6 Tdo 309/2007
Datum rozhodnutí: 22.03.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 309/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. března 2007 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, č. j. 5 To 445/2006-260, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 103/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, č. j. 4 T 103/2004-233, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvaceti týdnů.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č. j. 5 To 445/2006-260, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradním trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvaceti týdnů.

Dovolání obviněný podal s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů vyšly z naprosto nesprávného právního názoru o skutku, který měl obžalovaný spáchat . Obviněný uvedl: Je nepřehlédnutelné, že se poškozený nárazem do zpětného zrcátka dopustil nedbalostního škodního jednání ve smyslu občanského zákoníku. Soudy zcela přehlédly, že jiné předpisy než jen zvláštní část trestního zákona připouštějí v právních vztazích mezi fyzickými osobami (přiměřeně též právnickými) určitou míru násilí v nezbytné míře (ust. § 76 odst. 2 tr. ř., především však ust. § 6 občanského zákoníku) tam, kde výkon státní moci v tomto směru není efektivní . Dodal, že v dané situaci se obžalovaný snažil dostihnout poškozeného, aby mohl zjistit jeho totožnost a přimět jej k náhradě způsobené škody, za kterou podle občanskoprávních předpisů zjevně odpovídal. Je přesvědčen o tom, že poškozený jednal ve zjevném zlém úmyslu uprchnout a znemožnit odhalení své osoby jako osoby pasivně legitimované ve škodním nároku a tak uspokojení tohoto nároku zmařit . Soudy podle jeho názoru přehlédly i takovou skutečnost, že míra násilí, kterou mají za prokázanou při údajném strkání poškozeného zpět k vozu obžalovaného nepřekračovala nutnou mez poškozený měl být tlačen zpět stoje obkročmo na kole . Vytkl soudům, že nevzaly v potaz, v jaké fázi obviněný poškozeného udeřil. Pokud k údajnému úderu došlo po předchozím šermování rukama poškozeného, je zjevné, že v této fázi by obviněný nepochybně jednal v nutné obraně, aby poškozeného zklidnil. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 6 občanského zákoníku umožňuje podle názoru obviněného užití určité míry násilí a taková míra dosahuje pouze uvedené intenzity, není možné, aby takové jednání bylo posuzováno jako trestný čin. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v té části, ve které se staly pravomocnými zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Je toho názoru, že obviněný předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutkového děje a domáhá se zjištění odlišných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování v úvahu. Je zřejmé, že obviněný prioritně napadá skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy prvního stupně a druhého stupně a až sekundárně dovozuje nesprávnost právního hodnocení jednání, jež mu bylo kladeno za vinu. Za této situace by bylo nutno dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Podle státního zástupce však obviněný naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v části, v níž uvedl, že: Je nepřehlédnutelné, že poškozený se nárazem do zpětného zrcátka dopustil nedbalostního škodního jednání ve smyslu občanského zákoníku. Soudy podle názoru obžalovaného zcela přehlédly, že jiné předpisy než jen zvláštní část trestního zákona připouštějí v právních vztazích mezi fyzickými osobami (přiměřeně též právnickými) určitou míru násilí v nezbytné míře (ust. § 76 odst. 2 tr. ř., především však ust. § 6 občanského zákoníku) tam, kde výkon státní moci v tomto směru není efektivní. Aplikováno na danou situaci se obžalovaný dostižením poškozeného snažil zjistit jeho totožnost a přimět jej k náhradě způsobené škody, za kterou podle občanskoprávních předpisů zjevně odpovídal, a to v situaci, kdy poškozený jednal ve zjevném zlém úmyslu uprchnout a znemožnit tak odhalení své osoby jako osoby pasivně legitimované ve škodním nároku a tak uspokojení tohoto nároku zmařit (srov. ust. § 6 občanského zákoníku) . Tuto výhradu lze podle státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vzhledem k tomu, že předpoklady pro odlišné právní posouzení jednání obviněný v uvedeném rozsahu dovozuje z jiného právního hodnocení skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině . V souladu s ustanovením § 6 občanského zákoníku svépomoc přichází v úvahu tehdy, hrozí-li bezprostředně neoprávněný zásah do práv, a dále že ochrana je přiměřená. Bezprostředností neoprávněného zásahu se rozumí, že se tento zásah bezprostředně chystá, resp. již nastal a nebyl dosud ukončen. V takové situaci může ten, jehož právo bylo takto ohroženo nebo porušeno, sám svémocně zásah odvrátit. Může k tomu ovšem použít jen přiměřených prostředků. Státní zástupce uvedl, že není pochyb, že v okamžiku kdy se poškozený již vzdálil od automobilu, ze strany poškozeného bezprostředně žádný další zásah do práv obviněného nehrozil. Obviněný prosazoval vůči poškozenému jednání, které i kdyby směřovalo k odvrácení zásahu do práva bylo by nepřípustnou útočnou svépomocí. Ve smyslu § 6 občanského zákoníku však není útočná svémoc spočívající v aktivním jednání k obraně práva proti tomu, kdo toto právo porušuje, přípustná. Obviněný aktivně fyzicky vůči poškozenému vystupoval a posléze jej i fyzicky atakoval, jeho jednání se v žádném případě neomezilo na pouhé zjištění totožnosti poškozeného a jeho seznámení se s rozsahem škody. Upozornil, že i osobu, která byla přistižena při činu, který má znaky přestupku, je oprávněn zajistit jen policista [srov. § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů]. S přihlédnutím k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podkladem pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný dne 10. 11. 2003 v době okolo 16.30 hod. v B., na ul. V. v blízkosti křižovatky s ulicí K., po malé dopravní nehodě jeho vozidla s jízdním kolem poškozeného Ing. arch. L. B., jmenovaného násilím přivlekl i s jízdním kolem ke svému vozidlu, kde ho fyzicky napadl tak, že ho jedenkrát udeřil pěstí do obličejové části hlavy, čímž mu způsobil zlomeninu nosu bez posunu úlomků, projevující se pouze místní bolestivostí po dobu 4 5 dní, kdy zranění nemělo žádný vliv na běžný způsob života poškozeného .

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Dovolání obviněný opírá o tvrzení, že způsobil-li mu poškozený svým nedbalostním jednáním škodu na vozidle (nárazem do zpětného zrcátka), mohl ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř., zejména však podle § 6 občanského zákoníku použít určitou míru násilí k tomu, aby zjistil totožnost poškozeného a přiměl ho k náhradě způsobené škody. Na rozdíl od státního zástupce je Nejvyšší soud toho názoru, že uvedená námitka nemá právní charakter. Obviněný v předchozím řízení na svou obhajobu tuto skutečnost neuvádí. Naproti tomu je patrno, že touto účelovou námitkou se snaží navodit stav, za něhož by byl oprávněn použít jistého násilí. Nelze přehlédnout, že za tím účelem obviněný konstruuje skutkový stav jinak, než byl soudy zjištěn. Odpovídá tomu též námitka obviněného, že míra násilí, kterou mají soudy za prokázanou při údajném strkání poškozeného zpět k vozu obžalovaného , nepřekračovala nutnou mez poškozený měl být tlačen zpět stoje obkročmo na kole . Tato argumentace jednoznačně svědčí o tom, že obviněný se s daným skutkovým stavem neztotožnil. I v části, v níž obviněný uvádí, že měl v úmyslu zjistit totožnost poškozeného, nelze tomuto tvrzení obviněného přisvědčit. O této skutečnosti se obviněný v předchozím řízení vůbec nezmiňuje, a ani z výpovědí poškozeného nevyplývá, že obviněný primárně zamýšlel zjistit jeho totožnost. V tomto ohledu pokládá Nejvyšší soud za bezpředmětné se zabývat aplikací ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř.

Toliko nad rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci nemohlo být použito ustanovení o nutné obraně. Zmíníme-li se v tomto kontextu i o krajní nouzi, je třeba uvést, že pro oba instituty, nutnou obranu i krajní nouzi, je charakteristický znak bezprostřednosti. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Proti útoku, který je dokončen, není nutná obrana již přípustná. Beztrestnosti podle § 13 tr. zák. se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). U krajní nouze platí, že nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. Pokud by nebezpečí již pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoliv v bezprostřední budoucnosti, o krajní nouzi nejde (srov. č. 13/1952 Sb. rozh. tr.).

Jak vyplývá ze skutkového zjištění, obviněný atakoval poškozeného po malé dopravní nehodě, tedy v okamžiku, kdy nelze hovořit o žádném hrozícím nebo trvajícím útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Ke zcela stejnému závěru lze dospět, jde-li o tzv. svépomoc ve smyslu § 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník ). Podstata svépomoci spočívá v tom, že oprávněný si sám svou vlastní mocí vynucuje uskutečnění svého práva, došlo-li k neoprávněnému zásahu do jeho práva. Charakteristickým znakem svépomoci při odvracení zásahu je bezprostřednost, tzn. že zásah buď reálně hrozí jako bezprostřední, anebo již nastal a trvá jako dosud neukončený. Dovolená svépomoc musí být provedena prostředky přiměřenými intenzitě, nebezpečí a způsobu zásahu. Ve prospěch obviněného však nesvědčí žádná z uvedených okolností: obviněný na zásah do svého práva nereagoval bezprostředně, nýbrž až poté, co zásah do jeho práva byl ukončen. Navíc i zásah do tělesné integrity poškozeného zcela zjevně odporuje podmínce adekvátnosti, resp. přiměřenosti odvracení neoprávněného zásahu ve smyslu § 6 občanského zákoníku. V této souvislosti nelze ani konstatovat, že by byly splněny podmínky krajní nouze.

Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný poškozeného zastihl na útěku , když jmenovaného násilím přivlekl i s jízdním kolem ke svému vozidlu (kde ho fyzicky napadl). Z této okolnosti plyne, že jde o samostatný útok, navazující na protiprávní (nedbalostní) jednání poškozeného. Počíná-li si někdo tak, že útok neodvrací, sám je útočníkem. Obviněný již v okamžiku, kdy jednal protiprávně, neodvracel útok na zájem chráněný trestním zákonem, protože protiprávnost jednání poškozeného neměla charakter trvajícího útoku (byl ukončen už v momentě, kdy se poškozený vzdálil z místa malé dopravní nehody). Od jeho dostižení obviněným se začal odvíjet skutek, pro nějž je nyní obviněný stíhán. Lze tedy shrnout, že ohledně znaku bezprostřednosti lze dospět k jednoznačnému závěru (a tuto skutečnost je třeba zdůraznit), totiž, že jednání obviněného nelze vykládat tak, že by odvracel přímo hrozící nebo trvající útok. K dané problematice považoval Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit, přestože obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitkou nenaplnil.

O odmítnutí dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., třebaže obviněný v dovolání uvádí, že napadá nesprávné právní posouzení skutku. Učinil tak proto, že obviněný svou argumentaci ve vztahu k § 76 odst. 2 tr. ř., příp. k § 6 občanského zákoníku odvíjí teprve od skutečností, které nemají podklad ve skutkovém zjištění. Je zjevné, že obviněný primárně polemizuje s učiněným skutkovým zjištěním, když útok na poškozeného si nepřipouští ve snaze jej ospravedlnit tvrzením, že dostižením poškozeného se snažil zjistit jeho totožnost a přimět jej k náhradě škody . Nejen však z této věty, nýbrž i z obsahu celého dovolání, nelze dovodit, že by námitky obviněného měly charakter námitek právních. Naopak je zjevné, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v tom, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, s čímž se obviněný nemůže ztotožnit. Lze však konstatovat, že tato námitka primárně napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení, a nikoliv otázku právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, tudíž není způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann