6 Tdo 341/2011
Datum rozhodnutí: 24.03.2011
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 175 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 341/2011-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. března 2011 o dovolání obviněného J. H . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 10. 2010, č. j. 68 To 373/2010-322, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 148/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 10. 2010, č. j. 68 To 373/2010-322, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 8. 2010, č. j. 4 T 148/2010-273. Tímto rozsudkem byl obviněný J.H. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) výroku o vině přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1, 6 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v obci P.-L. v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Zdravotní pojišťovny M.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu. Namítá, že je zde sice popsán útok na poškozenou A.K., stejně jako mechanismus vzniku jejích zranění a vzniklé následky, avšak je toho názoru, že neexistuje v řízení jediný provedený relevantní důkaz, který by prokazoval, že to byl právě on, kdo úmyslně způsobil poškozené újmu na zdraví tak, jak je popsána ve skutkové větě rozsudku. V tomto směru dodává, že žádný ze svědků nepotvrdil, že by útok na poškozenou vedl právě on. Tvrdí, že byl usvědčen pouze výpovědí poškozené A.K., kterou považuje za nevěrohodnou. Zpochybňuje mechanismus vzniku zranění poškozené, podle obviněného mohlo být způsobeno jiným mechanismem nebo mohlo být dokonce poškozenou předstírané. Poukazuje na to, že samotné zranění poškozené nezanechalo žádné podlitiny anebo vnější známky. Dále uvedl, že nebylo vůbec prokázáno, že by příčinou zarudnutí očí a dalších příznaků v obličeji bylo použití slzotvorného spreje. Ze shora uvedených skutečností dovozuje, že z provedených důkazů není možno dospět k závěru o jeho vině a měl být proto podle zásady in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podstatu dovolání obviněný spatřuje v tom, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu a byť jde o námitku právního charakteru, z obsahu dovolání je zřejmé, že byla uplatněna pouze formálně. Nelze přehlédnout, že námitky obviněného nejsou založeny na tom, že by zavinění nebylo alespoň v obecných rysech zahrnuto v jednání obviněného, ale na způsobu hodnocení důkazů soudy s tím, že podle názoru obviněného na základě provedených důkazů nemohl být učiněn výrok o vině a měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Popírá dokonce, že by byl pachatelem spáchaných trestných činů. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

I když se obviněný domnívá, že důvod dovolání spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak už bylo shora uvedeno, obsah dovolání tomu nijak nenasvědčuje. Je zřejmé, že veškerá svá tvrzení opírá o skutečnosti, které mají základ ve skutkovém zjištění a že jeho námitky jsou ryze procesní povahy. Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud, se velice podrobně a přesvědčivě vyjádřily k tomu, proč považují svědeckou výpověď poškozené A. K. za věrohodnou. Zdůraznit je třeba, že její výpověď zůstala po celou dobu trestního řízení konstantní a nezůstala ve světle ostatních, ve věci provedených důkazů osamocena. Je podporována nejen svědeckými výpověďmi (svědka P. M. a M. J.), ale také znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy. Pokud jde o mechanismus vzniku jejích zranění, její popis samotného napadení koresponduje se znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Marka Vitovjáka. Tento znalec také vyvrátil verze předkládané obhajobou. Jestliže obviněný v souvislosti s provedeným dokazováním poukazuje na svědeckou výpověď svědkyně A. H., k nevěrohodnosti výpovědi této svědkyně se naprosto vyčerpávajícím způsobem vyjádřil soud prvního stupně na str. 15 svého rozsudku, a proto i odkaz v dovolání na její výpověď považuje Nejvyšší soud za ryze účelový. Bylo rovněž prokázáno, že zarudnutí kůže obličeje a podráždění očních spojivek poškozené bylo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Kromě výpovědi poškozené uvedené potvrzují svědci P.M. a M. J., dále odborné vyjádření z oboru kriminalistická chemická expertiza a z lékařské zprávy Nemocnice Hranice, a. s, chirurgické ambulance, je patrné, že po převozu do nemocnice poškozená uvedla, že jí obviněný J. H. stříkl do obličeje dráždivý sprej, přičemž lékařskou prohlídkou byl u poškozené zjištěn zánět kůže v obličeji a překrvení očních spojivek. Lze tedy shrnout, že v kontextu všech provedených důkazů není pochyb, že obviněný byl pachatelem skutku, jímž byl uznán vinným. Nelze pominout, že poškozená ho jako pachatele označovala od počátku, zmiňovala se o něm ihned po incidentu před svědky P.M. a M. J., tj. v době, kdy byla ještě v šoku po útoku obviněného a jen stěží si lze představit, že by v tomto stavu byla schopna mýlit se v osobě pachatele. Intenzita útoků, charakter zranění, napadení poškozené bez zjevné příčiny, rovněž tak zásah do objektů trestných činů nasvědčuje tomu, že po subjektivní stránce byly znaky skutkových podstat spáchaných trestných činů naplněny. Ze všech shora uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat uplatněné námitce stran subjektivní stránky trestného činu právní relevantnost. Formální uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. potvrzuje také to, že ačkoliv obviněný byl uznán vinným třemi trestnými činy, je dovolání ohledně subjektivní stránky zaměřeno pouze k tomu, že se nemohl dopustit útoku vůči tělesné integritě poškozené. Tím je zjevné, že obviněný napadá jen skutkové zjištění ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože právním posouzením subjektivní stránky se nezabývá ani k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ani k přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Lze tedy konstatovat, že uplatněné námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a to i přesto, že ve svém souhrnu všechny provedené důkazy tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů, vzájemně se doplňují a na sebe navazují, ve svém celku shodně a spolehlivě dokazují okolnost nebo okolnosti, které byly třeba v dané věci prokázat a lze z nich současně dovodit závěr o vině obviněného a současně bezpečně vyloučit možnost závěru jiného. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za přesvědčivá, že k nim není třeba ničeho dodávat a lze na ně v plném rozsahu odkázat.

Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze říci, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J.H. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. března 2011



Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann