6 Tdo 316/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 316/2017-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2017 o dovolání, které podal obviněný T. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 330/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 142/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .


Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 142/2015, byl obviněný T. R. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný T. R. byl za toto jednání a skutek právně kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, kterým byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 2 T 38/2015, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2015, odsouzen podle § 173 odst. 1, § 52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 2 T 38/2015, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému R. P. peněžní částku ve výši 4.100,- Kč. Dle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.



2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání odůvodnil tak, že soudy obou stupňů opřely své rozhodnutí výlučně o jediný
důkaz, a to o výpověď poškozeného. Domnívá se, že výpověď poškozeného není jinak podporována žádným dalším důkazem a zároveň obsahuje několik odporujících si tvrzení (např. otázka údajného požadavku obviněného na vydání mobilního telefonu poškozeným, pokus o zavlečení poškozeného do automobilu). Dovolatel dále zpochybňuje i pořízený záznam z bezpečnostní kamery a namítá, že osobě útočníka na kamerovém záznamu není vidět do obličeje, přičemž popřel, že by byl osobou z kamerového záznamu a toto své tvrzení opřel především o skutečnost, že na záznamu má útočník bílé boty, přitom on vlastnil pouze obuv tmavé barvy. Dále v podaném dovolání polemizuje s provedenými důkazy a závěry z nich vyplývajícími, zejména stran svědecké výpovědi svědka P. nebo fotodokumentace z místa činu. Dovolatel brojí proti zpřísnění jeho trestu a má za to, že měl být naopak zproštěn obžaloby. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, když v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Uvedl, že obviněný v dovolání uplatnil takové námitky, které pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, neboť obsahem jeho dovolání je výlučně polemika s provedenými důkazy a zpochybnění skutkových zjištění. Na základě toho předkládá vlastní verzi skutkového stavu a domáhá se zproštění obžaloby. Dodal, že pod uplatněný dovolací důvod jsou nepodřaditelné rovněž námitky dovolatele stran tvrzeného porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť i tyto obviněný založil pouze na zpochybnění skutkových zjištění. Zdůraznil, že výpověď poškozeného je, na rozdíl od tvrzení dovolatele, logická a přesvědčivá a její věrohodnost je podporována i dalšími, byť nepřímými důkazy. Závěrem doplnil, že pod uplatněný dovolací důvod nespadají ani námitky vůči uloženému přísnějšímu trestu. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou vyjmenované v § 265b tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1, písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V této souvislosti lze dále zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 11. Pokud jde o právní kvalifikaci je potřebné uvést, že trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1551-52 s.]. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný dne 2. 5. 2015 před 03:58 hodin v O. Z. před obchodním areálem Kotva, kde náhodně potkal jemu známého R. P., v úmyslu získat jeho věci, vyzval poškozeného, aby mu dal svůj mobilní telefon, a poté, co poškozený odmítl, mu z pravého ucha vytáhl piercingovou náušnici, a uchopil jej za kožené sako, které stáhl u krku a takto poškozeného škrtil a táhl přesto, že se poškozený opakovaně snažil zachytit zábradlí, dále poškozeného udeřil pěstí do břicha a opakovaně škrtil a táhl a přitom na poškozeného stále křičel, aby mu dal svůj telefon, a všechny věci, které má u sebe, a v okamžiku, kdy přijela na nedalekou zastávku tramvaj a poškozený křičel o pomoc, sevření povolil a strhl poškozenému z krku a odcizil stříbrný řetěz se stříbrným přívěskem, čímž poškozenému způsobil škodu odcizením ve výši 3.500,- Kč, škodu poškozením koženého saka ve výši 600,- Kč a zranění spočívající v drobných začervenalých oděrkách na pravé straně krku. Nalézací soud dospěl k závěru, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku a že svým jednáním naplnil po objektivní a subjektivní stránce všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to nejen na základě výpovědi poškozeného, ale také na základě dalších důkazů, kterými je usvědčován. V této souvislosti je nutno zmínit samotnou výpověď obviněného, který připustil potyčku mezi ním a poškozeným, kdy doznal, že poškozeného držel za límec saka, případně za ucho (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu), protokol o ohledání místa činu a fotodokumentaci či kamerový záznam, který plně podporuje a koresponduje s výše uvedenými skutkovými závěry. V daném případě byla vina obviněného v celém rozsahu prokázána a jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obviněný v podaném dovolání opakuje své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal soud I. stupně, a následně také soud odvolací. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněného. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod správnou právní kvalifikaci. Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné konstatovat, že v něm neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit. Pro stručnost lze na tomto místě odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, str. 7 9, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu, str. 4. 12. Ve vztahu k dovolání obviněného lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran barvy obuvi útočníka na kamerovém záznamu, výpovědi svědka P., tvrzení ohledně údajného táhnutí poškozeného do automobilu které skutečně nebylo prokázáno a nepromítlo se tak do tzv. skutkové věty, apod.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových námitek tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. 13. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k podání dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). 14. K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly, jinými slovy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. 15. Samotný výrok o trestu lze napadat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Na přípustnost dovolacích námitek podle § 265b odst. 1 písm. h), g) tr. ř. dopadá rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. 16. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného vůči tvrzenému porušení principu ultima ratio. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci nejenže naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ale ani zde nebyly shledány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se dopustil zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že užil násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, konkrétně uchopil poškozeného za sako, stáhl ho u krku a takto ho škrtil, táhl ho, udeřil pěstí do břicha, požadoval na poškozeném vydání věcí, které má u sebe, mj. mobilní telefon, vytáhl mu z ucha náušnici a odcizil stříbrný řetěz s přívěskem. Tímto jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). 17. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného T. R. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu