6 Tdo 330/2013
Datum rozhodnutí: 17.04.2013
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1b,2,3 tr. zákoník



6 Tdo 330/2013-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. dubna 2013 o dovolání obviněného M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 8 To 493/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 163/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 8 To 493/2012, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 2 T 163/2012, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 8 To 493/2012 (všem jeho výrokům), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 2 T 163/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody poukazuje na to, že v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu došlo napadeným rozhodnutím k nesprávnému rozhodnutí ve věci, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo odvolacím soudem jako věcně správné potvrzeno, v podrobnostech polemizuje s argumentací uváděnou v jeho odůvodnění. Zejména vytýká, že soud prvního stupně vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a tím, že nesprávně hodnotil důkazy, dospěl k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutků v bodech I. a II. rozsudku. Ohledně skutku v bodu I. se obviněný domnívá, že přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku měl být překvalifikován na přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, neboť důkazy před soudem provedené dokazují, že automobil užíval v úmyslu jej užívat jen přechodně. Za polehčující okolnost mělo být bráno, pokud se k tomuto jednání, z něhož je usvědčován úředním záznamem Policie ČR ze dne 15. 6. 202 a protokolem o zadržení, doznal, že majiteli vozu se omluvil a měl snahu dohodnout se na úhradě způsobené škody. Nesprávně byla podle jeho mínění stanovena i výše škody, když v tomto směru odmítá závěry odborného vyjádření z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, neboť znalec si vozidlo neprohlédl a vycházel toliko z údajů v ceníku a sdělení poškozeného. Ohledně skutku v bodě II. namítá, že ke vznesení obvinění pro přečin krádeže a maření výkonu úředního rozhodnutí došlo neoprávněně, neboť se těchto nedopustil, přičemž provedené důkazy toto neprokazují. Jestliže nebyla naplněna skutková podstata přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, tak podle obviněného nemohlo dojít ani ke spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.V této souvislosti namítá, že hmotně právní posouzení věci bylo nesprávné zejména z hlediska hodnocení důkazní situace, kdy je usvědčován toliko záznamem Policie ČR ze dne 4. 6. 2012, kdy vozidlo bylo nalezeno. Vznáší též výhrady k odbornému vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví metody pachové identifikace, pokud se z protokolu o ohledání místa činu podává, že byla zjištěna pachová stopa shodná s pachovou stopou obviněného, přičemž nedokázal vysvětlit, kde se tato ve voze vzala, když poškozenou nezná a nikdy ji neviděl. K tomu uvádí, že pachová stopa je jen podpůrným důkazem, pokud existují jiné přímé důkazy, které vinu dokazují, což však v tomto případě nenastalo a v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu dané problematiky se týkající. Za pouhou spekulaci označuje obsah odborného vyjádření hasičského záchranného sboru, v té části, že z vozu utekly dvě osoby tmavší pleti. Podle jeho mínění též došlo k porušení zásad trestního řízení, které v podrobnostech rozvádí, když jak přípravné řízení, tak i soudní jednání bylo vedeno nestandardním způsobem, nebyly provedeny obhájcem navržené důkazy (výslechem znalce z oboru kynologie ohledně pachových stop, znaleckým posudkem ohledně výše způsobené škody namísto odborného vyjádření, vězeňskou zdravotní kartou, výslechem vedoucího lékaře Věznice Brno, výslechem policisty Ing. Zdeňka Pokorného). Domnívá se, že soudkyně Městského soudu byla zaujatá, což dovozuje z jejího vyjádření u hlavního líčení, které cituje. Rovněž zmiňuje závažné pochybení soudů při rozhodování o trestu, který označuje za nepřiměřeně přísný, když k jeho odsouzení došlo jen proto, že byl již v minulosti za obdobnou trestnou činnost odsouzen. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, toto s odkazem na výše uvedené označuje za nesprávné, pokud odvolací soud dospěl k totožnému závěru jako soud prvního stupně, jehož výrok o vině, trestu i náhradě škody potvrdil. V souvislosti s tím označuje jeho postup za ukvapený a neobjektivní, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí dovozuje, že soud prvního stupně provedl veškeré dokazování, které nebylo třeba doplňovat, zabýval se všemi námitkami obviněného, když není povinen vyhovět všem důkazním návrhům, ale o těchto pouze rozhodnout, zda je připustí a pokud jim nevyhoví, toto zdůvodnit, skutková zjištění odpovídají výsledkům dokazování, jsou úplná a správná a rovněž právní závěry jsou jasné a přesvědčivé, odborné vyjádření se blíží svým charakterem znaleckému posudku a uložený trest s ohledem na způsobenou škodu není nepřiměřený. Podle jeho mínění soudy měly věc hodnotit i z pohledu zásady in dubio pro reo. Z důvodů shora uvedených obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 8 To 493/2012, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu k dovolání obviněného uvedla, že se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to v rámci urychlení řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat jak soud prvního, tak zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).

V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že pokud se obviněný v rámci uplatněných námitek mj. domáhá také změny výroku o vině a argumentuje tím, že soudy pochybily při závěrech o právní kvalifikaci jeho jednání v bodě I. rozsudku jako přečinu krádeže, které v rozporu se skutkovými zjištěními zpochybňuje tvrzením, že chtěl vozidlo Audi S 3 majitele C. U. užívat jen dočasně, chtěl se pouze projet a poté je vrátit, nikoli ukrást a ponechat si je a dopustil se tak toliko přečinu neoprávněného užívání cizí věci ve smyslu ust. § 207 odst. 1 tr. ř., pak je potřebné uvést, že jak soud prvního stupně na str. 7 - 8 svého rozsudku, tak i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí na č. l. 3 - 5 rozvedly, proč nepovažují výpověď obviněného za pravdivou. Správně soudy argumentovaly tím, že odsouzení obviněného vycházelo nejen z jeho výpovědi, ale bylo vybudováno i na dalších důkazech. Z těchto lze zmínit zejména protokol o ohledání místa činu ze dne 27. 5. 2012 a fotodokumentaci (č. l. 161-165, 168-186 trestního spisu), odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace (č. l. 124-125 trestního spisu), úřední záznam Policie ČR ze dne 15. 6. 2012 a protokol o zadržení obviněného z téhož dne, z nichž lze zjistit, že obviněný byl zadržen v okamžiku, kdy nastupoval do odcizeného vozidla Audi S 3 a chystal se s ním odjet, přičemž při následné osobní prohlídce u něj byl nalezen vylamovací klíč na autozámky tzv. lamák (č. l. 80-81, 82-83 trestního spisu). Rovněž nelze přehlédnout, že na vozidle byly vyměněny RZ, kdy se na vozidle nacházela jiná RZ přidělená jinému vozu Audi S 3, jež bylo taktéž odcizeno. Za povšimnutí stojí rovněž i fakt, že předmětné vozidlo obviněný užíval po dobu 20 dnů, během nichž najel 3.650 km , což o jeho tvrzeném úmyslu toliko se projet rozhodně nesvědčí. S těmito důkazy korespondují rovněž závěry odborného vyjádření z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady znalce Ing. Jaroslava Sedláka, z něhož soudy vycházely i při stanovení výše způsobené škody v obou obviněným spáchaných skutcích, odcizením vozidel Škoda Octavia a Audi S 3 A. S. a C. U. (č. l. 128-145 trestního spisu), stejně jako závěry odborného vyjádření V. M. z oboru ekonomika, ceny a odhady o hodnotě odcizených věcí z vozidla Škoda Octavia (č. l. 148-149 trestního spisu). Osamoceny nezůstaly ani úvahy soudu o vině obviněného v bodě II.) rozsudku, kterým měl spáchat přečin krádeže a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kteréžto jednání popírá a zpochybňuje skutková zjištění soudu tvrzením, že v tomto směru o jeho vině neexistuje žádný důkaz, přičemž v této souvislosti přehlíží a za nevěrohodnou označuje zejména pachovou stopu nalezenou v automobilu, kterou nemohl způsobit, a které byly podpořeny řadou dalších důkazů. S těmito závěry soudu zejména korespondovaly listinné důkazy - protokol o ohledání místa činu ze dne 3. 6. 2012 včetně fotodokumentace (č. l. 223-228, 237-248), z nichž bylo zjištěno, že odcizené vozidlo Škoda Octavia majitelky A. S. bylo nalezeno dne 3. 6. 2012 na parkovišti, kde bylo zachváceno požárem, který na místě likvidoval Hasičský záchranný sbor JmK Brno. Nelze přehlédnout, že z jeho odborného vyjádření ze dne 24. 6. 2012 mj. vyplývá, že podle očitých svědků vozidlo přijelo na parkoviště, najelo do túje mimo parkoviště, vrátilo se zpět a následně z vozu utekly dvě osoby tmavší pleti (č. l. 267-270 trestního spisu). Nutno zmínit též protokol o ohledání místa činu a seznam stop ze dne 4. 6. 2012 (č. l. 234-235 trestního spisu), z nichž se podává, že uvnitř vozidla na levém předním sedadle řidiče byla zajištěna pachová stopa obviněného a na knoflíku brzdové páky stopa biologická, když v této souvislosti nelze bez povšimnutí ponechat obsah odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví metody pachové identifikace, z něhož je zřejmé, že byla zjištěna shoda pachové stopy se srovnávací pachovou konzervou obviněného, a jejíž původ obviněný nedokázal vysvětlit (č. l. 257-259 trestního spisu). Nutno dodat, že rovněž na tomto vozidle byla namontována odcizená RZ přidělená jinému vozu Audi A3, jež bylo taktéž odcizeno a byl zjištěn shodný způsob vniknutí jako v případě skutku v bodě I.

Ze skutkových zjištění tak jednoznačně vyplývá a za daných okolností pak soud neměl pochyb o tom, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku naplnil po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když z hlediska subjektivní stránky se jednalo úmyslnou formu zavinění a to ve formě úmyslu přímého [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud tedy obviněný v dovolacím řízení poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina uvedenými trestnými činy, kterými byl uznán vinným prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru.

Pod deklarovaný dovolací důvod nespadá primárně skutková námitka obviněného, že byla nesprávně stanovena výše škody a v tomto směru zpochybňuje závěry odborného vyjádření z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, neboť ve skutečnosti vytýká nesprávný postup soudů při vyhodnocení důkazního stavu věci, z něhož soudy vycházely při zjištění celkové výše způsobené škody. Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Je třeba odkázat na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud tedy obviněný v dovolacím řízení poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina trestnými činy, kterými byl uznán vinným prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru.

V souvislosti s takto koncipovanými námitkami, jejichž podstata spočívá ve zpochybnění skutkového zjištění, je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Dále je třeba konstatovat, že Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

V návaznosti na uvedené skutečnosti nelze námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody a ten mu byl ukládán v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného činu, kterým byl uznán vinným. Tímto byl přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kde bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od jednoho do pěti let a pokud soud v rámci § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, nelze tento trest co do druhu a jeho výměry považovat za trest, který by byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ani se nejedná o druh trestu, který zákon nepřipouští [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, obviněný se dopustil dvou dílčích pokračujících útoků trestného činu, z nichž každý byl závažným trestným činem, za který mu hrozil trest ve stejné trestní sazbě jako za oba dílčí skutky a rovněž mu přitěžovalo, že je speciálním recidivistou, když předmětné trestné činnosti se dopustil krátce po propuštění z posledního výkonu trestu v podstatě pro stejnou trestnou činnost.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil námitkou, že k jeho obvinění pro přečin krádeže a maření výkonu úředního rozhodnutí v bodě II. došlo neoprávněně, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak výše citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. l, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. l písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí. Zvláštní případy nepřípustnosti trestního stíhání jsou stanoveny v § 11a tr. ř. Jiné namítané vady nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu tak obviněný uplatňuje v dovolání výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Námitka obviněného, že trestní stíhání jeho osoby bylo nepřípustné, neboť se skutku nedopustil, je zcela zjevně mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze ji podřadit pod žádný z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v § 11 odst. 1 nebo § 11a tr. ř.

V podaném dovolání obviněný rovněž konstatoval, že soudkyně Městského soudu v Brně byla zaujatá. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na možnost postupu podle § 30 tr. ř. a násl., které však aplikovány nebyly. Za situace, kdy taková okolnost byla obviněnému známa, ale nebyla jím uplatněna namítnuta řádně před rozhodnutím orgánu druhého stupně, pak nepřichází v úvahu ani ev. odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k námitce zaujatosti soudkyně).

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann