6 Tdo 339/2005
Datum rozhodnutí: 13.04.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 339/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 o dovolání, které podal obviněný M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 4 To 531/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 145/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 5 T 145/2003, byl obviněný M. S. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 3. 5. 2003 kolem 05.30 hod. v L., okr. M., před vchodem do klubu P. nejméně sedmi silnými údery udeřil gumovou palicí do hlavy M. L., a způsobil mu tím otřes mozku, sedm tržných ran hlavy a podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo 14 dní hospitalizace a další dobu léčení nepřesahující dobu 6 týdnů a jednání se dopustil proto, že poškozený L. podal dne 22. 8. 2002 před policejními orgány PČR-OŘ SKPV svědectví o incidentu, který se odehrál dne 17. 8. 2002 před budovou klubu P. Za to byl podle § 222 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný M. S. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 4 To 531/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Mostě tak nabyl právní moci dne 15. 10. 2004 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že nalézací soud posuzovaný skutek nesprávně právně kvalifikoval podle ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (současně také jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., přičemž tuto právní kvalifikaci dovolatel nijak nezpochybňuje), když podle jeho názoru měl být tento skutek kvalifikován pouze dle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Zdůraznil přitom, že zákonným znakem trestného činu podle § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. je mimo jiné pohnutka trestného činu, a to spáchání činu uvedeného v odst. 1 na svědkovi pro výkon jeho povinnosti. Současně namítl, že tento obligatorní znak trestného činu nenaplnil. Dle dovolatele tak existuje nesoulad mezi právním posouzením jeho jednání a skutkovým zjištěním, jenž je sice ve skutkové části výroku rozsudku soudu prvého stupně popsáno, s konkrétně zjištěnými skutečnostmi však nekoresponduje. Dovolatel namítl, že ze zjištěných skutečností nijak nevyplývá jeho úmysl spáchat trestný čin na osobě svědka ani jeho pohnutka učinit tak pro výkon jeho povinnosti podat svědeckou výpověď a že s tímto znakem skutkové podstaty nekoresponduje žádné konkrétní skutkové zjištění, které by tento znak naplňovalo. Dále uvedl, že ze skutkové části výroku o vině sice vyplývá, že se jednání dopustil proto, že poškozený L. podal dne 22. 8. 2002 před policejními orgány PČR OŘ SKPV svědectví o incidentu, který se odehrál dne 17. 8. 2002 před budovou klubu P., z odůvodnění rozhodnutí však není patrno, z jakých konkrétních skutkových zjištění soud tuto skutečnost dovodil, neboť odůvodnění obsahuje jen obecné úvahy o jiných kauzách, odkazy na výpověď svědka, který hovoří o atmosféře vyvolané členy l. p. , resp. svědků hovořících o svých subjektivních pocitech a ničím nepodložených domněnkách. V návaznosti na výše uvedené dovolatel vyjádřil přesvědčení, že základní znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu a tento znak není naplněn žádnou skutkovou okolností. Podotkl, že soud v odůvodnění rozhodnutí sice dovodil, že (dovolatel) jednal veden pohnutkou shora uvedenou, avšak stalo se tak na podkladě obecných úvah bez vztahu ke konkrétním zjištěným okolnostem, které by soud podřadil pod zákonný znak trestného činu dle ustanovení § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. vyjádřený slovy: spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 pro výkon jeho povinnosti . Pohnutka, jakožto zákonný znak trestného činu, kterým byl dovolatel uznán vinným, je tak pouze předpokládaná. K výše uvedenému dodal, že znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. jsou naplněny pouze v tom případě, kdy je pachatel motivován k tomuto trestnému činu konkrétní pohnutkou počínat si tak na svědkovi právě pro výkon jeho povinnosti, s čímž zákonodárce spojuje i použití vyšší trestní sazby. Pokud se tak stane bez této pohnutky anebo není-li bez pochybností prokázána, přichází v úvahu pouze právní kvalifikace podle § 222 odst. 1 tr. zák. Dodal, že pokud by měl být uznán vinným trestným činem podle § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., musí se tak stát na pokladě konkrétních zjištěných skutkových okolností a nikoliv na podkladě úvah soudu.

V závěru svého dovolání dovolatel vyjádřil přesvědčení, že Okresní soud v Mostě a stejně tak i Krajský soud v Ústí nad Labem nesprávně právně kvalifikoval jednání, kterého se měl dopustit a navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2004, č. j. 4 To 531/2004 a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 6. 2004, č. j. 5 T 145/2003, ve výroku, jímž byl uznán vinným trestným činem ve stadiu pokusu dle ustanovení § 222 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a ve výroku o uložení trestu a zařazení do typu věznice a věc přikázal Okresnímu soudu v Mostě k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co vyložil rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že soud v dané věci vycházel z neměnných opakovaných výpovědí poškozeného M. L., jakož i výpovědí dalších svědků a záznamu kamerového systému z klubu P., v návazností na což učinil logický závěr o nevěrohodnosti výpovědi obviněného M. S. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu nacházející se zejména na str. 285 trestního spisu. Dodal, že pokud dovolatel za této situace namítá, že nebylo spolehlivě zjištěno, že se násilného jednání vůči poškozenému dopustil právě proto, že poškozený učinil svědeckou výpověď o obdobném incidentu, nelze této jeho námitce přisvědčit. Uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, jako mimořádného opravného prostředku určeného toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně vymezených v § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci dovolatel sice namítá nesprávnou právní kvalifikaci posuzovaného skutku podle ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. z důvodu, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, konkrétně pohnutka spáchat tento trestný čin na svědkovi pro výkon jeho povinnosti, tuto námitku však opírá o jiná skutková zjištění (resp. o jejich absenci), než která ve věci učinil nalézací soud. Konkrétně namítá, že ze zjištěných skutečností nijak nevyplývá jeho úmysl spáchat trestný čin ublížení na zdraví na osobě svědka ani pohnutka učinit tak pro výkon jeho povinnosti podat svědeckou výpověď, kterou soud dle jeho názoru dovodil pouze na základě vlastních úvah. Dovolatel tedy soudům de facto vytýká nesprávnost skutkových zjištění, resp. jejich absenci, a teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky) z odlišné verze skutkového stavu dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.

Z rozsudku soudu prvého stupně však zcela jednoznačně vyplývá, že tento soud se pečlivě zabýval všemi rozhodnými skutkovými otázkami nezbytnými pro náležité právní posouzení stíhaného skutku (provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.), tedy i naplněním subjektivní stránky posuzovaného trestného činu (a v rámci tohoto znaku i pohnutky), což zcela pregnantně vyjádřil ve výroku, podle jehož skutkové věty obviněný nejméně sedmi silnými údery udeřil gumovou palicí do hlavy M. L., a způsobil mu tím otřes mozku, sedm tržných ran hlavy a podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo 14 dní hospitalizace a další dobu léčení nepřesahující dobu 6 týdnů a jednání se dopustil proto, že poškozený L. podal dne 22. 8. 2002 před policejními orgány PČR-OŘ SKPV svědectví o incidentu, který se odehrál dne 17. 8. 2002 před budovou klubu P.. a podrobně rozvedl v odůvodnění předmětného rozsudku (zejména na str. 284 a 285). Odvolací soud pak po přezkoumání tohoto rozsudku i řízení jemu předcházejícího shledal hodnotící úvahy a skutkové závěry soudu prvního stupně správnými a po zhodnocení důkazů sám rovněž mj. dovodil, že obviněný spáchal popsaný skutek právě z důvodu výše popsaného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního stupně a potvrzených odvolacím soudem, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í :Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. dubna 2005



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý