6 Tdo 341/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 341/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání podaném obviněným Z. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 4 To 130/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 170/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 21 T 170/2011 , byl obviněný Z. V. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jehož se dle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustil tím, že

spolu s dalším pachatelem

v blíže nezjištěném období od počátku měsíce února 2011 nejméně do 2. 4. 2011 v O., soudní obvod Nový Jičín, v areálu obchodní společnosti Mateiciuc, a. s. se sídlem v Odrách, ul. Ke koupališti 370/15 zaměstnanec společnosti D. T., využívaje svého postavení skladníka, opakovaně a nepravidelně, s legendou odvozu odpadu určeného ke spálení přednesenou před pracovníky ostrahy objektu, když takové nakládání s odpady je zaměstnancům stran představitelů společnosti umožněno, zprostředkoval obž. Z. V. vjezd jeho osobním motorovým vozidlem zn. Fiat Multipla do areálu společnosti a dále pak na rampu u skladových prostor, kde odcizovali balíky různých druhů a typů PVC hadic v délkách 10, 15, 25 a 50 metrů, připravených zde k pozdější expedici, když provedenou inventurou je dokumentováno 8.780 metrů odcizených hadic v celkové hodnotě 184.150,- Kč bez DPH (220.980,-Kč včetně DPH) na vrub společnosti Mateiciuc a. s., hadice společně nakládali do zavazadlového prostoru vozidla, kde je takto naložené překryli přikrývkou proti nechtěnému spatření náhodnou osobou, Z. V. následně vyplatil D. T. finanční hotovost jako podíl ze zisku, a to podle již dříve dohodnutých kritérií přihlížejíce k typu a délce jednotlivé hadice, s vozidlem naloženým hadicemi vyjel z areálu společnosti, aby je uschoval ve své garáži ve S., kde odstranil z jednotlivých balení firemní loga a označení, aby pak prostřednictvím inzerce zveřejněné na internetu všechny balíky hadic, mimo posledních 16 balení hadic představujících 540 metrů délkové míry v hodnotě 11.391,- Kč bez DPH (13.669,- Kč včetně DPH), které vydal policejnímu orgánu pro potřeby trestního řízení, za deklarovanou výhodnou cenu prodal nezjištěným odběratelům, a získané finanční prostředky užil pro svou potřebu.

Za to byl obviněnému podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a tří měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvého stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 4 To 130/2012 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Jugy dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení shledává ve výroku o vině, který je založen pouze na tvrzení spoluobviněného. Výrok o vině dle něj může být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání.

Následně vznesl výhradu vůči způsobu, jímž odvolací soud přistoupil ke zdůvodnění procesní využitelnosti výpovědi spoluobviněného D. T. Obviněný dovozuje, že tyto závěry odvolací soud opírá o nepravdivé skutečnosti, které nejsou uvedeny ve spise.

Na podporu svého tvrzení uvedl obviněný podstatné údaje týkající se převzetí obhajoby jeho obhájcem a vyrozumění obhájce o výslechu spoluobviněného T. Zmínil, že obhájce převzal v předmětné věci obhajobu v sobotu dne 8. 10. 2011. Dne 10. 10. 2011 předal na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Nový Jičín, 1. Oddělení obecné kriminality SKPV oznámení o převzetí mé obhajoby, ve kterém zároveň požádal, aby byl vyrozumíván o všech úkonech přípravného řízení. Žádal rovněž o odklad výslechu svého klienta (obviněného V.), který byl stanoven na den 12. 10. 2011 alespoň o 14 dnů, aby se stačil seznámit s obsahem uvedeného spisu. Obhájce byl dne 10. 10. 2011 odpoledne e-mailem informován o výslechu spoluobviněného T. Obhájce měl telefonicky požádat také o jeho odklad ze stejných důvodů jako u obviněného V., se sdělením, že v opačném případě nemá žádný smysl, aby byl (obhájce) u předmětného výslechu přítomen, protože není s věcí seznámen a nemohl by provádět řádně obhajobu. Obviněný je přesvědčen, že věta z přípisu policejního orgánu, kterým byl informován jeho obhájce o výslechu spoluobviněného T.: V závěru Vám sděluji, že v dané trestní věci je na den 12. 10. 2011 v 11:00 hod. plánován výslech obviněného D. T. , nesplňuje požadavky § 165 odst. 3 tr. ř. , který stanoví, že oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu uvedeného v odst. 2, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký úkon se jedná, dobu a místo jeho konání. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit . Obviněný polemizuje nad termínem včas a dospívá k závěru, že jeho obhájce nebyl o výslechu spoluobviněného informován včas, jelikož se měl tohoto výslechu zúčastnit ve lhůtě jednoho dne. Dále citoval z rozhodnutí publikovaného pod R 18/199, kdy umožnění přítomnosti obviněného nebo obhájce při výslechu svědka, který má právo podle § 100 tr. ř. odepřít výpověď a který toto právo může v budoucnu kdykoli a tedy i v hlavním líčení využít, se zajišťuje použitelnost tohoto důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění a splnění požadavku mezinárodních smluv. Zdůraznil, že při hlavním líčení nebyl dán obviněným ani obhájcem souhlas ke čtení protokolu o výpovědi svědka.

Na základě shora uvedeného zastává názor, že byl-li výslech svědka zásadním usvědčujícím důkazem a obhájci obviněného nebylo umožněno tohoto se zúčastnit, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Podle obviněného bylo motivem spoluobviněného T., který jej jako jediný usvědčuje z páchané trestné činnosti, snížit svou vlastní vinu a tím i svou odpovědnost k náhradě škody.

Nesprávné právní posouzení obviněný spatřuje také ve formě zavinění svého jednání, kterého se měl dle závěru soudů dopustit v přímém úmyslu. Zopakoval, že nevěděl nic o tom, že spoluobviněný T. hadice krade. Řádně je od něj kupoval, proto nemohl naplnit skutkové okolnosti úmyslu dle trestního zákona . Nesprávný je dle obviněného i výrok o náhradě škody.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a další rozhodnutí obsahově na něj navazující a zprostil jej viny v celém rozsahu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil Nejvyššímu soudu, že po seznámení s dovoláním a dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z těchto teoretických východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení podaného dovolání.

Argumentace obviněného obsažená v jeho mimořádném opravném prostředku v rozporu s jím vymezeným dovolacím důvodem neobsahuje prakticky žádné výhrady, které by směřovaly vůči právnímu posouzení skutku, jímž byl shledán vinným. Jedinou výjimku představuje jeho tvrzení, že nesprávný je právní závěr soudů, že se činu dopustil v přímém úmyslu. Zpochybnění tohoto právního závěru soudů týkajícího se danosti znaku subjektivní stránky trestného činu (přečinu krádeže), však obviněný spojuje s jiným skutkovým zjištěním, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů, neboť setrvává na své obhajobě, že nevěděl, že se jedná o odcizené hadice . Tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, že by trestnou činnost spáchal v přímém úmyslu, je v podobě jím uplatněné námitky zřejmou polemikou se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, resp. s jejich hodnocením provedených důkazů (obviněným tvrzená nevěrohodnost výpovědi spoluobviněného). Ani tuto námitku, kterou by obecně bylo možno hodnotit (v podobě tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu) jako naplňují deklarovaný dovolací důvod, však pro svou konkrétní povahu nelze považovat za relevantní zpochybnění právního posouzení skutku, jímž byl obviněný shledán vinným. Deklarovaný dovolací důvod obviněný takto uplatněnou námitkou nenaplnil, neboť ji odvíjí od jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěly soudy, resp. hodnotí jinak provedené důkazy. Na tomto místě třeba zopakovat, že dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Pokud obviněný naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval zejména v tom, že jeho obhájce nebyl včas informován o výslechu spoluobviněného T. v přípravném řízení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitku ryze procesního charakteru, která není způsobilá deklarovaný dovolací důvod, a ani jiný důvod dovolání upravený ustanovením podle § 265b tr. ř. naplnit. Uvedené pak platí i ve vztahu k dalším výhradám, které jsou dovolatelem spojovány se závěrem o nesprávnosti skutkových zjištění soudů (např. jím zastávaný názor, že věrohodnost jediného svědka (pozn. míněn spoluobviněný T.) je pochybná .

Uplatnil-li obviněný ve svém dovolání výhrady procesního a skutkového charakteru, pak je nutno učinit závěr, že se zcela rozešel s požadavky, které stran odůvodnění naplněnosti deklarovaného dovolacího důvodu zákon na dovolatele klade. Obecně totiž nedostačuje, aby dovolatel pouze konkrétní dovolací důvod ve svém dovolání vymezil, nýbrž je nezbytné, aby jeho existenci rovněž přesvědčivě svou argumentací doložil. V posuzované věci tento předpoklad pro obviněným očekávané a jím navržené rozhodnutí dovolacího soudu naplněn nebyl.

Uvedené skutečnosti vedou Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obiter dictum k argumentaci obviněného obsažené v jeho dovolání Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti:

Podstata dovolací námitky obviněného nespočívá v tom, že by jeho obhájce v rozporu se svým požadavkem uplatněným ve smyslu § 165 odst. 3 tr. ř. nebyl o vyšetřovacím úkonu (výslechu spoluobviněného) informován, ale v tom, že (dle hodnocení obviněného) nebyl vyrozuměn řádně z hlediska umožnění reálnosti výkonu obhajovacího práva obviněným, resp. jím zvoleným obhájcem. Veškerou argumentaci, jíž se obviněný snaží dosáhnout procesní neúčinnosti výpovědi obviněného D. T., je proto třeba vnímat jako výhradu vůči procesnímu postupu orgánu činného v trestním řízení, tj. jako běžnou námitku procesního charakteru.

Poněvadž obviněný nevyjádřil zcela konkrétně, jakého pochybení při vyrozumění obhájce se měl policejní orgán dopustit, je možno dovozovat (nejednalo-li se o výslech svědka), že obviněný namítá nesplnění podmínky formulované zněním věty druhé § 165 odst. 3 tr. ř., dle níž Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit . V daném ohledu byl obhájce policejním orgánem vyrozuměn sice jen v tom rozsahu, že je plánován výslech obviněného D. T. , avšak v kontextu zjištění toho, že toto vyrozumění obhájce obdržel již poté, co proti usnesení o zahájení trestního stíhání (usnesení ze dne 3. 10. 2011, jímž došlo k zahájení trestního stíhání jak obviněného V., tak obviněného D. T.) podal jménem svého klienta stížnost (č. l. 46), nutno dovodit, že o identitě osoby, o jejímž plánovaném výslechu byl vyrozuměn, nevznikly pochybnosti. I z uvedené stručnější identifikace bylo možno takovou osobu ztotožnit.

Druhá obsahová námitka, která má dle obviněného odůvodnit závěr o zkrácení jeho obhajovacích práv, spočívá v polemice o délce lhůty, nezbytné z pohledu obhajoby, kterou je třeba zachovat mezi vyrozuměním obhájce a provedením procesního úkonu ve stadiu přípravného řízení. Zde obviněný v rozporu s nutností odlišit specifika stadia přípravného řízení a řízení soudního dovozuje nutnost zachování lhůty, kterou zákon stanoví v souvislosti s nařízením hlavního líčení. Odkaz obhájce na analogickou aplikaci ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. v případě výslechu obviněného, resp. spoluobviněného ve stadiu přípravného řízení je však zcela nepřípadný, neboť přijetím takového názoru by došlo k tomu, že některé úkony, které jsou časově limitovány, by nebylo vůbec možno provést (např. výslech osoby zadržené, výslech obviněného, ohledně něhož je podán návrh na vzetí do vazby). Nutno zdůraznit, že trestní řád nestanoví lhůty, které musejí orgány činné v trestní řízení respektovat, v každém jednotlivém případě (k přehledu lhůt srov. např. Montag, J., Lhůty, Přehled lhůt zakotvených v trestním řádu, Soudce 7-8/2009, str. 49-63) a že kupř. obviněnému negarantuje žádnou minimální lhůtu (ve smyslu obhájcem uplatňovaného požadavku) k přípravě obhajoby v návaznosti na okamžik doručení usnesení o zahájení jeho trestního stíhání (k výslechu obviněného může dojít, a nezřídka také dochází, ihned poté, co je touto formou s podstatou obvinění seznámen). Ve vztahu k úkonům konaným ve stadiu přípravného řízení, v nichž zákon žádnou lhůtu konkrétním údajem nestanoví, je třeba vycházet z toho, že svou povinnost ve smyslu § 165 odst. 3 tr. ř. policejní orgán splní tehdy, pokud prokazatelně vyrozumí obhájce o konání procesního úkonu v takovém předstihu, který mu reálně umožní jeho osobní účast na něm. Zohledňovat skutečnosti, jež akcentuje dovolání (tj. nezbytná příprava obhájce na daný procení úkon), způsobem, který obviněný požaduje, není dosti dobře možné, neboť by se v nich výrazným způsobem promítaly faktory subjektivní (rozdílnost náhledu na dobu potřebnou k výkonu kvalifikované obhajoby), tj. skutečnosti z hlediska rovného přístupu k obviněným obtížně hodnotitelné. Z pohledu uplatňované námitky je nezbytné uvést, že ve skupinových věcech je zcela běžné, že výslechy obviněných kontinuálně navazují, aniž by bylo třeba vytvářet obhajobě časový prostor pro přípravu obhajoby ve vztahu k tomu kterému z obviněných.

V obecné poloze shrnuto sama skutečnost, že obhájce obviněného, který byl vyrozuměn o procesním úkonu s časovým předstihem umožňujícím mu se tohoto osobně zúčastnit, se takového úkonu, např. výslechu obviněného nezúčastnil (aniž by tomu bránila překážka objektivní povahy), nemůže mít za následek, že by důkaz při prováděném procesním úkonu získaný byl nepoužitelný v řízení soudním z důvodu, který uplatňuje ve svém dovolání obviněný. Vyhodnotil-li si obhájce obviněného, jak je tvrzeno v odůvodnění dovolání, že v určeném termínu výslechu spoluobviněného by jeho účast na prováděném procesním úkonu nebyla z hlediska zájmů jeho klienta přínosná (a spojuje-li reálnost výkonu obhajovacích práv obviněného při výslechu spoluobviněného se změnou termínu tohoto úkonu srovnatelnou s výslechem jeho klienta), pak jeho neúčast při prováděném výslechu spoluobviněného, jímž se obhajoba vědomě zbavila možnosti svá procesní práva při tomto úkonu realizovat, nemůže být zohledňována způsobem dovolatelem požadovaným.

Ostatně i Ústavní soud ve svých rozhodnutích poukázal na to, že je věcí obviněného, jakým způsobem přistoupí ke své obhajobě, což se vztahuje jak k otázce zvolené procesní taktiky, tak k otázce volby obhájce. Poukázat lze např. na nález ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 272/05, v němž byl vysloven názor, že .. je proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 trestního řádu) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný (obžalovaný) nese odpovědnost sám, a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat kvalitu obhajoby či nečinnost obhájce (případně i obžalovaného ve vztahu ke svému obhájci), neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiku, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; . S otázkou procesní taktiky však souvisí to, že její konkrétní projev nemusí nalézt výrazu, který obviněný očekává. To se týká i případu neúčasti obhájce na úkonu, o jehož konání byl orgánem činným v trestním řízení vyrozuměn ve lhůtě, umožňující obhájci se takového úkonu zúčastnit. Poukázat lze totiž na to, že ani Ústavní soud nezaujal stanovisko, že by orgány činné v trestním řízení měly provádění procesních úkonů přizpůsobovat časovým požadavkům obhajoby. Dokladovat lze naopak, že v dané otázce se vyslovil způsobem zcela opačným. Jak v nálezu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, tak např. v nálezu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 Ústavní soud uvedl, že Z odpovědnosti obhajovaného za volbu obhájce ovšem nelze bez dalšího dovozovat povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce . Nejvyšší soud usuzuje, že takto vyslovený názor lze vztáhnout k orgánům činným v trestním řízení obecně, tj. i k činnosti těch, které působí ve stadiu řízení přípravného.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. dubna 2013 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý

Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil