6 Tdo 307/2017
Datum rozhodnutí: 23.03.2017
Dotčené předpisy: čl. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 307/2017-50

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný O. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 3 To 267/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 68/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného O. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 90 T 68/2016, byl obviněný O. B. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil dvěma dílčími útoky blíže popsanými ve výroku uvedeného rozhodnutí.

2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 357 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí v rozsudku konkretizovaných věcí a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu bylo uloženo rovněž ochranné opatření zabrání zde blíže specifikovaných věcí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl dále zavázán k povinnosti nahradit škodu v rozsudku uvedeným poškozeným a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli zde uvedení poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 3 To 267/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů neakceptovaly jeho důkazní návrhy a jejich rozhodnutí jsou zatížena vadou extrémního nesouladu mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry.

5. V konkrétnostech pak kategoricky odmítl, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to v obou skutcích kladených mu za vinu. Namítl, že v trestním řízení nebyla dodržena základní zásada trestního práva in dubio pro reo , jelikož důkazy byly soudy obou stupňů posuzovány jednostranně pouze v jeho neprospěch. Podle jeho mínění se soudy nedostatečně zabývaly jeho námitkami proti znaleckému posudku z oboru kriminalistika fonoskopie vypracovanému Ing. Zdeňkem Švendou, Ph.D., jakož i proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který na něho vypracovala MUDr. Hana Holanová. Prvnímu ze zmíněných znaleckých posudků vytknul, že jeho závěr je založen na podkladech, které nejsou způsobilé , resp. že sám znalec ve svém posudku uvádí, že objektivní vzájemné srovnání nahrávky č. 1 a nahrávky č. 2 nebylo možné, neboť se ze žádné z nich nepodařilo získat dostatečné množství dat potřebných pro vytvoření referenčního modelu, navzdory čemuž znalec konstatoval, že ve všech předložených záznamech (nahrávkách č. 1, 2, 3 a 4) hovoří pravděpodobně jedna a tatáž osoba obviněného. Stran tohoto znaleckého posudku namítl rovněž to, že jako porovnávací nahrávka byla použita nahrávka č. 4, ačkoliv se týká jiné prověřované trestní věci, přičemž takový postup označil na nesprávný. Druhému ze znaleckých posudků vytknul, že pro jeho zpracování nebylo možné učinit relevantní závěry, neboť zkoumání jeho osoby proběhlo při krátkých sezeních se znalkyní. Připomněl, že v návaznosti na tyto výhrady vůči znaleckým posudkům požadoval provedení výslechu obou znalců, avšak soudy nižších stupňů tyto důkazní návrhy zamítly, aniž by se s nimi vypořádaly. Vyjádřil proto svůj názor, že závěry nalézacího soudu (potvrzené soudem druhého stupně) o jeho vině založené mj. na zmíněných znaleckých posudcích jsou nedostačující. V daných souvislostech poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08. Poté uzavřel, že soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávného skutkového stavu, který nebyl zjištěn v souladu se zásadami trestního řízení, v důsledku čehož dospěly k právnímu posouzení skutku, které není v souladu se skutečným skutkovým stavem .

6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 odst. 1 tr. ř. a § 265 l tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 3 To 267/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 90 T 68/2016, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil nesouhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání po seznámení se s jeho obsahem sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně projevila svůj výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 3 To 267/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. K uvedenému je třeba doplnit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného ze dne 11. 12. 2016 a 12. 12. 2016 nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, tedy nebyla vypracována obhájcem, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I). 10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

13. V obecné rovině pak nutno připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

14. V posuzované věci nicméně všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů zamítnutí jeho důkazních návrhů, nesprávné (jednostranné) hodnocení provedených důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo , jakož i vadnost některých provedených důkazů (znaleckých posudků) a nedostatečná skutková zjištění. Teprve na základě těchto skutkových a procesních námitek dovozuje svůj blíže nekonkretizovaný nesouhlas s hmotně právním posouzením dané věci.
15. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
16. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Navzdory skutečnosti, že Nejvyšší soud v nyní posuzované věci neshledal žádnou vadu důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, alespoň ve stručnosti se k některým dovolacím výhradám vyjádří.
18. K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů se nikterak nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, nutno uvést, že soudy obou stupňů se naopak k jeho návrhům věcně adekvátně vyjádřily (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 4 usnesení odvolacího soudu), takže v tomto směru se nemůže jednat o opomenuté důkazy ve shora vymezeném smyslu. Nejvyšší soud nadto připomíná, že obviněný s přečtením znaleckých posudků v hlavním líčení v souladu s § 211 odst. 5 tr. ř. souhlasil a tyto znalecké posudky byly toliko podpůrným důkazem, jak ve svém rozhodnutí akcentoval ostatně již soud prvního stupně (znalecký posudek MUDr. Hany Holanové se navíc vyjadřoval toliko k posouzení jeho příčetnosti v době spáchání souzených skutků, schopnosti chápat smysl trestního řízení a adekvátnosti uložení ochranných opatření). Dále nelze souhlasit ani s výhradami vůči těmto znaleckých posudkům, jelikož byly provedeny (jak naznačeno výše) v souladu se zákonem a splňují rovněž zákonné náležitosti stanovené v § 107 tr. ř., přičemž ani skutečnost, že jeden z podkladů znaleckého posudku vypracovaného Ing. Zdeňkem Švendou, Ph.D., byl získán v jiné trestní věci, nezakládá jeho nezákonnost.
19. Obviněný pak v rámci své dovolací argumentace především zcela pominul stěžejní usvědčující důkazy, na jejichž základě byl soudem prvního stupně uznán vinným přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Jedná se mj. o jeho procesně použitelnou výpověď z přípravného řízení, v rámci níž se k souzenému jednání plně doznal, ale i řadu dalších důkazů, s nimiž je tato výpověď (jakož i podpůrný důkaz znaleckým posudkem Ing. Zdeňky Švendy, Ph.D.) v souladu. Z nich lze poukázat zejména na skutečnost, že u obviněného byl zajištěn mobilní telefon se SIM kartou, který byl použit ke spáchání obou souzených dílčích útoků (resp. k oznámení o výbuchu bomby). Nadto nutno podotknout, že obviněný v podaném dovolání nijak nespecifikuje, mezi jakými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními spatřuje vytýkaný extrémní nesoulad, přičemž Nejvyšší soud žádné (ani obvyklé, natož extrémní) rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů neshledal.
20. V kontextu shora uvedeného je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., potažmo § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř.
21. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a pouze z tohoto pak v obecnosti dovozuje svůj nesouhlas s hmotně právním posouzením dané věci, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
22. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 3. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu