6 Tdo 36/2011
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 250 odst. 2 tr. zák., § 149 odst. 1,2 tr. zák.



6 Tdo 36/2011 - 36

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného M. N ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 5 To 258/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 29/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 5 To 258/2010, byl z podnětu odvolání obviněného zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 25 T 29/2008, a to ve výroku pod bodem III), ve výroku o náhradě škody a ve výroku o trestu za tento trestný čin a nově bylo podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl za jednání uvedené pod bodem III) uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1, 2 tr. zák. a byl za tento trestný čin a za trestné činy krádeže z trestního příkazu Okresního soudu Jablonec nad Nisou ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 3 T 138/2007 a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 3 T 45/2008 odsouzen podle § 249 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem (dále podle § 35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech ze shora uvedených trestních příkazů), o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. a výrok o vině pod bodem II), výrok o náhradě škody a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 25 T 29/2008, kterým byl uznán trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 25 T 29/2008, který nabyl právní moci dne 2. 7. 2009 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 5 To 81/2009, podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 1 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř., zůstal nezměněn.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 5 To 258/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že soudem prvního i druhého stupně byl odsouzen za trestné činy, aniž by bylo prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu a trestného činu neoprávněného užívání cizí věci. Dále jim vytýká zjevná pochybení v hodnocení objektivní a subjektivní stránky jednání obviněného, když tyto nebyly prokázány. Podle mínění obviněného další pochybení soudů, kterými je dán uplatněný dovolací důvod spočívají v tom, že se soudy nevypořádaly s argumentací ohledně jemu ukládaného trestu odnětí svobody. V návaznosti na výtky, které směřuje k neprokázání objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené B. Ř. a tuto výpověď zpochybňuje ve vztahu k výpovědím dalších svědků a důkazů, které v dovolání zmiňuje (str. 5 dovolání). V reakci na tyto skutečnosti argumentuje mj. tím, že nebylo např. vůbec prokázáno, že by si poškozená vedla nějaké poznámky k jednotlivým půjčkám, aby konstatoval, že se nepodařilo vůbec prokázat, že by byl alespoň srozuměn s tím, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem může svým jednáním způsobit. Ve vztahu k trestnému činu neoprávněného užívání cizí věci směřuje své námitky obdobně jako v případě námitek k trestnému činu podvodu, také k neprokázání objektivní a subjektivní stránky trestného činu , když uvádí, že nebylo vůbec prokázáno, že by svým jednáním neoprávněně nakládal se svěřenými osobními motorovými vozidly v rozporu s účelem, k němuž mu byla motorová vozidla poškozeným původně poskytnuta. Opětovně zdůrazňuje, že mu nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření reaguje na jednotlivé námitky obviněného a konstatuje, že s velkou mírou tolerance je možno pouze některou z námitek obviněného k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. označit za právně relevantní, neboť ve své podstatě veškeré námitky obviněného směřují k popření skutkových zjištění, která učinily soudy. Částečně lze připustit v popisu skutku nedostatky v popisu subjektivní stránky, ale vlastní popis ve spojitosti s odůvodněním jednoznačný úmysl prokazují. Pokud jde o námitku obviněného, že poškozená mu peníze půjčovala i přesto, že zapůjčené peníze nebyly vráceny, pak odkazuje státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 93/2000. Státní zástupce poukazuje na to, že výrok o trestu je nutno napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoli jak učinil obviněný prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného ve vztahu k trestnému činu neoprávněného užívání cizí věci považuje státní zástupce za irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a pozastavuje se pouze nad tím, zda s ohledem na délku neoprávněné dispozice s vozidly nemělo být jednání obviněného posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., čemuž by však bránila skutečnost, že dovolání bylo podáno pouze obviněným. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 25 T 29/2008, bod II, který zůstal nezměněn vyplývá, že obviněný v úmyslu obohatit se a získat finanční prostředky uvedl v omyl poškozenou B. Ř., tím, že pod legendou, že potřebuje uhradit bydlení a vozidlo si v průběhu měsíce listopadu roku 2006 v P., nám. J. z P., v pobočce společnosti F., a.s., vypůjčil od poškozené finanční hotovost v celkové výši 197.000,- Kč, kdy uvedenou částku se ústně zavázal vrátit v dohodnutém termínu do 5. 12. 2006, avšak do dnešního dne tak ani přes urgence neučinil a způsobil tak poškozené B. Ř., škodu ve výši 197.000,- Kč .

V souvislosti s tímto skutkovým zjištěním a aplikovaným právním posouzením jeho jednání podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. je potřebné uvést, že již ze samotného skutkového zjištění vyplývá, že soud dospěl k závěru, že v daném případě jednal obviněný tak, že poškozenou uváděl v omyl. Je třeba v rámci objektivity přiznat i námitce obviněného ohledně preciznosti vyjádření subjektivní stránky jistou relevanci, neboť samo skutkové zjištění postrádá přímé konstatování, že obviněný neměl v úmyslu vypůjčené peníze vrátit. Právě použití termínu vypůjčená finanční hotovost může vzbuzovat u obviněného zdání, že ze skutkového zjištění nevyplývá subjektivní stránka trestného činu. Opak je však v daném případě pravdou, neboť obviněný subjektivně hodnotí pouze uvedený pojem, aniž by tak činil v kontextu s dalšími pojmy, jako je již zmínka o tom, že takto obviněný jednal v úmyslu se obohatit a získat finanční prostředky a uvedl poškozenou v omyl, kdy již z těchto pojmů je patrno jaký byl záměr obviněného se obohatit, uváděním nepravdivých skutečností vyvolaný omyl u poškozené pod legendou, tedy smyšlenkou (nepravdivými údaji) potřeba uhradit vozidlo a bydlení. V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu je vhodné uvést, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

V tomto směru neobstojí argumentace uplatněná obviněným (obhájcem) v podaném dovolání, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které se velmi podrobně zabývá nejen objektivní stránkou trestného činu podvodu, ale také subjektivní stránkou zmíněného trestného činu je patrno, jakým způsobem se soud prvního stupně vypořádal s obhajobou obviněného a že soud hodnotil důsledně důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž jeho závěry vyjádřené v odůvodnění jsou jasné, logické a nevzbuzují žádné pochybnosti o tom, že obviněný, který vůči poškozené vystupoval jako společenský, příjemný mladý muž, získal důvěru poškozené a podařilo se mu vylákat od poškozené zmíněnou částku peněz, když neměl v úmyslu tyto peníze vrátit, neboť neměl z čeho, jak správně na str. 9-11 svého rozsudku uvádí soud prvního stupně. Správně poukázal soud prvního stupně např. i na skutečnost, že obviněný má právo hájit se jak uzná za vhodné, avšak v rámci hodnocení důkazů patrně přehlédl (i obhájce), že tím, že popíral, že by poškozenou znal, což bylo výpovědí nejen poškozené, ale i dalšími důkazy prokázáno (viz rozsudek soudu prvního stupně), v rámci hodnocení jednotlivých důkazů svoji verzi znevěrohodnotil.

Dále je potřebné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny již v řízení o odvolání a s těmito se způsobem zákonu odpovídajícím vypořádal soud druhého stupně. Právě s ohledem na obsahovou shodu námitek musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. . Nejvyšší soud se v daném případě plně ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že popis skutku a odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyjadřují prvotní úmysl obviněného vylákané peníze nevrátit, což se projevilo v souvislosti s podrobným hodnocením majetkových poměrů obviněného soudem prvního stupně (str. 10-11 rozsudku). Námitka obviněného ohledně toho, že mu poškozená měla půjčovat opětovně peníze apod., což zpochybňuje podle jeho mínění správnost závěrů soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, rovněž neobstojí. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s hodnotícími závěry soudů (zejména pak soudu prvního stupně viz. str. 10 rozsudku).

Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 20. 7. 2010, sp. zn.
5 To 258/2010, dospěl k závěru o správnosti výroku pod bodem II) viz shora k trestnému činu podvodu z rozsudku soudu prvního stupně, nesprávným však shledal výrok pod bodem III) ohledně něhož sám rozhodl, a tato část je také napadena dovoláním obviněného.

Obviněný byl uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1, 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se mj. dopustí také ten, kdo neoprávněně věci, které mu byly svěřeny přechodně užívá a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Ze skutkového zjištění vyplývá, že uvedeným jednáním měl obviněný způsobit poškozenému škodu ve výši 631.890,- Kč. Z této skutečnosti je nepochybné, že uvedený kvalifikační znak trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, byl naplněn. Dále je ze skutkového zjištění nepochybné, že obviněný si motorová vozidla zapůjčil a podle smlouvy, kterou uzavřel je měl vrátit dne 18. 7. 2007, resp. 26. 7. 2007, avšak v uvedeném termínu vozidla nevrátil a dále je pro svoji potřebu užíval, přičemž jedno z vozidel bylo nalezeno odstavené dne 9. 3. 2008, druhé vrátil dne 2. 12. 2007 tím způsobem, že vozidlo odstavil a poškozeného vyrozuměl sms zprávou, kde vozidlo odstavil. Jedná se o úmyslný trestný čin, když úmysl musí zahrnovat přechodné užívání včetně záměru vrátit věc tomu, komu byla odňata, anebo alespoň mu umožnit, aby se obnovilo jeho dispoziční právo, přitom u základní skutkové podstaty se musí také vztahovat ke způsobení škody (v případě kvalifikované skutkové podstaty pak platí § 6 tr. zák.). Pachatelem v daném případě je ten komu bylo motorové vozidlo svěřeno (srov. přiměřeně rozh. č. 17/1974 Sb. rozh. tr.). Námitky, které obviněný ke zmíněnému trestnému činu uplatňuje v dovolání na str. 7, nelze vůbec považovat za námitky, které je možno uplatnit v rámci mimořádného opravného prostředku, kterým je dovolání a nelze si mimořádný opravný prostředek zaměňovat s řádným opravným prostředkem jak činí obviněný (prostřednictvím obhájce) nejen na str. 7, ale i na str. 8 dovolání. V daném případě se jedná o pouhou polemiku ze strany obviněného s důkazy provedenými v rámci trestního stíhání a snahu o prosazení vlastního hodnocení důkazů. Vzhledem ke zcela formálnímu přístupu obviněného k dovolacím důvodům a smyslu dovolacích důvodů a dovolání, odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem k tomu, že podstatou dovolání obviněného je nesouhlas s hodnocením důkazů a v důsledku toho nesouhlas se skutkovým zjištěním, a předkládání vlastních verzí průběhu skutkového děje obviněným (které jsou však odlišné od skutkových zjištění, která učinily soudy), musí Nejvyšší soud takové námitky označit za právně irelevantní, byť obviněný používá celé řady termínů hmotného práva, jejich pravou podstatou však není vyslovení a odůvodnění námitek ve smyslu uplatněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zpochybnění skutkových závěrů. V této souvislosti je tedy potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

Obviněný v rámci svých výhrad rovněž polemizuje s uloženým nepodmíněným trestem. Uvedené námitky uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, a tento se s nimi způsobem odpovídajícím zákonu vypořádal a Nejvyšší soud se s jeho argumentací na str. 8 ztotožňuje. Pokud obviněný s výrokem o vině trestným činem podvodu zpochybňuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak se jeho námitky zcela míjejí s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného však poukazuje Nejvyšší soud na to, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá pouze na případy, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému byl ukládán trest za trestný čin podle § 250 odst. 2 tr. zák., přičemž se jednalo o trest úhrnný (tedy za dva a více trestných činů), nejpřísněji trestným byl podvod podle § 250 odst. 2 tr. zák., kdy mu bylo možno uložit trest v trvání od šesti měsíců do tří let. Uložil-li soud obviněnému trest odnětí v trvání deseti měsíců, je patrno, že se jedná o druh trestu, který zákon umožňuje a rovněž ve výměře, která odpovídá zákonu. Tudíž ani z pohledu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nebyly dány podmínky pro použití tohoto ustanovení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. není dán v souvislosti s tím, že by soud nepřihlédl k ustanovení § 23 tr. zák. či § 31 tr. zák.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann