6 Tdo 367/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 265l odst. 2 tr. ř., § 261 tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 204 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák.



6 Tdo 367/2013-176

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovoláních, která podali obvinění K. M. , J. B. , V. M. , roz. B., M. J. , roz. Š., Y. K. a P. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 7/2009, takto:

Podle § 265 l odst. 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., dílem s přiměřeným použitím § 261 tr. ř., s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v Praze, aby v rozsudku ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, ve výroku, jímž vyslovil, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ohledně obžalovaných K. M. a V. M., doplnil před slova v celém rozsahu slova v napadené odsuzující části .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. M., M. J. a Y. K. o d m í t a j í .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a P. H. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 16 T 7/2009, byl obviněný K. M. uznán vinným (v bodech 1. až 5.) trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zák. ), spáchaným dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a (v bodech 2., 4. a 5.) trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl obviněný K. M. odsouzen podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Citovaným rozsudkem byl dále obviněný J. B. uznán vinným (v bodech 6. až 11.) trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a (v bodě 9.) trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Dále byl uznán vinným (v bodě 28.) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že 28. v době od 8. 5. 2004 do 29. 7. 2004 v P., případně jinde, postupně přinutil pod pohrůžkou zbití a kopání L. V., a M. S., odvolat trestní oznámení jimi podané proti J. B. a B. B., pro trestný čin kuplířství podle § 204 tr. zákona, následně ve stejném období po předchozích výhrůžkách fyzického napadení přiměl E. H., a S. P., ke změně předchozí svědecké výpovědi, v důsledku jeho jednání se uvedené svědkyně dostavily dne 29. 7. 2004 k výslechu na Okresní ředitelství Policie ČR v Prachaticích, kde změnily výpověď ve prospěch tehdy obviněných J. B. a B. B., kteří byli stíháni na základě usnesení policejního inspektora služebně zařazeného u Okresního ředitelství Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, v Prachaticích, ze dne 9. 7. 2004, ČTS:ORPT-2246/KPV-TČ-OK-2004, pro trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zákona spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, které jim bylo doručeno dne 13. 7. 2004, v důsledku čehož bylo trestní stíhání obou tehdy obviněných usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prachaticích ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. Zt 237/2004, pravomocně zastaveno . Za to byl obviněný J. B. odsouzen podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.

Obviněná V. M. byla týmž rozsudkem uznána vinnou (v bodech 1., 2., 4., 5. a 13.) trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., spáchaným dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a (v bodech 2., 4. a 5.) trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byla obviněná V. M. odsouzena podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Shora uvedeným rozsudkem byli obvinění M. J. a Y. K. uznáni vinnými (v bodech 17. a 18.) trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že společně s obviněným J. T. dne 13. 1. 2002 u benzínové čerpací stanice v B. zakoupili za účelem provozování prostituce obžalovaní J. T. a Y. K. od B. K., za částku ve výši 1.000,- Z. K., a E. D., roz. N., občanky Slovenské republiky, odvezli je osobním automobilem do místa tehdejšího trvalého bydliště obžalovaného J. T. ve V., následujícího dne E. D., roz. N., poslali vlakem zpět do Slovenské republiky, neboť měla diabetes a byla mladší než osmnáct let, a Z. K. odvedli obžalovaní Y. K. a M. J. do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V. a od této doby do 28. 10. 2005, kdy utekla, prakticky nepřetržitě (v případě obžalovaného Y. K. s výjimkou období od 29. 1. 2003 do 19. 12. 2003, kdy byl v Rumunsku ve výkonu vazby) v České republice na trase V. S., okres P., ji obžalovaní Y. K. a M. J. přiměli k provozování prostituce, při které ji obžalovaný Y. K. kontroloval, oba obžalovaní měli zpočátku v držení její osobní doklady (občanský průkaz), nejméně ve čtyřech případech ji obžalovaný Y. K. přiměl k provozování prostituce i násilím, neboť odmítala plnit jeho pokyny při poskytování sexuálních služeb, přičemž obžalovaní Y. K. a M. J. z prostituce kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, ze kterých jí pouze občasně vypláceli finanční prostředky na nákup nezbytných osobních potřeb a pravidelně jí poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu (bod 17.),
a dále společně s obviněným J. D. od přesně nezjištěného dne v roce 2000 do přesně nezjištěného dne roku 2005 (v případě obžalovaného Y. K. s výjimkou období od 29. 1. 2003 do 19. 12. 2003, kdy byl v Rumunsku ve výkonu vazby) prakticky nepřetržitě v České republice na trase V. ­S., okres P. a v nočních klubech Extáze ve S., okres P., a C. k. v Ř., okres P., zjednali k provozování prostituce na základě dohody Z. B., které stanovili minimální denní výdělek ve výši 150,- , posléze ji v jednom případě obžalovaní Y. K. a J. D. přiměli k provozování prostituce i bitím, když jim odmítala předat finanční prostředky vydělané prostitucí, z této prostituce obžalovaní kořistili, protože jim musela odevzdávat všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozovaní prostituce a zpět, ubytování v době, kdy neprovozovala prostituci v nočních klubech a stravu (bod 18.). Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák., jímž byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 17 T 43/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 7 To 106/2009, byli obvinění M. J. a Y. K. odsouzeni každý podle § 204 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 17 T 43/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 7 To 106/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

V neposlední řadě byl tímto rozsudkem obviněný P. H. uznán vinným (v bodě 26.) trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu přesně nezjištěného dne počátkem listopadu 2005 (zřejmě 6. 11. 2005) při cestě z restaurace Garáž v P. společně s dalšími dvěma muži rómské národnosti zastoupil cestu L. K., dvě z těchto osob ji zastavily, následně jeden z těchto mužů ji chytil a držel za rameno, poté ji posadili do osobního automobilu tov. zn. Škoda, bílé barvy, nezjištěného typu a registrační značky, načež všichni společně odjeli do bytu v ulici Š. v P., kde ji obžalovaný P. H. donutil, aby si opakovaně vdechnutím aplikovala drogu (v jednom případě se jednalo pervitin) nezjištěné kvality a množství, a když byla po aplikaci drog dostatečně omámena, využil tohoto stavu L. K., vysvlékl ji a přes její verbální a fyzický odpor s ní opakovaně uskutečnil pohlavní styk, následujícího dne (zřejmě 7. 11. 2005) ji odvezl na benzínovou čerpací stanici u B., kde ji po předchozí telefonické domluvě, s vědomím, že jí bude užito k prostituci, prodal za částku 10.000,- Kč obžalovanému K. M., který ji odvezl osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v P., přičemž v době předání byla L. K. pod vlivem přesně nezjištěné látky, jež výrazně omezovala její vůli svobodně se rozhodovat o svém pohybu . Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 6 T 136/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 2 To 211/2006, byl obviněný P. H. podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 6 T 136/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 2 To 211/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných B. B., M. V., L. M., N. L., H. H., J. T., J. D., K. B., L. B. a V. H.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. byli obvinění K. M., J. B., V. M., B. B., M. V., H. H. a L. M. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. KZV 44/2006, pro jednání v rozsudku popsané, v němž byl spatřován trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byla obviněná V. M. zproštěna obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. KZV 44/2006, pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován dílčí útok trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný V. H. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. KZV 44/2006, pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byli obvinění P. H. a V. H. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. KZV 44/2006, pro jednání v rozsudku popsané, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění K. M., J. B., V. M., B. B., M. V., N. L., M. J., Y. K., J. D., K. B., J. T., P. H. a V. H., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných K. M. a V. M. v celém rozsahu, ohledně obviněného J. B. ve výroku o vině pod body 6. až 11. a ve výroku o trestu a ohledně obviněných B. B., M. V., N. L., J. T., Y. K., M. J., J. D. a K. B. ve výroku o trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. M. uznal vinným [v bodech b), d) a e)] trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a [v bodech a) a c)] trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněnou V. M. a) od přesně nezjištěného dne v březnu 1996 do května 2006 prakticky nepřetržitě na různých místech v České republice, zejména v K., okres Č. K. a na trase V. S., okres P., jakož i v Dánsku, zejména v Kodani, a v Norsku, zejména v Oslu, kam zpravidla vycestovala s obžalovanou V. M., zjednali k provozování prostituce na základě dohody H. K., posléze ji přiměli k provozování prostituce nejméně ve třech případech pohrůžkami zbitím, pokud bude mít nízký počet zákazníků, a v jednom případě ze strany obžalovaného K. M. i bitím, z níž kořistili, protože do 31. 12. 1997 jim musela odevzdávat část vydělaných finančních prostředků, posléze od 1. 1. 1998 již odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování, stravu a oblečení,
b) v přesně nezjištěné době dne 23. 9. 2005 v K., okres P., převzal za účelem provozování prostituce obžalovaný K. M., kde byl společně se Z. N., od dvou neztotožněných mužů rómské národnosti D. K., která byla pod vlivem přesně nezjištěné látky, jež výrazně omezovala její vůli svobodně se rozhodovat o svém pohybu, odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v P., kde ji předal své manželce, obžalované V. M., s tím, že pro ně bude provozovat prostituci, kterou v době od 24. 9. 2005 do 13. 10. 2005 v České republice na trase V. S., okres P., poté v Norsku ve městě Oslo a v Dánsku ve městě Kodaň, kam vycestovala s obžalovanou V. M., pro ně provozovala za stálého hlídání jejího pohybu za současného odebrání osobních dokladů, aby neutekla, z takto provozované prostituce obžalovaní kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování, stravu a další potřeby, když za pomoci kamarádky a jejího přítele se D. K. v Dánsku podařilo utéct a v Kodani dne 5. 11. 2005 požádat o pomoc dánskou policii ,
obviněný K. M. sám c) od přesně nezjištěného dne poloviny roku 2005 nejméně do konce srpna 2006 prakticky nepřetržitě střídavě v České republice na trase V. S., okres P. a v Norsku ve městě Oslo zjednal k provozování prostituce na základě dohody Z. N., z níž kořistil, protože mu odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytoval zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu ,
a dále obviněný K. M. společně s obviněnou V. M. d) přesně nezjištěného dne koncem září 2005 v K., okres P., zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný K. M. od neztotožněného muže rómské národnosti s křestním jménem P. za částku ve výši 15.000,- Kč J. M., která neměla kde bydlet, neměla zaměstnání ani finanční prostředky, kdy s touto její tíživou životní situací byli seznámeni, odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v P. a od přesně nezjištěného dne září 2005 do 21. 8. 2006 prakticky nepřetržitě střídavě v České republice na trase V. S., okres P. a v Norsku ve městě Oslo, ji zjednali k provozování prostituce, z níž kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu,
e) přesně nezjištěného dne počátkem listopadu 2005 na benzínové čerpací stanici u B. zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný K. M. od obžalovaného P. H. za částku ve výši 10.000,- Kč L. K., která byla pod vlivem přesně nezjištěné látky, jež výrazně omezovala její vůli svobodně se rozhodovat o svém pohybu, odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v P., kde ji předal obžalované V. M., která ji zamkla v bytě a hlídala, aby jim neutekla, protože ji chtěli využít k provozování prostituce v Norsku, následně dne 9. 11. 2005 byla L. K. na základě oznámení své matky vypátrána v předmětném bytě policejními orgány, které jí zajistily odchod z bytu . Za to odvolací soud odsoudil obviněného K. M. podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněného J. B. odvolací soud uznal vinným [v bodech g) až ch), j) a k)] trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák. a [v bodě i)] trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění tohoto soudu společně s obviněnou B. B. g) přesně nezjištěného dne v lednu nebo v únoru 2002 na benzínové čerpací stanici u dálnice D1 (P. B.) zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od muže vystupujícího pod přezdívkou H. (pravé jméno V. H.) za přesně nezjištěnou částku E. H., odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V. a prakticky nepřetržitě od 14. 7. 2004 do 27. 6. 2006 v České republice na trase V. S., okres P., ji zjednali, a následně v několika případech ji obžalovaný J. B. přiměl násilím a pohrůžkami násilí, pokud překročila stanovený časový limit se zákazníkem pro poskytování sexuálních služeb, k provozování prostituce, kterou musela vykonávat i v době těhotenství a krátce po porodu, stále ji kontrolovali, na trase musela stát v mrazivém počasí až měla omrzliny, oba obžalovaní z prostituce kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu, a po určitou dobu jí z těchto odevzdaných peněz vypláceli 10 % nebo částku ve výši 2.000,- Kč měsíčně,
h) přesně nezjištěného dne počátkem května 2004 v P. zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od dosud neustanovené ženy jménem M. za částku ve výši 7.000,- Kč S. P., odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V. a od této doby prakticky nepřetržitě do měsíce dubna 2006 střídavě v České republice na trase V. S., okres P., a v Norsku ve městě Oslo, ji zjednali na základě dohody, a následně přiměli v několika případech pohrůžkami násilí nebo pohrůžkou odmítnutí ubytování a stravy, pokud nesplnila stanovený limit při poskytování sexuálních služeb, k provozování prostituce, kterou musela vykonávat i v době těhotenství a krátce po porodu, stále ji kontrolovali, na trase musela stát v mrazivém počasí až měla omrzliny, oba obžalovaní z prostituce kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu, a po určitou dobu jí z těchto odevzdaných peněz vypláceli 20 % až 25 % nebo jednorázové částky do výše 30.000,- Kč,
ch) od 14. 7. 2004 do přesně nezjištěného dne dubna 2006 prakticky nepřetržitě v České republice na trase V. S., okres P., na základě dohody, kterou s ní uzavřel v Č. T. obžalovaný J. B., a v Norsku v Oslu, kam vycestovala s obžalovanou B. B., zjednali k provozování prostituce na základě dohody M. S., posléze ji přiměli k provozování prostituce pohrůžkami násilí, v jednom případě ze strany obžalovaného J. B. i bitím, protože vykonávala prostituci pod vlivem alkoholu a měla nízký výdělek, v Norsku ze strany obžalované B. B. jí bylo opakovaně vyhrožováno bitím, odepřením stravy a ubytování, pokud nesplní stanovený limit, z této prostituce oba obžalovaní kořistili, protože jim musela odevzdávat všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování, stravu a oblečení a částku ve výši 1.000,- Kč měsíčně, přičemž v dubnu 2006 se jí podařilo z Norska utéct do Dánska,
i) přesně nezjištěného dne koncem května 2006 (v době od 25. 5. 2006 do 27. 5. 2006) v K. zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od M. B. (bližší údaje k této osobě nezjištěny) za částku ve výši 30.000,- Kč R. S., která se nemohla v tento okamžik svobodně rozhodovat o svém pohybu, odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V., vzal jí občanský průkaz a pravidelně kontroloval její pohyb, od této doby nepřetržitě do přesně nezjištěného dne června 2006 v České republice na trase V. S., okres P. a v Norsku ve městě Oslo, kam vycestovala s obžalovanou B. B., ji oba obžalovaní přiměli, v několika případech i pohrůžkami násilí nebo pohrůžkou odmítnutí ubytování a stravy, pokud nesplnila stanovený limit při poskytování sexuálních služeb, k provozování prostituce, aby si odpracovala částku, kterou za ni obžalovaný J. B. zaplatil, z této prostituce oba obžalovaní kořistili, protože jim musela odevzdávat všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu,
j) dne 12. 8. 2006 v motorestu U devíti křížů na dálnici D1 zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od muže romského etnika jménem D. M. T., odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V., od této doby nepřetržitě do 1. 9. 2006 v České republice na trase V. S., okres P., ji oba obžalovaní zjednali k provozování prostituce, ze které kořistili, protože jim musela odevzdávat všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu, přičemž slíbenou odměnu ve výši 20% z vydělaných peněz jí obžalovaný J. B. nikdy nevyplatil,
k) dne 30. 5. 2006 v O. zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od muže vystupujícího pod přezdívkou H.(pravé jméno V. H.) za částku ve výši 18.000,- Kč K. V., odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V. a od této doby do 1. 9. 2006 v České republice na trase V. S., okres P., ji oba obžalovaní zjednali k provozování prostituce, při které ji stále obžalovaný J. B. kontroloval, měli v držení její osobní doklady (občanský průkaz), z prostituce kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, ze kterých jí pouze po určitou dobu vypláceli 20 % a za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu . Za tyto trestné činy a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterým byl uznán vinným v bodě 28. napadeného rozsudku, odvolací soud odsoudil obviněného J. B. podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněnou V. M. Vrchní soud v Praze uznal vinnou [v bodech b), d) a e)] trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a [v bodech a) a f)] trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., [v bodě f)] též podle § 204 odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se společně s obviněným K. M. dopustila jednání popsaného výše a dále sama f) přesně nezjištěného dne na počátku letních měsíců roku 2005 a následně dne 1. 9. 2005 a dne 9. 2. 2006 vycestovala z České republiky do Norska s M. P., za účelem provozování prostituce v Oslu, kterou k tomu vždy předtím na základě dohody zjednala, z takto provozované prostituce kořistila, protože jí odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovala zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu, přičemž slíbenou odměnu ve výši 50% z vydělaných peněz jí obžalovaná V. M. nikdy nevyplatila, v Norsku jí poskytla na útratu finanční hotovost v řádech stovek norských korun a při druhém návratu z Norska jí předala částku ve výši 8.000,- Kč, a takového jednání se dopustila, ačkoli znala skutečný věk M. P. a zároveň se zřetelem na její osobní poměry a své osobní poměry věděla, že je osobou mladší osmnácti let . Za to obviněnou V. M. podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněné M. J. a Y. K. odvolací soud odsoudil podle § 204 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. každého k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, přičemž současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu, který byl těmto obviněným uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 17 T 43/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 7 To 106/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále rozhodl o trestech obviněných B. B., M. V., N. L., J. T. a K. B

Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných P. H. a V. H. zamítl.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění K. M., J. B., V. M., M. J., Y. K.i a P. H. dovolání. Obviněný K. M. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. B. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněná V. M. uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), k) a l ) tr. ř., obvinění M. J. a Y. K. uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a obviněný P. H. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný K. M. namítl, že jemu uložený osmiletý nepodmíněný trest se zařazením pro účely jeho výkonu do věznice s ostrahou je nepřiměřeně přísný, neodpovídající ustanovením § 23 a § 31 tr. zák. Podle jeho názoru odvolací soud náležitě nezohlednil osobu, věk a zdravotní stav jeho osoby, přecenil některé přitěžující okolnosti a náležitě nepřihlédl k jeho doznání. V této souvislosti poukázal i na skutečnost, že obviněný J. B., stran něhož bylo zjevné, že trestní řízení neplní svůj účel, byl potrestán výrazně mírněji než on. Přiměřeným pak shledal trest odnětí svobody ve výměře maximálně sedm let se zařazením pro účely jeho výkonu do věznice s ostrahou.

Dále uvedl, že svým jednáním naplnil toliko základní skutkovou podstatu trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že se nedopustil trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a tr. zák., neboť prostitutky nikdy nenutil k provozování prostituce pohrůžkami či násilím. Podotkl, že takový skutkový závěr se opírá toliko o výpovědi svědkyní H. K. a J. M., s tím, že další vyslechnuté prostitutky v tomto směru ničeho neuváděly.

Následně zpochybnil naplnění materiální stránky trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 2 tr. zák. u skutku ad a) s argumentem, že za situace, kdy pro něho svědkyně H. K. provozovala prostituci v období od roku 1996 do roku 2006 a kdy k pohrůžkám násilí mělo dojít za toto období pouze ve třech případech a k užití násilí zbitím v jednom případě, není možno použít kvalifikovanou skutkovou podstatu v souladu s § 88 odst. 1 tr. zák. Dodal, že výpověď svědkyně H. K., jež byla jeho (následně zhrzenou) milenkou, je nevěrohodná a do určité míry nepravdivá.

Stran skutků ad a) a c) poznamenal, že z jejich popisu v rozsudku odvolacího soudu není patrno, zda byla alternativa zneužívaje tísně jiného naplněna u obou skutků nebo jen ve druhém případě (u Z. N.). Zhodnotil, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ohledně H. K. ani Z. N. neuvádí nic, co by svědčilo o tísni těchto prostitutek či zneužívání takové tísně z jeho strany, resp. že popis skutku ani užitá právní kvalifikace (pokud jde o odstavec druhý § 204 tr. zák.) nejsou v souladu s provedenými důkazy a se skutkovými závěry prezentovanými soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku. Z opatrnosti namítl, že žádné pohrůžky ani násilí vůči Z. N. nepoužil.

Obviněný K. M. se rovněž ohradil proti tomu, že v popisu skutku ad d) bylo ponecháno jeho seznámení se s tíživou životní situací svědkyně J. M. Takový skutkový závěr, opřený pouze o výpověď této svědkyně z přípravného řízení, jež byla u hlavního líčení čtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., je podle něho v přímém rozporu s provedenými důkazy. Konstatoval, že v daném případě by subjektivní stránka trestného činu mohla být naplněna jedině ve formě nedbalostního zavinění. Taková informace z výpovědi svědkyně nevyplývá a v souladu se zásadou in dubio pro reo je nutno kalkulovat i s eventualitou, že se na její osobní poměry ptal, nicméně svědkyně mu nesdělila takové podrobnosti, které by ho vedly k závěru o její tíživé osobní situaci. Podle něho je vůbec otázkou, zda se svědkyně skutečně v tíživé životní situaci nacházela. Shledal, že nelze ani bez důvodných pochybností uzavřít, že by mohl zneužívat její tísně a tíživé životní situace, když toto nebylo dostatečně objektivizováno. Odvolacímu soudu vytkl, že se ani nepokusil zjistit pobyt této svědkyně a předvolat ji k veřejnému zasedání. Dále se ohradil proti tvrzení jmenované svědkyně, že ji koupil od jistého P. a namítl, že obhajoba neměla možnost klást této svědkyni otázky, aby bylo prokázáno, že její výpověď není zcela pravdivá. Zhodnotil, že s ohledem na neexistenci dalších přímých důkazů, které by prokazovaly jeho zakoupení této svědkyně, nelze bez důvodných pochybností uvažovat o jeho vině podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Ani v tomto případě tak nemohou být naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi, protože zde absentuje omezení či zbavení osobní svobody svědkyně a navíc je zde její výslovný souhlas s tím, kam a s kým pojede a co a pro koho bude dělat. Za takového stavu musí být obžaloby pro spáchání trestného činu obchodování s lidmi zproštěn.

Ohledně skutku ad b) poukázal na výpověď spoluobviněných V. M. a V. H. u hlavního líčení a výpověď svědkyně D. K. v přípravném řízení a u hlavního líčení a konstatoval, že popis finančních transakcí ze strany svědkyně D. K. je nesmyslný. Uvedl, že nalézací soud uzavřel, že svědkyni převzal (nikoli zakoupil) od dvou neztotožněných mužů a následně ji předal (nikoli prodal) své manželce, s níž měl následně kořistit z jí provozované prostituce, přičemž podle názoru obviněného K. M. je kvalifikování takto popsaného jednání jako obchodování s lidmi za účelem provozování prostituce sporné. Odmítl, že by se svědkyní D. K nakládat způsobem, který by významně omezil její osobní svobodu a svobodnou vůli, resp. že by se její převzetí či následné předání za účelem provozování prostituce odehrálo proti její vůli. Pokud ji převzal, pak proto, že mu sdělila, že chce provozovat prostituci, a to dobrovolně. Jakési zprostředkování či následná přeprava svědkyně, pokud nebude nade vší pochybnost prokázáno, že k němu došlo za omezení osobní svobody a proti vůli svědkyně, nemůže být posouzeno jako obchodování s lidmi. Pokud svědkyně uvádí, že byla omámena, je nutno zohlednit fakt, že se tak stalo ze strany osob, které mu ji předaly. Nalézacímu soudu vytkl, že bagatelizoval rozpory ve výpovědích této svědkyně, přičemž připomněl, že bylo navrhováno vypracování znaleckého posudku z oboru lékařství, odvětví psychiatrie a psychologie za účelem posouzení zejména její obecné věrohodnosti. Dospěl k závěru, že jeho zavinění ve formě alespoň eventuálního úmyslu k trestnému činu obchodování s lidmi zde prokázáno nebylo, a proto by měl být v tomto směru zproštěn obžaloby.

Pokud jde o svědkyni L. K. a skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně pod bodem e) poznamenal, že jeho činnost se zde omezila na to, že dívku odvezl k V. M. a pak odjel. Zdůraznil, že nevěděl, že dívka měla být pod vlivem návykové nebo omamné látky. Následně již mělo jednání vůči této svědkyni probíhat pouze ze strany spoluobviněné V. M., s níž v té době ani nežil. Po subjektivní stránce tedy ani zde nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi, protože nevěděl, že svědkyně s převozem do P. nesouhlasí a že její vůle je omezena. Poukázal též na to, že L. K. se podle spoluobviněné V. M. znala s H. K., že v bytě M. spala jeden den a měla volný pohyb. Zdůraznil, že všechny dívky, které přivezl, přijely dobrovolně, protože si chtěly vydělat. Pokud jde o předání peněz mezi ním a P. H. na benzínové čerpací stanici, zde podle něho L. K. neuvedla přesně, kdo komu peníze předával. Podotkl, že mohli mezi sebou vyřizovat i jiné finanční záležitosti, nikoli prodej této dívky. S ohledem na celkovou nevěrohodnost spoluobviněného P. H. je otázkou, zda lze takovému tvrzení beze zbytku uvěřit. Odmítl, že by za tuto svědkyni cokoliv platil nebo inkasoval.

Shrnul, že ani u jednoho z uvedených skutků nelze prokázat, že by se úmyslně dopustil trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák.

Dále konstatoval, že závěr o jeho vině nelze opřít o záznamy telekomunikačního provozu ze dne 10. 4. 2006 a ze dne 16. 8. 2006, neboť skutky pod body 2, 4 a 5 obžaloby se odehrály na podzim roku 2005, zatímco záznamy telekomunikačního provozu jsou až z roku 2006, dále pak proto, že nejde o doslovné přepisy záznamů telekomunikačního provozu, ale jen o jakýsi sumář obsahu telefonních hovorů, kdy údaje tam obsažené mohou být značně zkreslené.

Vyslovil názor, že mu soudy neumožnily provést takové dokazování, které by bylo adekvátní závažnosti jeho údajné trestné činnosti a které by vyvrátilo některé skutkové pochybnosti. Výroky o vině, jak byly popsány v intimátu rozsudku odvolacího soudu, který je doslovně převzal z rozsudku soudu prvního stupně, v mnohém vůbec neodpovídají skutkovým závěrům prezentovaným v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a neumožňují užití právní kvalifikace jeho jednání, na níž uzavřely soudy.

S ohledem na shora uvedené obviněný K. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obviněný J. B. ve svém dovolání stran skutku popsaného v bodě i) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně uvedl, že závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že jeho trestná činnost byla objasněna především výpověďmi svědkyně R. S., resp. že se jedná o výpovědi konstantní, vzájemně nerozporuplné, je chybný. Následně výpovědi zmíněné svědkyně zrekapituloval a poukázal na jejich domnělé nesrovnalosti ohledně časových, personálních a věcných okolností činu. Podle něho šlo v případě zakoupení svědkyně R. S. o intrik , kdy tato svědkyně byla spolu s M. B. vedena úmyslem uvést ho (obviněného J. B.) v omyl, a tudíž se nemohl dopustit jednání, které by mohlo být kvalifikováno podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. V této souvislosti nalézacímu soudu vytkl, že zamítl návrh na provedení výslechu svědka M. B. a že mu tak odňal právo na obhajobu a možnost prokázat svoji nevinu. Rovněž zhodnotil, že jeho vina předmětným skutkem neplyne ani ze záznamů telefonických rozhovorů ze dne 25. 5. 2006 a ze dne 27. 5. 2006. Shrnul, že jelikož nebylo bez nejmenších pochybností prokázáno, že svědkyni R. S. zakoupil , a vzhledem k intriku a absenci subjektivní stránky trestného činu se nemohl dopustit protiprávního jednání postihovaného trestním zákonem. Doplnil, že za situace, kdy mu byl uložen trest podle citovaného ustanovení trestního zákona (za nejpřísnější trestný čin), nemůže tento trest s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obstát. Podle jeho přesvědčení by mu měl být uložen trest pouze podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., pochopitelně v nesrovnatelně nižší hranici trestní sazby.

Proto obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, v části týkající se jeho osoby zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

Obviněná V. M. prohlásila, že se jednání, kterým byla uznána vinnou, nedopustila a že skutečnost, že by obchodovala s lidmi, neprokazují ani žádné důkazy. Ohradila se proti způsobu, jakým soud prováděl výslech svědkyně H. K. Tato svědkyně podle jejích slov stála po celou dobu výslechu obrácena k obhájcům a obviněným zády, v důsledku čehož obhajoba nebyla sto posoudit její věrohodnost a klást jí otázky, resp. došlo k porušení zásady rovnosti stran. Rovněž uvedla, že jmenovaná svědkyně nevypověděla pravdu. Dále orgánům činným v trestním řízení vytkla, že první den výslechu obviněných neumožnily její obhájkyni zúčastnit se výslechu svědkyní M. P. a Z. N.

Pokud jde o skutek popsaný v bodě a) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, poukázala na některé listinné materiály založené v trestním spise, na výpovědi S. K., L. M. a H. K. a na tvrzené rozpory ve výpovědích H. K. na policii a při hlavním líčení. Konstatovala, že v tomto bodě se rozsudek nezakládá na pravdě. Zmínila, že spoluobviněný K. M. a H. K. spolu téměř čtyři roky sami žili, měli spolu dítě, že ona (obviněná V. M.) byla na mateřské dovolené, když K. M. jejich rodinu opustil, resp. že než se K. M. seznámil s H. K., žila jejich rodina slušně. Podle svých slov H. K. nikdy nehrozila násilím, nezjednala si ji k prostituci v Norsku ani z ní nekořistila. Zdůraznila, že H. K. jezdila do Norska za účelem provozování prostituce dobrovolně a pracovala sama na sebe. V daných souvislostech rovněž podotkla, že soud opomněl v rozsudku rozhodnout o tom, jak bude naloženo s osobním automobilem Ford Escort psaným na jméno H. K.

Dále uvedla, že není vinna jednáním popsaným v bodech d) a f) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, resp. že s ní M. P. ani J. M. do Norska nikdy nejely a že jí tyto nikdy žádné peníze nedávaly. Upozornila na výpověď M. P. na Policii ČR a u hlavního líčení zejména v tom smyslu, že prostituci konala dobrovolně, že jí nikdo nevyhrožoval a ani na ni nepůsobil násilím, jakož i na údajné rozpory ve výpovědi této svědkyně. Také v této souvislosti uvedla, že svědkyně Z. N. ji po H. K. připravila o manžela a že po celou dobu, co jezdila (obviněná V. M.) do Norska u ní spoluobviněný K. M. nebydlel. Vyjádřila přesvědčení, že pravdivost jejích tvrzení by prokázal jí navrhovaný a soudem neprovedený výslech svědkyň E. F., J. H., M. L., Z. N. a J. M., resp. že obvinění, podle něhož M. P. pracovala pro ni, je vyvráceno výpovědí Z. N. Dále poznamenala, že skutkové zjištění v tom smyslu, že M. P. byla přesně nezjištěného dne v létě 2005 v Norsku, není důkazně podloženo.

Obviněná také odmítla, že by byla vinna skutky popsanými v bodech b) a e) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, přičemž zpochybnila pravdivost výpovědí svědkyní D. K. a L. K. Mj. uvedla, že si D. K. ani L. K. nekoupila a že tyto provozovaly prostituci dobrovolně.

Soudům rovněž vytkla, že ve svých rozhodnutích vycházely pouze z domněnek o její vině a opomíjely objektivní důkazy svědčící v její prospěch a dále že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Prohlásila, že na nesprávnost výroku o vině navazuje nesprávnost výroku o trestu (jelikož je nevinna, měla být obžaloby v celém rozsahu zproštěna a žádný trest jí neměl být ukládán). Rozsudek soudu druhé instance zhodnotila jako zmatečný a nesrozumitelný, pokud je v něm uvedeno, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ohledně spoluobviněného K. M. a její osoby v celém rozsahu. Přitom akcentovala, že Vrchní soud v Praze měl zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze v rozsahu dotčeném odvoláním, když proti zprošťujícím výrokům z rozsudku soudu prvního stupně nebylo odvolání podáno. Dodala, že v rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k ní absentují zprošťující výroky, které byly obsaženy v rozsudku soudu první instance.

Obviněná V. M. z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, ve výrocích o vině pod body a), b), d), e) a f) a ve výroku o trestu ve vztahu k její osobě a aby posléze sám ve věci rozhodl a zprostil ji obžaloby v celém rozsahu, event. aby vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu jednání a rozhodnutí. Požádala rovněž, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010.

Nad rámec již uvedeného pak obviněná V. M. v doplnění svého mimořádného opravného prostředku brojila proti tomu, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl proveden důkaz přehráním audiozáznamů o odposlechnutých hovorech a videonahrávek, které jsou součástí spisu. Vyslovila názor, že výroky o její vině a trestu vycházejí z nesprávných skutkových zjištění, že skutková zjištění obsažená v jednotlivých bodech výroku o její vině neodpovídají právní kvalifikaci skutku, resp. že mezi výrokem o vině z rozsudku soudu druhého stupně a jeho odůvodněním je rozpor. Podle ní nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka skutkových podstat trestných činů, jimiž byla uznána vinnou a rovněž byly porušeny zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 1, 2, 4, 5, 6, 10, 11, 12, 13 a 14 tr. ř. Poznamenala, že výroky o její vině a trestu jsou neurčité a nepřezkoumatelné, neboť v nich chybí přesné označení právního předpisu, podle něhož byla shledána vinnou, resp. podle něhož jí by uložen trest, tj. vyjádření, že šlo o trestní zákon účinný do 31. 12. 2009. Dále namítla, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a že skutková zjištění soudů nenaplňují znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, přitom konkrétně zmínila jejich subjektivní stránku úmyslné zavinění. Rovněž argumentovala, že skutková věta výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně nesprávně obsahuje v termínu z níž kořistili , resp. kořistila právní kvalifikaci skutku. Uvedla, že předmětem ochrany trestného činu kuplířství je ochrana mravnosti a svobodného rozhodování člověka, přičemž upozornila, že svědkyně vystupující v předmětné kauze nejsou žádné oběti, že prostituci provozovaly dlouho před tím, než se seznámily se spoluobviněným K. M. a dodnes dobrovolně prostituci provozují. Podle svých slov se ve vztahu k H. K. a M. P. nedopustila jednání spočívajícího v přimění, zjednání, najmutí a svedení jiného k provozování prostituce, resp. v kořistění z prostituce provozované jiným, a to ani po stránce subjektivní. Také je jí neoprávněně kladeno za vinu, že měla z prostituce H. K. a M. P. značný prospěch. Zhodnotila, že skutková věta rozsudku soudu druhého stupně neobsahuje jednání spočívající v použití násilí, pohrůžky násilí, lsti anebo zneužití omylu ve smyslu § 232a odst. 2 tr. zák. (v této souvislosti podotkla, že všechny poškozené měly vyšší vzdělání než ona). V případě skutku ad b), d) a e) by podle ní skutkové okolnosti odpovídaly spíše skutkové podstatě trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. Namítla též nesprávnou aplikaci trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 z hlediska jeho časové působnosti s tím, že soud měl volit právní posouzení nikoli podle 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., nýbrž podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též tr. zákoník ), neboť při použití § 62 tr. zák. by mohla být podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody až po odpykání dvou třetin uloženého trestu, zatímco podle nového trestního zákoníku by mohla být podmíněně propuštěna po odpykání poloviny trestu odnětí svobody.

Obvinění M. J. a Y. K. svůj mimořádný opravný prostředek odůvodnili shodně. Pokud se jedná o skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 17., odmítli svoji vinu a prohlásili, že se ničeho neúčastnili. Zhodnotili, že jediným důkazem o jejich vině byla výpověď svědkyně K. z přípravného řízení a při dožádání ve Slovenské republice dne 27. 3. 2007. Přitom zdůraznili, že jmenovaná svědkyně před soudem nevypovídala, že se k jednání nedostavila a soud přečetl protokol o její dřívější výpovědi podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Stejným způsobem pak postupoval i ve vztahu k výpovědím svědků E. D. a B. K. Namítli, že soud uzavřel na jejich vinu na základě svědeckých výpovědí učiněných nikoli před soudem, ale v přípravném řízení, aniž vyčerpal všechny možnosti k osobnímu výslechu svědků v řízení před soudem, čímž porušil zásadu ústnosti a zkrátil jejich právo na obhajobu. Závěr o vině tak byl učiněn předčasně a spočívá na důkazech, které byly u soudu jen čteny.

Ke skutku popsanému pod bodem 18. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu pak poznamenali, že zde byli odsouzeni na základě výpovědi svědkyně Z. B. z přípravného řízení, jež byla v řízení před soudem čtena, neboť pobyt této svědkyně se nepodařilo zjistit. Akcentovali, že oni i spoluobviněný J. D. svou vinu popírají a že další svědci skutková tvrzení svědkyně Z. B. nepotvrdili. Podle jejich názoru i ohledně tohoto skutku došlo k porušení zásady ústnosti při jednání soudu a ke zkrácení jejich práva na obhajobu.

Dále konstatovali, že soudy dříve ve věci činné kvalifikovaly jejich jednání jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., jež stanoví trestní sazbu trestu odnětí svobody v rozmezí jeden rok až pět let. Uvedli, že pokud by se jejich trestná činnost posuzovala podle trestního zákona č. 40/2009 Sb., bylo by ji možno podřadit pod § 189 odst. 1 s trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců až čtyř let. Podotkli, že na skutečnost, že nová právní úprava je pro ně výhodnější, odvolací soud upozornili, ale marně. Doplnili, že šlo-li o pokračující trestný čin, nemůže být fakt existence více skutků současně hodnocen jako přitěžující okolnost, resp. že mají stabilní zdroj příjmů, živí se řádně, nepáchají trestnou činnost a že od spáchání trestné činnosti uběhla již dlouhá doba, a přesto jim byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let.

Z těchto důvodů obvinění M. J. a Y. K. navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení. Současně Nejvyšší soud požádali o odložení vykonatelnosti předmětného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve vztahu k trestu, který jim byl uložen, a to do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání.

Obviněný P. H. v dovolání namítl, že soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. K tomu poznamenal, že v písemném vyhotovení odvolání, včetně jeho doplňku, a posléze i v přednesu odvolání při veřejném zasedání odvolacího soudu obhajoba předložila a navrhla provést nové důkazy, které se jí v mezidobí podařilo získat, přičemž zcela konkrétně uvedla, co má být tím kterým důkazem prokázáno. Odvolací soud žádný z těchto důkazů neprovedl a ani návrh na jejich provedení nezamítl, ale v souvislosti s odročením veřejného zasedání rozhodl, že o návrzích na doplnění dokazování bude rozhodnuto v závěrečné poradě. Na začátku odročeného veřejného zasedání však bez dalšího přistoupil k vyhlášení rozsudku, aniž dostál své povinnosti o důkazních návrzích rozhodnout. Obviněný tak dovodil, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 215 odst. 4 tr. ř. a § 216 odst. 1 tr. ř., ve spojení s § 238 tr. ř. Soudu druhé instance rovněž vytkl, že ačkoli odvolání směřovalo proti výrokům o vině i výroku o trestu, posuzoval odvolání zjevně pouze z hlediska uloženého trestu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž mlčí o námitkách obhajoby z hlediska jeho viny, jakož i o důkazních návrzích k tomu se vztahujících. Vyjádřil přesvědčení, že takovými procesními pochybeními odvolací soud zkrátil jeho právo na obhajobu, resp. zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Obviněný P. H. také uvedl, že veřejného zasedání o odvolání se zúčastnil za situace, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v Rakousku a rozhodnutím Zemského soudu ve Vídni byl do České republiky prozatímně předán za účelem provedení odvolacího řízení. Upozornil, že již dříve vznesl písemnou námitku v tom smyslu, že doposud nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti ze dne 8. 1. 2010 směřující proti rozhodnutí Zemského soudu ve Vídni o prodloužení jeho prozatímního předání do České republiky, z čehož dovodil, že toto rozhodnutí o prozatímním předání do České republiky ze dne 27. 8. 2010, č.j. 311 HR 90/10h, nemohlo nabýt právní moci, resp. že následující rozhodnutí o jeho prodloužení nemělo zákonného podkladu, neboť prodlužovalo stav, o němž nebylo pravomocně rozhodnuto. Konstatoval, že veřejnému zasedání o odvolání neměl být vůbec přítomen (šlo o překážku konání tohoto veřejného zasedání) a pokud přesto přítomen byl, neměl být omezen na osobní svobodě, neboť pro takové omezení nebylo právního podkladu.

S poukazem na výše uvedené obviněný P. H. uzavřel, že nebyly splněny procesní podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání, resp. pro rozhodnutí o tomto řádném opravném prostředku podle § 256 tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě v plném rozsahu zrušil a odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ).

K dovolání obviněného K. M. uvedla, že námitkami v tom smyslu, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní ani materiální stránky trestného činu obviněný, podobně jako obviněná V. M., ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje, která je pro něj příznivější. Takové námitky pod deklarovaný dovolací důvod nezapadají. Shledala, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která v napadeném rozsudku akceptoval také odvolací soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé se v případě obviněného K. M. nejedná o extrémní rozpor. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Pokud jde o námitky obviněného J. B. týkající se dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně odkázala na část vyjádření k dovolání obviněného K. M., neboť tyto námitky podle ní mají velmi obdobnou podstatu. Vzhledem k tomu, že rovněž námitka, aby byl obviněnému J. B. nově uložen trest podle mírnějšího zákonného ustanovení do uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezapadá, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

K dovolací argumentaci obviněné V. M. státní zástupkyně poznamenala, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, když v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a tím došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V návaznosti na uvedené státní zástupkyně konstatovala, že obviněná V. M. v obsahu dovolání neuvedla, v čem spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu.

Následně státní zástupkyně připomněla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Přitom zdůraznila, že zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit pod zákonem vymezený okruh dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vadami, které se týkají jiného nesprávného hmotně právního posouzení se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Státní zástupkyně seznala, že převážná většina námitek obviněné V. M. směřuje proti způsobu provádění důkazů a jejich následnému hodnocení soudem. Obviněná také navrhuje výslechy dalších svědků a další doplnění dokazování soudem, popř. namítá, že její obhájkyni nebylo policejním orgánem umožněno zúčastnit se v přípravném řízení výslechu svědkyně M. P. a Z. N. Námitkou, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky trestného činu obviněná podle názoru státní zástupkyně ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje. Takové námitky pod deklarovaný dovolací důvod nezapadají. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která v napadeném rozsudku akceptoval také odvolací soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se o extrémní rozpor nejedná. Skutková zjištění totiž mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.

Státní zástupkyně dále zmínila, že dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen buď takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Následně prohlásila, že námitka obviněné V. M. spočívající v tom, že měla být zproštěna obžaloby a z tohoto důvodu jí neměl být ukládán žádný trest, do výše vymezeného dovolacího důvodu nezapadá.

Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou anebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplným, protože neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Státní zástupkyně shledala, že dovolací námitky obviněné V. M. v tom smyslu, že v rozsudku odvolacího soudu měl být obsažen výrok o tom, že se zprošťuje obžaloby, přičemž tento výrok v rozsudku chybí, resp. že Vrchní soud v Praze též nesprávně zrušil napadený rozsudek soudu nalézacího v celém rozsahu, ač měl být zrušen pouze v obsahu dotčeném odvoláním, neboť proti zprošťujícím výrokům prvého soudu nebylo odvolání podáno, uplatněný dovolací důvod nenaplňují.

Státní zástupkyně doplnila, že z výše uvedeného je zřejmé, že obviněné V. M. nelze přisvědčit ani v případě posledního dovolacího důvodu, který uplatnila, a to podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť ani tento důvod nebyl naplněn. Podané dovolání obviněné V. M. označila za neopodstatněné a navrhla je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Pokud se jedná o dovolací argumentaci obviněné M. J., státní zástupkyně uvedla, že výhrada, kterou jmenovaná obviněná vznesla proti procesnímu postupu čtení výpovědí svědků s žádným dovolacím důvodem nekoresponduje. Jediným argumentem uplatněným ve vztahu k deklarovaným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. relevantně je výhrada, že soudy neprávně aplikovaly ustanovení trestního zákona, a že nová trestní úprava je pro obviněnou příznivější než ta, podle které bylo její jednání právně posouzeno. Státní zástupkyně připomněla, že časová působnost trestních zákonů je upravena v § 16 odst. 1 tr. zák. a v § 2 odst. 1 tr. zákoníku shodně tak, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci tohoto či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají příznivější výsledek než právo dřívější.

Podle názoru státní zástupkyně je posouzení činu obviněné M. J. jako trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák. správné. Jestliže totiž po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přichází v úvahu posouzení činu jako trestného činu a uložení trestu, pak je rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Podle § 204 odst. 2 tr. zák. je trest odnětí svobody ukládán v rámci trestní sazby jeden rok až pět let. Podle nové právní úpravy je u trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku trestní sazba šest měsíců až čtyři léta a u trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 3 tr. zákoníku jeden rok až pět let. Z toho plyne, že u trestu odnětí svobody, kterým byla obviněná potrestána je rozpětí trestní sazby zcela stejné. Dodala, že s přihlédnutím k tomu, že obviněné byl ukládán souhrnný trest je třeba konstatovat, že podmínky pro ukládání souhrnného trestu zůstaly v novém ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku shodné s těmi, které vymezovalo ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že ze shora uvedeného je zřejmé, že nová právní úprava není pro obviněnou M. J. příznivější, a proto podle ní nemohla být uznána vinnou.

Stran dovolání obviněného Y. K. státní zástupkyně toliko odkázala na své vyjádření k dovolání obviněné M. J., neboť dospěla k závěru, že obsah předmětných mimořádných opravných prostředků je shodný.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněných M. J. i Y. K. byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

K dovolací argumentaci obviněného P. H. státní zástupkyně poznamenala, že důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Prohlásila, že v dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů uvedených § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., takové vady předcházejícího trestního řízení však obviněný nenamítá, resp. jeho námitky do uplatněného dovolacího důvodu nezapadají.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V neposlední řadě státní zástupkyně uvedla, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, resp. pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnu osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), resp. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základním předpokladem pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. V posuzované trestní věci však nebyla odvolání obviněných V. M., M. J. a Y. K. podaná proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta ani odmítnuta, z čehož plyne, že v daných případech není relevantní uplatnění předmětného dovolacího důvodu možné.

Pokud se pak jedná o obviněného P. H., nutno shledat, že v posuzované trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného P. H. neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného J. B. směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný J. B. totiž soudům vytýká v první řadě neúplné důkazní řízení (a v souvislosti s tím porušení jeho práva na obhajobu), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až a pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Obviněný J. B. tedy ve skutečnosti brojí jen proti porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však není možno zahrnout pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný J. B. namítal nesprávné právní posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný J. B. neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný J. B., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného J. B. směřující proti výroku o trestu [odvíjející se výhradně od jeho přesvědčení, že se nedopustil jednání, které by mohlo být kvalifikováno podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák.] pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému J. B. byl uložen úhrnný trest přípustného druhu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na čin nejpřísněji trestný z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Pokud obviněný P. H. ve svém mimořádném opravném prostředku odvolacímu soudu vytýká neúplné důkazní řízení a nerespektování ustanovení § 215 odst. 4 tr. ř. a § 216 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 238 tr. ř., přičemž vyjadřuje přesvědčení, že v důsledku těchto procesních pochybení bylo porušeno jeho právo na obhajobu a potažmo i právo na spravedlivý proces, pak podle názoru Nejvyššího soudu takovou argumentaci nelze (i se zřetelem ke skutečnostem výše rozvedeným) pod jím deklarovaný (a ani jiný) důvod dovolání subsumovat.

Žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídá ani tvrzení obviněného P. H. v tom smyslu, že veřejnému zasedání o odvolání neměl být vůbec přítomen, resp. že při něm neměl být omezen na osobní svobodě, neboť příslušné rozhodnutí Zemského soudu ve Vídni o jeho předání do České republiky údajně nenabylo právní moci.

K námitce obviněného P. H. v tom smyslu, že odvolací soud přistoupil k vyhlášení rozsudku, aniž dostál své povinnosti rozhodnout o jeho důkazních návrzích, Nejvyšší soud obiter dictum podotýká, že ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Z protokolů o veřejných zasedáních konaných v posuzované trestní věci ve dnech 22. 12. 2010 a 28. 12. 2010 (založeny na č. l . 6364 až 6372 a č. l . 6379 až 6387 spisu) Nejvyšší soud zjistil, že soud druhé instance před tím, než rozhodl o podaných řádných opravných prostředcích, skutečně opomněl vyhlásit usnesení, jímž by se vypořádal s návrhy odvolatelů na doplnění dokazování. Nutno ovšem zdůraznit, že k náležitému odůvodnění postupu odvolacího soudu stran těchto důkazních návrhů došlo, a to na straně 23 odůvodnění jeho rozsudku. Z tam rozvedené argumentace je zjevné, že soud druhé instance se důkazními návrhy odvolatelů řádně zabýval, přičemž své závěry podrobně rozebral a odůvodnil. Za popsaného stavu je možno uzavřít, že obviněným P. H. vytýkané pochybení při realizaci důkazního řízení nemělo za následek porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Stran té části dovolací argumentace obviněného P. H., jež poukazuje na nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, pak Nejvyšší soud poznamenává, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných J. B. a P. H. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.

Také obvinění M. J. a Y. K. svůj mimořádný opravný prostředek dílem odůvodnili námitkami skutkového a procesního charakteru, když soudům dříve činným ve věci vytkli pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady ústnosti řízení, zkrácení jejich práva na obhajobu a vadná skutková zjištění. Již shora Nejvyšší soud vyložil, že takové námitky nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání ve smyslu § 265b tr. ř. Pokud by byla dovolání jmenovaných obviněných podána pouze z těchto důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ve svých dovoláních však obvinění M. J. a Y. K. rovněž argumentovali, že jejich jednání (popsané v bodech 17. a 18. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) mělo být správně posouzeno jako trestný čin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jedná o ustanovení s mírnější sazbou trestu odnětí svobody, než stanoví soudy aplikovaný § 204 odst. 1, 2 tr. zák. Taková argumentace má z hlediska obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formální relevanci.

V souvislosti s uvedenou námitkou hmotně právní povahy Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení, s trestní sazbou odnětí svobody na jeden rok až pět let, naplní pachatel, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy anebo zneužívaje tísně nebo závislosti jiného. Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným Nejvyšším soudem níže je třeba dodat, že odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán mj. tehdy, spáchá-li čin uvedený v § 204 odst. 1 nebo 2 tr. zák. jako člen organizované skupiny [viz § 204 odst. 3 písm. b) tr. zák.].

Podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, jež upravuje základní skutkovou podstatu trestného činu kuplířství, kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až na čtyři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. V § 189 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je potom stanoveno, že odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny.

Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že skutková zjištění vyjádřená v bodech 17. a 18. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, podrobně rozvedená v odůvodnění tohoto rozsudku, s nimiž se ztotožnil též soud odvolací (s ohledem na podobnost způsobu provedení činů, totožnost skutkové podstaty, jíž obvinění svým jednáním naplnili, jednotný záměr vedoucí oba útoky obviněných a jejich blízkou souvislost časovou, jakož i souvislost v předmětu útoku) opravňují k právnímu závěru, že v případě trestné činnosti obviněných M. J. a Y. K. se jedná o dva dílčí útoky pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. (nyní § 116 tr. zákoníku). Jelikož dílčí útoky pokračování v trestném činu tvoří jediné trestněprávně relevantní jednání, které pak má i jediný trestněprávně relevantní následek, resp. účinek (z hlediska trestního práva hmotného jde o jeden skutek), není možno na jednotlivé dílčí akty popsané pod body 17. a 18. výroku o vině v rozsudku soudu první instance při jejich právním posouzení nahlížet izolovaně.

V návaznosti na tento resultát Nejvyšší soud dále poznamenává, že soudy dříve činné ve věci nepochybily, pokud v rámci úvah o právní kvalifikaci skutku shledaly, že obvinění M. J. a Y. K. společným jednáním jiného zjednali a přiměli k provozování prostituce a kořistili z prostituce provozované jiným, přičemž čin spáchali zneužívaje tísně jiného, resp. obviněný Y. K. též za použití násilí.

Podle názoru Nejvyššího soudu však skutková zjištění soudů nižších stupňů současně umožňují uzavřít, že obvinění M. J. a Y. K. spáchali předmětné protiprávní jednání jako členové organizované skupiny. Tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 204 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. § 189 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nalézací ani odvolací soud ve vztahu k obviněným M. J. a Y. K. neaplikoval.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit následující skutečnosti. Předpokladem pro naplnění (obecně či zvlášť přitěžující) okolnosti spočívající ve spáchání činu jako člen organizované skupiny je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost pro společnost (k tomu viz přiměř. rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Přitom se nevyžaduje, aby šlo o soustavnou trestnou činnost. Postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. Jelikož pachatel musí trestný čin spáchat jako člen organizované skupiny, musí proto vědět, že jde o organizovanou skupinu (ve vztahu k této okolnosti je tedy třeba úmyslného zavinění).

Ze skutkových závěrů přijatých v posuzované trestní věci soudem prvního a druhého stupně se dostatečně podává personální složení organizované skupiny (tři trestně odpovědné osoby, konkrétně v případě dílčího aktu ad 18. se organizovaná skupina sestávala z obviněných M. J., Y. K. a J. D.), propojení jednotlivých účastníků organizované skupiny a dělba úloh mezi nimi (každý z obviněných se svou činností podílel na celkovém úspěšném chodu skupiny, jejímž smyslem bylo kořistit z prostituce provozované jinými osobami). Protiprávní činnost obviněných Y. K. a M. J. (realizovaná společně se spoluobviněným J. D.) se ale neomezovala na pouhé zjednání či přimění jiného k provozování prostituce, resp. kořistění z prostituce provozované jiným, ale vyznačovala se plánovitostí a koordinovaností, když zahrnovala také pravidelné zajišťování ubytování a stravy této osoby, jakož i její dopravu z místa ubytování na místo provozování prostituce a zpět, popř. hlídání jejího pohybu. Při této činnosti byly jednotlivé úkoly zjevně rozděleny mezi členy organizované skupiny za účelem snazšího a spolehlivějšího dosažení sledovaného cíle, když v případě potřeby se členové organizované skupiny při plnění dílčích úkolů vzájemně zastupovali, přičemž ve vztahu k osobě provozující prostituci vystupovali jednotně (v této souvislosti lze např. poukázat na výpověď poškozené Z. B. v tom smyslu, že tato nerozlišovala, komu z obviněných finanční prostředky získané prostitucí předává).

Výše popsanou trestnou činnost obviněných M. J. a Y. K. bylo pak nutno (nejen z důvodů rozvedených již v rozhodnutí soudu prvního stupně a také ve vyjádření státní zástupkyně) právně kvalifikovat podle trestního zákona účinného v době jejího spáchání, tj. podle zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť její posouzení podle pozdějšího trestního kodexu č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného v době rozhodování soudů nižších stupňů o vině a trestu jmenovaných obviněných, by pro ně, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem daného případu, z hlediska trestnosti neskýtalo příznivější výsledek (viz § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější; shodně byla otázka časové působnosti trestných zákonů upravena i v § 16 odst. 1 tr. zák.). Stran tohoto závěru Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že za situace, kdy je podle obou zmíněných souborů trestněprávních norem namístě posouzení předmětného skutku obviněných M. J. a Y. K. jako trestného činu (provedeného ve formě pokračování v trestném činu) a uložení trestu, je pro zodpovězení otázky časové působnosti trestních zákonů rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Při aplikaci trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdější předpisů, zjištěnému skutkovému stavu věci odpovídá právní kvalifikace jednání obviněných M. J. a Y. K. jako trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., za který se podle § 204 odst. 3 tr. zák. ukládá trest odnětí svobody v rámci trestní sazby na dvě léta až osm let. Také podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, skutek zjištěný soudy nižších stupňů naplňuje skutkovou podstatu trestného činu kuplířství, nikoliv ovšem podle § 189 odst. 1, jak ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí obvinění, ale podle § 189 odst. 1, 2. Při ukládání trestu by se tudíž postupovalo podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku, jenž rovněž stanoví (bez možnosti alternativní sankce) rozpětí sazby trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let. Nutno pak konstatovat, že použití zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, by v konečném důsledku (při zhodnocení všech relevantních okolností) nevedlo k uložení mírnějšího trestu, než jaký by přicházel v úvahu při aplikaci zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdější předpisů. Použití nového nyní účinného trestního zákoníku by tedy nebylo pro obviněné příznivější.

Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud jednání obviněných M. J. a Y. K. popsané pod body 17. a 18. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně právně posoudily jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., když správně měly předmětný skutek kvalifikovat jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák. Při rozhodování v dovolacím řízení však bylo nutno mít na zřeteli tzv. zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny v neprospěch obviněných M. J. a Y. K., neboť pouze oni podali pro nesprávnost výroků, které se jich přímo dotýkají, dovolání. Podle § 265p odst. 1 tr. ř. totiž může Nejvyšší soud v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.

Dovolací námitky obviněného K. M. směřují z podstatné části do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká též pochybení při provádění dokazování, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Nejvyšší soud opětovně konstatuje, že takové námitky není možno podřadit pod žádný z důvodů dovolání ve smyslu § 265b tr. ř.

Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného K. M., jíž brojí proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu, Nejvyšší soud odkazuje na teoretická východiska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jež byla podrobně rozvedena shora, s tím, že takovou argumentaci není možno podřadit pod žádný z důvodů dovolání ve smyslu § 265b tr. ř. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že v předmětné trestní věci byl obviněnému K. M. uložen úhrnný trest přípustného druhu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na čin nejpřísněji trestný z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Na tomto místě nutno poznamenat, že jestliže by bylo dovolání obviněného K. M. podáno jen z výše uvedených důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný K. M. však v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil rovněž argumentaci, již lze z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně relevantní.

K námitce týkající se absence materiální stránky trestného činu kuplířství Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí následující skutečnosti. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96).

Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného K. M. je charakterizováno okolnostmi (zejména opakovanost pohrůžek násilím a dokonce i přímé použití násilí), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti.

Pokud se pak jedná o výhrady obviněného K. M. k právní kvalifikaci skutků, jimiž byl uznán vinným, Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.

Jak již shora uvedeno, trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy anebo zneužívaje tísně nebo závislosti jiného.

Pod pojmem prostituce je třeba chápat pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či různého pohlaví. Jde o širší pojem než soulož zahrnující i všechny další formy ukájení pohlavního pudu jiné osoby stejného nebo opačného pohlaví tělesným stykem za úplatu (viz rozhodnutí č. 22/1995 Sb. rozh. tr.).

Zjednáním má trestní zákon na mysli uzavření smlouvy či dohody (i konkludentní), jejímž obsahem je provozování prostituce. Musí zde tedy být projev vůle obou stran, a to jak kuplíře (kuplířky), tak i osoby provozující prostituci. Nezáleží na tom, zda taková osoba s prostitucí začíná, nebo ji už v minulosti provozovala.

Pachatel přiměje jiného k provozování prostituce, když využije svého vlivu, který vyplývá ze vztahu mezi nimi, a takovou osobu získá k provozování prostituce; pokud by současně šlo o zneužití závislosti, jednalo by se o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 204 odst. 2 tr. zák. Mohlo by jít i o pohrůžku jiné újmy než násilí, pokud by tato jiná újma nebyla vážná, kdy by opět šlo o zvlášť přitěžující okolnost podle § 204 odst. 2 tr. zák.

Svedením se rozumí úmyslné vzbuzení rozhodnutí u jiné osoby provozovat prostituci. Formy svedení mohou být velmi různorodé, např. může jít o přemlouvání, poučení, že tímto způsobem lze snadno získat větší množství finančních prostředků apod. Povahu svádění by mohlo mít i schvalování prostituce před jinou osobou, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí o provozování prostituce v této osobě. Svádění musí směřovat k individuálně určené osobě či osobám.

Přitom v případech uvedených v § 204 odst. 1 alinea první tr. ř. není třeba, aby jednání pachatele směřovalo k získání majetkového prospěchu. K dokonání činu se vyžaduje, aby osoba byla skutečně zjednána, přiměna či svedena k provozování prostituce, jinak se jedná o pokus podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným, za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci (může jít např. o jejího tzv. pasáka, ochránce, řidiče, který ji za úplatu vozí za zákazníky, či o osobu, která jí poskytuje ubytování za účelem prostituce, nebo jí takové ubytování zprostředkovává, ale může jít i o tzv. vydržovanou osobu apod.). Sama skutečnost, že někdo přijme od osoby provozující prostituci příležitostně pohoštění nebo dárek, popř. jiné věci, nebude zpravidla stačit k závěru, že již kořistí z prostituce. K naplnění znaku kořistí z prostituce provozované jiným v ustanovení § 204 tr. zák. se nevyžaduje, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (srov. rozhodnutí č. 11/1978 Sb. rozh. tr.).

Pachatelem trestného činu kuplířství může být kdokoli, může to být i osoba, která sama provozuje prostituci, která se však kuplířství musí dopustit ve vztahu k jiné osobě (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1225 a 1226).

Po subjektivní stránce se (v základní skutkové podstatě) jedná o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Podle § 89 odst. 6 tr. zák. je trestný čin spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí.

Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. U trestného činu kuplířství stačí pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.). Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může např. směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku.

Pohrůžka jiné vážné újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti, dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství, rodinných vztahů apod. Při posuzování, zda jde o vážnou újmu, je třeba přihlížet k osobním poměrům poškozeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.

Tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích.

Závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (poměr dlužníka a věřitele, učitele a žáka, faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel poškozeného vychovává apod.). Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel vykonával úkony spojené s výchovou osoby mladší než osmnáct let (srov. rozhodnutí č. 47/1953Sb. rozh. tr.). K vytvoření stavu závislosti ovšem nestačí, když např. žena po náhodném seznámení s pachatelem jde s ním sama v noci lesem (srov. rozhodnutí č. 7/1957 Sb. rozh. tr.). Ani postavení manželky nelze považovat za stav závislosti vůči manželovi.

Také ve vztahu ke všem těmto znakům je třeba úmyslu.

Trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jiného za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lstí anebo zneužitím jeho omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 232a odst. 3 písm. d) tr. zák. pak naplní pachatel, spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci.

Pokud se jedná o interpretaci pojmů přiměje , zjedná , za použití násilí a pohrůžky násilí , zneužití tísně nebo závislosti a prostituce , je možno přiměřeně odkázat na výklad podaný výše u trestného činu kuplířství.

Jiným se rozumí osoba ženského nebo mužského pohlaví, která není dítětem ve smyslu § 216b tr. zák., neboť na to se vztahuje samostatná skutková podstata vymezená v § 232a odst. 1 tr. zák.

Pod pojmem najme se chápe uzavření jakékoli i konkludentní smlouvy, jejímž obsahem je najmutí, tedy zpravidla zaměstnání, resp. příslib zaměstnání osoby směřující k tomu, aby jí bylo užito způsobem popsaným v některém z písmen a) až c) (§ 232a odst. 2 tr. zák.). Nezáleží na tom, zda je taková smlouva podle práva, na základě něhož se uzavírá, neplatná.

Zlákáním se rozumí získání osoby (např. lákavými sliby, penězi apod.) k pohlavnímu styku nebo k jiné formě jejího užití ve smyslu písm. a) až c) (§ 232a odst. 2 tr. zák.).

Dopravením se rozumí přemístění jiného do ciziny nebo na jiné místo i v České republice, než se tato osoba v době činu zdržovala.

Ukrytím je umístění takové osoby na skryté místo nebo do úkrytu. Ukrytí může být pachatelem provedeno i se souhlasem osoby.

Zadržováním je jednání, při němž pachatel omezuje tuto osobu na svobodě za účelem, aby jí bylo užito ve smyslu písm. a) až c) (§ 232a odst. 2 tr. zák.).

Pod pojmem vydá se chápe jakýkoli způsob předání takové osoby do moci jiného k dalšímu nakládání s ní ve smyslu tohoto ustanovení (typicky se to v praxi děje např. mezi pasáky prostitutek ). Může jít i o svěření takové osoby prostřednictvím další osoby (prostředníka). Může se tak stát za odměnu, kterou bude především odměna finanční, ale i jiná, např. ve formě daru (cenných věcí, zlatých předmětů apod.), za jiný prospěch, ale i bez takové protihodnoty.

Lstí je zde chápáno vyvolání omylu (tj. rozporu mezi představou a skutečností) u jiného s úmyslem ho přimět, zjednat, najmout, zlákat, dopravit, ukrýt, zadržovat nebo vydat za účelem, aby ho bylo užito ve smyslu písm. a) až c) (§ 232a odst. 2 tr. zák.). Lstí se obecně zpravidla rozumí i zneužití omylu jiného, které je však v této skutkové podstatě samostatným znakem. Lest nemusí směřovat přímo proti osobě, která je předmětem obchodování s lidmi, ale může směřovat i vůči jiné osobě (např. vůči jeho blízkému příbuznému nebo jiné osobě, která vykonává na jiného vliv apod.).

Po subjektivní stránce se zde vyžaduje úmysl obchodovat s jiným některým z uvedených způsobů za účelem uvedeným v některém z písmen a) až c) (§ 232a odst. 2 tr. zák.) (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1366 až 1370).

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

V návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud nepochybil, pokud jednání obviněného K. M. a obviněné V. M. popsané pod body b), d) a e) výroku o vině rozsudku soudu druhé instance právně posoudil jako pokračování v trestném činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových závěrů ustálených rozhodnutím odvolacího soudu je totiž patrné, že obviněný K. M. společně s obviněnou V. M. jiného zneužitím jeho tísně (v případě poškozené J. M., s jejíž tíživou životní situací bytovou nouzí, absencí zaměstnání a finančních prostředků - byli seznámeni), resp. jeho závislosti (v případě D. K. a L. K., když nejprve zneužili situace, kdy se tyto poškozené nacházely pod vlivem látky, jež výrazně omezovala jejich vůli se svobodně rozhodovat o svém pohybu a v důsledku toho i ve stavu, kdy na ně byli do značné míry odkázány, a poškozené přepravili do místa svého tehdejšího bydliště s tím, že pro ně budou provozovat prostituci, resp. posléze, se záměrem zamezit jejímu útěku, poškozené D. K. v cizí zemi odebrali osobní doklady) přiměli, zjednali, dopravili a zadržovali, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, přičemž takový čin spáchali v úmyslu, aby jiného (D. K., J. M. a L. K.) bylo užito k prostituci.

Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne též zavinění obviněného K. M. a obviněné V. M. ve formě společného úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Oba obvinění s vědomím všech relevantních skutečností (mj. lze konstatovat, že stav poškozených D. K. a L. K. v době jejich převzetí, resp. zakoupení za účelem provozování prostituce byl podle zjištění soudů nižších stupňů tak očividný, že musel být zřejmý i oběma obviněným) jednali tak, jak je popsáno v bodech b), d) a e) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby poškozené D. K., J. M. a L. K. za zneužití jejich tísně zjednali, dopravili a zadržovali, aby jich bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, to vše v úmyslu, aby jich bylo užito k prostituci.

Stran jednání ad a) a c) odvolací soud důvodně uzavřel na pokračování v trestném činu kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., dílem spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zákoníku [ad a)] s tím, že podle právní věty jeho rozsudku obviněný K. M. jiného zjednal a přiměl k provozování prostituce, kořistil z prostituce provozované jiným a čin spáchal za použití násilí, pohrůžky násilí a zneužívaje tísně jiného. Podle názoru Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že v uvedených případech obviněný K. M. dílem sám [ad c)], dílem společně s obviněnou V. M. [ad a)] na základě dohody zjednal jinou osobu k provozování prostituce (H. K. a Z. N.), resp. že společně s obviněnou V. M. jinou osobu (H. K.) přiměl k provozování prostituce nejméně ve třech případech pohrůžkami zbitím, pokud bude mít nízký počet zákazníků (v této souvislosti není od věci poznamenat, že obviněná V. M. též poškozené H. K. pro nízký zisk odpírala spánek), přičemž tyto jiné osoby odevzdávaly obviněnému K. M. a obviněné V. M.. [ad a)], všechny finanční prostředky vydělané provozováním prostituce, popř. jejich část. Nejvyšší soud také shledal, že ze soudy zjištěného skutkového stavu věci se podává skutečnost, že obviněný K. M., příp. společně s obviněnou V. M. takto jednali zneužívaje tísně poškozených (§ 204 odst. 2 tr. zák.), tedy takového jejich stavu, byť přechodného, vyvolaného nepříznivými okolnostmi, které vedly k omezení volnosti v rozhodování poškozených. Jedná se konkrétně o situaci, kdy poškozené H. K. a Z. N. musely odevzdávat oběma obviněným, resp. jednomu z nich veškeré prostitucí získané finanční prostředky, přičemž zjevně neměly jiný zdroj příjmů, takže v důsledku toho objektivně byly v těžkostech a z toho plynoucí nemožnosti svobodně, volně se rozhodovat.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněných Y. K., M. J. a K. M. v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl.

Obviněná V. M. ve svém mimořádném opravném prostředku sice poukazem na příslušné zákonné ustanovení deklarovala naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, avšak nevznesla žádné konkrétní námitky, ze kterých by měla vyplývat skutečnost, že bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v její nepřítomnosti, ač měla být její přítomnost umožněna nebo zajištěna. K tomu je třeba poznamenat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká. Lze tedy uzavřít, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná V. M. neodůvodnila způsobem, který by se mohl stát podnětem dovolacího přezkumu.

Z podstatné části je pak nutno dovolací argumentaci obviněné V. M. zhodnotit jako nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Jedná se konkrétně o námitky, jimiž obviněná V. M. soudům nižších stupňů vytýká pochybení při provádění důkazního řízení, včetně jeho neúplnosti, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesních zásad uvedených v ustanovení § 2 odst. 1, 2, 4, 5, 6, 10, 11, 12, 13 a 14 tr. ř. a vadná skutková zjištění. K totožnému závěru je pak třeba dospět i stran jejích výhrad v tom smyslu, že výroky o její vině a trestu jsou neurčité a nepřezkoumatelné, neboť v nich chybí přesné označení právního předpisu, tj. vyjádření, že šlo o trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 (v tomto směru jí ostatně ani nelze přisvědčit, neboť z napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, jaký zákon byl aplikován), resp. že skutková věta výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obsahuje právní termíny.

S odkazem na teoretická východiska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., rozvedená Nejvyšším soudem shora v souvislosti se závěry stran dovolací argumentace obviněného J. B., nelze než konstatovat, že ani námitky obviněné V. M. brojící proti nesprávnosti výroku o trestu (podle nichž měla být obžaloby v celém rozsahu zproštěna, a tudíž jí neměl být žádný trest ukládán) není možno podřadit pod žádný z důvodů dovolání ve smyslu § 265b tr. ř. Současně je namístě učinit závěr, že v posuzované trestní věci byl obviněné V. M. uložen úhrnný trest přípustného druhu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na čin nejpřísněji trestný z trestných činů, jimiž byla uznána vinnou.

Pokud však obviněná V. M. namítla, že skutková zjištění soudů nenaplňují znaky trestných činů kladených jí za vinu, resp. že soudy dříve činné ve věci ve vztahu k její osobě nesprávně aplikovaly trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 z hlediska jeho časové působnosti s tím, že soud měl volit právní posouzení nikoli podle 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., nýbrž podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť při použití § 62 tr. zák. by mohla být podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody až po odpykání dvou třetin uloženého trestu, zatímco podle nového trestního zákoníku by mohla být podmíněně propuštěna po odpykání poloviny trestu odnětí svobody, pak takové námitky lze pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat.

Stran otázky právního posouzení skutků obviněné V. M. [ad b), d) a e), resp. ad a) a f)] je možno odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu ohledně kvalifikace protiprávního jednání obviněného K. M.. K těmto je toliko zapotřebí doplnit, že za situace, kdy obviněná V. M. byla uznána vinnou (jako samostatný pachatel) též skutkem ad f), jehož se dopustila na osobě mladší než osmnáct let (obviněná V. M. zjednala a přiměla poškozenou M. P. k provozování prostituce a kořistila z prostituce jí provozované, ačkoliv v rozhodné době věděla, že tato je mladší osmnácti let), bylo namístě ve vztahu k ní a pokračujícímu trestnému činu kuplířství skutkově vymezenému v bodech a) a f) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně aplikovat též okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 204 odst. 3 písm. c) tr. zák.

Na tomto místě je třeba opětovně připomenout, že podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu se přitom rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest či jiná trestní sankce (srov. rozsudek č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, popř. o ochranném opatření (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 144 či Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck 2012, s. 46 a 47).

V návaznosti na dovolací argumentaci obviněné V. M. nutno akcentovat, že doba výkonu trestu odnětí svobody, jejíž uplynutí je nezbytné pro možnost propuštění pachatele z výkonu tohoto trestu, se vztahuje až k samotnému výkonu trestu odnětí svobody, který byl pachateli trestného činu již uložen, takže ji v žádném případě nelze zařadit mezi podmínky, které jsou relevantní pro výrok o vině či o trestu. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 62 tr. zák. (nyní § 88 tr. zákoníku) není normou relevantní pro posouzení trestnosti činu pachatele, a tedy není ani kritériem pro posouzení otázky, který zákon je ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. (resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku) z hlediska časové působnosti pro pachatele příznivější (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 4 Tz 79/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 26/2004, pod č. 622).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

Obviněná V. M. s poukazem na skutečnost, že odvolání proti zprošťujícím výrokům z rozsudku soudu prvního stupně nebylo podáno, namítla, že za situace, kdy soud druhého stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu ohledně její osoby a spoluobviněného K. M. v celém rozsahu zrušil, chybí v napadeném rozhodnutí ve vztahu k ní zprošťující výroky, které byly obsaženy v rozsudku soudu první instance. Uvedenou námitku je možné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považovat za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku opodstatněnou.

Je třeba přisvědčit obviněné V. M., že rozsudek soudu prvního stupně nebyl ve výrocích, jimiž byli obvinění V. M. a K. M. podle § 226 písm. a) tr. ř., resp. v případě obviněné V. M. též podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby, napaden odvoláním. Státní zástupce totiž proti rozsudku soudu prvního stupně řádný opravný prostředek nepodal a odvolání obviněných V. M. a K. M. směřovalo výhradně do jeho odsuzující části. Ostatně, skutečnost, že proti zprošťující části rozsudku nalézacího soudu nebylo odvolání podáno, v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí (konkrétně na straně 20) proklamuje i odvolací soud. Za výše popsané procesní situace odvolací soud přezkoumal (při plném vědomí mezí své přezkumné činnosti) napadený rozsudek v celé odsuzující části týkající se obviněné V. M. a také obviněného K. M. a poté podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných vyslovil zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu, přičemž měl evidentně na mysli zrušení toliko celé napadené a přezkoumávané odsuzující části tohoto rozhodnutí. Tomu odpovídá skutečnost, že následně, pokud jde o tyto dva obviněné, rozhodl o jejich vině a trestu toliko stran skutků, jimiž byli obvinění V. M. a K. M. rozsudkem soudu prvního stupně uznáni vinnými (tj. skutků popsaných pod body A. 1. až 5. a 13. výrokové části rozsudku nalézacího soudu), aniž by současně učinil jakékoli meritorní rozhodnutí ve vztahu ke skutkům, ohledně nichž byli obvinění V. M. a K. M. rozsudkem soudu první instance zproštěni obžaloby (tj. skutkům popsaným pod body C. a D. výrokové části rozsudku nalézacího soudu).

Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v neúplnosti výroku. Z kontextu výroku a odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že odvolací soud ve vztahu k obviněným V. M. a K. M. opomněl přesněji specifikovat zrušující výrok, konkrétně neuvedl skutečnost, že tento se týká pouze napadené odsuzující části rozsudku nalézacího soudu.

Naproti tomu nelze pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a ostatně ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř., věcně podřadit výhradu obviněné V. M., že soud opomněl v rozsudku rozhodnout o tom, jak bude naloženo s osobním automobilem Ford Escort psaným na jméno H. K. Soudy nižších stupňů totiž nebyly shledány podmínky k tomu, aby o tomto vozidle bylo rozhodnuto meritorním rozhodnutím.

Podle § 265 l odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil .

Nejvyšší soud proto z podnětu částečně důvodně podaného dovolání obviněné V. M. podle § 265 l odst. 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., dílem s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. (tzv. beneficium cohaesionis), Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby v rozsudku ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, ve výroku, jímž vyslovil, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ohledně obžalovaných K. M. a V. M., doplnil před slova v celém rozsahu slova v napadené odsuzující části .

Nutno dodat, že Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), resp. písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obvinění V. M., M. J. a Y. K. požádali o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podněty, nikoli návrhy, o nichž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud ve vztahu ke jmenovaným obviněným důvody pro odklad výkonu rozhodnutí z hlediska skutečností charakterizujících řízení o podaných dovoláních neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o jejich podnětech k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. Pro úplnost lze poznamenat (to ve vztahu k žádosti obviněné V. M.), že v případě žádosti o odklad (přerušení) výkonu rozhodnutí z důvodu špatného zdravotního stavu, je podle § 322 odst. 1 tr. ř. (resp. 325 odst. 1 tr. ř.) k rozhodnutí o odkladu (resp. přerušení) výkonu trestu odnětí svobody oprávněn předseda senátu soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2007, sešit 35, pod č. T 993).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2013


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý