6 Tdo 353/2017
Datum rozhodnutí: 04.04.2017
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 353/2017-28 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2017 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2016, č. j. 6 To 632/2016-307, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 99/2016, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í : I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 10. 2016, č. j. 4 T 99/2016-280 , byl obviněný M. B. (dále obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

Dne 27. 3. 2016 na silnici č. ...... na katastru obce S., okres O., kolem 09.10 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní vozidlo zn. Opel Vivaro Minibus registrační značky ......., přičemž nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména technickému stavu komunikace (šířka vozovky činila 5,5 m), při projíždění levotočivé zatáčky vjel částečně do protisměru a při stržení řízení vpravo došlo k nárazu přední části vozidla do stromu, dále vyjelo vozidlo vpravo mimo komunikaci, otočilo se kolem své osy a levým bokem narazilo do dalšího stromu, čímž porušil ustanovení §§ 4 písmeno a), 5 odst. 2 písm. b), 11 odstavec 1 a 18 odstavec 1, odstavec 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších novel; při dopravní nehodě utrpěli spolujezdci L. B. zranění zejména rozhmoždění plic při tupém poranění hrudníku, jemuž na místě nehody podlehla, nezletilý tulipán*) utrpěl zranění zejména rozhmoždění mozku při zlomeninách klenby a spodiny lební, jemuž na místě podlehl; v době řízení měl obviněný v krvi nejméně 1,54 g/kg alkoholu.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku, § 60 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení v trvání dvou let. Podle § 60 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný zavázán k povinnosti zdržovat se na adrese Š., B. u O., v rodinném domě vlastníka A. V., v pracovních dnech v době od 19.00 do 05.00 hodin následujícího dne, ve dnech pracovního klidu a pracovního volna po celých 24 hodin denně, s výjimkou navštěvování bohoslužeb 1x týdně ve dnech pracovního klidu. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k náhradě škody poškozené VZP ČR v částce 57.291,- Kč.

3. O odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2016, č. j. 6 To 632/2016-307, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Teryngela dovolání, jenž opřel o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na základě tvrzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

5. Obviněný důvodnost uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v porušení obecných zásad pro ukládání a přiměřenost trestních sankcí. Poukázal na účel trestu, jehož smyslem je individuální a generální prevence. Zmínil, že pokud soud vybočí z mantinelů §§ 37-38 tr. zákoníku, je třeba takový trest považovat za nepřípustný.

6. Svou dovolací argumentaci založil dále na faktu, že jako viník tragické dopravní nehody přežil svou manželku a staršího syna, takže z celé rodiny mu zbyl toliko mladší syn předškolního věku. V důsledku ztráty matky je tento chlapec, jak bylo prokázáno dokazováním před nalézacím soudem, zvýšenou měrou fixován na otce. Výčitky svědomí, které obviněného pronásledují, jsou samy o sobě značným psychickým utrpením. Výkon trestu odnětí svobody, které znamená fyzickou nemožnost styku se synem po relativně dlouhou dobu, znamená pro jeho psychiku zátěž, kterou nepochybně lze označit za psychické utrpení. Dítě v předškolním věku vnímá skutečnost odlišně od dospělého v tomto věku, v končícím imprimačním období, je náhlá ztráta obou rodičů pro dítě děsivá a člověk jen s průměrnou představivostí si snad dokáže představit psychické utrpení otce, který tuto skutečnost vnímá navíc prizmatem vlastní viny.

7. V daných souvislostech obviněný poukázal na § 38 odst. 3 tr. zákoníku, jehož obsah zmínil, a zdůraznil, že požadavek ochrany zájmu poškozeného není formulován tak striktně jako požadavky na přiměřenost trestu. Podle jeho názoru je však nesporné, že intenzita, s jakou má soud přihlížet k těmto zájmům, je nepřímo úměrná věku dítěte v postavení poškozeného. Dítě, které ztratilo matku a staršího sourozence vyžaduje mimořádnou ochranu a v této souvislosti zmínil čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte s dovětkem, že dítě ve věku 4 let prožívá velké utrpení a nerozumí tomu, proč je jeho otec od něho odloučen. Odvolacímu soudu vytkl, že v jeho rozhodnutí převážilo hledisko generální prevence a namítá, že byla porušena vyváženost prevence a represe, přičemž generální prevence opřená o přísnou represi se stala prostředkem prevence individuální, ačkoli je zřejmé, že by postačil mírnější trest. Odvolacímu soudu vytkl i porušení § 1 tr. ř. hovořícím o spravedlivém potrestání pachatelů.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že odvolání okresního státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě jako nedůvodnou zamítl. Současně navrhl, aby předseda senátu přerušil výkon trestu podle § 265o tr. ř.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Podle ní dovolatelem uplatněný dovolací důvod nelze v posuzované věci použít. Obviněnému byl trest ukládán podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku, ohrožen byl trestem odnětí svobody na tři léta až deset let, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Nelze tedy dovodit, že by mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným.

10. Podle státní zástupkyně dovolatel spíše dovozuje nesprávné právní posouzení nebo jiné hmotně právní posouzení ve vztahu k trestu . V souladu s odvolacím soudem státní zástupkyně akcentuje, že to byl právě obviněný, který výjimečně svým jednáním zavinil dopravní nehodu. Byl to on, kdo řídil motorové vozidlo ve velmi podnapilém stavu (v krvi měl v době řízení nejméně 1,54 g/kg alkoholu), způsobem nepřiměřeným povaze vozovky, povaze dopravní situace a způsobil tak neodčinitelnou újmu na životech své manželky a svého dítěte. Obviněný se dopustil dvou přečinů, z toho jednoho úmyslného, vozidlo řídil na úzké komunikaci rychlostí 95 km/h, tedy vyšší než dovolenou rychlostí, přičemž bezpečná rychlost pro jízdu danou zatáčkou byla stanovena na 79 km/h. Při projíždění zatáčky vyjel obviněný částečně do protisměru. Z jeho strany došlo ke třem závažným porušením dopravního předpisu. Svou nezodpovědnou jízdou zapříčinil dva neodčinitelné následky, tedy smrt dvou osob, v daném případě dvou blízkých osob, a to poškozené L. B., a nezletilého poškozeného tulipána*). Škodlivost jednání obviněného pro společnost je natolik vysoká, že uložený trest domácího vězení je skutečně nepřiměřeně mírný.

11. Meritorní rozhodnutí není podle státní zástupkyně zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

15. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

vlastní posouzení dovolání

16. Dovolací argumentace obviněného se obsahovému zaměření deklarovaného dovolacího důvodu v jeho ustáleném výkladu Nejvyšším soudem zjevně vymyká. Jak plyne z dikce výše (bod 14) citovaného ustanovení, je dovolatelem zvolený důvod dovolání určen k nápravě takových vad rozhodnutí, jež se projevují buď v tom, že obviněnému byl napadeným rozhodnutím uložen takový druh trestu, jehož uložení konkrétní ustanovení zvláštní části trestního zákoníku neumožňuje (obviněného daným druhem trestu nelze sankcionovat proto, že s jeho uložením zákon nepočítá), nebo mu sice byl trest v tomto ohledu uložen (co do druhu trestu) správně, avšak v nepřípustné výměře.

17. Žádná z těchto alternativ v jeho případě nenastala. Jak již zmínila státní zástupkyně, obviněný byl v důsledku zjištění soudů, že spáchal skutek, jenž vykazuje znaky přečinů podle § 143 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku a podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání od tří do deseti let, neboť podle zásad upravených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo nezbytné úhrnný trest ukládat v rámci trestní sazby (§ 143 odst. 4 tr. zákoníku) stanovené na přísnější trestný čin, jímž je přečin podle § 143 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku. Uložením úhrnného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let odvolacím soudem nedošlo k pochybení, jež by založilo vadu jeho rozsudku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Stanoví-li zákon, že trest odnětí svobody ve výměře převyšující tři léta, je ze zákona trestem nepodmíněným, poté dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně nevykazuje žádnou vadu ani v té části výroku, jímž bylo rozhodnuto, že dovolatel uložený trest vykoná ve věznici s dozorem. Obviněný byl zařazen do mírnějšího typu věznice, než by obecně příslušelo [viz § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], aplikací § 56 odst. 3 tr. zákoníku dal odvolací soud zjevně (byť to explicitně při zdůvodnění svého rozhodnutí neuvedl) výraz okolnostem, jež zhodnotil v jeho prospěch.

18. Z odůvodnění mimořádného opravného prostředku lze dovodit, že obviněný si těchto souvislostí je vědom, a že se proto snaží o zvrácení dovoláním napadeného rozsudku jiným způsobem, tj. požadavkem na extenzivní výklad jím uplatněného dovolacího důvodu skrze jím formulované námitky (tj. poukazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu nabádající na podkladě práva obviněného na spravedlivý proces k širšímu výkladu dovolacích důvodů, poukazem na zásadu přiměřenosti projevující se rovněž v oblasti trestání či poukazem na práva dítěte vyplývající z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána).

19. Aniž by Nejvyšší soud zpochybňoval v obecnosti to, co obviněný ve svém dovolání uplatňuje, musí konstatovat, že jím uplatněné námitky požadovanou kasaci napadeného rozsudku odůvodnit nemohou.

20. Primárním východiskem při rozhodování dovolacího soudu zůstává zjištění učiněné stran toho, zda konkrétně vznesená dovolací argumentace věcně naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Zásadně totiž platí, že pouze za tohoto stavu věci může Nejvyšší soud přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí postupem upraveným v § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani Ústavní soud nezpochybnil základní východisko, jak k tomuto dovolacímu důvodu přistupuje Nejvyšší soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž uvedl, že připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. ).

21. Přístup Nejvyššího soudu k výkladu a následné aplikaci zákonem vymezených dovolacích důvodů neshledal nepřípustným ani ESLP, když např. v rozhodnutí vydaném ve věci Janýr a Záleský proti České republice (stížnost č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10) k postupu spočívajícím v odmítnutí dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pro věcné nenaplnění uplatněného dovolacího důvodu [tehdy podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] poznamenal (bod 51), že pokud dovolací soud vyšel z toho, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné povinnosti a ve věci rozhodl označeným způsobem, pak tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva .

22. Z pohledu práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny se sluší připomenout, že k jeho porušením dochází např. tehdy, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá skutečnost, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost (srov. např. nález ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 2445/09). Na straně druhé Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

23. Nejvyšší soud nevylučuje možnost svého (výjimečného) procesního zásahu v situaci, kdy by se konkrétně uložený trest prima facie jevil jako extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. S dovolatelem je totiž možno souhlasit v tom, že zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. V případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody to znamená, že je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním soudem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoli.

24. Je-li obecně sdílen názor, že a v tomto směru necítí senát rozhodující o dovolání obviněného odchylovat se od ustáleného výkladu otázka (ne)přiměřenosti trestu nespadá pod žádný ze zákonem upravených dovolacích důvodů (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), pak zásah Nejvyššího soudu by byl možný jen za situace obdobné té, v níž by nápravu zjednal Ústavní soud. Ten se přitom cítí oprávněn zasáhnout jen v případě, že napadenými rozhodnutími nebyla respektována zásada zákonnosti ukládaného trestu ve smyslu čl. 39 Listiny - viz např. usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1832/16: Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny) .

25. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že při rozhodování o právním následku trestní odpovědnosti pachatele nelze pomíjet účel trestu, a to navzdory tomu, že trestní zákoník, na rozdíl od jemu předcházejícího trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů jeho § 23) účel trestu nedefinuje. Stran této skutečnosti (vymezení účelu trestu) lze např. připomenout nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, v němž označený soud konstatoval, že [t]restněprávní nauka rozeznává a popisuje řadu účelů trestních sankcí, zejména účel retributivní, směřující k uložení zaslouženého trestu (just deserts), a dále účely konsekvencionalistické, zaměřující se na důsledky trestu, jako jsou například odstrašení, tedy individuální a generální prevence; rehabilitace pachatele, tedy jeho výchova, náprava; inkapacitace pachatele, tedy znemožnění, zabránění mu páchat další trestnou činnost; restorace, tedy obnova, náprava narušených, poškozených vztahů mezi pachatelem a obětí i celou společností (srov. koncepci restorativní justice); či odškodnění oběti [srov. Ashworth, A., von Hirsch, A., Roberts, J. (eds.) Principled Sentencing: Readings on Theory and Policy. Oxford: Hart Publishing, 2009]. V moderních systémech trestní justice se tyto účely obvykle vzájemně kombinují, neboli při ukládání trestů se zohledňuje jak potřeba spravedlivého postihu v reakci na protispolečenské jednání, tak i potřeba zajištění bezpečnosti občanů a majetku před nebezpečnými pachateli, dosažení převýchovy pachatele (je-li možná), jakož i zjednání nápravy po spáchaném činu. Při ukládaní trestu v konkrétním případě však rozličné účely mohou být ve vzájemném konfliktu, který lze řešit kupříkladu deklarováním primárního účelu, který musí být naplněn vždy, a účelů podpůrných, sekundárních, jejichž dosažení je vhodné, nikoli však za každých okolností a v plné míře nezbytné.

26. V návaznosti na to Ústavní soud v označeném nálezu uzavřel, že [z]e zákonem stanovené nutnosti dodržovat princip proporcionality (§ 38 odst. 1 trestního zákoníku) a požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce (princip ultima ratio, § 38 odst. 2 trestního zákoníku) při ukládání trestů lze dovodit, že jednám z účelů trestu přiměřeného k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je spravedlivé potrestání viníka (punitur quia peccatum est trestá se, protože bylo spácháno zlo). Princip proporcionality přitom slouží i jako ochrana před ryze účelovým uplatňováním trestní represe váže obecné soudy též k tomu, aby zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů typicky ukládáním exemplárních trestů - ve své podstatě narušuje princip rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces .

27. S ohledem na zjištění, že i doktrína dovozuje, že zásada přiměřenosti trestní sankce má ústavní povahu ( .), shledal Nejvyšší soud potřebným zaujmout stanovisko k námitkám vzneseným obviněným, byť tyto, jak již vyloženo výše, uplatněný dovolací důvod v jeho zákonném vymezení nenaplňují.

28. Nutno konstatovat, že pokud se obviněný dovolává § 38 odst. 3 tr. zákoníku, resp. požaduje, aby mu při uložení adekvátního trestu byl důsledně zohledněn požadavek na přihlédnutí k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem a v dané souvislosti argumentuje zájmy svého syna, činí tak způsobem, který smysl citovaného ustanovení nenaplňuje. I doktrína poukazuje na fakt, že zmíněný požadavek se dostal do popředí pozornosti zejména v souvislosti s prosazováním myšlenek tzv. restorativní justice, která klade důraz na usmíření pachatele s obětí a obnovu trestným činem narušených společenských vztahů, usiluje o posílení práv poškozeného v trestním řízení a hledá cesty, jak usnadnit poškozenému, aby dosáhl náhrady škody a odčinění trestným činem způsobeného příkoří (Šámal, P. a ko. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 429) . Jinými slovy vyjádřeno, citované ustanovení má přispět k snazšímu prosazení uspokojení oprávněných zájmů poškozeného, jež byly dotčeny (ať již způsobením poruchy na zdraví, majetku či v jiné podobě) spácháním činu pachatelem, tj. jako přímý důsledek (účinek, následek) trestného činu. V tomto směru pak by při ukládání trestu pachateli soudy měly být uváženy zájmy poškozeného tak, aby uložením konkrétního druhu trestu či jeho výměry nedošlo k zmaření či podstatnému ztížení dosažení oprávněných zájmů poškozeného (např. v podobě nedobytnosti přiznaného nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy v důsledku uložení důrazného trestu majetkové povahy).

29. Obviněný argumentuje zájmy svého syna, jenž sice, navzdory skutkovým zjištěním a právním závěrům učiněným v odsuzujících rozhodnutích soudů nižších stupňů, může být považován za poškozeného, neboť při dopravní nehodě také utrpěl zranění (podle zjištění soudů z hlediska závažnosti neodůvodňující zohlednění při právní kvalifikaci skutku dovolatele), avšak činí tak způsobem, který je od záměru sledovaného § 38 odst. 3 tr. zákoníku odlišný. Dovolatel totiž neoperuje újmou, která synovi vznikla při jeho protiprávním jednání, nýbrž tou, jež má být důsledkem spojeným s trestně právním postihem jeho samého za přivození smrtelného zranění synově matce a jeho bratru (citová újma v důsledku odloučení od otce vykonávajícího nepodmíněný trest odnětí svobody).

30. Nepřípadným je tvrzení dovolatele, že trest mu uložený rozsudkem odvolacího soudu zakládá porušení čl. 37 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Psychické strádání, jemuž je dítě, jehož rodič nastoupí výkon trestu odnětí svobody, nelze pokládat za naplňující znaky podrobení mučení nebo jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu jejich vymezení citovaným článkem Úmluvy.

31. Jakkoli je ukládání trestních sankcí ovládáno mimo jiné i zásadou personality trestů, nelze oprávněně tvrdit, že by uložení nepodmíněného trestu dovolateli bylo v rozporu s touto zásadou. Byl to on, kdy svým protiprávním jednáním přivodil smrt dvěma nejbližším osobám, a je to on, kdo nese v souladu s touto zásadou nepříznivé právní následky svého činu v podobě omezení jeho osobní svobody. Byť je zřejmé, že nepřímé dopady (přerušení přirozeného osobního kontaktu) uloženého trestu zasahují nejen syna a ostatní příbuzenstvo obviněného, nelze odhlížet od skutečnosti, že tak tomu je (v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody) zcela pravidelně i v jiných případech, přičemž nepřímé dopady, byť jiné povahy, nastávají zpravidla i při uložení jiných druhů trestů (např. trestů majetkové povahy či jiných). V ryzí podobě, kdy sankcí uložená újma postihuje výlučně osobu pachatele, se tato zásada uplatňuje spíše výjimečně (např. trest ztráty čestných titulů a vyznamenání).

32. Kasaci napadeného rozhodnutí by za dané situace, když širší dopad uloženého trestu není ničím výjimečným, mohlo odůvodnit pouze zjištění, že intenzita působení uložené sankce je do té míry vysoká, že je již projevem exemplárnosti, jenž nemá nic co do činění s uplatňující se zásadou přiměřenosti trestní sankce. Jak již naznačil výše citovaný nález Ústavního soudu, k dodržení zásady přiměřenosti dochází tehdy, je-li uložená sankce předvídatelná, tj. je-li její uložení co do druhu a výměry příslušného trestu obvyklé v případech srovnatelných.

33. Již soud prvního stupně ve svém rozsudku dospěl k závěru o vysokém stupni škodlivosti spáchaného skutku a sám zdůraznil, že tato škodlivost s ohledem na porušení povinností řidiče a způsobení dvou smrtelných zranění je natolik vysoká, že zcela standardní trest, běžně ukládaný, je trest odnětí svobody nepodmíněný . Z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, že k uložení jiného druhu trestu přistoupil výlučně na základě výrazného promítnutí těch skutečností, jež následně vymezil, ve prospěch obviněného.

34. Pokud se s tímto řešením neztotožnil soud odvolací, nelze z toho činit závěr, že by obviněnému byl uložen trest exemplární, či trest hrubě neodpovídající zjištěným skutečnostem jak z pohledu okolností případu, tak poměrů pachatele. V dané souvislosti je třeba připomenout, že trestní sazba v trvání tří až deseti let je stanovena na trestný čin spáchaný z nedbalosti (§ 143 tr. zákoníku), přičemž zopakovat je třeba, že trest nespojený s přímým výkonu trestu odnětí svobody je možný jen za situace, že trest je vyměřen na samé spodní hranici trestní sazby. Obviněnému však byl trest uložen i za sbíhající se úmyslný trestný čin (§ 274 tr. zákoníku), za který (samostatně) lze uložit trest odnětí svobody ve výměře na šest měsíců až tři léta (příp. peněžitý trest či trest zákazu činnosti). V situaci výraznějšího ovlivnění obviněného alkoholem v době jízdy, kdy k usmrcení dvou jeho nejbližších příbuzných došlo výlučně v důsledku jeho selhání (na vzniku dopravní nehody neměla žádný podíl jiná osoba nezpůsobila ji a ani k jejímu vzniku v důsledku nějaké chyby nepřispěla řidička protijedoucího vozidla), nelze mít trest, jenž mu byl odvolacím soudem uložen, za rozporný se zásadou přiměřenosti trestních sankcí.

35. V situaci, kdy se obviněný svou dovolací argumentací rozešel nejen s jím deklarovaným dovolacím důvodem, nýbrž i s ostatními důvody dovolání, jak jsou upraveny zněním § 265b tr. ř., a kdy kasaci napadeného rozsudku neodůvodňují ani ty námitky, jež jsou pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné, rozhodl dovolací soud o jeho mimořádném opravném prostředku způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b.

36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. dubna 2017 JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.