalovaném období od něho nedostaly žádnou finanční částku, a pokud dostaly nějaké dárky, musely je nechat v jeho bydlišti. Svědkyně rovněž vypověděla o neochotě obviněného řešit společný majetek a doložila i fotografie (č. l. 146 spisu) dokumentující jeho majetkové poměry (vše na str. 3 napadeného usnesení).

Ze skutkových zjištění vyplývá, že nešlo pouze o to, jaké konkrétní peněžní částky byly v uvedeném období obviněnému zaměstnavatelem vyplaceny a jaké výdaje vynaložil. I jeho majetkové poměry totiž mohly být, a to při ochotě k jejich vypořádání, dalším zdrojem finančních prostředků k hrazení výživného, jak je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Není nutno příliš zdůrazňovat, že odůvodněné potřeby nezletilých dětí J. a L. R. byly i s ohledem na jejich věk mnohonásobně vyšší než finanční částky 300,- Kč měsíčně na každé z nich, které měl obviněný podle zjištění okresního soudu hradit.

Odkaz v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně na rozhodnutí v době spáchání předmětného jednání ještě neexistující (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 13 Co 873/2005), sice není výstižný, avšak nezpochybňuje zákonnou vyživovací povinnost obviněného k dětem, a to jako jednoho z rodičů, která vyplývá přímo z ustanovení § 85 a násl. zákona o rodině a existovala bez ohledu na řízení ve věci péče o nezletilé. V tomto směru proto nelze označit za důvodnou výhradu obviněného uplatněnou v dovolání. Období uvedené v rozsudečném výroku zahrnuje šest měsíců, po které neplnění této vyživovací povinnosti soustavně trvalo, což je nutno považovat za delší dobu ve smyslu rozhodnutí č. 49/1992 Sb. rozh. tr. I v tomto případě není možné dovolací námitce přisvědčit. Lze připomenout, že v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 3 soud prvního stupně shledal v činu obviněného minimálně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (vyživovací povinnost), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.

Plnění výživného spočívá v poskytování pravidelně se opakujících peněžních dávek. Může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení a zabezpečování osobní péče o osobu oprávněného a o společnou domácnost), pokud jsou jimi zajištěny a včas kryty všechny odůvodněné potřeby dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 114/2001). Za ty je nutné ve smyslu § 96 odst. 1, věty první, zákona o rodině považovat potřeby obvyklé (pravidelně se vyskytující) i nahodilé (vyskytující se např. o letních či zimních prázdninách). Účelem výživného je uhrazování všech běžných potřeb oprávněného, které jsou prospěšné pro jeho všestranný vývoj. Na základě těchto kritérií je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem zdravotním, sociálním, výchovným a kulturním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006).

Z těchto důvodů nelze považovat za splnění vyživovací povinnosti, jak ji má na mysli ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině, částečné poskytnutí naturálního plnění (např. v podobě dárků) či finanční výdaje potřebné na cestu za nezletilými dětmi, tj. skutečnosti, které obviněný v dovolání uvedl.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 43/1996).

Jednání obviněného je nebezpečné pro společnost, neboť úmyslně porušilo zájem chráněný trestním zákonem, kterým je zákonem uložená povinnost rodiče vyživovat své děti, jež v daném případě nebyla plněna po dobu šesti měsíců. Rovněž nelze přehlédnout, že za stejný trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. byl obviněný Ing. P. R. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 3 T 2/2004, k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců (č. l. 36 až 38 spisu). Jelikož toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 1. 2005, je zřejmé, že se předmětné trestné činnosti zčásti dopustil ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení, jak důvodně upozornil i Krajský soud v Ostravě na str. 3 a 4 v odůvodnění napadeného usnesení. Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly do té míry, aby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. nešlo o trestný čin, soudy obou stupňů důvodně neshledaly a z provedeného dokazování ani nevyplývají.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní námitky, které obviněný Ing. P. R. v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatnil, nelze akceptovat. Z tohoto důvodu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k