6 Tdo 346/2009
Datum rozhodnutí: 16.04.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 346/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2009 o dovolání, které podal obviněný L. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 5 To 574/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 27/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 1 T 27/2008, byl obviněný L. S. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že že dne 26. 8. 2007, v době kolem 16.40 hod. jel jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia SLX TDI, registrační značky, po silnici II. třídy č., ve směru Ž. a v km 14,7 uvedené komunikace se nechoval dostatečně pozorně a ohleduplně, nepřizpůsobil rychlost své jízdy dopravně technickému stavu vozovky a svým schopnostem, vyjel ze svého směru jízdy vlevo do protisměrné části vozovky, kde se v uvedené době nacházelo, ve směru B., jedoucí osobní motorové vozidlo tovární značky Chrysler PT Cruiser, registrační značky, které řídil J. V., bytem B., ul. S. a v důsledku tohoto jednání došlo v jízdním pruhu řidiče V. k nárazu přední části vozidla řízeného obžalovaným L. S. do levé přední části vozidla J. V. a v souvislosti s tím k lehkému zranění J. V. a k lehkému zranění jeho spolujedoucí J. V., bytem B., ul. S. a dále došlo k těžkým zraněním jeho spolujedoucích na zadních sedadlech vozidla, a to O. V., posledně bytem B., ul. K., který utrpěným zraněním následně podlehl v nemocničním zařízení a V. V., bytem B., ul. K., když obžalovaný L. S. tak svým jednáním hrubým způsobem porušil § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. . Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 5 To 574/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Blansku) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku prohlásil, že je nevinen a že mu provedeným dokazováváním nebylo objektivně prokázáno nedbalostní jednání ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., a proto nemohla být naplněna skutková podstata tohoto trestného činu ve všech zákonem požadovaných znacích. Následně soudům obou stupňů vytkl nedostatečně provedené dokazování a zkrácení jeho práva na obhajobu s tím, že nalézací soud neprovedl celou řadu navrhovaných důkazů a odvolací soud tomuto postupu svým rozhodnutím přisvědčil. Konkretizoval, že se jednalo zejména o odborné vyjádření soudního znalce Ing. J. Š., popř. výslech tohoto soudního znalce či policisty J. S. a provedení důkazu předloženým DVD. V této souvislosti odmítl závěr nalézacího soudu, že v dané věci byla skutková podstata trestného činu naplněna a prokázána, když podle něho k takovému konstatování neměl soud dostatek podkladů a argumentů. Dodal, že provedením jím navržených důkazů chtěl prokázat svoji nevinu a že byl v důsledku postupu soudů nižších stupňů proti své vůli zbaven možnosti se náležitě hájit. Uzavřel, že nalézací a odvolací soud se spokojily s nedostatečně provedeným dokazováním, že bylo meritorně rozhodnuto v jeho neprospěch a že dokazování bylo ukončeno ve fázi protichůdných tvrzení a nebylo respektováno právo na spravedlivý proces.

V další části dovolání upozornil, že bylo (při zjišťování skutkového stavu věci) vycházeno zejména ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. J., přitom akcentoval, že tento je pro obhajobu nepřijatelný pro značná pochybení a nesprávně vyvozené závěry. Shledal, že zmíněný posudek, který braly oba soudy fakticky jako jediný důkaz, je nezákonný a prakticky i nepoužitelný. Podotkl, že kdyby nebylo při opatřování důkazů znalcem postupováno v rozporu s trestním řádem a byl přítomen vyšetřovatel a on (obviněný) s obhájcem, musel by znalec reagovat na skutečnosti, na které později poukázal znalec Ing. J. Š. a kterých se v průběhu dalšího řízení marně dovolávala obhajoba.

Vyjádřil přesvědčení, že podstatnou otázkou je také zjištěná a jednoznačně prokázaná absence správného dopravního značení v místě dopravní nehody, kterou lze brát za prvotní příčinu vzniku dopravní nehody. Konstatoval, že pokud by toto dopravní značení bylo na místě realizováno v souladu s vyhláškou č. 30/2001 Sb., což jednoznačně nebylo, k žádné dopravní nehodě by nedošlo. Doplnil, že skutečnost, že byl absencí správného dopravního značení na místě samém porušen zákon ze strany zcela jiného subjektu, nebyla vůbec vzata v úvahu. Dále vyslovil názor, že ze spisového materiálu je zcela zjevné, že ze strany Policie ČR bylo provedeno ohledání nedbale a dodal, že kdyby policisté provedli řádné ohledání i v úseku před V., tedy v příjezdu jeho vozidla, museli by bezpochyby zaregistrovat jak pronikající slunce prolukou mezi stromy ze silně zastíněného lesa, které způsobilo jeho oslnění, tak i nečistoty na vozovce v dráze nabíhajícího brzdění jeho vozidla a neviditelnost dopravního značení.

Shrnul, že soud vzal jako důkaz jen znalecký posudek znalce Ing. J., jehož důkazy byly pořízeny nezákonným způsobem, a výpovědi svědků z vozidla jedoucího za vozidlem poškozeného těsně před dopravní nehodou, kteří mluvili o rychlosti nad 100 km/hod. a kteří, i kdyby jen sledovali jeho (obviněného) vozidlo, mohli toto vidět po výjezdu z lesa posledních cca 25 m před nehodou a v tomto úseku byla i podle zpochybňovaného posudku znalce Ing. J. rychlost max. 50 km/hod. Dospěl k závěru, že z výše předestřeného je patrné, že si znalec a následně i soud vyhodnotil tyto důkazy jakoby po svém a tím porušil zákon v jeho neprospěch.

V závěru svého dovolání seznal, že v posuzované trestní věci neexistuje žádný řetězec důkazů, který by jednoznačně prokazoval spáchání předmětného trestného činu či jeho jednoznačnou odpovědnost za vzniklou dopravní nehodu (podle něho byla toliko prokázána jeho účast na této dopravní nehodě), že úvahy soudů jsou nepodložené a ničím neprokázané, popř. že tyto ignorovaly provedené důkazy i zásadu in dubio pro reo, na základě které měly rozhodnout o jeho zproštění obžaloby v celém rozsahu.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 1 T 27/2008, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 5 To 574/2008, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., podle § 265m tr. ř. zrušil a podle § 226 písm. a) nebo písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby v celém rozsahu, event. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. Upozornil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. být nemohou.

Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 5 To 574/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva )a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě a výlučně do oblasti skutkových zjištění. Stručně shrnuto, obviněný orgánům činným v trestním řízení (především soudům) vytýká vadné a neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci [mj. dovozuje, že neexistuje žádný řetězec důkazů, který by jednoznačně prokazoval jeho odpovědnost za vzniklou dopravní nehodu (podle něho byla prokázána toliko jeho účast na předmětné dopravní nehodě)]. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že shora citovaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného vadného a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje (aniž by v tomto směru bylo zapotřebí rozvádět podrobnější argumentaci), že uplatněné dovolací námitky se zcela míjejí s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný zmínil v závěrečném návrhu. Tento dovolací důvod je totiž dán pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pouze stručně Nejvyšší soud dodává, že mezi právními závěry soudů obou stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. dubna 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý