6 Tdo 328/2005
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 328/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2005 o dovolání, které podal obviněný F. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 3 To 929/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 125/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 3 T 125/2004, byl obviněný F. Š. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž dne 4. 4. 2004 kolem 15.00 hod. v O. H. na ul. B. před domem č., po předchozí slovní rozepři v úmyslu donutit ji k tomu, aby se k němu vrátila a znovu s ním žila, fyzicky napadl A. K. tak, že ji uhodil dlaní do tváře, uchopil za vlasy, strhl na zem, kde ji kopal do hlavy, poté jí prstem tlačil na oční bulvu levého oka a pod pohrůžkami dalšího násilí ji přinutil, aby s ním šla do bytu V. G., kde ji opět pohrůžkami násilím bránil z bytu odejít, což se jí podařilo až druhého dne ráno, kterýmžto jednáním způsobil A. K. krevní podlitiny na čele, kořeni nosu s oděrkou kůže, podkožní krvácení a mírný otok na horním i dolním víčku a drobnou povrchní ranku v krajině spánkové, s průměrnou dobou léčení nepřesahující 7 dní, přičemž jí jen náhodou díky obraně poškozené, jí nezpůsobil podstatně závažnější zranění, spočívající v závažném poranění obou očí s následnou poruchou vidění, nebo oboustrannou slepotou, či vnitrolebním krvácením pod i nad tvrdou plenu mozkovou a zhmoždění mozku. Za to byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný F. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 3 To 929/2004 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Obviněného F. Š. uznal vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaným tím, že dne 4. 4. 2004 kolem 15.00 hod. v O. H. na ul. B. před domem č. , před více osobami po předchozí slovní rozepři v úmyslu donutit A. K. k tomu, aby se k němu vrátila, tuto fyzicky napadl tak, že ji uhodil dlaní do tváře, uchopil za vlasy, strhl na zem a silou menší intenzity ji kopal do hlavy, poté jí prstem tlačil na oční bulvu levého oka, kterýmžto jednáním způsobil A. K. krevní podlitiny na čele, kořeni nosu s oděrkou kůže, podkožní krvácení a mírný otok na horním a dolním víčku a drobnou povrchní ranku v krajině spánkové s dobou léčení nepřesahující 7 dnů. Za to jej odsoudil podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný F. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především zdůraznil, že ani skutková zjištění odvolacího soudu shora popsaná nejsou podložena důkazy a nesprávně právně hodnocena. Podle jeho tvrzení závěr odvolacího soudu nevyplývá z provedených důkazů a skutek se nestal tak, jak uzavřel tento soud, a proto i právní hodnocení jednání není správné. Navíc, jak dovolatel uvedl, osoby přítomné posuzovanému jednání byly a jsou mu blízké (jde o jeho příbuzné), které byly přítomné na oploceném nádvoří domu, a proto ani soudem popsaným jednáním nenaplnil (dovolatel) skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Trest odnětí svobody mu proto byl uložen v rozporu se zákonem. Dále dovolatel uvedl, že je srozuměn s tím, že dovolací soud se nezabývá hodnocením důkazů nalézacího soudu, avšak z jeho skutkových zjištění vychází. Pokud se skutek nestal tak, jak tvrdí odvolací soud, není prokázána vina, nemůže soud dostatečně a podle hmotného práva trestního správně posoudit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Dovolatel rovněž konstatoval, že právní hodnocení skutku, jak jej ustálil odvolací soud, nelze zákonným způsobem kvalifikovat. Podle jeho názoru není prokázána objektivní stránka trestného činu výtržnictví. Provedené důkazy naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu neprokazují. Namítl proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť závěr odvolacího soudu o vzniku poranění nestojí na provedených důkazech. Neexistují-li důkazy, není prokázán jeho úmysl a pak nelze vyvodit závěr o naplnění subjektivní stránky a úmyslu, který je nezbytný u skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 3 To 929/2004, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 3 T 125/2004 v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný F. Š. byl uznán vinným shora popsaným skutkem. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný F. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudu vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry. Teprve sekundárně - jako důsledek takto vytýkaných vad - dovozuje nesprávné právní posouzení skutku (k tomu viz tvrzení dovolatele, podle něhož závěr odvolacího soudu nevyplývá z provedených důkazů a skutek se nestal tak, jak uzavřel tento soud, a proto i právní hodnocení jednání není správné).



Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. V naznačené části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.

Pokud by bylo dovolání podáno pouze z uvedených důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolatel však také namítl, že soudem popsaným jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (pro absenci objektivní stránky tohoto trestného činu). Takovou argumentaci nutno označit za právně relevantní.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, v době činu však tam nemusí žádná osoba být. Přístupností se však rozumí také možnost vidět či slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo konkrétně neurčenému okruhu osob dostupné, např. je-li za plotem apod.

Znak veřejně je podle § 89 odst. 4 tr. zák. dán tehdy, jestliže je trestný čin spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem nebo b) před více než dvěma osobami současně přítomnými. K naplnění pojmu před více než dvěma osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby ke spáchání trestného činu došlo před více než dvěma osobami odlišnými od pachatele, které jsou způsobilé jednání pachatele postřehnout a porozumět mu. Zcela nerozhodný, z hlediska naplnění tohoto pojmu, je poměr takových osob k pachateli.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu obviněný dne 4. 4. 2004 kolem 15.00 hod. v O. H. na ul. B. před domem č., před více osobami po předchozí slovní rozepři v úmyslu donutit A. K. k tomu, aby se k němu vrátila, tuto fyzicky napadl a způsobil jí výše specifikovaná poranění s dobou léčení nepřesahující 7 dnů.

Z uvedeného popisu skutku je zřejmé naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Obviněný se dopustil typické výtržnosti (naplnil příkladmo uvedený pojem napadne jiného ), a to za okolností naplňujících se zřetelem ke shora uvedeným teoretickým východiskům znaky veřejně a na místě veřejnosti přístupném (z hlediska zákonné dikce přitom postačuje k trestní odpovědnosti podle § 202 odst. 1 tr. zák. naplnění pouze jednoho z těchto znaků). Je tudíž zřejmé, že objektivní stránka uvedeného trestného činu byla dána. Pro úplnost lze dodat, že zjištěný skutkový stav pak nutně vede k závěru o úmyslném zavinění obviněného (subjektivní stránka).

Právně relevantní argumentaci podaného dovolání tak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. Š. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2005



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý