6 Tdo 306/2007
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 306/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 9 To 478/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň - sever pod sp. zn. 2 T 145/2004, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 9 To 478/2005, z r u š u j e , a to v celém výroku o náhradě škody.

II. Současně se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 2 tr. ř., § 265 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř., se poškozené Národní muzeum P., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 2 T 145/2004, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v době od 30. 9. 2003 do 15. 3. 2004 včetně, jako vedoucí památkového objektu bývalého kláštera cisterciáků v P., odcizil z prostor u centrálního depozitáře I. patra budovy K. , jakož i z místnosti určené pro výkon své práce, celkem nejméně 38 titulů historicky cenných knih (tzv. starých tisků), které zde byly uskladněny ze strany Národního muzea v P. a Národního památkového ústavu v P., z nichž celkem 32 svazků ve dnech 30. 9. 2003, 11. 2. 2004, 16. 2. 2004 a 26. 2. 2004 prodal do antikvariátu, svým jednáním tak způsobil Národnímu památkovému ústavu, v důsledku odcizení 3 titulů knih, škodu v souhrnné výši 190.000,- Kč a Národnímu muzeu P., v důsledku odcizení zbývajících knih, škodu v souhrnné výši 1.892,000 Kč .

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému Národnímu muzeu P., škodu ve výši 1.312.000,- Kč a poškozenému Národnímu památkovému ústavu, škodu ve výši 190.000,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 9 To 478/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. M. uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., protože v době od 30. 9. 2003 do 15. 3. 2004 jako vedoucí památkového objektu bývalého kláštera cisterciáků v P. odcizil v objektu kláštera nejméně 43 titulů historicky cenných knih (tzn. starých tisků), které zde byly uskladněny ze strany Národního muzea v P. a Národního památkového ústavu v P., z nichž nejméně 32 svazků ve dnech 30. 9. 2003, 11. 2., 16. 2. a 26. 2. 2004 prodal do antikvariátu, svým jednáním tak způsobil Národnímu památkovému ústavu Územní odborné pracoviště v P., v důsledku odcizení tří titulů knih škodu ve výši nejméně 84.000,- Kč a Národnímu muzeu P., v důsledku odcizení zbývajících knih škodu ve výši nejméně 752.400,- Kč . Za to jej odsoudil podle § 247 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozenému Národnímu muzeu P., (dále jen Národní muzeum ), škodu ve výši 434.500,- Kč a poškozenému Národnímu památkovému ústavu, Územní odborné pracoviště v P., (dále jen Národní památkový ústav ), škodu ve výši 84.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození se zbývajícími nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.



Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve konstatoval, že soud druhého stupně měl při rozhodování o náhradě škody vycházet zejména z ustanovení § 442 až § 449a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník ), a v souladu s těmito hmotně právními normami zjistit a stanovit výši nároku na náhradu škody k okamžiku vynesení rozsudku.

V návaznosti na to připomněl, že Národnímu památkovému ústavu odcizil celkem tři knihy, přičemž pouze jednu se nepodařilo policii zajistit a vrátit poškozenému - kniha je uvedena ve znaleckém posudku znalce P. V., z něhož odvolací soud při stanovení výše škody vycházel, pod č. 2. Přestože jmenovaný znalec stanovil hodnotu této knihy na 15.000,- Kč, byl obviněný soudem druhého stupně zavázán k povinnosti uhradit poškozenému Národnímu památkovému ústavu škodu ve výši 84.000,- Kč. Tím odvolací soud v rozporu s občanským zákoníkem a výsledky dokazování uložil povinnost k náhradě několikanásobně vyšší škody. Navíc při rozhodování o náhradě škody nevzal v rozporu s hmotným právem do úvahy, že před vynesením rozsudku obviněný jmenovanému poškozenému na náhradu škody uhradil 10.000,- Kč. Obviněný pak ještě upozornil na fakt, že soud druhého stupně poškozenému Národnímu památkovému ústavu přiznal nárok na náhradu škody přesto, že tento o její náhradu vůbec nepožádal, což s ohledem na ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. a § 43 odst. 3 tr. ř. není možné.

V další části odůvodnění svého dovolání se obviněný vyjádřil k otázce náhrady škody poškozenému Národnímu muzeu. Namítl, že ani v tomto případě soud druhého stupně nepostupoval v souladu s hmotným právem. Zmínil přitom, že jmenovanému poškozenému nebylo vráceno devět titulů, jejichž hodnota podle výše uvedeného znaleckého posudku činí 433.000,- Kč. Soud druhého stupně mu však uložil povinnost k náhradě škody ve výši 434.500,- Kč, přičemž ani nezohlednil, že obviněný před vynesením rozsudku zaplatil poškozenému Národnímu muzeu na náhradu škody částku 27.000,- Kč. I v tomto případě podle slov obviněného soud posoudil otázku výše nároku na náhradu škody v rozporu s hmotným právem, když na jedné straně bezdůvodně stanovil celkovou výši škody o 1.500,- Kč vyšší, než byla stanovena znaleckým posudkem, a uložil nahradit i tu část škody, která již byla uhrazena.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) výrok napadeného rozsudku o náhradě škody zrušil a ve věci rozhodl tak, že uložil dovolateli povinnost nahradit poškozenému Národnímu muzeu v P. škodu ve výši 406.000,- Kč a poškozeného Národní památkový ústav odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení .

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co krátce shrnula dovolací námitky obviněného, konstatovala, že pokud tento odkázal na ustanovení § 442 - § 449 občanského zákona, pak tato hmotně právní ustanovení o způsobu a rozsahu náhrady škody byla použita jen formálně. Obviněný totiž nezpochybnil tam předepsaný zákonný postup při stanovení výše škody způsobené porušením právních povinností, v daném případě způsobené trestným činem, ale pouze způsob, jakým bylo o jeho povinnosti k náhradě škody rozhodnuto v adhézním řízení.

K námitkám obviněného, že nárokům poškozených na náhradu škody bylo vyhověno v celém rozsahu způsobeného škodlivého následku, aniž by v uvedeném směru bylo zohledněno, že některé odcizené knihy byly poškozeným subjektům ještě před vynesením takto napadeného rozsudečného výroku vráceny a dále, že na náhradu škody bylo z jeho strany již částečně plněno, státní zástupkyně uvedla, že tyto směřují výhradně proti postupu soudu podle § 228 odst. 1 tr. ř. s tím, že při aplikaci zmíněného procesního ustanovení nebyla respektována ta část právní věty, podle které přiznání nároku poškozeného na náhradu škody vyžaduje splnění podmínky, že škoda nebyla v přiznané části dosud uhrazena, popř. způsobený škodlivý následek nebyl jinak sanován. Takový způsob dovolací argumentace má výlučně procesně právní povahu. Stejně je tomu i v případě námitky, že nebyly splněny podmínky § 43 odst. 3 tr. ř., neboť to může svůj odraz najít taktéž pouze ve vadném způsobu rozhodování podle § 228 odst. 1 tr. ř., tedy toliko ve vadné aplikaci procesní normy.

Použitá dovolací argumentace tak není spojena s žádnou věcnou výtkou hmotně právní povahy, ale opírá se toliko o námitky, mající svůj podklad pouze v rovině procesně právní. Proto takový způsob odůvodnění dovolání neodpovídá nejen použitému důvodu dovolání, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř.

Státní zástupkyně pak ještě poznamenala, že ve výroku písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu chybí údaj o jinak správně aplikovaném postupu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř., jak vyplývá z obsahu protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného před odvolacím soudem, který je doplnitelný postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a dále podle § 131 odst. 1 věta druhá tr. ř. Krajskému soudu v Plzni uložil opravu výše uvedených zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení jeho rozsudku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 9 To 478/2005, pokud již nedošlo k opravě postupem jmenovaného soudu podle § 131 odst. 1 věta první tr. ř. Toto rozhodnutí by měl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě lze konstatovat, že vada písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Plzni, o níž se zmiňuje státní zástupkyně, již byla rozhodnutím jmenovaného soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 9 To 478/2005, odstraněna.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný M. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolání však lze podat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také tehdy, jestliže se jiné nesprávné hmotně právní posouzení týká výroku o náhradě škody způsobené trestným činem. Podmínkou ovšem je, aby dovolatel namítal porušení hmotného práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody zejména porušení toho hmotně právního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody, např. ustanovení o odpovědnosti za způsobenou škodu, o rozsahu náhrady škody apod.; dovolacím důvodem pak nejsou námitky vytýkající porušení procesních ustanovení, byť upravujících rozhodování o náhradě škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006).

Pokud dovolatel namítl, že soud druhého stupně postupoval při stanovení nároku poškozených na náhradu škody (rozsahu náhrady škody) v rozporu s § 442 a násl. občanského zákoníku, pak lze takové námitky z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně relevantní.

Takto vznesené námitky mají totiž hmotně právní povahu, nicméně v daném případě je přiléhavější na celý problém nahlížet z pohledu úpravy závazkových vztahů (jejich vzniku a zániku), a to především s ohledem na ustanovení § 489 a § 559 odst. 1 občanského zákoníku.

Ustanovení § 489 občanského zákoníku uvádí: Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

Ustanovení § 559 odst. 1 občanského zákoníku pak stanoví, že: Splněním dluh zanikne.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu byly poškozenému Národnímu památkovému ústavu odcizeny tři knihy v hodnotě 84.000,- Kč (za základ pro vyčíslení výše způsobené škody vzal odvolací soud znalecký posudek znalce P. V.). Následně však byly dvě knihy vráceny (viz usnesení o vydání věci č. l. 162 a navazující protokol o vrácení věci č. l. 164), přičemž jejich hodnota činila 69.000,- Kč (viz shora uvedený znalecký posudek č. l. 305). Tato skutečnost však nenalezla odraz ve výroku o náhradě škody v rozsudku soudu druhého stupně a obviněný byl zavázán k náhradě celé škody (tj. 84.000,- Kč). Navíc je třeba konstatovat, že při stanovení rozsahu náhrady škody nebyl zohledněn ani fakt, že ještě před vynesením rozsudku soudu prvního stupně byla jmenovanému poškozenému uhrazena jako částečná satisfakce za vzniklou majetkovou újmu částka 10.000,- Kč (viz výpis z účtu č. l. 317).

Jinými slovy řečeno, tím, že poškozenému byly dvě knihy v hodnotě 69.000,- Kč vráceny a zaplacena finanční částka 10.000,- Kč, závazek ze způsobené škody (v daném případě způsobený trestnou činností, tj. závazek ex delicto) do hodnoty této celkové výše (79.000,- Kč) ve smyslu shora citovaného ustanovení § 559 odst. 1 občanského zákoníku zanikl.

Obdobná byla situace ve vztahu k poškozenému Národnímu muzeu. Ani v tomto případě odvolací soud nepostupoval přesně potud, že při stanovení výše náhrady škody nezohlednil hodnotu vrácených knih a toho, co obviněný uhradil. V tomto případě lze konstatovat, že hodnota nevrácených svazků činila zásadně (viz výjimku níže) minimálně 433.000,- Kč (viz zejména výše citovaný znalecký posudek č. l. 223, 305 314 v kontextu usnesení o vydání věci č. l. 158 a protokolu o vrácení věci č. l. 160, 161), přičemž obviněný měl část škody nahradit v penězích (viz kopie poštovní poukázky č. l. 339 p. v., kopie pokladních složenek založených za protokolem o veřejném zasedání odvolacího soudu č. l. 419). Pokud mu byla za této situace uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému Národnímu muzeu částku 434.500,- Kč, jde stejně jako v případě poškozeného Národního památkového ústavu o nesprávný výrok.

Byl-li totiž obviněný rozsudkem soudu druhého stupně zavázán ve vztahu k oběma poškozeným k náhradě škody ve větším rozsahu, než představoval rozdíl mezi škodou, kterou trestnou činností způsobil, a hodnotou vrácených knih a poskytnutou finanční náhradou, pak bylo porušeno ustanovení § 559 odst. 1 občanského zákoníku, neboť obviněný byl v rozporu s tímto hmotně právním zákonným ustanovením nucen uhradit závazek i v již zaniklé části.

Za tohoto stavu věci celý výrok o náhradě škody z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 9 To 478/2005 nemohl obstát, a proto jej musel Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušit. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

V návaznosti na to je třeba uvést, že okolnosti zjištěné odvolacím soudem ve vztahu k náhradě škody spolu s výše rozvedenými skutečnostmi nemohly být dostatečnými pro případné nové rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody. Poškozený Národní památkový ústav se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody řádně a včas nepřipojil [k tomu srov. § 43 odst. 3 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. (tuto skutečnost ostatně uvedl sám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí)] a v tomto směru tak nebyl dán zákonný podklad pro jakékoli rozhodnutí o náhradě škody. Pro rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit škodu Národnímu muzeu by pak bylo zapotřebí provádět dokazování, jehož rozsah by zjevně překračoval meze trestního řízení a meze dovolacího řízení zvláště. V prvé řadě by bylo nutné zjistit, jaké částky byly obviněným jako náhrada škody tomuto poškozenému uhrazeny. To je zřejmé již se zřetelem k tomu, že obviněný podle obsahu Dohody o uznání dluhu a splátkovém kalendáři uzavřené mezi ním jako dlužníkem a Národním muzeem jako věřitelem dne 3. 1. 2007, uhradil ke dni podpisu této dohody část škody ve výši 25.000,- Kč (dne 12. 7. 2005 částku 5.000,- Kč, dne 10. 11. 2006 částku 15.000,- Kč a dne 15. 11. 2006 částku 5.000,- Kč). Není přitom od věci poznamenat, že podle této smlouvy činila ke dni 7. 12. 2006 pohledávka věřitele z titulu náhrady škody 408.000,- Kč, což neodpovídá tvrzení obviněného z dovolání ze dne 24. 10. 2006, v němž uvádí, že uhradil celkem částku 27.000,- Kč, a de facto hovoří o výši svého dluhu vůči Národnímu muzeu ve výši 406.000,- Kč. Nehledě na uvedené je třeba dále uvést, že v argumentaci obviněného stran nevrácených svazků je pominut titul uvedený pod číslem 8) znaleckého posudku znalce P. V. ze dne 10. 6. 2005 v hodnotě 9.000,- Kč [ROBBE (J).: Met(h)ode pour apprendre facillement la geographie. Haye, 1691, I. díl. 14 vložených map. Sign.: Chyše 52]. Předmětný tisk byl obviněným dne 16. 2. 2004 prodán v antikvariátu (viz kupní smlouva č. l. 64) a posléze dne 21. 5. 2004 - majitelem zmíněného antikvariátu J. P. vydán Policii ČR (viz č. l. 146), nebyl však zřejmě dosud vrácen poškozenému Národnímu muzeu, alespoň z usnesení o vydání věci (č. l. 158) a z protokolu o vrácení věci (č. l. 160, 161) nevyplývá, že by vrácen byl.

Vzhledem k těmto skutečnostem postupoval dále Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. ř., § 265 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. a poškozené Národní muzeum P., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, zatímco ve vztahu k poškozenému Národnímu památkovému ústavu, Územní odborné pracoviště v P., žádné další rozhodnutí neučinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý