6 Tdo 342/2009
Datum rozhodnutí: 22.04.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 342/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněných D. U., a M. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, č. j. 8 To 467/2007-1650, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 87/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. U. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, č. j. 8 To 467/2007-1650, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných D. U. a M. R. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2007, č. j. 91 T 87/2004-1546. Tímto rozsudkem byl obviněný D. U. pod bodem IV. výroku o vině uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle § 250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obviněný M. R. byl pod bodem III. výroku o vině uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit společně s obviněným M. S. Za tento trestný čin a taktéž za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 2 T 127/2002, byl obviněnému podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 2 T 127/2002, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dovolání obviněný D. U. opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že provedenými důkazními prostředky nebyla jeho vina spolehlivě prokázána a v řízení měla být použita zásada in dubio pro reo. Poukazuje na to, že sám se stal obětí podvodu. Je přesvědčen, že zcela absentují důkazy prokazující řadu rozhodných skutečností (např. že se znal s R. H., že měl uzavřenou smlouvu s Č. p. a. s., že se účastnil dopravní nehody atd.).Výroku o vině vytkl, že tzv. skutková věta neobsahuje popis jednání, z něhož by vyplývalo, že úmyslně někoho uvedl v omyl. V popisu skutku podle jeho názoru není uveden způsob, jakým měl poškozeného uvést v omyl. Dovozuje, že nenaplnil objektivní stránku trestného činu, neboť nikoho neuvedl v omyl, ani nezamlčel podstatné skutečnosti, protože s Č. p., a. s., vůbec nejednal. Domnívá se, že nenaplnil ani subjektivní stránku trestného činu, neboť mu nebyl prokázán úmysl obohatit se na úkor poškozené společnosti. Uzavírá, že vzhledem k uvedeným skutečnostem nebyla jeho vina spolehlivě prokázána. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 8 To 467/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 91 T 87/2004, v celém rozsahu podle § 265k tr. ř. zrušil, jakož i zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněný M. R. podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení . Namítl, že soudy nehodnotily veškeré okolnosti komplexně, nepřihlížely k výpovědím jednotlivých svědků a k osobě obviněného. Zdůraznil, že v trestní věci nebyly respektovány zásady trestního řízení, když bylo postupováno výrazně v neprospěch obviněného. Vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval argumenty jeho obhájce. Námitky uplatněné v odvolání obviněný reprodukuje, aby učinil závěr, že soudy celý případ nesprávně zhodnotily a vyšly z nesprávného hmotně právního posouzení . Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 8 To 467/2007, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Ačkoliv obviněný se zmiňuje i o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., k tomuto dovolacímu důvodu žádné konkrétní námitky neuplatnil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, každý z obviněných dovolání podal prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud vycházel z toho, že oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání obviněných zpochybnit provedené dokazování, když jejich argumentace uvedená v dovolání je zaměřena na jednotlivé usvědčující důkazy, případně poukazují na nedostatky v dokazování. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

K dovolání obviněného M. R.:

Ve svém dovolání obviněný v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového děje. Není pochyb, že námitky v dovolání prezentované souvisí výhradně se skutkovým zjištěním, protože obviněný se neztotožňuje s tím, jak se soudy v rámci hodnocení důkazů vypořádaly se všemi relevantními skutečnostmi, na základě nichž byl uznán vinným. Nicméně je třeba uvést, že soud prvního stupně přistoupil k hodnocení důkazů s veškerou pečlivostí, když na str. 21 23 odůvodnění rozsudku se s jednotlivými důkazy náležitě vypořádal a skutek právně kvalifikoval jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud konstatuje, že odůvodnění soudu prvního stupně je natolik přesvědčivé a výstižné, že o správnosti skutkového zjištění neexistují žádné pochybnosti. Za správnou považuje Nejvyšší soud i právní kvalifikaci skutku.

K dovolání obviněného D. U.:

Podle názoru Nejvyššího soudu není pravdou, že by tzv. skutková věta výroku o vině neobsahovala skutkové zjištění ve vztahu k zákonnému znaku objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. uvedení v omyl . V popisu skutku je naopak tento znak velmi precizně popsán, neboť jestliže obviněný společně s R. H. uplatnil neoprávněný nárok na pojistné plnění týkající se fiktivní dopravní nehody, podepsal a předložil Č. p., a.s., nepravdivý tiskopis oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla , jde zcela určitě o stručný popis jednání, vystihující způsob, jakým byla poškozená Č. p., a. s., uvedena v omyl. Pokud obviněný zpochybňuje svou účast na dopravní nehodě, skutečnost, že neměl uzavřenou smlouvu s Č. p., a. s. (v tomto směru je třeba poznamenat, že šlo o pojištění ze zákona) nebo listiny nezbytné k uplatnění nároku na náhradu škody Č. p., a. s., nepředložil, mají uvedené námitky vztah ke skutkovým zjištěním, s nimiž obviněný v dovolání polemizuje. Není rozhodné, zda obviněný nepravdivý tiskopis obsahující oznámení nehody předložil osobně nebo prostřednictvím R. H. Je totiž zjevné, že pokud šlo o fiktivní dopravní nehodu, žádný tiskopis neměl být vyplňován a nemohl být pojišťovně předkládán, aniž by se účastníci fiktivní dopravní nehody na tomto postupu nedomluvili. Úmysl obohatit jiného na úkor cizího majetku byl obviněnému rovněž prokázán, neboť shora uvedeným jednáním se podílel na tom, že R. H. neoprávněně vylákal ke škodě Č. p., a. s., částku ve výši 99.168,- Kč, přičemž po subjektivní stránce je třeba spatřovat v jednání obviněného přinejmenším úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.

Za situace, kdy obvinění brojí výhradně proti tomu, jaká skutková zjištění jsou obsažena v popisu skutku, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněných) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž veškerým námitkám soudy věnovaly patřičnou pozornost. Protože námitky uplatněné obviněnými v dovolání nejsou způsobilé dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. (až na námitku obviněného D. U. níže uvedenou).



V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněných (až na námitku obviněného U. níže uvedenou) k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter. Pokud obviněný M. R. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neodůvodnil, nelze mít za to, že byl tento dovolací důvod kvalifikovaně uplatněn. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že neurčitá námitka svojí neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval skutečnosti, které mají námitku potvrzovat.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. R. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Stejné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který obviněný M. R. uplatnil pouze formálně. Jak již bylo shora uvedeno, také v případě obviněného D. U. jím uplatněné námitky shora uvedené, je třeba považovat za právně irelevantní dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující, a proto by přicházelo v úvahu jím podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by za právně relevantní nebyla posouzena námitka, že skutkový stav zjištěný soudem I. stupně nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným . S uvedenou námitkou se však způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vypořádaly soudy I. a II. stupně. V souvislosti s touto námitkou je vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, kde konstatoval, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jak také učinil Nejvyšší soud, jak je z výroku tohoto rozhodnutí patrno. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann