6 Tdo 357/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 357/2013 - 32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
24. dubna 2013 o dovolání podaném obviněným P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 To 140/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 6/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 52 T 6/2012 , byl obviněný P. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustil tím, že

dne 7. 4. 2012 kolem 20:00 hodin v domě č. p. v obci S., okres Vyškov, po předchozí slovní rozepři s poškozeným Z. D., která probíhala v podnapilém stavu obou účastníků v kuchyni u jídelního stolu ohledně poskytování jídla poškozenému, nejprve poškozeného chytil za krk a předklonil ho přes stůl a řekl mu, aby vypadl z domu, na což poškozený reagoval tím, že vstal a chystal se odejít, poté se však vrátil a opět si sedl, následně obžalovaný odešel ke kuchyňské lince, kde vzal kuchyňský nůž o délce čepele 13,5 cm, vrátil se s ním k poškozenému sedícímu na lavici u stolu se slovy tys nedostal najíst? ho čtyřikrát bodl do zad, načež dále o jeho stav neprojevoval zájem a nezajistil mu lékařské ošetření; poškozenému tak způsobil řezně-bodnou ránu nad horním okrajem levého ramene o délce 2,5 cm, řezně-bodnou ránu nad horním okrajem levé lopatky o délce 1,5 cm zasahující do podkoží, řezně-bodnou ránu v levé bederní krajině o délce 4 cm zasahující do hloubky asi 6 cm směřující k páteři do svalové vrstvy a v zadní podpažní čáře v úrovni 7. a 8. mezižebří řezně-bodnou ránu asi 4 cm dlouhou s bodným kanálem o délce 7 cm, kdy jen shodou okolností nebyla zasažena pravá plíce, přičemž v důsledku těchto poranění došlo k průniku vzduchu a k zakrvácení do dutiny hrudní, což vedlo ke kolapsu plíce a dechovým obtížím poškozeného a bez včasné specializované lékařské pomoci by s progresí těchto obtíží došlo ke smrti poškozeného, přičemž věděl, že poškozený byl v době činu ve stavu alkoholové opilosti a tím fyzicky a psychicky oslaben a uvedeným cíleným opakovaným a razantním způsobem útoku do oblasti zad a beder, kde jsou uloženy důležité orgány lidského těla, poškozeného může usmrtit a v případě, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn.

Za to byl obviněnému podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému - Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti Vyškov, se sídlem Dobrovského 3, Vyškov, škodu ve výši 45.954,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci , který usnesením ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 To 140/2012 , toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Heleny Lehké dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že došlo k nesprávnému posouzení hmotně právní otázky, zda byla naplněna subjektivní stránka zločinu vraždy, tedy zda dovolatel jednáním směřoval k usmrcení poškozeného.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho jednání bylo napadeným rozhodnutím kvalifikováno jako úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že věděl, že může poškozeného usmrtit a v případě, že se tak stane, byl s tímto srozuměn. Je přesvědčen, že pro dovození eventuálního úmyslu však nepostačí pouhé zjištění, že poškozeného bodl nožem, a proto věděl, že mu může způsobit smrt. S odkazem na judikaturu (R 19/1969 Sb. tr. rozh. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1074/2007) namítá, že pro naplnění subjektivní stránky u zločinu vraždy, musí být postaveno na jisto, že úmysl pachatele nesměřoval pouze ke zranění poškozeného, ale k jeho usmrcení. Proto je potřeba hodnotit celou řadu okolností, za nichž k útoku došlo, motiv pachatele, co útoku předcházelo či zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde se nachází životně důležité orgány. Odvolací soud dle něj neodstranil logický rozpor mezi jednáním dovolatele spočívajícího v natočení poškozeného a zacílení bodnutí na záda poškozeného při čelním postoji obou a tvrzením soudů obou stupňů o úmyslném míření bodnutí do oblasti, kde se nacházejí životně důležité orgány, kdy k usmrcení nedošlo pouhou náhodou . Z toho dovozuje, že útok byl veden proti zádům, kde nejsou primárně uloženy orgány důležité pro život. Obviněný uvedl, že i z výpovědi svědkyně Procházkové, z níž soudy vycházely, vyplývá, že byl k poškozenému postaven čelem a přesto jakýmsi manévrem zranil poškozeného na zádech. Zdůraznil, že kdyby jeho jednání směřovalo k bezprostřednímu usmrcení poškozeného, zcela jistě by za situace, kdy k němu stál čelem, cílil své rány účinněji do krajiny břišní či do okolí srdce. Proto se domnívá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, kdy po celou dobu trestního stíhání tvrdil, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, ale pouze chtěl docílit jeho odchodu (byť zcela nepřiměřenou reakcí na vyhrocenou situaci). Obviněný poukázal na závěry soudu prvého stupně, jenž v rozsudku uvedl, že poškozený se choval vůči němu a jeho rodině značně nevhodně a nevděčně, když mu byla poskytována strava a ubytování.

Dále shrnul, že skutkový stav se dá vyložit jak v jeho neprospěch, což učinily oba soudy, tak jako mírnější kvalifikace dle ust. § 145 tr. zákoníku ve stádiu pokusu, neboť není postaveno na jisto, že jeho jednání směřovalo k usmrcení poškozeného, zvláště za situace nedůvodného a neúčelného natočení těla poškozeného. Z toho dovodil porušení zásady in dubio pro reo (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/09).

Dle jeho názoru eventuální úmysl nelze dovozovat ani z jeho následného chování po zranění poškozeného. Toto následné chování obviněného je třeba hodnotit v kontextu situace, kdy se iniciativy při ošetření zranění poškozeného ujala družka obviněného, která byla na rozdíl od něj střízlivá a bránila následnému kontaktu obviněného s poškozeným (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 835/2010). Má za to, že v souvislostech události se jeho obhajoba jeví jako logická, že nebyl lhostejný k následku svého činu, protože věděl, že je o poškozeného postaráno lépe, než by zvládl (v podnapilém stavu) on sám.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení a předcházející rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání k němu vyjádřil. Poukázal na to, že obsah konkrétních výhrad, jimiž obviněný napadá předmětné meritorní rozhodnutí, je prakticky identický s námitkami, které na svou obhajobu uváděl v rámci celého dosavadního trestního řízení a především v řádném opravném prostředku. Zdůraznil, že odvolací soud se těmito námitkami velice podrobně zabýval a své závěry detailně vyložil v důvodech svého rozhodnutí, přičemž jeho východiska hmotně právního posouzení věci považuje za zcela správná a není nutné je dále rozvíjet. Státní zástupce odmítl konkrétní výhradu obviněného v tom smyslu, že bodáním do zad lze obtížně ohrozit životně důležité orgány člověka, neboť tomu ostatně odporuje i obsah příslušného znaleckého posudku a v popisu skutku podrobně charakterizovaná povaha způsobených zranění. Vyzdvihl, že pro tuto trestní věc platí, že právě otázkou subjektivní stránky se důkladně zabývaly všechny zainteresované orgány činné v trestním řízení. Proto má za to, že závěr soudu o existenci eventuálního úmyslu obviněného směřujícího k usmrcení poškozeného je budován na zcela dostatečném důkazním základu a námitky obviněného nejsou způsobilé zpochybnit závěr soudu o povaze subjektivní stránky trestného činu. Státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud nemá povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel neúspěšně uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, podle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu bývají takto odůvodněná dovolání odmítána jako zjevně neopodstatněná.

Dovolateli nepřisvědčil ani v jeho názoru, že zjištěný skutkový stav je možné právně kvalifikovat buď k tíži obviněného, jak učinily soudy, nebo naopak v jeho prospěch, tedy jako delikt mírněji trestný. Uvedl, že skutková zjištění musí být z hlediska právního posouzení skutku interpretována zcela jednoznačně v tomto případě jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci neshledal žádné pochybnosti o úmyslu obviněného usmrtit poškozeného, neboť tomu neodpovídala podstata učiněných skutkových zjištění. Státní zástupce má za to, že obviněným uváděné alternativní skutkové okolnosti týkající se samotného útoku i dění po něm nemají na tento závěr vliv, neboť obviněný zde vychází z odchylných skutkových východisek, než ze kterých soudy vyvozovaly své rozhodnutí.

Státní zástupce na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že dovolání není důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělil výslovný souhlas k tomu, aby v neveřejném zasedání bylo o dovolání rozhodnuto i za situace, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než jím navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného a učinil následující poznatky:

Byť dovolatel formálně namítá uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když konstatuje absenci nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v jeho trestném jednání, své námitky primárně opírá o pozměněný skutkový stav, tj. v konkrétnosti jinak popisovaný skutek, než ke kterému po zhodnocení provedených důkazů dospěly oba předchozí soudy. Vytváří vlastní skutkovou verzi (tvrzení o přivození poranění poškozeného při čelním postoji obou aktérů konfliktu), od které odvíjí absenci srozumění obviněného s usmrcením poškozeného, a následně z ní dovozuje jinou, pro obviněného výhodnější právní kvalifikaci pokusu zločinu těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Takto formulovaný základ právní argumentace obviněného však jím deklarovaný dovolací důvod naplnit nemůže, neboť k nesprávnosti právní kvalifikace skutku dospívá skrze zpochybnění skutkových závěrů, které vzaly za prokázané soudy nižších stupňů a které se staly základem subsumpce pod příslušné hmotně právní ustanovení trestního zákoníku. Přitom je nezbytné, ve shodě s vyjádřením státního zástupce, poukázat na to, že skutkově právní výhrady, které jsou obsahem dovolání, byly obviněným prakticky ve stejném rozsahu - uplatněny již v řízení odvolacím a odvolací soud se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal. Za daného stavu věci za nepřípadné je třeba považovat zejména tvrzení obviněného o logickém rozporu v rozhodnutích nižších stupňů, které má dle něj spočívat v natočení poškozeného a zacílení bodnutí na záda poškozeného při čelním postoji obou a tvrzením soudů obou stupňů o úmyslném míření bodnutí do oblasti, kde se nacházejí životně důležité orgány, kdy k smrcení nedošlou pouhou náhodou . V této souvislosti je nezbytné uvést zejména to, že z napadených rozhodnutí neplyne, že by se poškozený v době útoku obviněného měl nacházet v pozici, která by odpovídala vyjádření obsaženému v podaném dovolání ( při čelním postoji obou ). Oba soudy naopak ve shodě s výpovědí svědkyně E. P. na č. l. 127v. a č. l. 128 učinily skutkové zjištění, že v době útoku poškozený seděl na lavici. Toto zjištění vyjádřil již soud prvního stupně zcela konkrétně v rámci tzv. skutkové věty ( .. vrátil se s ním k poškozenému sedícímu na lavici .. ). Podle zjištění soudů obviněný sedícího poškozeného označeným nožem čtyřikrát bodl, přičemž jednal se značnou razancí. Tento závěr plyne z charakteristiky útoku obviněného obsažené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ( Nejednalo se tedy o kontrolovaný a přesně mířený a regulovaný útok nožem, ale jednoznačně opakované razantní napadení, při předklonění poškozeného přes stolek, obecně směřované do zad, zjevně za pohybu obou z nich. ). Závěr o razantnosti napadení obviněného učinil odvolací soud na podkladě znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., které vyhodnotil jako zcela dostačující pro vyřešení odborných otázek spojených s mechanismem útoku a následcích projevujících se na zdravotním stavu poškozeného. Závěr soudu o vyšší intenzitě útoku se odvíjí zejména od zjištění znalce vztahujících se k poraněním označených v posudku jako rány č. 3 a č. 4.

Výše uvedenou charakteristikou útoku odvolací soud v dostatečném rozsahu reagoval na obhajobu obviněného uplatněnou v odvolacím řízení brojící proti právní kvalifikaci skutku vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně, tj. na obhajobu, která tvoří základ i jeho argumentace dovolací. Uzavřel-li odvolací soud, že obviněný nejméně při evidentním hlubokém průniku v případě bodně-řezné rány označené č. 4 tak mohl velmi reálně způsobit životu nebezpečné zranění a bylo-li znaleckým posudkem prokázáno, že zranění, které poškozený utrpěl, tohoto na životě skutečně ohrožovalo ( Jednání obžalovaného vůči poškozenému by bez včasné specializované lékařské pomoci nepochybně vedlo ke smrti poškozeného. ), pak nelze za nesprávný pokládat právní závěr, který vyjádřil již soud nalézací (str. 10-11 rozsudku), že se vznikem smrtelného zranění byl obviněný srozuměn. Právní závěr soudů o prokázání eventuálního úmyslu má svůj základ ve zjištění o opakovaném vedení útoku ze strany obviněného (zasazení čtyř ran) a to intenzitou, která byla způsobilá přivodit smrtelné zranění (což je potvrzeno zjištěním znalce, dle něhož Poraněním č. 4 mohl být ohrožen život poškozeného, k úpravě stavu došlo díky intenzivní léčbě. ).

Založit tvrzení o absenci tohoto úmyslu na prostém faktu, že útok byl veden na záda poškozeného (tj. toliko na tomto faktu bez zhodnocení konkrétně zjištěných skutečností), nelze. Ve své konkrétnosti totiž případná lokalizace (např. zasažení ledvin) či intenzita útoku (hloubka bodného kanálu) mohou svědčit i o závažnější formě zavinění, tzn. úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Ve věci posuzované učinily soudy nižších stupňů odpovídající závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tento právní závěr je důvodně vyvozen ze způsobu vedení útoku obviněným, jde o závěr odpovídající skutkovým zjištěním soudů. Zbývá dodat, že následný postoj obviněného k poškozenému (soudy konstatovaný nezájem o jeho zdravotní stav) je hodnocen toliko jak faktor dokreslující subjektivní stránku obviněného, když závěr o formě zavinění je budován na vlastním jednání obviněného, v němž se tato vnitřní složka projevila navenek.

Lze proto přisvědčit hodnocení věci státním zástupcem, který uvedl, že otázkou formy zavinění a následnou právní kvalifikací trestného jednání obviněného se velmi podrobně zabývaly oba soudy nižších stupňů. Jejich skutková zjištění a právní závěry jsou logické a bez důvodných pochybností. Na jejich rozhodnutí lze proto v dalším plně odkázat.

Z hlediska způsobu rozhodnutí o podaném dovolání je vhodné opětovně připomenout, že výše specifikované dovolací námitky obviněného mají svůj základ ve zpochybnění skutkových zjištění soudů. Tyto námitky proto nejsou způsobilé naplnit obviněným deklarovaný dovolací důvod, ani žádný jiný dovolací důvod taxativně vypočtený v ustanovení § 265b tr. ř. Proto o podaném dovolání bylo rozhodnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Zbývá dodat, že v souladu s požadavkem obviněného připojila jeho obhájkyně k podanému dovolání osobní dopis obviněného, k jehož obsahu však dovolací soud při svém rozhodování (vzhledem k ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř.) nepřihlížel.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. dubna 2013 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý

Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil