6 Tdo 328/2011
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 233 tr. ř., § 30 tr. ř.



6 Tdo 328/2011 - 33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání, které podal obviněný J. B . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 7 To 62/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 146/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 4 T 146/2009, byl obviněný J.B. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestnými činy obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu ačkoliv věděl, že výbuchem nástražného výbušného systému, který si v dosud neurčené době, nejpozději dne 25. 4. 2006 opatřil, může dojít k usmrcení či k vážnému ohrožení života a zdraví velkého množství lidí nebo ke způsobení značných škod na majetku, nástražný výbušný systém tvořený 6,45 kg trhaviny Danubit I ve formě 5 náloží, do kterých byly vloženy elektrické průmyslové rozbušky DEP-S, které byly vzájemně propojeny vodivým kabelem, který byl následně omotán kolem antény mobilního telefonu Motorola Talkabout 2288, vložil tento nástražně výbušný systém do uzavřeného a kódovým zámkem zajištěného příručního černého kufříku, který následně uschoval společně s dalšími věcmi k převlečení a pravděpodobně k maskování, jako pánský plášť, dvě černá bavlněná trička, světle fialový kabát, několik párů ponožek, černá paruka s rovnými vlasy, barva na vlasy Palete instant color, tmavé sluneční brýle, černá kožená kšiltová čepice, modrá košile a s dalšími věcmi jako plochá baterie 4,5 V s žárovkou a vodiči, šedá lepící páska, toaletní mýdlo, kartáček na zuby, zubní pasta, gumové chirurgické rukavice, krém indulona, do cestovní hnědé koženkové tašky uzavřené visacím zámkem, kterou uložil v úschovně zavazadel na Hlavním vlakovém nádraží ČD v B., na ulici N., kam ji posléze opakovaně chodil kontrolovat ve dnech 1. 6. 2006, 6. 7. 2006, 12. 8. 2006 a to tak, že rozepnul zip uvedené cestovní tašky, zkontroloval její obsah a prodloužil úschovní lhůtu o další měsíc, přičemž tak naposledy učinil dne 12. 8. 2006 a poté se již k dalšímu prodloužení úschovní doby nedostavil a předmětná taška i s celým obsahem zůstala uložena v uvedené úschovně zavazadel a to až do 26. 9. 2006, kdy byla spolu s dalšími nevyzvednutými zavazadly převezena do budovy Magistrátu města B., M. n., B., na Oddělení ztrát a nálezů, kde byla následně při likvidaci ne vyzvednutých věcí, dne 30. března 2007 otevřena pracovnicemi magistrátu H. H., I. T., a E.B., a touto shodou okolností došlo k nálezu výše uvedeného nástražně výbušného systému i s ostatními výše popsanými věcmi a svého jednání se dopustil, ačkoli věděl, že plastická trhavina Danubit I, je důlní trhavina používaná k trhacím pracím, která je velice citlivá na způsob uskladnění pro své chemické složení a navíc do předmětné traviny vložil rozbušky, které vlivem působení chemických látek v samotné trhavině výrazně zoxidovaly, došlo k perforaci měděného obalu rozbušek a došlo k odhalení primární i sekundární náplně rozbušek, která se tak dostala do přímého kontaktu s výbušninou, přičemž tato náplň rozbušek je tvořena třaskavinou pentritem, která je velmi citlivá na vnější podněty a již vlivem samotné manipulace s taškou a kufříkem, ve které byl nástražně výbušný systém uložen, mohlo dojít k iniciaci rozbušky a následnému výbuchu celého nástražně výbušného systému a stejně tak mohlo vlivem chemických pochodů dojít bez dalšího podnětu k samovolné explozi celého nástražně výbušného systému, který by vzhledem k množství a typu použité výbušniny, způsobil v budovách Hlavního vlakového nádraží ČD v B. na ulici N. a v budově Magistrátu města B., M., B., totální zničení tenkých zděných příček místnosti, v nichž se taška s nástražným výbušným systémem nacházela a v přilehlých místnostech, dále rozbití oken, dveří a poškození nosných zdí a v důsledku toho i ohrožení celkové statiky budov v případě, že by se taška s nástražným výbušným systémem nacházela v bezprostřední blízkosti meziokenních nebo vnitřních zděných pilířů, přičemž výbuch by pro osoby nacházející se v místnosti s výbušninou nebo v místnostech sousedících a oddělených jen tenkými zděnými příčkami, znamenal smrt nebo velmi závažnou újmu na zdraví v podobě smrtelného zranění a pokud by došlo k destrukci opěrných pilířů staveb, došlo by k ohrožení života a zdraví i osob, nacházejících se v jiných patrech budov z důvodu porušení statiky budov, přičemž z důvodu tlakové vlny vyvolané explozí a následnému rozletu kousků zdiva, okenních konstrukcí a okenního skla by byly ohroženy i osoby nacházející se v okolí výbuchem postižených budov, přičemž kousky skla by mohly ohrozit osoby až do vzdálenosti 100 m od epicentra výbuchu, přičemž v případě nástražného výbušného systému se jedná o pyrotechnický materiál ve smyslu zákona č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, který nebyl schválen pro použití v civilním sektoru a obviněný neměl k držení výše uvedeného pyrotechnického materiálu náležité povolení.

Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 179 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 7 To 62/2010, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k deklarovaným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. uvedl, že poté, co vypověděl plnou moc obhájci, byl soudem vyzván, aby si zvolil obhájce nového s tím, že se jedná o případ nutné obhajoby a že pokud tak neučiní, bude mu obhájce ustanoven. Prohlásil, že ačkoliv si obhájce nezvolil, nebylo mu ze strany Krajského soudu v Brně ustanovení obhájce oznámeno. Proto dne 20. 5. 2010, tj. pět pracovních dnů před nařízeným termínem veřejného zasedání, o této skutečnosti soud informoval a požádal ho o sdělení, kdo je jeho novým obhájcem, aby se s ním mohl zkontaktovat a připravit na jednání. Současně omluvil svou neúčast u veřejného zasedání nařízeného na den 27. 5. 2010 a požádal o jeho odročení s tím, že se na něj nemohl řádně připravit s obhájcem, když se jedná o náročný případ a novému obhájci je zapotřebí celou věc a jeho (obviněného) pohled na ni vysvětlit. Konstatoval, že mu do dne sepsání dovolání nebylo ustanovení obhájce soudem oznámeno, resp. že mu bylo doručeno toliko rozhodnutí o zrušení ustanovení obhájce Mgr. Petra Knappa. Akcentoval, že skutečnost, že jmenovaný advokát měl být ustanoven jeho obhájcem, se dozvěděl až z jeho (advokátova) přípisu učiněného po veřejném zasedání dne 27. 5. 2010, resp. že jej Mgr. Petr Knapp žádným způsobem před konáním veřejného zasedání nekontaktoval. Podle jeho názoru tak bylo porušeno jeho základní a ústavní právo na obhajobu a řádný a spravedlivý soudní proces, když svoji nepřítomnost u veřejného zasedání řádně, včas a ze zákonných důvodů omluvil, a byla porušena též ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že v inkriminované době nemohl být na místě činu, neboť, jak vypověděl a dokládal, nacházel se v místě svého pracoviště. K této skutečnosti podle něho orgány činné v trestním řízení nepřihlédly a neprošetřovaly ji a není ani obsahem spisu, jenž byl předložen po podání obžaloby soudu. Poznamenal, že listinné důkazy, prokazující jeho tvrzení, že skutek nemohl spáchat, opětovně přiložil k odvolání a že jejich součástí je i lékařská zpráva potvrzující, že v době spáchání skutku byl po zlomenině prstů na noze, a tedy jeho pohyb byl značně omezený, čehož by si svědkové museli všimnout. Dále upozornil, že dvě svědkyně, které si jako jediné z osazenstva železniční úschovny měly pamatovat osobu, jež donesla zavazadlo, byly k soudu dovezeny vrchními vyšetřovateli z Prezídia PZ ČR. Podotkl, že tito vyšetřovatelé, přítomní jako veřejnost při jejich výslechu, t. č. neměli s případem nic společného a že se zde nabízí otázka, v jaké jiné věci přiváželi svědkyně na projednávání. Připomněl také, že svědkyně Ž. při rekognici v přípravném řízení poznala úplně jinou osobu, resp. že svědkyně F. osobu, která měla donést zavazadlo do úschovny, ztotožnila s osobou, jež měla pracovat na železniční stanici v B. jako posluhovač v letech 2005 až 2006. Tyto svědecké výpovědi zhodnotil jako absolutně nedůvěryhodné i s ohledem na časový odstup a charakter vybavovaných skutečností, přičemž jmenovitě zpochybnil paměťové schopnosti svědkyně Ž.

Dále se ohradil proti obsazení odvolacího senátu a vyjádřil vážné pochybnosti o jeho nezaujatosti a nestrannosti. Konstatoval, že předseda senátu Městského soudu v Brně JUDr. Vrtek odešel po vydání odsuzujícího rozsudku na stáž na Krajský soud v Brně, kde byl dne 27. 5. 2010 od rána členem senátu, jemuž byla přidělena i předmětná trestní věc. Těsně před začátkem jednání senát opustil a nahradil ho jiný člen senátu. Takto obsazený senát pak odmítl všechny návrhy na doplnění dokazování a za dvacet minut ve věci rozhodl. Asi týden po vynesení rozhodnutí Krajským soudem v Brně se JUDr. Vrtek vrátil zpátky na Městský soud v Brně.

Obviněný rovněž argumentoval, že došlo k pochybení při vedení vyšetřování, neboť ze soudního spisu není možné zjistit, jakým způsobem se vyšetřovatelé dostali k jeho osobě, když uvedli, že prověřovali více než 70.000 lidí. Ze spisu podle něho není možné zjistit, jaké vyšetřovací verze byly použity, když vůbec nebyly prověřovány důkazy svědčící v jeho prospěch. Součástí policejního spisu měly být též výpisy hovorů, které se v soudním spise nenacházejí. Zmínil také, že byl ze strany orgánů činných v trestním řízení dotazován na osobu pana B. zaměstnaného v báňské společnosti a že nemá povědomí o tom, že by byly prověřovány nějaké skutečnosti týkající se této vyšetřovací verze, resp. že by o nich v soudním spise byla nějaká zmínka. Rovněž nebyla prověřena verze, kdy jedna ze svědkyň ztotožnila pachatele s posluhovačem železniční stanice B. z let 2005 až 2006.

V neposlední řadě obviněný vyjádřil výhrady proti způsobu a formě vykonání psychologického posudku. Uvedl, že byl znalcem vyšetřován v kanceláři vrchního vyšetřovatele na policii ČR a že tento v průběhu vyšetření chodil do kanceláře a vyšetření přerušoval. Poznamenal, že přístup znalce mu byl nepříjemný, že ho několikrát nabádal, aby se vyjádřil k osobě vyšetřovatele, zda ho nenávidí a nemá chuť ho napadnout apod. Dodal, že tento divný přístup vyvrcholil ve vyjádření znalce v závěru posudku, kde se zaobírá motivem a spekuluje o skutečnostech, které mu jako znalci nepříslušejí. Podle něho tak závěry znalce nemají žádnou vypovídací hodnotu. Uzavřel, že v B. byl (kromě návštěvy krasobruslařské soutěže se známými v říjnu roku 2006) naposledy na výletě s rodiči jako malý chlapec.

Těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil do přípravného řízení, kde se vykonají všechny důkazy řádně i v jeho prospěch, kde se prokáže, že s tímto případem nemohl mít nic společného a trestní stíhání proti jeho osobě se zastaví. S odkazem na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. rovněž navrhl odklad výkonu napadeného rozhodnutí.

Shora uvedené posléze dalším podáním doplnil v tom smyslu, že při jednání byla čtena zpráva z nemocnice, z níž se podávalo, že dne 10. 5. 2006 nebyl ve FNsP N. ošetřován. Tím bylo jeho alibi absolutně zpochybnělo a ve značné míře byla poškozena důvěryhodnost jeho osoby vůči soudu. Zdůraznil, že k jeho opětovné žádosti o určení konkrétního dne ošetření došlo na příslušném oddělení k hloubkové kontrole a s oznámením, že došlo k chybě, mu nemocnice zaslala opravené vyjádření potvrzující, že zde byl dne 10. 5. 2006 ošetřen se zlomeninou třech prstů na levé noze s fixací nohy, což znamená, že měl značně ztížený pohyb. Tyto skutečnosti podle něho potvrzují jeho alibi, které od počátku uváděl a které mělo být řádně prošetřeno ještě v přípravném řízení minimálně výslechem zdravotních pracovníků, případně znalců k tomu, zda se vůbec v uvedený den s takovýmto zraněním mohl bez toho, aby to na něm bylo poznat, pohybovat a spáchat trestný čin tak, jak je uvedeno. Přílohou doložil zprávu FNsP N. v původním znění a v opraveném znění i s kopií ambulantní knihy záznamů o ošetření ze dne 10. 5. 2006.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Poznamenal, že v dané věci byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř., nicméně podle něho z ničeho nevyplývá, že by toto právo obviněného bylo jakkoli porušeno. Pokud obviněný v průběhu odvolacího řízení vypověděl plnou moc zvolenému obhájci, tak mu následně byl ustanoven soudem obhájce nový, který se měl možnost s věcí řádně seznámit a byl přítomen u veřejného zasedání u odvolacího soudu. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, opatření o ustanovení obhájce bylo obviněnému řádně zasláno, ten si však toto v úložní době na doručovací poště nevyzvedl. Z výše uvedeného tedy nelze dovodit, že by obviněný neměl v průběhu řízení obhájce, a tato námitka se jeví jako zcela neopodstatněná, a to stejně jako další námitka uplatněná obviněným pod dovolacím důvodem podle § 265 odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Konstatoval, že veřejné zasedání u Krajského soudu v Brně, ve kterém bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, se konalo dne 27. 5. 2010 za účasti obhájce obviněného, přičemž obviněný, který se jednání osobně nezúčastnil, byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn. Upozornil, že v trestním řádu není, až na výjimky (§ 263 odstavec 4 tr. ř.), výslovně upravena přítomnost obviněného u veřejného zasedání v odvolacím řízení. Podle platné judikatury v rámci ústavního práva obviněného zakotveného v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat, a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Státní zástupce dospěl k závěru, že skutečnost, že se obviněný měl z účasti u veřejného zasedání omluvit z důvodu nemožnosti řádné přípravy na jednání, a přesto bylo toto konáno, nelze ve světle shora uvedeného, považovat za porušení ústavního práva obviněného na obhajobu.

Dále připomněl, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto podaným dovoláním lze vytýkat jednak výlučně vady právní, tedy vady, které se týkají právního posouzení skutku a jednak vady v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu (ani jiného) se nelze domáhat změn či nesprávnosti skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení, stejně tak jako namítat neúplnost provedeného dokazování. Státní zástupce seznal, že převážná část námitek obviněného označených jako dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje právě proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů městským a krajským soudem a obviněný se tak domáhá změn skutkových zjištění, které by pro něj byly příznivější. Zpochybňuje proces hodnocení důkazů s tím, že podle jeho názoru nevedou k jednoznačným závěrům o jeho vině, jak k nim dospěly soudy. Ani ostatní obviněným uplatněné námitky, tento dovolací důvod nenaplňují, když případná podjatost odvolacího soudu při rozhodování by mohla odůvodňovat toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nicméně z argumentů uvedených obviněným ohledně průběhu veřejného zasedání v žádném případě nelze dovodit, že by ve věci rozhodl vyloučený orgán, tak jak předpokládá posledně citované ustanovení trestního řádu. Námitka obviněného, že mu není zřejmé, z jakých podkladů bylo vyvozeno podezření, že to byl právě on, kdo se měl dopustit trestné činnosti, se pak zcela vymyká možnostem přezkumu v rámci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 7 To 62/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Na tomto místě je nutno konstatovat, že dovolací argumentaci obviněného vztaženou k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. lze ryze formálně pod tyto důvody dovolání podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).

Podle § 36 odst. 3 tr. ř. koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení. O takový případ přitom šlo v posuzované trestní věci.

Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný dne 15. 4. 2010 Krajskému soudu v Brně oznámil, že odvolal plnou moc udělenou obhájci JUDr. et PhDr. Jaroslavu Padrnosovi, CSc., přičemž současně soud požádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 22. 4. 2010 a o poskytnutí přiměřené lhůty k zabezpečení a přípravě jeho obhajoby (viz podání obviněného na č. l . 841 a 842 spisu). Přípisem ze dne 16. 4. 2010 (založen na č. l . 855 spisu) pak obviněný soud informoval, že od 16. 4. 2010 je v pracovní neschopnosti s tím, že se nemůže po dobu uvedenou v dokladu o pracovní neschopnosti účastnit žádných úkonů v jeho trestní věci. V reakci na tyto přípisy soud druhé instance obviněnému sdělil, že veřejné zasedání nařízené na den 25. 3. 2010 a následně přeložené na den 22. 4. 2010 se z důvodu jeho pracovní neschopnosti a vypovězení plné moci překládá na nový termín dne 27. 5. 2010, přičemž obviněnému mj. uložil, aby si ve lhůtě pěti pracovních dní od doručení výzvy na plnou moc zvolil nového obhájce, jeho jméno, adresu a telefonní kontakt obratem oznámil Krajskému soudu v Brně s tím, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, bude mu obhájce ustanoven soudem (viz referát na č. l . 857 spisu a přípis odvolacího soudu datovaný dnem 19. 4. 2010 na č. l . 858 spisu). Nutno dodat, že z trestního spisu se podává, že zmíněný přípis soudu druhého stupně byl obviněnému doručen dne 22. 4. 2010 (viz dodejka na č. l . 857 spisu) a že si tento v rámci lhůty jemu stanovené obhájce na plnou moc nezvolil. Na č. l . 865 spisu je pak založeno opatření ze dne 6. 5. 2010, jímž byl obviněnému podle § 39 tr. ř. a § 36 odst. 3 tr. ř. ustanoven obhájce Mgr. Petr Knapp. Ve spise následuje (na č. l . 867) přípis obviněného ze dne 20. 5. 2010 (Krajskému soudu v Brně byl doručen dne 24. 5. 2010), v němž tento konstatoval, že dodnes nebyl obeznámen s tím, zda mu byl ustanoven obhájce, resp. požadoval, aby mu byl podle trestního řádu ustanoven obhájce, který ho bude ve věci zastupovat, neboť si obhájce doposud nezvolil. Současně obviněný v předmětném podání žádal soud o poskytnutí přiměřené lhůty na poradu a přípravu zastupování v jednání (proto, aby celý případ se svým obhájcem řádně prostudoval, vysvětlil mu svůj pohled na věc a společně se připravili na jednání u krajského soudu) a o odročení jednání nařízeného na den 27. 5. 2010 (neboť jej není možné ze shora uvedených důvodů konat) se stanovením nového termínu jednání. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2010 (založen na č. l . 868 a 869 spisu) je potom zřejmé, že obviněný se k tomuto veřejnému zasedání nedostavil, že soud přečetl žádost obviněného o ustanovení obhájce, jakož i o odklad veřejného zasedání, přičemž konstatoval, že obviněnému byl dne 6. 5. 2010 ustanoven obhájce Mgr. Petr Knapp, jenž byl veřejnému zasedání přítomen. Po krátké poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení v tom smyslu, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného a později též usnesení, kterým soud podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Na č. l . 882 spisu se nachází obálka, v níž bylo obviněnému na jeho adresu Slovenská republika, včas doručováno výše zmíněné ustanovení Mgr. Petra Knappa obhájcem, s přiloženou dodejkou. Z údajů na obálce je přitom zřejmé, že zásilka byla dne 12. 5. 2010 uložena a posléze jako nevyzvednutá dne 2. 6. 2010 vrácena Krajskému soudu v Brně.

Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené shledal, že v trestní věci obviněného nemohl být důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn. Je totiž zřejmé, že za situace, kdy obviněný soudu druhého stupně sdělil, že JUDr. et PhDr. Jaroslav Padrnos, CSc. již není jeho obhájcem, a nového obhájce si ve lhůtě tímto soudem stanovené nezvolil, mu odvolací soud řádně a včas podle § 39 tr. ř. obhájce, konkrétně Mgr. Petra Knappa, ustanovil, tohoto obhájce také řádně a včas vyrozuměl o konání veřejného zasedání a ten se, jak již výše uvedeno, veřejného zasedání, v němž bylo po projednání o řádném opravném prostředku obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto, zúčastnil.

Současně je na místě konstatovat, že soud druhé instance učinil potřebné kroky, které na něm bylo lze spravedlivě požadovat k tomu, aby se obviněný o ustanovení obhájce Mgr. Petra Knappa před projednáním podaného odvolání ve veřejném zasedání dozvěděl. Odvolací soud stejnopis opatření o ustanovení jmenovaného obhájce neprodleně zaslal obviněnému na adresu, kterou tento v průběhu trestního řízení udal pro účely doručování jeho osobě. Obviněný však, ačkoliv v inkriminované době dobře věděl, že pokud si obhájce ve lhůtě stanovené soudem nezvolí na plnou moc, bude mu ustanoven, přičemž znal i termín nařízeného veřejného zasedání, nebyl na uvedené adrese doručujícím orgánem zastižen a v úložní době si u něho předmětnou zásilku nevyzvedl (není přitom od věci zmínit, že jiné zásilky adresované mu soudy přebíral). V této souvislosti je možné upozornit, že opatření o ustanovení obhájce Mgr. Petra Knappa bylo obviněnému podle § 64 odst. 2 tr. ř. doručeno fikcí, a to ještě před konáním veřejného zasedání dne 27. 5. 2010.

Stran výtky obviněného v tom smyslu, že se s ním obhájce Mgr. Petr Knapp před konáním veřejného zasedání dne 27. 5. 2010 nespojil, potom Nejvyšší soud jen stručně poznamenává, že obecné soudy nejsou, vyjma případů výslovně stanovených zákonem, oprávněny zasahovat do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem, zejména nejsou oprávněny rozhodovat o způsobu výkonu obhajoby obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazek 26/2004).

Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř.

Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§ 234 tr. ř.).

V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky § 254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004 Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referát na č. l . 831 spisu).

Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 27. 5. 2010 obviněný převzal dne 22. 4. 2010, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. (viz dodejka na č. l . 857 spisu).

Jak již bylo výše zdůrazněno, s poukazem na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je nezbytné umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání také tehdy, když na tom trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svoji neúčast u nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví důvody, jenž lze akceptovat a které mu objektivně v účasti u veřejného zasedání brání. V předmětné trestní věci není pochyb o tom, že podání obviněného ze dne 20. 5. 2010 (založeno na č. l . 867 spisu) obsahovalo jeho projev vůle ve smyslu nesouhlasu s konáním veřejného zasedání o odvolání bez jeho osobní přítomnosti, když tento z důvodů v podání rozvedených (viz shora) soud druhého stupně požádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 27. 5. 2010. Podle názoru Nejvyšší soudu ovšem nelze, s poukazem na výše učiněné závěry Nejvyššího soudu stran uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., přípis obviněného ze dne 20. 5. 2010 považovat za řádně odůvodněnou a podloženou omluvu ve smyslu shora uvedeném.

Nelze tedy učinit závěr, že by v důsledku postupu odvolacího soudu nebyly obviněnému vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl v odvolacím řízení zúčastnit projednání předmětné trestní věci a aby se zde mohl hájit osobně i prostřednictvím kvalifikované osoby advokáta. Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, odvolacímu soudu nelze vytýkat, že veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.

Za tohoto stavu není možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by byl obviněný zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaruje naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká pouze pochybení při provádění vyšetřování, důkazního řízení, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění a dále de facto namítá podjatost senátu odvolacího soudu, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 30 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený dovolací důvod podřadit nelze a nelze je s výjimkou námitky podjatosti (k tomu viz níže) podřadit ani pod jiný důvod dovolání.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného pochybení při provádění vyšetřování, důkazního řízení, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, vadných skutkových zjištění a namítané podjatosti senátu odvolacího soudu pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Jak již výše konstatováno, argumentaci obviněného de facto vytýkající podjatost senátu odvolacího soudu nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tuto argumentaci je však možno označit za formálně relevantní z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).

Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

Z těchto hledisek je třeba uzavřít, že pokud obviněný dovozuje důvody podjatosti senátu odvolacího soudu toliko ze skutečnosti, že předseda senátu nalézacího soudu JUDr. Michael Vrtek odešel po vydání rozsudku soudu první instance na stáž na soud druhého stupně, kde byl přidělen k senátu, jenž rozhodoval o odvolaní obviněného (nutno dodat, že veřejného zasedání o předmětném řádném opravném prostředku se jmenovaný soudce neúčastnil a že o odvolání obviněného rozhodoval senát ve složení JUDr. Marie Večeřová, JUDr. Jiří Šoukal a Mgr. Petr Hlavina), pak takováto skutečnost není způsobilá vytvořit základ pro konstatování, že by v posuzované trestní věci byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala resultát o podjatosti senátu odvolacího soudu. Nutno dodat, že ani z předloženého spisového materiálu se nepodává, že by ve věci rozhodl vyloučený orgán tak, jak předpokládá citované ustanovení trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněného materiálně naplněn.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný navrhl s odkazem na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně , který tak neučinil). Za situace, kdy nebyly shledány důvody pro rozhodnutí o odkladu (či přerušení) výkonu rozhodnutí, nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý