6 Tdo 318/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 318/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 o dovolání, které podal obviněný I. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 5 To 401/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 184/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 103 T 184/2005, byl obviněný I. M. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dne 10. 8. 2005 v době kolem 02.00 hodin v H. Š., okres K., na ul. M. v bytě A. D., se kterou v té době bydlel, vyzval jmenovanou z důvodu jejich rozchodu k okamžitému vydání peněz, když mu tato odmítla peníze dát, udeřil ji pěstí do obličeje a do zad v oblasti ledvin, protože mu A. D. peníze opět nedala, vzal z kuchyně v bytě kuchyňský nůž s délkou čepele 16,5 cm, postavil se před ni a opakovaně po ní požadoval s nožem v ruce vydání peněz s tím, že pokud napočítá do deseti a jmenovaná mu peníze nedá, tak ji zabije, kdy po těchto hrozbách mu A. D. z obavy o svůj život, vydala finanční hotovost ve výši nejméně 40.000,- Kč, při napadení pěstmi utrpěla poranění v podobě hematomů, které si však nevyžádalo lékařské ošetření, přičemž tohoto jednání se dopustil, přestože byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. 1 T 134/2000 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 7 To 134/2001, rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 13. 2. 2002 sp. zn. 101 T 233/2001, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2002, rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. 101 T 43/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2003 sp. zn. 5 To 294/2003, mimo jiné pro trestné činy loupeže a pohlavního zneužívání podle § 234 odst. 1 a § 242 odst. 1 trestního zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. Pp 448/2003, které nabylo právní moci dnem 5. 2. 2004, byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 5-ti let .

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s délkou čepele 16,5 cm, který je jako volná příloha součástí spisu Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově sp. zn. 103 T 184/2005. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 T 4/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 5 To 401/2008, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť dne 10. 8. 2005 v době kolem 02.00 hodin v H. Š., okres K., na ul. M. v bytě A. D., se kterou v té době bydlel, vyzval jmenovanou z důvodu jejich rozchodu k okamžitému vydání peněz, když mu tato odmítla peníze dát, udeřil ji pěstí do obličeje a do zad v oblasti ledvin, protože mu A. D. peníze opět nedala, vzal z kuchyně v bytě kuchyňský nůž s délkou čepele 16,5 cm, postavil se před ni a opakovaně po ní požadoval s nožem v ruce vydání peněz s tím, že pokud napočítá do deseti a jmenovaná mu peníze nedá, tak ji zabije, kdy po těchto hrozbách mu A. D. z obavy o svůj život, vydala finanční hotovost ve výši nejméně 40.000,- Kč, při napadení pěstmi utrpěla poranění v podobě hematomů, které si však nevyžádalo lékařské ošetření . Za to ho podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kuchyňského nože s délkou čepele 16,5 cm tvořícího volnou přílohu spisu. Přitom současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 T 4/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, neboť trestní stíhání proti jeho osobě bylo podmíněno souhlasem poškozené A. D. a ta souhlas vzala zpět. V této souvislosti připomněl, že závěr o nepřípustnosti trestního stíhání vůči němu vyslovil i Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 103 T 184/2005, kterým jeho trestní stíhání s poukazem na § 223 odst. 1 tr. ř., § 163 odst. 1, 2 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., na nevěrohodnost důkazů a závěr, že žádného ze svědků ani samotného obžalovaného nelze považovat za nesporně věrohodného a žádnou učiněnou výpověď za objektivní popis skutečných událostí , zastavil, když uzavřel, že za daného stavu věci by se mohlo jednat toliko o trestný čin podle § 235 odst. 1 tr. zák., kdy trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozené, jež jako osoba blízká tento souhlas vzala zpět. Obrat v tomto podle něho zásadním a správném názoru soudu byl vyvolán rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 5 To 9/2006, který usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání zrušil a tomuto soudu vytkl, že vyhodnotil nevěrohodnost výpovědi poškozené A. D. sám, přičemž vyslovil závazný právní názor, že Takovéto hodnocení přísluší znalci , a uložil vypracování znaleckého posudku, který se bude zabývat otázkou věrohodnosti a motivu změn ve výpovědi poškozené. Obviněný ještě dodal, že soud druhého stupně sice správně rozhodoval v senátě, avšak toto rozhodování je poznamenáno tím, že bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání trvajícím podle protokolu toliko 15 minut. Prohlásil, že pouze zřejmě písařskou chybou je protokolováno, že Byl přečten podstatný obsah spisu , neboť vzhledem k rozsahu spisu je správnost tohoto údaje technicky nemožná. Lze tak mít pochybnosti o tom, zda nebyla porušena zásada spravedlivého procesu. Navíc výše zmíněný názor a navazující pokyn soudu druhého stupně je v rozporu s ustálenou judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/86). Z toho obviněný vyvodil, že došlo k nepřípustnému zásahu do jeho práv, který měl odezvu v dalším postupu soudu prvního stupně a v důsledku toho i v jeho odsouzení a zamítnutí jeho odvolání. Dospěl k závěru, že s ohledem na charakter zásahu do jeho práv, kdy důsledkem je i nesprávné právní posouzení jeho skutku jako trestného činu podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ač mohlo jít pouze o právní posouzení podle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení, je dán dovolací důvod jednak podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jednak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný také vyjádřil přesvědčení, že v jeho trestní věci došlo ke zcela zásadnímu opomenutí zásady in dubio pro reo. Upozornil, že v hlavním líčení konaném dne 24. 11. 2005 soud pečlivě a podrobně provedl dokazování a v usnesení ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 103 T 184/2005, učinil již zmíněný závěr, že žádného ze svědků ani samotného obžalovaného nelze považovat za nesporně věrohodného a žádnou učiněnou výpověď za objektivní popis skutečných událostí . Poté, co soud druhého stupně s tímto hodnocením vyslovil nesouhlas, soud prvního stupně nařídil provedení znaleckého posudku a uložil znalkyni, aby věrohodnost svědkyně A. D. vyhodnotila ve svém posudku. Znalkyně na jedné straně v písemném posudku hovoří o věrohodnosti jmenované svědkyně, u hlavního líčení ovšem připouští opak, když její věrohodnost hodnotí jako sníženou. Obviněný vyslovil názor, že soudy se tímto rozporem nezabývaly a ponechaly jej bez povšimnutí a naopak při různých výpovědích dotyčné svědkyně vycházejí z verze, která je pro něho nejméně příznivá. Podle něho je překvapivé, že soud nezvolil vyvážený postup při hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků. Svědkyně A. D., která byla vyhodnocena nejprve jako zcela nevěrohodná, je na pokyn soudu druhého stupně hodnocena znalcem. U svědka P., který potvrdil, že se (obviněný) skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil, soud učinil závěr o jeho nevěrohodnosti pouze na základě své úvahy a k jeho výpovědi nepřihlédl, aniž by zkoumal věrohodnost znalecky. Takto odlišný postup při hodnocení svědeckých výpovědí je podle slov obviněného porušením zásady rovnosti stran v trestním řízení a porušením práva na spravedlivý proces. Přinejmenším pak lze učinit závěr, že existovaly a existují zásadní pochybnosti o jeho (obviněného) vině, které měly být vyhodnoceny (při použití zásady in dubio pro reo) v jeho prospěch. V návaznosti na to obviněný dovodil, že právní kvalifikace, která se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo jejich neúplný soubor, nemůže být v souladu s hmotným právem a za tohoto stavu je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K tomu ještě doplnil, že od roku 2005 spolu s poškozenou A. D. navštěvoval manželskou poradnu s cílem řešit partnerské neshody za pomoci odborníka a že navrhl výslech psycholožky z této poradny, která později jako znalkyně podávala ve věci posudek k věrohodnosti poškozené, a čtení jejího spisu a požádal rovněž, aby soud k důkazu přečetl a vyhodnotil obsah dopisu poškozené ze dne 27. 10. 2005 v kontextu s jeho dopisem ze dne 20. 11. 2005. Uvedl, že dopis ze dne 27. 10. 2005 dosud nebyl soudem prvního stupně řádně hodnocen, přitom je z něj patrno, že jeho dopis ze dne 20. 11. 2005, jenž byl vyhodnocen jako ovlivňování poškozené, byl až reakcí na dopis poškozené, která píše, že mu ublížila a neví, jak to napravit, z čehož lze podle něho zjistit, že to nebyl on, kdo by poškozenou vedl ke změně výpovědi, ale naopak ona hledala cestu, jak napravit svou dřívější nepravdivou výpověď, resp. že on pouze reagoval na její iniciativu. Uzavřel, že odvolací soud tyto dopisy přečetl, v odůvodnění svého rozsudku však opomenul vysvětlit, jaké závěry z nich učinil, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 5 To 401/2008, zrušil a věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodl.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Shledal, že námitky uplatňované v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou shodné s námitkami uplatněnými v rámci téhož dovolacího důvodu již v prvním dovolání obviněného ze dne 8. 1. 2008. Podotkl, že těmito námitkami se zabýval dovolací soud v rámci svého usnesení ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 Tdo 482/2008, přičemž konstatoval, že jsou z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. irelevantní. Podatel se totiž domáhal změny skutkových zjištění, v návaznosti na to použití mírnější právní kvalifikace podle § 235 odst. 1 tr. zák. a teprve na podkladě takto změněných skutkových i právních závěrů dovozoval, že na předmětnou trestní věc dopadá ustanovení § 163 odst. 1 a s ním související ustanovení § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Státní zástupce na tyto závěry Nejvyššího soudu v celém rozsahu odkázal, neboť podle něho plně dopadají i na nynější dovolání obviněného, a dodal, že již nepovažuje za nutné se námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podrobněji zabývat.

Následně připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Námitky směřující proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění nelze uplatňovat ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu. Obviněný však nevznáší žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy a proti úplnosti provedeného dokazování, popř. dokonce proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Státní zástupce akcentoval, že takovéto námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Přitom poznamenal, že námitka týkající se neúplnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k obsahu korespondence mezi obviněným a poškozenou je navíc nepřípustná (§ 265a odst. 4 tr. ř.), resp. že i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný do značné míry opakuje (s výjimkou námitek ohledně výslechu psycholožky a korespondence mezi obviněným a poškozenou) námitky obsažené již v jeho prvním dovolání. Obviněný tedy znovu uplatňuje námitky skutkového charakteru přesto, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 Tdo 482/2008, rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podrobně vyložil. Státní zástupce uzavřel, že obviněný dovolání opřel pouze o takové námitky, které formálně deklarovaným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. obsahově neodpovídají.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 5 To 401/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že dovolací argumentace obviněného vztažená k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se doslovně shoduje s argumentací, kterou obviněný v předmětné trestní věci k témuž důvodu dovolání uplatnil ve svém dřívějším dovolání podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 5 To 410/2007. S touto argumentací se Nejvyšší soud vypořádal již ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 Tdo 482/2008.

Přesto, pro úplnost, znovu uvádí, že výhrady, které k tomuto dovolacímu důvodu [a současně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obviněný uplatnil, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, když obviněný soudům v prvé řadě vytýká nesprávné hodnocení důkazů, potažmo vadné skutkové závěry (de facto se domáhá změny skutkových zjištění) a až z těchto skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že tento měl být soudy kvalifikován jako trestný čin vydírání pouze podle § 235 odst. 1 tr. zák. Teprve v návaznosti na to uzavírá, že pokud poškozená A. D. vzala souhlas s trestním stíháním jeho osoby pro předmětný skutek zpět, bylo trestní stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřípustné. Námitky obviněného stran nepřípustnosti jeho trestního stíhání tak odhlíží od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, z nichž vychází právní závěr o jeho vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., přičemž trestní stíhání pro tento trestný čin ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. podmíněno souhlasem poškozeného není. Za této situace a též se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným níže v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze argumentaci obviněného považovat za relevantní a nelze ji podřadit pod důvody dovolání podle § 265b tr. ř.

Navíc nelze přehlédnout, že do značné míry je argumentace obviněného založena na výhradách vůči (předcházejícímu) rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno usnesení nalézacího soudu o zastavení trestního stíhání, a postupu odvolacího soudu, který tomuto rozhodnutí bezprostředně předcházel. Tyto výhrady nejenže žádnému z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. neodpovídají, ale především je třeba označit je z hlediska ustanovení § 265a tr. ř. za nepřípustné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn.IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu (též) podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V návaznosti na to lze předeslat, že také námitky, jimiž obviněný deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se z podstatné části shodují s těmi, které obviněný v této trestní věci uvedl v předchozím dovolání podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 5 To 410/2007, a jimiž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 Tdo 482/2008.

Dále a především je však nutno zdůraznit, že dovolací námitky, které obviněný nyní uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mají procesní charakter a směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Stručně shrnuto, obviněný totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo, potažmo vadná skutková zjištění a odvolacímu soudu též nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci, když dovozuje, že přinejmenším lze učinit závěr, že existovaly a existují zásadní pochybnosti o jeho vině, které měly být vyhodnoceny (při použití zásady in dubio pro reo) v jeho prospěch. Pouze z uvedených skutkových (procesních) argumentů a výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž se opírá dovolání, proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Jestliže tedy obviněný namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že tento v odůvodnění svého rozhodnutí opomenul vysvětlit, jaké závěry z provedených listinných důkazů dopisu poškozené ze dne 27. 10. 2005 a jeho dopisu ze dne 20. 11. 2005 učinil, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedené (ani jiné) dovolací důvody podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý