6 Tdo 321/2007
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 321/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2007 dovolání, které podal obviněný P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 644/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 90/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 103 T 90/2006, byl obviněný P. K. uznán vinným, že

1. dne 20. 12. 2005 kolem 4.00 hod. v nádražní hale přistoupil k J. B., kdy jej nejprve požádal, aby mu dal 5,- Kč, kdy jej následně chytil za límec bundy a začal jej prohledávat, přičemž při prohledávání J. B. našel u tohoto petardy, které si vzal, přičemž následně začal tyto petardy zapalovat a házet je za oděv J. B., kdy mu říkal, že bude pokračovat, dokud mu J. B. nedá peníze, načež J. B. ze strachu před dalším napadáním, vytáhl z kapsy kalhot peněženku a dal P. K. 5,- Kč, načež si peněženku dal zpět do kapsy, kdy poté mu P. K. řekl, že chce všechny peníze, které J. B. má, načež mu z kapsy kalhot peněženku vytáhl, vzal z ní finanční částku ve výši 40,- Kč, peněženku hodil J. B. a odešel,

2. dne 20. 12. 2005 krátce poté, co se dopustil jednání popsaného v bodě 1 tohoto výroku, v nádražní hale, využil nepozornosti J. K., který seděl na lavičce, a odcizil mu jeho služební průkaz detektiva společnosti P. E. P., spol. s r. o., který měl J. K. položen spolu s dalšími osobními věcmi na lavičce vedle sebe,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Karviné, pobočkou v Havířově ze dne 8. 7. 2005, sp. zn. 103 T 119/2005, ve spojení s trestním příkazem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 101 T 175/2005, odsouzen pro sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 8. 7. 2005, sp. zn. 103 T 119/2005, který dosud nevykonal,

3. dne 20. 12. 2005 bezprostředně poté, co J. K. odcizil jeho průkaz detektiva, šel ven před nádražní halu, kam se šel po svém předchozím napadení schovat J. B., kde na něj začal křičet, aby mu dal svůj občanský průkaz, přičemž před ním mával průkazem, který předtím odcizil J. K. s tím, že mu má dát občanský průkaz po dobrém, jinak to bude po zlém, přičemž ho srazil na zem na schody, kde do něj již ležícího opakovaně kopal do těla a hrudníku, opakovaně na něj našlápl kolenem, přičemž J. B. křičel, že mu občanský průkaz nedá, když mu krátce předtím dal peníze, přičemž na klopu jeho kabátu a za oděv mu P. K. hodil několik zapálených petard, načež poté svého jednání zanechal a v prostoru nádražní haly byl krátce na to zadržen na místo přivolanou hlídkou Městské policie,

kdy v důsledku napadení P. K. utrpěl J. B. nalomení čéšky vpravo s hospitalizací v Nemocnici s poliklinikou v H., na chirurgickém oddělení v době od 20. 12. 2005 do 29. 12. 2005, kde mu byla nasazena stahovací ortéza a poté byl z nemocnice propuštěn.

Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (v bodech 1 a 3) a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. (v bodě 2). Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené zdravotní pojišťovny, na náhradu škody.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněný P. K. a jednak v jeho neprospěch okresní státní zástupce v Karviné.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 644/2006, byly podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušeny výroky o způsobu výkonu trestu a náhradě škody. Dále za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného P. K. zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného P. K. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči rozsudku odvolacího soud podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněný namítl, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování nelze u něho dovodit, že by se v bodech 1 a 3 obžaloby dopustil pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru se soud dostatečně nezabýval všemi zákonnými okolnostmi a náležitostmi ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Konstatoval, že pokud jde o celkové zhodnocení důkazní situace, tak nelze souhlasit se závěry soudu, které vedly k jednoznačnému uznání viny zmíněným trestným činem a následnému odsouzení. Ve svém hodnocení totiž nevzal vůbec v potaz podstatné skutečnosti svědčící v jeho prospěch, přičemž na základě provedeného dokazování není vůbec zřejmé, že by svým konáním měl naplnit skutkovou podstatu pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Soud se také zcela nedostatečně zabýval jeho vznesenou námitkou, že vytýkané jednání má být posuzováno jinak, např. jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Při rozhodování se plně nevypořádal ani s důkazními materiály ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Podle obviněného nemůže být ve všech vytýkaných skutcích usvědčován pouze na základě výslechu svědků Ř. a K., jak je uváděno v odůvodnění rozsudku. V této souvislosti vyjádřil nesouhlas s konstatováním v odůvodnění rozsudku, že je usvědčován uceleným komplexem důkazů, neboť u hlavního líčení ani u veřejného zasedání o odvolání nebyl vyslechnut svědek J. B., jehož svědectví výslovně požadoval.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Vlastnoruční podání učinil i obviněný P. K., a to jednak datované 11. 1. 2007 a 22. 1. 2007, přičemž v písemnostech uvedl důvody, ze kterých nesouhlasí s rozhodnutím soudů v jeho trestní věci.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. S poukazem na dovolací námitky připomněla, jakého jednání se měl obviněný P. K. dopustit vůči poškozenému J. B. v bodech 1 a 3 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jak jsou trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. vymezeny v zákoně. Konstatovala, že trestný čin loupeže je v poměru k trestnému činu vydírání ustanovení speciálním, které dopadá na společensky nebezpečnější případy, kdy útok proti svobodě směřuje zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Zdůraznila, že okolnosti popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku umožňují závěr, že bylo prokázáno, že se obviněný užitím fyzického násilí, pálením petardami, posléze i bitím a kopáním poškozeného, hodlal zmocnit jeho věcí, které měl při sobě. Nejdříve peněz, poté občanského průkazu. Takové jednání bylo správně subsumováno pod ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. a nikoliv pod ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., jak se domáhá dovolatel. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 2 tr. ř.], nelze přihlížet k vlastním podáním obviněného P. K. ve věci.

Protože dovolání lze učinit jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž vznáší výhrady ohledně výroku o vině v bodech 1 a 3 v rozsudku soudu prvního stupně týkající se neúplného dokazování a vadného hodnocení provedených důkazů soudy. Tak je tomu v případě, kdy nesouhlasí s tím, že před soudem nebyl proveden svědecký výslech poškozeného J. B. a jak soudy posuzovaly výpovědi svědků J. Ř. a J. K. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově vyplývá, že od svědeckého výslechu poškozeného J. B. bylo upuštěno až v situaci, kdy se soudu téměř po půl roce intenzivního pátrání a žádostech o součinnost s dalšími orgány nepodařilo zjistit jeho pobyt a zajistit účast jmenovaného u hlavního líčení. Soud též zdůraznil, že se jedná o bezdomovce, který nepracuje, nikde nebydlí, nezdržuje se v žádném azylovém zařízení, ani v místech v H., kde se dříve pohyboval. Nespolupracuje ani s orgánem, který mu poskytuje prostředky na obživu. Rovněž vyjádřil názor, že poškozený může mít zcela důvodné obavy z pomsty obviněného, a to s ohledem na násilný, brutální útok vůči své osobě (srov. podrobnosti na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně).

Nutno zdůraznit, že vznesené výtky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (zejména ohledně nedodržení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše řečeno, tak v uvedeném směru Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil jen dosud zmíněné námitky, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný též tvrdí, že se soud dostatečně nezabýval námitkou, že jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako pokračující trestný čin loupeže, ale např. jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Tato výtka by mohla uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod body 1 a 3, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení. Z tzv. právní věty téhož rozsudku plyne, že prvostupňový soud považoval znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě) v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval v bodech 1 a 3 výroku o vině rozsudku jako pokračující trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Z citovaných skutkových zjištění vyplývají zcela konkrétní okolnosti, které zákonné znaky tohoto trestného činu nepochybně naplňují. Za násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci je nutno považovat předně jednání obviněného P. K., kterým poškozeného J. B. chytil za límec bundy a začal jej prohledávat, následně zapaloval petardy, které mu vzal a házel je za oděv jmenovaného, a to vše, kdy po poškozeném požadoval peníze, který mu ze strachu dal 5,- Kč a z jeho peněženky, kterou mu vytáhl z kapsy kalhot, si vzal finanční částku 40,- Kč. Dále i jednání obviněného, jímž začal na poškozeného křičet, aby mu dal svůj občanský průkaz, mával před ním odcizeným průkazem J. K. s tím, že mu má dát občanský průkaz po dobrém, jinak to bude po zlém, přičemž ho srazil na zem na schody, kde do něj již ležícího opakovaně kopal do těla a hrudníku, opakovaně na něj našlápl kolenem a když J. B. křičel, že mu občanský průkaz nedá, neboť krátce předtím mu dal peníze, tak na klopu jeho kabátu a za oděv mu hodil několik zapálených petard. V jednáních pod body 1 a 3 rozsudečného výroku prvostupňového soudu jde o jeden pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., neboť oba dílčí útoky pachatele (body 1 a 3) byly vedeny jednotným záměrem, naplnily stejnou skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., byly spojeny stejným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Správnému právnímu posouzení odpovídá i ve výroku o vině okresního soudu aplikovaná právní věta. S výhradami obviněného, které v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnil, se proto nelze ztotožnit.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. K. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k