6 Tdo 35/2007
Datum rozhodnutí: 18.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 35/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2007 o dovolání obviněného F. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 To 252/2006-124, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 87/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 10 T 87/2004-107, byl obviněný F. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle § 250 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 To 252/2006-124, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o podmíněném odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a stanovení délky zkušební doby a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. se obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tří roků. Proti tomuto rozsudku obviněný podal dovolání.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že provedenými důkazy nebyla jeho vina spolehlivě prokázána a tudíž že jsou pochybnosti, které umožňují použít jednu z hlavních zásad trestního řízení, a to in dubio pro reo . Poukázal na to, že jeho úmyslem nebylo nikoho podvést. Naopak, on sám se stal obětí podvodného jednání A. O. Uvedl, že všichni věřitelé pan M., JUDr. N. i pan S. byli o skutečnostech souvisejících s půjčkou řádně informováni. Každý věřitel byl podrobně seznámen s tím, k čemu a z jakého důvodu si finanční prostředky půjčuje. Poškozený I. M. věděl o tom, že finanční prostředky mají být použity na kauci do banky, aby se uvolnily finanční prostředky, které měl obviněný přislíbeny. Stejně tak byl informován i poškozený M. S. Tvrzení obviněného si pan S. ověřil osobně u A. O. v nemocnici. Jedině u poškozené JUDr. N. se jednalo o půjčku na splátku hypotečního úvěru a půjčená částka takto byla skutečně použita. Podle názoru obviněného vhledem k těmto skutečnostem nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť ani jeden poškozený nebyl uveden v omyl, ani jim obviněný nezamlčel podstatné skutečnosti. Dodal, že protože mu nebyl prokázán úmysl obohatit se na úkor poškozených, nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu. Z důkazního řízení totiž nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že by jednal klamavě a že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době. Domnívá se, že z jeho jednání nelze dovodit ani nepřímý úmysl, neboť nejednal s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 To 252/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 10 T 87/2004, v celém rozsahu podle § 265k tr. ř. zrušil, jakož i zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Konstatovala, že z argumentace obviněného je evidentní, že je spojena s výtkou soudy neuplatněné procesní zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného , přičemž její hmotně právní povaha ve smyslu uplatněného důvodu dovolání zcela chybí. Dodala, že závěr o tom, že nebyl naplněn znak uvedení jiného v omyl a nedostatek zavinění obviněný dovozuje bez ohledu na rozhodná skutková zjištění, na podkladě kterých se poškození nakonec rozhodli zapůjčit obviněnému finanční prostředky pro jím tvrzený účel. Podle důkazně podložených skutkových zjištění zůstává pro posouzení záměru obviněného obohatit se na majetku poškozených I. M. a M. S. rozhodným, že jim účel použití vypůjčených finančních prostředků, spojený s bankovní finanční transakcí nevylíčil pravdivě, když postavil na jisto tvrzení o její zaručené úspěšnosti a tím i o bezproblémovém uvolnění potřebných financí, které se na uvedeném podkladě a tedy v návaznosti na nejistou budoucí událost zavázal uhradit takřka obratem, ačkoliv penězi nedisponoval. Byť v případě půjčky od poškozené JUDr. N. sdělil pravdivý účel použití vypůjčených peněz, je zřejmé, že při uzavření smlouvy o půjčce se zavázal k vrácení zapůjčené finanční částky ve lhůtě jednoho měsíce, přestože věděl, že svému závazku nemůže dostát, neboť v té době dlužil poměrně vysoké částky dvěma shora uvedeným poškozeným. Právní kvalifikaci skutku státní zástupkyně označila za správnou s tím, že by nemohla být s úspěchem zpochybněna ani kdyby byly námitky nesprávného právního posouzení skutku uplatněny kvalifikovaným způsobem. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obviněný založil své námitky na tvrzení, že jeho vina nebyla spolehlivě prokázána, že existují pochybnosti o správnosti skutkových zjištění s tím, že podle jeho názoru v řízení měla být použita zásada in dubio pro reo . Je zjevné, že obviněný primárně brojí proti tomu, jaký byl zjištěn skutkový stav věci v předcházejícím řízení. Z uvedeného plyne, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v dovolání obviněný uplatnil námitky, které vybočují z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž dovolací důvod kvalifikovanými námitkami věcně nenaplnil. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že podstatou v dané věci nebylo, k jakému účelu budou půjčené peněžní prostředky použity, ale skutečnost, že obviněný poškozené informoval o tom, že půjčené prostředky jim budou vráceny v krátkých časových intervalech: I. M. slíbil, že mu peníze vrátí nejpozději druhý den, M. S. ujišťoval o tom, že je schopen peníze vrátit tentýž den a od JUDr. N. si vypůjčil peníze s tím, že je vrátí do jednoho měsíce. Obviněný spoléhal na to, že částka ve výši 330.000,- USD do Č. s. přijde, jakmile složí určitou částku. V tomto směru uvěřil A. O., který měl dlužit 15 miliónů korun z předchozí doby. A přestože je obviněnému nevrátil, obviněný se jím nechal přesvědčit, že za splnění podmínky spočívající ve složení dalšího obnosu na účet v peněžním ústavu, mu peníze vyplatí. Tyto okolnosti však obviněný poškozeným nesdělil. Poškozený I. M. vycházel z toho, že obžalovaný je krátkodobě ve finanční tísni a určitou sumu potřebuje na odblokování peněz v bance. Poškozený M. S. byl obviněným informován o tom, že by se mělo jednat o obchod s mobilními telefony a o spolupráci s nějakou skupinou podnikatelů a poté, co této skupině finančně pomůže, může být celý obchod uskutečněn. Ani poškozená JUDr. R. N. neznala skutečný stav věci. Věděla, že obviněný potřebuje peníze na splátku nějakého úvěru, jinak by přišel o dům. Je s podivem, že obviněný, ačkoliv měl velmi špatné zkušenosti s A. O., uvěřil jeho slibům a přistoupil na jeho další požadavky a peníze získané od poškozených mu vydal. Je tedy zřejmé, že sám bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že předmětná suma na jeho účet dorazí. Třebaže poškozený M. S. v této souvislosti uvedl, že A. O. byl navštívit s obviněným v nemocnici, je zjevné, že o podrobnějších okolnostech vztahu mezi A. O. a obviněným nic nevěděl. Není proto pochyb, že obviněný poškozené uvedl v omyl, neboť tito neměli o důležitých okolnostech souvisejících s A. O. žádnou představu, a proto se domnívali, že půjčí-li obviněnému, nemají se čeho obávat. Obviněný vylíčil poškozeným svou finanční situaci v jiném světle, než jaká byla ve skutečnosti, a to právě proto, že měl s A. O. jisté zkušenosti. V dané věci mohl předpokládat, že k vrácení peněz nedojde, neboť věděl, že vrácení peněz od A. O. je nanejvýš nereálné, a pokud na to spoléhal, je třeba dospět k závěru, že své jednání založil na nejisté budoucí události, s níž musel být srozuměn. Nejvyšší soud shledal (stejně jako soudy nižších stupňů), že trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se obviněný po subjektivní stránce dopustil přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Protože však obviněný v dovolání nepřipouští a popírá, že by jednal klamavě (domnívá se, že poškozeným žádné okolnosti nezamlčel), je zjevné, že obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav. Takové námitky je však třeba označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Z uvedeného je tedy patrné, že obviněný se snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného F. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 18. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann