6 Tdo 321/2013
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 321/2013 - 18

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovoláních podaných obviněným N. Q. H. , a obviněným N. Q., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných N. Q. H. a N. Q. a o d m í t a j í.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008 , byl obviněný N. Q. H. uznán vinným jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jednak zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (body rozsudku 11a, 11b, 13, 14, 15, 18); obviněný N. Q. byl uznán vinným jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (body rozsudku 16, 19). Za tuto trestnou činnost byl obviněný N. Q. H. podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný N. Q. byl podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž podle § 84 a § 81 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu dalších spoluobviněných, rovněž dalšími výroky došlo ke zproštění obžaloby u tam citovaných obviněných v konkrétních žalobních bodech.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podalo devět obviněných včetně N. Q. H. a N. Q., a také státní zástupkyně v neprospěch tří obviněných, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011 . Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného N. Q. H. uznal vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (body rozsudku 11b, 14, 15, 18) a obviněného N. Q. a (bod rozsudku 16) trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c), zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 11. 7. 2007, (dále jen tr. zák. ).
Této trestné činnosti se obvinění podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustili tím, že (jsou citovány pouze body týkající se dovolatelů) :

11.b) obžalovaní N. D. P., N. Q. H. , D. A. T., B. Q. T., M. K. T., N. V. N.

v době nejméně od 15. března 2007 do 19. března 2007 společně D. A. T. za pomoci B. Q. T. zorganizovali přepravu celkem dvaceti sedmi ilegálních migrantů z ČR do SRN, včetně plánovaného převzetí dalšími osobami v SRN, které k přepravě postupně dodali N. D. P., N. V. N. a N. Q. H. za spoluúčasti i M. K. T., D. A. T. též najal řidiče E. B., jenž dne 19. března 2007 kolem 19.00 hod. migranty převezl na ložné ploše návěsu kamionu tovární značky DAF, registrační značky ........., s návěsem registrační značky .........., přes hraniční přechod R. skrytě bez hraniční kontroly do SRN, kde kolem 19.20 hod. týž den byl kamion se jmenovaným řidičem a 27 migranty zadržen u obce N. orgány policie SRN,

14. obžalovaní Y. H. P. a N. Q. H.

v době nejméně od 14. května 2007 do 24. května 2007 společně se samostatně stíhaným T. V. T., V. M. T. a P. T. K. L. pomohli zařídit přepravu šesti ilegálních migrantů z ČR do SRN jimi převzatých a předaných jak N. Q. H., tak V. H. P., když V. M. T. společně s P. T. K. L. poskytli pro část ilegálních migrantů ubytování a stravu ve svém bydlišti ve V. a také zajistil jejich převzetí v SRN, zjednal řidiče, který migranty převezl ke státní hranici se SRN v blízkosti R., kterou v nočních hodinách z 23. května 2007 na 24. května 2007 překročili mimo hraniční přechod a v SRN je převzal další řidič, jenž je následně předal na tomto území neustanovenému muži vietnamského původu,

15. obžalovaný N. Q. H.

v době od 30. května 2007 do 7. června 2007 napomohl společně se samostatně stíhanými T. V. T., V. M. T. a P. T. K. L. při zařízení přepravy celkem čtyř ilegálních migrantů, zejména jím dodaných z ČR do SRN, když po dohodě pak V. M. T. zajistil převoz z ČR do SRN a také najal blíže neztotožněné řidiče, jednoho jménem M., jimž migranty předal a kteří je převezli ke státní hranici, v blízkosti R., kde ji migranti mimo hraniční přechod přešli bez hraniční kontroly v nočních hodinách z 5. června 2007 na 6. června 2007 do SRN, kde je další řidič T. V., vyzvedl a pokračoval v cestě půjčeným vozidlem značky Škoda Fabia .........., avšak během ní byl společně s ilegálními migranty u obce L. dne 6. června 2007 kolem 10.30 hod. zadržen policejními orgány SRN,

16. obžalovaní Y. H. P., N. D. P. a N. Q.

v době od 22. června 2007 do 27. června 2007 zařídili společně přepravu celkem tří ilegálních migrantů z ČR do SRN, když N. Q. předal k přepravě jednoho a N. D. P. dva ilegální migranty včetně jednoho od V. H. P., najali dosud neustanoveného řidiče, který ilegální migranty převezl do blízkosti státní hranice, nedaleko P., kde ti přešli státní hranici mimo hraniční přechod do SRN, kde je převzal další, dosud neustanovený řidič, který je pak předal dalším osobám, avšak všichni tři ilegální migranti byli dne 27. června 2007 kolem 07.15 hod. zadrženi v obci D. policejními orgány SRN a vráceni do ČR,

18. obžalovaný N. Q. H.

dne 24. července 2007 společně po dohodě se samostatně stíhaným T. V. T. a v součinnosti i s V. M. T. a P. T. K. L. tito zorganizovali přepravu pro nezjištěný počet ilegálních migrantů z ČR do SRN, z toho nejméně dvou dodaných k přepravě N. Q. H., když V. M. T. celý transport řídil a zabezpečil jejich převzetí v SRN, P. T. K. L. se podílela na zajištění ubytování a stravy pro migranty, V. M. T. též zajistil řidiče, který migranty převezl ke státní hranici v blízkosti R., kde mimo hraniční přechod bez hraniční kontroly přešli na území SRN, zde je převzal další řidič, který měl migranty převézt do Berlína a předat neustanovené osobě vietnamského původu jménem C.,

přičemž se skutků pod body 11b., 14., 15. a 18 dopustil N. Q. H. poté, co se v době od 23. 5. 2002 do 7. 1. 2003 dopustil v 28 případech obdobného jednání, spočívajícího v zajišťování nelegálního přechodu zejména Vietnamců z ČR do SRN a za trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice dle § 171 a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 12. 2007. č.j. 2 T 138/2003-5606.

Odvolací soud obviněného N. Q. H. za uvedené jednání odsoudil podle § 340 odst. 3 tr. zákoníku k odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Obviněný N. Q. byl podle § 171 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 11. 7. 2007, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Obvinění N. Q. H. a N. Q. byli současně zproštěni obžaloby pro skutky uvedené po body 3. a 4. zprošťujícího výroku. Rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto i o dalších sedmi spoluobviněných.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění N. Q. H. a N. Q. dovolání .

Obviněný N. Q. H. své dovolání podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. Alice Burianové, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konstatoval, že podle jeho názoru soudy hodnotily důkazy tendenčně, přičemž důkazy svědčící v jeho prospěch nebraly v potaz. Obviněný trestnou činnost nedoznal a ani jej neusvědčuje žádný ze slyšených svědků. Za hlavní důkaz, o který soud opřel rozhodnutí o vině, byly považovány telefonické odposlechy. Dovolatel však nebyl účastníkem telefonických hovorů, které byly odposlouchávány. Zdůraznil, že nebyl jako hovořící osoba ztotožněn ani ve znaleckém posudku Ing. Zdeňka Švendy, Ph.D. Ztotožněn byl až po podání obžaloby v dodatku ke znaleckému posudku pouze v jednom případě, a to v záznamu ze dne 24. 5. 2007 (skutek 14 napadeného rozsudku) s hodnotou pravděpodobnosti 0.61 %, což je v blízkosti hranice 0.5 %, která představuje hranici vyšší pravděpodobnosti ztotožnění řečníka, a naopak je velmi vzdálena hranici 0.9292 %, při které je více než 90% jistota ztotožnění řečníka. Upozornil na skutečnost, že záznam ze dne 24. 5. 2007 nebyl při hlavním líčení přehrán, ačkoliv byl učiněn důkazní návrh, aby byly přehrány všechny hovory, kde je ztotožnění vyšší než 50% pravděpodobnosti. Protože podle obviněného nebylo prokázáno, že se na trestné činnosti jakýmkoliv způsobem podílel a jediný důkaz nemůže být pojat jako důkaz prokazující jeho účast na tak rozsáhlé trestné činnosti, navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc Vrchnímu soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Dovolání obviněného N. Q. a, podané prostřednictvím jeho obhájce Mgr. Jana Boučka. bylo opřeno o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že rozsudek vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a zároveň mělo být porušeno základní právo odsouzeného na spravedlivý proces.
Skutkové závěry soudu a jejich následné právní hodnocení jsou dle tohoto dovolatele v extrémním rozporu. Jeho vina skutkem pod bodem 16. výroku rozsudku je založena pouze na odposleších. Z nich však nevyplývá, že by obviněný domlouval jakoukoliv protiprávní činnost týkající se kteréhokoliv ze tří zadržených migrantů dne 27. 6. 2007 ve vesnici D. Všichni zadržení migranti byli muži, přičemž obviněný se dne 26. 6. 2006 domlouvá se ženou, která má vycestovat do Berlína. Podle obviněného není závěr o jeho vině podpořen žádným jiným důkazem a jediný nepřímý důkaz (odposlech) nevede k jednoznačnému závěru o jeho vině (v tom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 7 Tz 11/68). Důkazy v podobě odposlechů byly dle obviněného pořízeny v rozporu se zákonem, soud prvního stupně nerespektoval základní práva zaručená v čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 268/03) má za to, že je povinností Nejvyššího soudu přezkoumávat porušení základních práv a svobod i za situace, kdy tento důvod není ve výčtu dovolacích důvodů. Dále odkázal a citoval z judikatury Ústavního soudu věnující se nezákonným důkazům a jejich použitelnosti v řízení (nález sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Soudům vytkl, že nepřezkoumaly, zda odposlechy byly nařízeny zákonně, resp. v souladu s podmínkami, které musí být splněny v soudním příkazu k odposlechu, jak vymezil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06. Obviněný uzavřel, že je přesvědčen, že vymezené kautely Ústavním soudem nebyly v dané věci naplněny. Proto i tento dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se vyjádřil k oběma podaným dovoláním. Nejprve shrnul předchozí průběh řízení a obsah podaných dovolání. Poté poukázal na zákonnou úpravu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z ní vyplývající nemožnost dovolatele namítat nesprávnost skutkových zjištění a výjimečnosti zásahu dovolacího soudu do napadeného rozhodnutí z důvodu extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Státní zástupce má však za to, že taková situace odůvodňující průlom do skutkových zjištění v dané věci nenastala. Podle něj soudy vycházely ze zákonných důkazů, které byly řádně provedeny a které oba obviněné ze spáchání trestné činnosti v určitých bodech usvědčují (když nelze přehlédnout, že oba soudy činné dříve ve věci důsledně zvažovaly, ve kterých žalovaných bodech je účast obviněných na projednávaném skutkovém ději nepochybná, a ve zbývajícím rozsahu byli obvinění obžaloby zproštěni).
Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělil výslovný souhlas k tomu, aby v neveřejném zasedání bylo o dovolání rozhodnuto i za situace, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než jím navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obou obviněných vlastní nesprávnost právního posouzení skutku nenamítají, neboť jejich věcná argumentace se plně vyčerpává zpochybněním skutkových závěrů soudů, potažmo výtkami charakteru procesně právního.

Námitky obsažené v dovolání obviněného N. Q. H. směřují výhradně vůči způsobu provedení důkazů soudem a následně do oblasti hodnocení důkazů. Obviněný namítá, že jediný usvědčující důkaz (záznam telefonního hovoru ze dne 24. 5. 2007)), na němž je znalcem jako hovořící osoba ztotožňován s nižší pravděpodobností, nebyl v hlavním líčení proveden, neboť nebyl přehrán.

Na tomto místě však musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný H. v dovolání opakuje své odvolací námitky, s nimiž se řádně vypořádal již odvolací soud. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku podrobně věnoval jednotlivým dílčím skutkům, které byly obviněným podanou obžalobou kladeny za vinu, v důsledku čehož (a to na podkladě dílčího dokazování provedeného ve veřejném zasedání o odvolání) částečně modifikoval skutkové závěry učiněné soudem nalézacím. Skutky (11b., 14., 15., 18.), u nichž dle jeho hodnocení nevznikly pochybnosti o totožnosti hovořící osoby (tj. osoby odvolatele), uznal obviněného vinným (str. 23, 24 nahoře odůvodnění rozsudku vrchního soudu), naopak v případě pochybností důsledně ctil zásadu in dubio pro reo a obviněného dílčích skutků (body 14. a 17. žalobního návrhu) zprostil obžaloby (str. 24 druhý odstavec, str. 33 odůvodnění).

Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu (str. 22 odůvodnění jeho rozsudku), že není třeba provést důkaz přehráním všech zaznamenaných hovorů. Za plně postačující lze považovat provedení důkazu přepisem přetlumočených hovorů, když o správnosti přepisu nevznikají pochybnosti. Dovolatel H. nijak nebrojil proti správnosti takového přepisu, a to ani v rámci podaného dovolání. V důsledku tohoto poznatku je nutno učinit závěr, že skutkový stav vyjádřený v napadeném rozsudku byl zjištěn na podkladě důkazu, který byl soudem proveden a který v důsledku toho mohl být i hodnocen. Zbývá dodat, že z rozsudku odvolacího soudu transparentně vyplývá, že závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě širšího okruhu důkazů, které se k otázce identity mluvčího vztahovaly (doklady k telefonním přístrojům), než jak by plynulo z podaného dovolání a že proto skutkové závěry vyjádřené v rozsudku odvolacího soudu jsou plně akceptovatelné.

Z hlediska způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného H. je potřebné opětovně zdůraznit následující skutečnost:

Dovolatelem namítaným nesprávným právním posouzením skutku se rozumí jeho nesprávné hmotně právní posouzení, tj. vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších instancí, a nikoli skutek, jak se jeho zjištění (oproti závěrům soudů nižších stupňů) domáhá dovolatel. Pokud obviněný N. Q. H. ve svém dovolání nezpochybňuje žádnou konkrétní námitkou správnost právního posouzení skutků, jimiž byl shledán vinným (body 11b, 14, 15, 18), ale naopak tvrdí, že mu provedenými důkazy žádná trestná činnost nebyla prokázána, pak lze shrnout, že nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Přitom právě věcné naplnění deklarovaného dovolacího důvodu konkrétní argumentací obsaženou v podaném dovolání je nezbytným předpokladem případného úspěchu dovolatele při projednání jeho mimořádného opravného prostředku dovolacím soudem. V tomto směru však zákonem požadovanou náležitost dovolání obviněného nenaplňuje, neboť stran tvrzené nesprávnosti právního posouzení skutku či jiného nesprávného právního posouzení obviněný neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Z tohoto poznatku plyne, že svým dovoláním nenaplňuje uplatněný dovolací důvod (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), ale ani žádný jiný z taxativně vymezených dovolacích důvodů dle § 265b tr. ř.

Pokud jde o námitky uplatněné v mimořádném opravném prostředku N. Q. , ty se zakládají na tvrzení extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudu a jejich následným právním hodnocením. Tento údajný extrémní rozpor obviněný nijak blíže nespecifikuje, pouze brojí proti hodnocení důkazu (obsahu telefonního odposlechu k dílčímu skutku pod bodem 16 výroku) a namítá nezákonnost tohoto důkazu.

Pokud obviněný v dovolání zmiňuje tzv. extrémní rozpor , pak musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. č. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní rozpor či nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická, přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají i z rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).

Nad shora uvedené je dále nezbytné konstatovat, že obviněným uplatněná námitka extrémního rozporu (stejně tak jako výhrada dovolatele spočívající v tom, že ústavní kautely pro použití záznamů získaných odposlechy nebyly naplněny) není blíže konkretizována a že tudíž na věc dovolatele dopadá přiměřeně názor vyslovený v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, dle něhož neurčitost námitky vyvolává její nepřezkoumatelnost a Nejvyššímu soudu nepřísluší se jí zabývat, neboť nemůže v tomto směru jakkoli dovolací námitky za obviněného dovozovat a nahrazovat vlastnímu úvahami.

Nad rámec uvedeného, při vědomí, že jde o námitku dovolací důvod nenaplňující, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést k této následující:

Podle ustanovení § 88 tr. ř. ve znění účinném v době vydání zmiňovaného příkazu (příkaz vydaný soudem Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 33 Nt 1509/2007 dne 22. 2. 2007) byly orgány činné v trestním řízení oprávněny pořídit záznam telekomunikačního provozu na podkladě příslušného příkazu, jehož vydání přicházelo v úvahu při splnění podmínek definovaných v odst. 1 a 2 cit. ustanovení, dle nichž:


(1) Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen odposlech ihned přerušit, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.

(2) Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky.


Nejvyšší soud na podkladě spisu zjistil, že výše specifikovaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán
a) ve věci podezření ze spáchání trestné činnosti na úseku ilegální migrace, a to trestných činů účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona a nedovolené překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona, ČTS: ÚOOZ-84/V7-2006-V3,
b) na podkladě návrhu státního zástupce,
c) na dobu 6 (šesti) měsíců, tj. ode dne 22. února 2007 do dne 22. srpna 2007,
d) na mobilní telefonní stanici č. 420 603 838 327- uživatele: dosud neustanovená osoba vietnamské národnosti,
e) pro potřebu objasnění okolností zvlášť závažného trestného činu a zároveň ustanovení - identifikace osob podílejících se na trestné činnosti zejména ustanovení okruhu zainteresovaných osob a konkretizace trestné činnosti,
f) na podkladě šetřením věci odůvodněného předpokladu, že prostřednictvím těchto (pozn. celkem tří čísly specifikovaných) telefonů mají být vedeny hovory mezi podezřelými a hovory obsahující informace k získání bližších údajů a získání přehledu o míře a rozsahu trestné činnosti a identifikaci osob na trestné činnosti se podílející, kdy podezřelé osoby mají používat shora uvedené mobilní telefonní stanice, kdy navíc tyto v krátkých intervalech mění.

Z hlediska výše citovaných zákonných požadavků tak lze doložit, že v případě označeného telefonu, za jehož uživatele byl na základě dále provedených důkazů označen dovolatel (str. 262 rozsudku), byl příkaz k odposlechu vydán
1) ve věci vedení trestního řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (ad a),
2) na návrh státního zástupce soudcem (ad b),
3) na stanovenou dobu, která nesmí být delší než šest měsíců (ad c),
4) písemně a byl rovněž odůvodněn (ad f),
5) a to za situace, že bylo lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení (ad e).

Zákonem formulovaným požadavkům (tj. ustanovení § 88 tr. ř., ve znění účinném v době provádění procesního úkonu) vydaný příkaz k odposlechu vyhovoval. Nezbytné je zdůraznit, že ač k vydání předmětného příkazu došlo ve fázi předcházející stadiu trestního stíhání (k zahájení trestního stíhání dovolatele došlo na podkladě usnesení policejního orgánu ze dne 13. 9. 2004, č. l. 48-64), předpoklady, kterými operoval návrh státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 19. 2. 2007 (č. l. 3434-3435) a z nichž soud při jeho vydání (údaje v odůvodnění) vyšel, se ukázaly reálnými. Jednak je nesporné, že prostřednictvím pořízených záznamů byly zjištěny konkrétní poznatky týkající se šetřené věci, které orgánům činným v trestním řízení umožnily vymezit rozsah realizované trestné činnosti a způsob a intenzitu participace jednotlivých (v době vydání příkazu) podezřelých (později obviněných) osob na ní, jednak se potvrdilo i podezření, že osoby trestnou činnost páchající ke své komunikaci používají většího počtu telefonních spojení, čímž ztěžují identifikaci uživatele příslušné telefonní stanice (k uvedenému např. zjištění soudu o telefonních číslech užívaných N. Q. H. str. 251, 252, 257, 270 rozsudku).

Jediné kritérium, které z pohledu obviněným uváděného rozhodnutí Ústavního soudu vydaný příkaz nesplnil, je konkrétní označení uživatele odposlouchávané stanice, neboť v uvedeném směru příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 2. 2007 obsahuje toliko údaj o telefonním čísle a doposud zjištěný poznatek, že uživatelem je dosud neustanovená osoba vietnamské národnosti. Tato skutečnost však dle Nejvyššího soudu nemůže mít procesní důsledky, které dovolatel vyvozuje, tj. absolutní nepoužitelnost důkazů opatřených na podkladě tohoto příkazu. Je tomu tak proto, že obviněným citovaný nález Ústavního soudu nemá ve věci posuzované stejné důsledky, jako ve věci, v níž byl vydán. Jakkoli nelze zpochybňovat nesporný obecný význam ústavních nálezů, resp. v nich vyslovených právních závěrů v oblasti interpretace a aplikace práva, jejich bezprostřední právní závaznost se vztahuje ke konkrétní věci, v níž byly vysloveny. Pro hodnocení jejich významu pro rozhodování ve věci jiné pak nelze abstrahovat od poznatků, které se pojí s otázkou reakce zákonodárce na příslušné rozhodnutí Ústavního soudu, tj. s poznatky o změnách právní úpravy (o obsahu normy v novelizovaném znění) nastalé v období po vydání příslušného nálezu. V daném směru proto Nejvyšší soud hodnotil důvodnost námitky dovolatele o významu nesplnění požadavku na jednoznačnou identifikaci uživatele telefonní stanice v označeném příkazu pro celkové rozhodnutí.

Již úvodem bylo konstatováno, že znění § 88 odst. 2 tr. ř. neformulovalo jako zákonnou obsahovou náležitost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvedení jednoznačné identifikace uživatele telefonní stanice. K takto vymezenému požadavku (podmínce v některých případech zjevně nesplnitelné) se při novelizacích ustanovení § 88 tr. ř. nepřistoupilo. Lze doložit, že již zák. č. 177/20008 Sb., upravil obsahové náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v daném směru s účinností od 1. 7. 2008 tak, že stanovil, že: V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, .. . Lze jen doplnit, že stejný požadavek ( .. musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa .. obsahuje i v současné době účinná úprava ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř.

Z obsahu spisu plyne, že v době, kdy se policejní orgány prostřednictvím státního zástupce obrátily na soud se žádostí o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stran telefonní stanice č. ..........., nebyl její uživatel znám. Tato skutečnost se pak projevila v tom, že identita dovolatele nebyla ve vydaném příkaze uvedena, když namísto identifikačních údajů, dle nichž by byl obviněný nepochybným způsobem ztotožněn, byl uveden údaj uživatele dosud neustanovené osoby vietnamské národnosti . Neuvedení konkrétnějšího poznatku (identifikačních údajů obviněného), nebyl-li znám, nemůže za daných okolností v posuzované věci vést k důsledkům, které dovolatel dovozuje.

Pokud se týče skutkových závěrů ohledně dílčího skutku pod bodem 16, ty vyplývají z provedeného dokazování k tomuto skutku. Obviněným tvrzené nesrovnalosti ohledně pohlaví migranta byly logicky vysvětleny soudem odvolacím (první odstavec na str. 27 odůvodnění jeho rozsudku). Uvedeným soudem užitá právní kvalifikace skutku je odpovídající učiněným skutkovým zjištěním.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. června 2013


Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil