6 Tdo 345/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoník



6 Tdo 345/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. dubna 2013 o dovolání obviněného Z. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 3 To 529/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 189/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2011, č. j. 15 T 189/2010-172, byl obviněný Z. P. v bodě ad 1) výroku o vině (společně s obviněnými Š. G. a J. B., kteří dovolání nepodali) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž za tento trestný čin mu byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (pozn.: správně má být uvedeno podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku) uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců, podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestech spoluobviněných Š. G. a J. B.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění Š. G., Z. P. a J. B. odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2011, č. j. 3 To 529/2011-210, byl z podnětu odvolání obviněného Š. G. podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené M. B. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byl skutek popsaný pod bodem 2) výroku rozsudku vrácen soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) byl obviněný Š. G. nově odsouzen za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 7 T 23/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 259 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu obviněných Z. P. a J. B. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byli tito obvinění soudem druhého stupně nově odsouzeni, a to obviněný Z. P. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců, když byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro účely výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a obviněný J. B. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Jinak u obviněných Z. P. a J. B. zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 14. 10. 2011, č. j. 3 To 529/2011-210 podal obviněný Z. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že skutek, jak je vymezen v rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být kvalifikován jako zločin vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle jeho mínění nebyl naplněn znak této kvalifikované skutkové podstaty spáchá nejméně nejméně se dvěma osobami , kdy se jedná o spolupachatelství, kde je zapotřebí dovodit a konstatovat ve skutkové větě společné jednání a společný úmysl. Připomíná, že společné jednání sice může být vyvozeno i z jednání každého ze spolupachatelů, které by jinak bylo jednáním samostatným, dílčím, avšak ve svém souhrnu by představovalo články společného řetězce v komplexu naplňujícího trestný čin vydírání. V návaznosti na tato obecná tvrzení dovozuje, že v daném případě se však o takové společné jednání pokryté společným úmyslem, tak jak je vyjádřeno v popisu skutku výroku o vině pod bodem ad 1) výroku odsuzujícího rozsudku, nejedná. Zdůrazňuje, že on sám poškozeným nevyhrožoval, k ničemu je nenutil, naopak nabádal spoluobviněného G., aby svého jednání zanechal, z bytu poškozených odešli, když spoluobviněný B. zůstal po celou dobu mimo prostory bytu a dění uvnitř nemohl nikterak ovlivnit. Je tedy zjevné, že jednání každého z obviněných samostatně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání ani netvoří články řetězce společného chování, které by bylo možno kvalifikovat jako vydírání ve druhém odstavci. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě a Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatuje, že argumentace vyjádřená v dovolání obviněného je opakováním jeho námitek, které uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku. Jeho námitkami se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí podrobně zabýval a správně dospěl k závěru, že v jednání obviněného byly prokázány znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť všichni tři obvinění přijeli do bydliště poškozeného s úmyslem získat dluh. Jak státní zástupkyně zdůrazňuje, tento společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, neboť tato není vyžadována, protože postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si tedy musí být vědom alespoň možnosti, že jeho jednání a jednání ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, byť se na společném jednání nemusejí podílet stejnou měrou, nicméně pro tento případ s tím museli být srozuměni. Okolnost, že by každý z obviněných sledoval jednáním vlastní prospěch, nevylučuje, aby byl úmysl společný, zvláště, když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Podle státní zástupkyně tak obvinění dosáhli cíle, který si konkludentním jednáním stanovili, přičemž kvalifikovaná skutková podstata zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má oporu v tom, že se jednání dopustili všichni tři obvinění. Domnívá se tedy, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat jak soud prvního, tak zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).

V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že se obviněný v rámci uplatněných námitek především domáhá změny skutkového zjištění, které by mělo podpořit jeho verzi skutkového děje, tj. že se uvedeného jednání nedopustil. Pokud ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) vytýká nesprávnost použité právní kvalifikace jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a závěry soudů v rozporu se skutkovými zjištěními zpochybňuje tvrzením, že nebyla naplněna podmínka kvalifikované skutkové podstaty - spolupachatelství, když on sám nikterak poškozeným nevyhrožoval, k ničemu je nenutil, naopak nabádal spoluobviněného G., aby svého jednání zanechal a z bytu poškozených odešli, když spoluobviněný B. zůstal navíc po celou dobu mimo prostory bytu a nemohl tak nikterak ovlivnit dění uvnitř, a nemohlo se tak jednat o společné jednání pokryté společným úmyslem, pak je potřebné uvést, že soud prvního stupně na str. 10-13 svého rozsudku rozvedl, proč tuto jeho obhajobu, která byla vyvrácena výpověďmi poškozených, považuje za nevěrohodnou a nepravdivou. Současně uvedl, z jakých důvodů shledal nevěrohodnou rovněž výpověď svědkyně J. Ž., tchýně obviněného Š. G. (č. l. 164 tr. spisu). Správně soudy argumentovaly tím, že odsouzení obviněného bylo vybudováno na výpovědích poškozených M. B. a J. V., kteří shodně, přesvědčivě a velice podrobně popsali jednání obviněných, přičemž uvedli, že to byli právě obvinění, kteří se záměrem docílit vrácení dluhu vyvolali u nich výhrůžkami násilím či jiné těžké újmy zcela reálné obavy z jejich uskutečnění. V jejich důsledku je tak obvinění přiměli k jednání, k němuž by za normálních okolností nepřistoupili, tj. zejména k prodeji věcí z jejich vlastnictví, když rovněž naléhali, aby poškozený J. V. poté, kdy jej obviněný P. a G. doprovodili do prodejny Elektra v Delvitě O. - Z. či následně do prodejny Elektro World v Shopping parku Avion v O., za účelem získání televizoru na splátky, vzal na sebe úvěr (k čemž však z důvodu jeho neschválení nedošlo), to vše s cílem získání finančních prostředků na úhradu obviněnými požadovaného dluhu (protokol o hlavním líčení ze dne 22. 2. 2011 na č. l. 144-147, 147-148 tr. spisu). Uvedené hodnotící závěry, odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. byly shledány rovněž logickými soudem druhého stupně, který se k námitkám obviněného, které tento vyjádřil ve svém odvolání a jsou shodné s dovolacími námitkami, vyjádřil na str. 3-7 svého rozhodnutí. Pokud obviněný tyto závěry zpochybňuje a argumentuje tím, že mu uvedené jednání žádným jiným důkazem nebylo prokázáno, nutno konstatovat, že takto koncipované námitky, které spočívají ve zpochybnění skutkových zjištění a hodnotících úvah soudů, je nutno považovat za námitky skutkové. Na tomto místě nutno zdůraznit, že výsledky provedeného dokazování bylo jednoznačně prokázáno a soudem prvního stupně v popisu skutku obsaženo zjištění, že obvinění Š. G., Z. P. a J. B. se dopustili vytýkaného jednání, přičemž jednali společně po předchozí domluvě a ve vzájemné součinnosti, v souladu s vytyčeným záměrem vymoci na poškozeném J. V. finanční dluh. Pokud všichni obvinění připouští, že se sice na místě činu nacházeli a hovořili s poškozenými ohledně úhrady dluhu, nicméně všichni popírají, že by se vůči nim dopustili jakýchkoli výhrůžek, když veškeré jednání poškozených bylo podle jejich tvrzení zcela dobrovolné, a odmítají že by se na vytýkaném protiprávním jednání všichni různou formou podíleli či že by existovala mezi nimi vzájemná dohoda, týkají se tyto jeho námitky výhradně skutkového zjištění. Nutno dodat, že společný úmysl obviněných docílit vrácení dluhu, nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována. Postačuje totiž toliko dohoda konkludentní, kdy si každý spolupachatel musí být vědom alespoň možnosti, že jeho jednání a ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, byť se na společném jednání nemusejí podílet stejnou měrou, a pro tento případ s tím byli srozuměni, když okolnost, že každý z nich sledoval vlastní prospěch, tento jejich společný úmysl nevylučuje. Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že soudy tento čin posoudily v souladu se zákonem, když pro stanovení jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nechybí žádné skutkové okolnosti tuto skutkovou podstatu naplňující. Pokud tedy obviněný v dovolacím řízení zpochybňuje provedené důkazy, předkládá vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje a poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru. Pouze tu část dovolání, ve které poukazuje obviněný na to, že nebyl naplněn formální znak trestného činu podle § 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (se dvěma osobami), lze označit za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, ale zjevně neopodstatněnou z důvodů shora uvedených.

Dále je třeba odkázat na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

V souvislosti s takto koncipovanými námitkami, jejichž podstata spočívá ve zpochybnění skutkového zjištění, je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann