6 Tdo 356/2007
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 356/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2007 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 4 To 407/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 480/2000, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 5 T 480/2000, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž

I. obž. V., B. a H.

v době od 19. 7. 1995 do 15. 8. 1996 neoprávněně získali občanský průkaz M. B., který padělali tak, že původní fotografii nositele průkazu vyměnili za fotografii obž. V., dále si vyhotovili falešný živnostenský list na jméno M. B. a razítko M. M. B. a vybaveni těmito nepravými doklady

1) dne 15. 8. 1996 telefonicky a následně faxem objednali pod jménem M. B. počítačové komponenty od spol. H. J. C. s. r. o. předložili přitom faxem padělanou pokladní složenku bankovního domu K. a. s. na částku 201.741,10 Kč, zboží v hodnotě 81.947,40 Kč zaslané dodavatelem na železniční nádraží v M. převzali, poté je rozprodali neznámým osobám a utržené peníze užili pro svoji potřebu,

2) dne 15. 8. 1996 stejným způsobem objednali reklamní předměty v hodnotě 19.437,10 Kč od spol. A. I. s. r. o., které rovněž po převzetí rozprodali a utržené peníze si ponechali,

3) dne 15. 8. 1996 stejným způsobem objednali kancelářské zboží v hodnotě 94.510,96 Kč od spol. U. s. r. o., avšak zboží, které bylo dodavatelem zasláno na nádraží M., z nezjištěných důvodů nevyzvedli,

4) dne 15. 8. 1996 stejným způsobem objednali od spol. D. T. s. r. o. reklamní kancelářské předměty v hodnotě 59.753,10 Kč a od spol. V. C. s. r. o. počítačové komponenty v hodnotě 229.742,- Kč v úmyslu objednané zboží nezaplatit a prodat pro svoji potřebu, avšak obě dodavatelské společnosti předmětné zboží nezaslaly, neboť včas zjistily, že obžalovaní zboží skutečně nezaplatili,

5) dne 16. 8. 1996 opět na základě faxové objednávky a za použití padělané pokladní složenky objednali od spol. A. s. r. o. počítačové komponenty v hodnotě 163.799,- Kč, které dne 18. 8. 1996 na nádraží v M. převzali, rozprodali neznámým osobám a utržené peníze si nechali.

Za to byl obviněný P. B. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil a možností hradil škodu, kterou svým činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný P. B. zavázán k povinnosti společně a nerozdílně s dalšími jmenovanými obviněnými uhradit společnosti A. I. škodu ve výši 19.437,- Kč, společnosti A. s. r. o. škodu ve výši 163.578,- Kč, a společnosti A. o. a. s., které byly postoupeny pohledávky společnosti K. H., škodu ve výši 24.777,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla společnost A. o. a. s. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. společnost U. s. r. o.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. H. a P. V. a o jejich povinnosti nahradit způsobenou škodu.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni jmenovaní obvinění a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 4 To 407/2005, ke všem těmto odvoláním podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného P. V. ve výroku o vině pod bodem II./2., ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o jeho náhradě škody, pokud jde o poškozenou společnost S. a K. v. o. s., a ohledně všech tří obviněných ve výroku o náhradě škody, pokud jde o společnost A. o. a. s. V návaznosti na to podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl o vině a trestu obviněného P. V. a o jeho povinnosti k náhradě škody. Mimo jiné jej podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody společnosti A. o. a. s. částku 23.777,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V prvé řadě namítl, že odvolací soud rozsudek soudu první instance zrušil toliko částečně ve výroku o náhradě škody (ve vztahu ke společnosti A. o. a. s.), ve zbylém rozsahu ohledně odvolání nevynesl žádné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 253 a násl. tr. ř., byť z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že odvolání shledal nedůvodným. Podle dovolatele absence výroku ohledně vypořádání se s podstatnou částí odvolání představuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel poukázal na to, že v odvolání namítal, že soud prvního stupně jej uznal vinným prakticky na základě jediné výpovědi, a to navíc výpovědi spoluobviněného V., přestože se jedná o krajně nevěrohodnou osobu. Odvolací soud se však v této zásadní části ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Soudy obou stupňů tedy pokládají za věrohodnější výpověď člověka, který byl již několikrát odsouzen za trestnou činnost, než vzájemně se doplňující výpovědi bezúhonných osob. Bezúhonnost posuzují toliko při úvahách o trestu, nikoli však při hodnocení věrohodnosti výpovědi, potažmo otázky viny. V souvislosti s tím dovolatel uvedl, že spoluobviněný V. se nepřiznal na počátku trestního stíhání, nýbrž se doznával postupně, jak mu byla jeho trestná činnost dokazována, a z jeho výpovědí čiší účelovost. K závěru odvolacího soudu podle něhož je výpověď obviněného P. V. podpořena řadou dalších důkazů listinného charakteru, dovolatel zdůraznil, že tento závěr je nepravdivý a v souvislosti s tím rozvedl úvahy k jednotlivým důkazům. Připomněl rovněž, že se snažil klást důraz na logiku věci a otázku co by získal popřením svého písma na faxových podacích lístcích. K tomu poznamenal, že by nic nezískal, když přiznal, že za ním v rozhodné době skutečně obviněný V. byl, a nezastíral, že kontakty na poškozené firmy V., který mu tvrdil, že pracuje pro jednoho podnikatele a potřebuje kontakty, poskytl. V návaznosti na uvedené konstatoval, že odvolací soud se žádnou s jeho námitek nezabýval a pouze převzal závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že jeho obhajobě nevěří.

Dále dovolatel namítl, že skutky jsou v rozsudku uváděny kolektivně bez bližší specifikace, kdo a jak se podílel na trestných činech, a v rozsudku jsou závažné nepřesnosti. Namítl rovněž, že pokud by v přípravném řízení bylo přistoupeno ke konfrontaci všech tří osob se svědky, bylo by vše čerstvé a tito svědci, např. pan S. z Č. nebo paní S. z S. K., by jasně poznali jejich osoby a mohli by dosvědčit, že všechny kontakty proběhly v rámci jednání na jeho vlastní jméno a že nebyl přítomen žádnému jednání obviněného V. Poznamenal, že jsou skutky jinak popisovány v obžalobě a jinak v rozsudku. Vyjádřil se také ke konstatování, podle něhož bylo divné, že pokud si po skončení vyšetřování uvědomil, jak se jeho písmo ocitlo na podacích lístcích, nikoho o této skutečnosti neinformoval. Namítl dále, že vysvětlení obviněného V. je považováno za pravdivé, aniž by bylo jakkoli konkrétně dokázáno. V průběhu vyšetřování ani soudního líčení nebylo podle jeho slov ničím, kromě výpovědi obviněného V., prokázáno, že by měl cokoli společného s občanským průkazem a živnostenským listem M. B., padělanými pokladními složenkami a objednávkami, a že by sám nebo s obviněným V. byl přítomen v S. K., na nádraží či v Č. p. v souvislosti s uvedenou trestnou činností nebo že obdržel nějaké zboží z uvedené trestné činnosti.



Na základě uvedených skutečností navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí na Labem k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále jen ( státní zástupce ). Vyložil podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil v návaznosti na argumentaci obviněného P. B., že v rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn a jenž tvořil skutkový základ pro nezměnitelné a vykonatelné konstatování, že obviněný P. B. se dopustil jednak trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaného dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a jednak trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Pod tento dovolací důvod tedy nelze subsumovat výhrady obviněného P. B., které se týkaly způsobu, jímž soudy obou stupňů hodnotily výpověď spoluobviněného P. V. a v kontextu s ní další důkazy, či stanoviska soudů obou stupňů k obhajobě samotného obviněného P. B. Pokud ten v dovolání rovněž namítl, že nebyla zachována totožnost skutku (jiný popis skutku v obžalobě než v rozsudku), ani tuto námitku nelze pod shora uvedený dovolací důvod podřadit. Zmíněné námitky by mohly mít z hlediska předmětného dovolacího důvodu význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný P. B. však tímto způsobem ničeho nenamítal, navíc Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v posuzované věci k závěru o existenci zmíněného extrémního nesouladu nedospělo. Pokud by obviněný P. B. podal dovolání výlučně s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že argumentace obviněného P. B. je zjevně neopodstatněná, protože postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu byl v souladu s dikcí § 258 odst. 2 tr. ř. V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že zamítnout odvolání podle § 256 tr. ř. (vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. o odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř., nepřicházelo v dané věci do úvahy), je možné jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které rozsudku předcházelo. Odvolací soud proto odvolání zamítne v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. V případě obviněného P. B. odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nezákonný pouze ve výroku o náhradě škody způsobené společností A. o. a. s., proto tento oddělitelný výrok zrušil. Za tohoto stavu však již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání obviněného P. B. dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá. Odvolání obviněného totiž tvoří zásadně jediný celek. Napadené rozhodnutí proto není zatíženo vadou spočívající v absenci či neúplnosti některého výroku.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání obviněného P. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).

Obviněný P. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však dovolací námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká neúplné dokazování a jmenovitě soudům pak nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, včetně nezachování totožnosti skutku. Nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje toliko v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 220 tr. ř., tzn., že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.) je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Námitky, jež dovolatel uplatnil ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, lze označit za právně relevantní, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

K tomu je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Z podnětu odvolání dovolatele Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Mostě ve všech výrocích týkajících se dovolatele. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že shledal stran dovolatele správným výrok o vině i trestu a částečně nesprávným výrok o náhradě škody, což vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí způsobem shora citovaným. Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s trestním řádem. Dospěl-li odvolací soud po přezkoumání všech výroků rozsudku nalézacího soudu (týkajících se dovolatele) k závěru, že vadná je pouze část rozsudku soudu prvního stupně, správně postupoval podle § 258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen z části výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení odpovídalo, že pokud Krajský soud v Ústí nad Labem shledal stran dovolatele částečně vadným výrok o náhradě škody, zrušil pouze vadnou (oddělitelnou) část tohoto výroku. To, že výrok o vině, výrok o trestu a zbývající část výroku o náhradě škody shledal správnými, vyjádřil právě tím, že tyto výroky, resp. zbývající část výroku, ponechal nedotčeny. Nebylo přitom nutné, aby tuto skutečnost vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného ve zbývající části zamítal jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadnou pouze část napadeného rozsudku, rozhodne tak, že zruší pouze tuto vadnou část (je-li oddělitelná od ostatních), aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky (příp. jejich části) v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23).

Z těchto důvodů nebylo možno přiznat námitkám dovolatele vztaženým k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. B. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý