6 Tdo 357/2011
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.



6 Tdo 357/2011 - 14

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání, které podal obviněný Z. E. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 263/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 1 T 12/2009, byl obviněný Z. E. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 20. 1. 2009 v B. na ulici K. v obchodním domě Kaufland poté, co mu A.Š. u pultu Oddělení informací a uložení věcí omylem vydala batoh poškozeného M. K. v hodnotě 1.000,- Kč obsahující finanční hotovost ve výši 8.300,- Kč, navigaci Tom Tom s nabíječkou v hodnotě 6.500,- Kč, USB flash disc s kapacitou 2 GB v hodnotě 500,- Kč, dvěma nabíječkami k mobilnímu telefonu Nokia v hodnotě 600,- Kč, oblečení a věci osobní hygieny v hodnotě 2.000,- Kč, holící elektrický strojek značky Philips v hodnotě 1.000,- Kč, knihu v hodnotě 450,- Kč, dva svazky klíčů, občanský, řidičský a zbrojní průkazy na jméno poškozeného, doklady ke zbrani, doklady k vozidlu, tankovací kartu, magnetickou kartou k vjezdu do areálu Kaufland, platební kartou Maestro ČS, písemnostmi a průkazem k bankovnímu účtu, čímž způsobil poškozenému M.K. celkovou škodu ve výši 20.350,- Kč . Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 254 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost KAUFLAND ČR, v. o. s. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 159/2009, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání. Usnesením ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1248/2009, Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 1 T 12/2009, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 159/2009, zrušil, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že v dané trestní věci došlo k pochybení orgánů činných v trestním řízení ve stadiu zkráceného přípravného řízení. Státní zástupkyně totiž za situace, kdy bylo zřejmé, že obviněný nebude ze zadržení propuštěn, ale bude později (ve lhůtě 48 hodin) předán s návrhem na potrestání soudu k provedení zjednodušeného řízení, a kdy si obviněný sám obhájce v přiměřené lhůtě nezvolil, nepostupovala podle § 179b odst. 2 tr. ř. a neučinila žádný úkon směřující k tomu, aby obviněnému po dobu provádění úkonů ve zkráceném přípravném řízení a posléze i samosoudcem ve zjednodušeném řízení před soudem obhájce zajistila, resp. Městský soud v Brně pak po podání návrhu na potrestání obviněného dne 25. 1. 2009 provedl výslech obviněného, t. č. zadrženého, aniž by se v tomto směru zabýval otázkou nutné obhajoby a náležitého zajištění práv obviněného. V konečném důsledku se potom popsané pochybení orgánů činných v trestním řízení promítlo i v dalším řízení, neboť důkaz získaný při výslechu obviněného dne 25. 1. 2009 v podobě výpovědi obsahující jeho jediné doznání k předmětnému skutku, byl podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečten v hlavním líčení konaném dne 3. 3. 2009 a soudy nižších stupňů zmíněnou výpovědí v odůvodnění svých rozhodnutí argumentovaly.

Ve věci tedy znovu rozhodoval Městský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 15. 5. 2010, sp. zn. 1 T 12/2009, obviněného uznal vinným trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dne 20. 1. 2009 v B. na ulici K. v obchodním domě Kaufland poté, co mu A. Š. u pultu Oddělení informací a uložení věcí omylem vydala batoh poškozeného M.K., v hodnotě 1.000,- Kč obsahující finanční hotovost ve výši 8.300,- Kč, navigaci Tom Tom s nabíječkou v hodnotě 6.500,- Kč, USB flash disc s kapacitou 2 GB v hodnotě 500,- Kč, dvěma nabíječkami k mobilnímu telefonu Nokia v hodnotě 600,- Kč, oblečení a věci osobní hygieny v hodnotě 2.000,- Kč, holící elektrický strojek značky Philips v hodnotě 1.000,- Kč, knihu v hodnotě 450,- Kč, dva svazky klíčů, občanský, řidičský a zbrojní průkazy na jméno poškozeného, doklady ke zbrani, doklady k vozidlu, tankovací kartu, magnetickou kartou k vjezdu do areálu Kaufland, platební kartou Maestro ČS, písemnostmi a průkazem k bankovnímu účtu, si tento ponechal přesto, že věděl, že mu nepatří a s batohem i věcmi odešel, čímž způsobil poškozenému M. K. celkovou škodu ve výši 20.350,- Kč . Za tento trestný čin ho podle § 254 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost KAUFLAND ČR, v. o. s. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 263/2010, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve zopakoval argumentaci uvedenou v jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 159/2009, a stručně připomněl i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1248/2009. Následně poznamenal, že v řízení konaném po vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sice již obhájce měl, avšak že i v této fázi řízení se promítly nedostatky mající původ v řízení předcházejícím, jež jsou přímým důsledkem porušení jeho práva na to, aby měl k dispozici obhájce. Prohlásil, že je zjevné, že nalézací soud zcela rigidně zachoval svůj dřívější závěr vystavěný na jeho původním doznání z přípravného řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že v rozporu s výrokem usnesení Nejvyššího soudu, kterým mu bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu projednat, neprovedl znovu žádné jiné dokazování, o čemž mj. svědčí i písemné vyhotovení rozsudku ze dne 15. 5. 2010, jež se oproti rozsudku původnímu změnilo pouze v rámci jediného odstavce odůvodnění. Podle jeho názoru je rozhodnutí nalézacího soudu na hranici přezkoumatelnosti. Shledal, že de facto není akcentována naprosto změněná důkazní situace, kdy jediným důkazem proti jeho osobě je nyní výpověď svědkyně Š. (původně nalézací pracoval se situací odlišnou viz odůvodnění původního rozsudku výpověď svědkyně Š. navíc koresponduje s původním doznáním obžalovaného z přípravného řízení ). Akcentoval, že tato svědkyně je zaměstnankyní poškozeného, kterou v případě pochybení tíží odpovědnost zaměstnance za škodu, popř. možnost výpovědi pracovní smlouvy, a proto je nutno klást na věrohodnost její výpovědi mimořádné nároky. Konstatoval, že napadené usnesení je dalším zjevným důsledkem porušení jeho práva na obhajobu a že je pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné. Uzavřel, že se soud druhého stupně nezabýval podaným odvoláním a jednotlivými námitkami v něm uvedenými a znovu rigidně přejal svůj dřívější závěr vystavěný na jeho původním přiznání.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 263/2010, v celém jeho rozsahu zrušil, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2010, sp. zn. 1 T 12/2009, a přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 263/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).

V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentaci obviněného není možno pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a ani jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. podřadit. Je totiž evidentní, že ačkoliv obviněný v dovolání formálně deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ve skutečnosti soudům dříve ve věci činným vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů, přičemž se domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Lze pouze stručně dodat, že z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný byl již od podání odporu proti trestnímu příkazu vydanému v této věci dne 25. 1. 2009 pod sp. zn. 1 T 12/2009 i v řízení konaném po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1248/2009, řádně zastoupen obhájcem, přičemž soudy nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu věci vycházely pouze z řádně provedených použitelných důkazů (v tomto směru bylo napraveno pochybení vytknuté zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu založené použitím výpovědi obviněného ze dne 25. 1. 2009).

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Pokud obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak je třeba upozornit, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. března 2011 Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý